Ano, tak takovou otázku si kladu poté, co mě do nepříčetnosti rozzuřila brutalita a necivilizovanost komunistické Číny při nedávném zásahu proti odbojným Tibeťanům. Jak dobře známe ty jejich móresy a finty, vyhnat novináře a další eventuální svědky, pak to tam zmasakrovat a po létech, až se na to zapomene, se tvářit, že se nic nestalo, že jsou tam všichni pěkně po čínsku spokojení. Co tedy mohu udělat pro to, abych Čínu donutil chovat se slušně? Podle všeho nic, protože více než miliardu indoktrinovaných Číňanů těžko dojmu, ať bych udělal cokoliv. Naše vláda mi zase vysvětlí, že Čína je důležitý obchodní partner a že jí není radno dráždit, ostatně při každém jednání otázku lidských práv naši představitelé prý zmiňují. Jak legrační. Jenže já nehodlám doma tiše a bezmocně zuřit a mohu snad udělat něco alespoň pro sebe, abych neměl pocit, že se na tom jakkoliv podílím nebo to toleruji. Inspirací mi jsou lidé bojující proti lovu zvířat kvůli kožešinám: prostě si kožichy nekupují a nenosí je. Je to jednoduchá aritmetika, když nebude poptávka po kožichách, tak nebude proč zvířata lovit. A tak jsem si stanovil následující „čínské“ úkoly a to do doby, než uzná Čína kulturní a národní autonomii Tibetu, než si sedne za jednací stůl s Dalajlámou a než začne v Tibetu dodržovat obecně uznávaná práva menšin a lidská práva jako taková.

1. Nekoupím si čínský výrobek. Často asi nezjistím, že jde o čínský výrobek, protože to bude výrobek renomované firmy, který byl v Číně vyroben. Dobře, minimálně se ale podívám na podšívku nebo do papírů, a jestli tam bude Made in China, sbohem. Osobně absolutně nesdílím obavy politiků z toho, jak by nás spory s Čínou poškodily, jaké nedozírné ekonomické následky by to mělo. Pro firmy, které těží z totálně levné, protože absolutně vykořisťované čínské pracovní síly, to asi může být pohroma. Nikoliv však pro mě, já si ten luxus nekoupit čínské levnější zboží rád dopřeji. Nakonec je otázka, kdo koho potřebuje víc, Čína vyspělý svět nebo naopak? Podle mě je to jednoznačně Čína, která nutně potřebuje vyspělý svět. Kdyby totiž vyspělý svět nekupoval čínské výrobky, tak by rázem bylo po čínském ekonomickém zázraku.

2. Nepojedu do Číny. Co bych tam také dělal, koukal na památky a dělal, že nevím, že v té samé zemi o kus dál provádí kulturní a etnickou genocidu? Pěkně děkuji.

3. Nebudu se dívat a ani jinak sledovat olympijské hry. Opravdu mě totiž nebaví koukat se na sportovce, kteří jako otroci přistoupí na to, že, jestli ceknou o Tibetu, tak jedou domů. A tak mimo jiné vzorně odstartují maratón přímo z náměstí Tchien-an-men, kde byly v roce 1989 zmasakrovány tisíce studentů požadující svobodu. Cožpak neví, že posel od Marathonu přiběhl zvěstovat zprávu o tom, že se athénská polis svobodných občanů právě ubránila smrtící hrozbě despotické Persie? Čili že maratón je běh oznamující vítězství svobody. Z toho by mi bylo doslova nevolno.

4. Každého Číňana, s nímž budu mít z nějakého důvodu co do činění, se nejprve zeptám na Tibet. A jestli mi bez ohledu na argumenty bude recitovat tu jejich propagandu, tak sbohem. Nemáme si co říct.

5. Nebudu volit politické strany, jejichž představitelé říkají, že Tibet je integrální součástí Číny, a tak si tam Čína může dělat, co chce. To jsou vadní lidé, kteří jsou latentním nebezpečím pro naši demokracii.

6. Budu tiše doufat, že podobný „čínský“ nápad bude mít víc lidí. Jak se zpívá v oné písničce, když nás půjdou milióny, všichni proti (čínskému) větru, tak se snad i něco změní. Ale to je opravdu jenom naděje, která vždycky umírá poslední.