Diskuse o radaru odhaluje jednu notoricky známou pravdu. Lidé se obvykle nejsou schopni poučit z dějin. Podléhají totiž iluzi, že stávající poměry jsou tu navěky. Dnešní geopolitická realita, kdy ve světě dominují demokratické státy vedené USA, Rusko je v defenzívě a Čína je zatím zcela zaujatá svým ekonomickým vzestupem, se jeví jako velmi bezproblémová a pro nás bezpečná. Proč se tedy trápit něčím tak ošklivým, jako jsou zbraně, vojáci a vůbec obrana, když se přece není před čím bránit. Není však většího omylu, než se domnívat, že dnešní stabilita je věčná. Dějiny jsou jako tekuté písky, čas oponou trhne a vše je náhle jinak. Po desítkách let stability na přelomu devatenáctého a dvacátého století přišla do té doby nejničivější první světová válka. A když si to lidstvo odbylo a jakž takž se z té katastrofy dostalo, přišla ještě ničivější druhá světová válka. Po ní jsme sice zažili období bez válek, ale pro nás bohužel ve smrtící imperiální náruči komunistického Sovětského svazu. Navíc po tu celou dobu zuřila studená válka, která se vyznačovala značným rizikem válečného konfliktu, který by patrně ukončil biologický život na naší planetě.

V roce 1989 se pro nás bez sebemenší oběti tento systém zhroutil a my jsme se konečně stali součástí civilizovaného demokratického světa, který garantuje naší bezpečnost a svobodu. Chce za to od nás v porovnání s nebezpečími, jimž je nutno čelit, takřka směšně malé úkoly. Například vynaložení zanedbatelného podílu národního důchodu na armádu. Dokonce jsme si mohli dovolit zrušit všeobecnou brannou povinnost s tím, že dosavadní armádu v budoucnu nahradí profesionální armáda, jejíž budování ovšem úspěšně sabotujeme. Podíl národního důchodu, který věnujeme na obranu, je v NATO jeden z nejmenších.

Nyní přišly Spojené státy s přáním umístit na naše území radar, který slouží jak jejich, tak i naší bezpečnosti. Jde o zachycení eventuálních balistických raket odpálených z území „darebáckých“ států (Irán, Severní Korea) a letících na nás nebo na území Spojených států s cílem jejich následného zneškodnění. Radar je obrannou zbraní. Není to žádná raketa namířená na jiné území, naopak je to zařízení, které má takovou hrozbu eliminovat. A tu přišla chytrá česká hlava s tím, že nás se vlastně ty rakety netýkají, protože by letěly hlavně na Ameriku. A co nám je po ní, že. To je jejich věc, ať si s tím poradí, jak umí, a hlavně ať nás do toho nezatahují. Pan Zaorálek z ČSSD v televizní debatě řekl, že ani takové nebezpečí nehrozí, tak proč něco takového stavět. Jedním dechem pak dodal, že by takový radar byl v případném konfliktu cílem prvního útoku. Tak hrozí nám nebezpečí nebo nehrozí? Proč by potom na radar někdo útočil? Měl by si to pan Zaorálek a s ním ostatní odpůrci nějak ujednotit.

Chytré antiradarové hlavy přišly také s tím, že by protiraketový systém měl být součástí NATO, protože Spojené státy jsou asi nějak vadné a dohoda jenom s nimi je nepřijatelná. Tak se jim vyšlo vstříc a na Bukurešťském summitu NATO bylo rozhodnuto, že systém je považován za součást obranného systému NATO. Jenže chytré hlavy řekly, že je to málo, protože ony myslely, že smlouvu o radaru podepíšou všechny státy NATO a navíc je nutné systém začlenit pod řídící struktury NATO. I kdyby se tyhle nesmysly splnily, nepochybuji o tom, že chytré hlavy přijdou s dalšími podmínkami, protože to takhle vlastně nemyslely. Mám pocit, že si jen takto lacině hrají na rozhodné zastánce jakési naší absolutní suverenity, jako kdybychom snad disponovali zbrojním arzenálem jaderné velmoci.

Co asi tak řeknou Spojené státy, až náš parlament dohodu o radaru neschválí, protože se nehodláme podílet na obraně jejich i svého území před raketovým útokem. Já to nevím, ale rozhodně vím, co bych na jejich místě řekl já: když nechcete nést ani toto minimální břemeno, tak my budeme muset zvažovat, zda nám takový podařený spojenec stojí za to, aby pro něj nasazovali životy naši vojáci. Jestli někdo opravdu chrání naše území před eventuální vojenskou hrozbou, pak je to vojenská síla Spojených států. Někdo by mohl namítnout, že nás chrání NATO. To je pravda, ovšem nutno dodat, že vojenská síla NATO je v podstatě garantována hlavně vojenskou kapacitou Spojených států. Z hlediska politického je NATO skutečně společenstvím demokratických států sdružených v obranném spolku. Z hlediska vojenského je NATO založeno na síle USA. Bez vojenské síly USA by NATO bylo Rusům nebo Číně pro legraci.

Lidem se hnusí násilí, děsí se zbraní a vojáků, ať jsou odkudkoliv. Nerozlišují vojáky americké nebo ruské, spojence nebo nepřítele. Je to pro ně všechno jedna vojenská verbež. Podléhají iluzi, že nejlepším řešením je, když žádní vojáci ani zbraně nebudou. Protože potom nebudou ani války, ani ozbrojené konflikty a násilí. Bohužel není většího a tragičtějšího omylu. Tento pacifismus byl u zrodu největší katastrofy v dějinách světa, druhé světové války. Vztahy mezi státy jsou odjakživa založeny na síle, na principu odstrašování, vědecky řečeno na rovnováze moci. Stát, který podlehne pacifistické iluzi, následně nemá v takovém uspořádání světa velkou perspektivu. My jsme malý stát prakticky bez armády a naše bezpečnost je tedy garantována především smluvně a nikoliv vlastními silami. Máme to obrovské štěstí, že jsme členy nejsilnější vojenské aliance, která sdružuje demokratické státy západní civilizace. Jestliže pak od nás náš klíčový spojenec chce relativně drobnou službu, pak bychom neměli váhat nebo si na tom dokonce něco lacině dokazovat. Nebo špatně dopadneme.