V úterní MF Dnes vyšel pozoruhodný komentář od šéfky zpravodajství Jany Blažkové. Komentátorka se dojímá nad zlatými hokejovými hochy, kteří dosáhli svého obrovského úspěchu kolektivním bojem, tím že vše podřídili kolektivu. A komentátorka má sen: co kdybychom se pro jednou všichni sjednotili, zapomněli na svoje partikulární zájmy a jednotně volili strany, které zabrání hrozivému narůstání dluhu veřejných financí. Blažková doslova píše: „Co takhle zkusit vytknout si jeden společný cíl důležitý pro celou zemi (v těchto volbách je jím bezpochyby snížení děsivého státního dluhu) a zapomenout na vlastní zájmy tak, jako to dokázali hokejisti? Co takhle, kdybychom odhodili lenost a přišli v pátek k volbám úplně všichni? A co se při rozhodování, komu dát svůj hlas, vykašlat na to, že jsem třeba úředník, který by chtěl vyšší plat, matka na mateřské, jíž se nelíbilo snížení mateřské a která je teď vděčná těm, kdo jí mateřskou zase zvýšili, nebo důchodce, jemuž by se hodily ty dva tisíce korun, kterým sociální demokraté říkají třináctý důchod? Co takhle - jako jeden zodpovědný tým dýchající pro tuto zemi - volit jenom toho, kdo je zárukou, že ten státní dluh sníží?“
Takhle nějak snili komunisté před Únorem 1948, když společnost stále nechtěla pochopit, že se má vzdát svých partikulárních a sobeckých zájmů. A přitom komunisté jim vytkli takový krásný společný cíl důležitý pro celou zemi – vyvlastnění a nastolení vlády jedné strany. Šlo jenom o to, aby lidé pochopili, jak je důležité v zájmu jednoho cíle (jimi definovaného) vzdát se svých sobeckých zájmů. Prostě abychom byli jeden tým, pěkně se vzali za ramena a udělali ten pořádný krok kupředu. Blažková stejně jako tehdy komunisté ví, co je ten nejdůležitější cíl. V jejím případě snížení děsivého státního dluhu. To je přece nad slunce jasné, o tom není diskuse. Jestli si snad někdo myslí, že ten dluh zas tak děsivý není a že na tom nejsme z hlediska zadlužení tak špatně (jsme stále v lepším evropském průměru), tak je jenom pomýlený. Jestli si někdo myslí, že daleko důležitější než účetně ořezávat výdaje je nakopnout ekonomický růst a zaměstnanost, tak je také vedle. Co na tom, že to v Economistu píšou velké kapacity z oboru ekonomie. Blažková a s ní partaje, které neumí nic jiného než mechanicky škrtat po té, co sami, když byli u vlády, nasekaly vesele dluhy, vědí nejlépe, že jediné a hlavní je snížení toho „děsivého“ dluhu.
Vyzývám všechny, aby nedbali rad těch, co všechno vědí nejlíp a co zapomněli na prostou zásadu před svůj názor dávat vsuvku podle mého mínění. Vyzývám všechny, aby se chovali sobecky, aby prosazovali svoje partikulární zájmy jako diví, aby se nesjednocovali v jeden zodpovědný tým dýchající pro tuto zemi, protože nejsme ani ve válce, ani nás nepostihlo zemětřesení nebo jiná katastrofa, která by takové chování vyžadovala. Demokracie a svoboda je založena na rozdílnosti a na svobodě rozdílnost uplatňovat a rozličné zájmy prosazovat. Úředníci ať klidně žádají vyšší platy, matky nechť se těší z vyšší mateřské a důchodci nechť si užijí ty dva tisíce navíc, když jim to politici odklepnou. A ať si každý volí, jak chce. A jestli se mu nechce k volbám, tak ať tam nechodí a nenechá se vykolejit nadáváním, že je nějaký líný.