Šla pravda světem…

Kamil Fila, jehož filmové kritiky jinak rád čtu, se zbytečně rozčílil na Nohavicu v článku s ostrým názvem: Nohavica tahá z rukávu rasistickou kartičku. Jedná se o píseň, v níž Nohavica poměrně nešťastným způsobem žertuje na téma svízelné situace člověka, který se dostal do konfliktu s Romem. Po přečtení textu písně jsem na rozdíl od Fily nenabyl přesvědčení, že Nohavica je nějaký rasista. Ale jestli v tom textu Fila postřehnul rasistické jádro, je jeho právem a svobodou Nohavicovi vyčinit. Ovšem i to má své meze.

Fila měl potřebu v úvodu článku Nohavicu nějak celkově charakterizovat a popsat. Napsal tam doslova toto: „Tak Jaromír Nohavica už není pouze udavač z Těšína, mistr republiky ve hře scrabble či kritik práce silničářů, kteří tak jako každý rok jsou překvapeni velice, že sníh zasypal jim silnice. Nejnověji se z něj stává i nástupce (nyní již zduchovnělého) Daniela Landy a zpívá nám o tom, nejen, jak „zas už bijí děti plastikovými kyji“, ale že bílí jsou bití cikány a vládne nám tu rasismus naruby.“

Tak především panu Filovi nějak uniklo, že Nohavica je velký básník. Desítky jeho písničkových textů jsou nádherné a silné verše, které nepochybně jsou součástí české poezie. Dále panu Filovi uniklo, že Nohavica v době totality nejenom udával (což tehdy nikdo nevěděl), ale také pobuřoval mládež svými svobodomyslnými texty, které coby zlidovělé písně pronikaly do vědomí společnosti a svým způsobem posunuly naší tehdejší společnost ke svobodě stejně účinně jako stovky kritických esejů a textů ze samizdatu dohromady. Nohavica byl totiž díky ilegálnímu šíření na kazetách masově oblíbený. Režim ho mohl zakazovat , jak chtěl, Nohavica díky šířeným kazetám žil se svými posluchači dál. Čili bez ohledu na to, že spolupracoval s STB, nebo dokonce paradoxně navzdory tomu, Nohavica udělal svými masově oblíbenými písničkami, v nichž jako leitmotiv silně znělo téma svobody, pro věc svobody možná víc než většina disidentů. Jednoduše proto, že o nich nikdo téměř nevěděl, zatímco jeho písně (za všechny jmenujme Vojáčka) znali všichni.

Jednou za totáče jsem byl na koncertě folkové muziky v Lucerně. Stejně jako většina lidí jsem tam šel proto, že se nesla tichá zpráva, že tam možná po roce zákazu vystoupí Nohavica. Narvaná Lucerna čekala celý večer trpělivě, jestli se zrzavý bard objeví. Objevil se a rovnou začal zpívat – podmínkou vystoupení bylo, že nesmí mít žádné úvodní slovo. Zazpíval český překlad Vysockého písně o tom, jak šla pravda světem a jak jí lež ukradla šaty a předstírala, že je pravdou. Když dozpíval, tak chvíli bylo užaslé ticho a pak nastal dlouhotrvající řev. Myslím, že ti hoši v zákulisí, kteří s Nohavicou hráli nějaké hry, museli být naprosto zklamáni. Já jsem ale v tu chvíli věděl a myslím, že většina těch lidí v sále také,že prostě s tou lží převlečenou za pravdu žít nechceme a nebudeme. Také díky Nohavicovi, který to tak nádherně dokázal zformulovat a zazpívat.

To, co napsal pan Fila o Nohavicovi, je hnusné. Takhle opovržlivě může o druhém člověku psát jenom ten, kdo se nad druhé vyvyšuje. Rád pana Filu čtu i nadále, ale na tohle by si měl dát pozor. Co se Nohavici týče, tak pro mě navždy zůstane tím Nohavicou z Lucerny zpívajícím o pravdě a lži. Po revoluci jsem oplakal jeho agentství, ale nakonec jsem se přes to přenesl a nedal jsem si to krásné z něj (na rozdíl od řady jiných) znechutit.