Kolega Vladimír Just obšírně na svém blogu líčí těžký boj pražských umělců o přežití s radním Richterem a pražským magistrátem. Co k tomu kromě hlubokého povzdechu dodat? Milan Kundera kdysi definoval vandala jako sociálně zabezpečeného, gramotného, sám se sebou spokojeného člověka, který si upravuje svět ke svému obrazu tím, že ho ničí. Těžko by se hledala lepší definice pro pražského radního Richtera a všechny, kdo ho v rámci rodné strany nebo jinde podporují. Jsou to kulturní vandalové, kteří za sebou zanechají kulturní spoušť a zkázu. Podstatou těchto lidí je naprostá nekulturnost, lépe řečeno akulturnost, neboli absence kulturního rozměru. Oni nerozeznají zábavu od umění, divadlo od estrády, film od reklamy. Pro ně jsou rozhodující vnější technické znaky: lidé na jevišti jsou automaticky divadlo, zpívající člověk je zpěvák a zfilmované scénky jsou film. Pojmy jako umělecká hodnota, hlubší význam, nadsázka, stylizace, druhý plán jsou pro ně jenom žvásty. Velké umění je jim podezřelé svojí nesrozumitelností, temnými významy a podivným humorem. Celé je to divné a bůhví, jestli se nám vlastně neposmívají. Umělci jsou nezodpovědná banda darmožroutů, kteří jenom nastavují ruku a ještě jsou drzí a odbojní. A nejspíš volí Zelené, protože to je podobná cháska. Takže z toho ani nic politicky nemáme. Naopak politicky je docela výhodné pustit se do umělců. Většina společnosti je dnes odchovaná bezduchými telenovelami a spotřebními kýči, komerční mediální sféra vyšla naprosto vstříc obecnému nevkusu a potřebě voajerství, kult peněz a chamtivosti zcela opanoval společenské vědomí, v takové atmosféře se zaříznutí menšinových umělců kvituje s povděkem. Přesto a nebo právě proto je třeba jít ohroženým umělcům na pomoc.

Emailem mi přišla zajímavá reportáž o zasedání pražského zastupitelstva k zmíněnému konfliktu mezi radním Richterem a pražskými umělci kvůli dotacím na kulturu. Snad se autor reportáže nebude zlobit (ostatně sám jí rozeslal na stovky mailů), když jí tady zveřejním. Je totiž hodně vypovídající.

Vážení přátelé, kolegové a kolegyně, dámy a pánové,

včera jsem se zúčastnil jednání zastupitelstva o petici „Za Prahu kulturní“ a podobně jako kolegyně Lucie Málková, když něco podobného viděla poprvé, cítím potřebu podat „emocionální a subjektivní reportáž“ o tom, čeho jsem byl svědkem. Protože to byla síla.
Nejprve stručně k demonstraci, která jednání předcházela. Na ní byla nejzajímavější „protidemonstrace“ údajných diváků Ta Fantastiky, Hybernie a dalších komerčních divadel. Údajných proto, že část z nich vypadala jako náckové, část jako motorkáři, část jako kluci z posilovny, část jako „chlapi z hospy odnaproti“, část jako chovanci nápravně výchovného ústavu, část jako propuštění trestanci, část jako sociální případy na podpoře a část byli (jak zjištěno dotazy) učni stavaři. A já (a nejenom já) chovám podezření, že se přinejmenším zčásti jednalo o placený kompars. (V zájmu spravedlnosti budiž řečeno, že z jednoho z „propuštěných trestanců“ se v rozhovoru vyklubal celkem rozumný odlévač kovů, který „cinkal klíčema, aby každej moh dělat, co chce“. V zájmu téže spravedlnosti budiž ale zmíněn i rozhovor, který vyslechl jeden můj spolužák předešlého večera v hospodě: „Jdeš zejtra na ten magistrát?“ „Asi ne.“ „Neblbni, vole, na pár hodin si tam sedneš a je to za litr.“ Stejně jako výroky „To už je konec?“ nebo „Už můžeme jít domů?“, které bylo lze slyšet z řad „fanoušků muzikálu“ a také nesporná přítomnost jakýchsi šikovatelů a ideologů.) Když k tomu připočtu dlouhý stůl, plný francouzských vín, kam se zastánci „rovných šancí“ chodili občerstvovat, jejich profesionálně natištěné transparenty a dvě řiditelné vzducholodě, nesoucí slogany, konstatuji dvojí: a) že to pana Kratochvíla muselo stát takových sto až dvěstě tisíc a že tudíž zjevně o peníze nemá nouzi a mně není potisící jasné, proč by měl na své komerční projekty dostávat podporu z veřejných rozpočtů; b) že jsem se upřímně a ze srdce škodolibě smál, když jim jedna vzducholoď uletěla kamsi do éteru (nejspíš na planetu Mainstream), zatímco druhá, řízená patrně polopřičetným maniakem, cukavě poskakovala těsně nad hlavami shromážděných, narážela jako chroust do zdí a oken magistrátu a nakonec při odletu očesala svými vrtulemi listí ze dvou stromků, které tam rostou – neboť smích je poslední zbraní proti aroganci a debilitě mocných a bohatých.
Pak se šlo dovnitř a začalo zasedání. „Fanoušci muzikálu“ obsadili místa pro veřejnost a hlasitě (a pozoruhodně jednotně) vyjadřovali podporu radnímu Richterovi. Ten nejprve objasnil svou kulturní politiku. Emotivně vysvětlil, že nechápe, na co si kdo stěžuje – vždyť peněz v kultuře je čím dál víc, koneckonců kulturní politiku v dané podobě odsouhlasili i zástupci Zelených a Evropských demokratů a divadelníci si granty sami rozdělili prostřednictvím odborné komise. Prokázal pozoruhodnou schopnost manipulace s čísly, když argumentoval, že v Praze je téměř sto divadel a z nich pouze 18 dostává veřejnou podporu, zatímco všechna ostatní se uživí sama. (Jak k té informaci došel, suď Bůh. Pokud počítal i dramatický kroužek MŠ Fialka na Spořilově, pak jistě.) Krom toho nám vyrazil dech tím, jak je Praha kulturní – protože Vídeň má prý divadel jen asi padesát a Paříž dokonce pouhých 11 (jak je to ve Vídni nevím, ale v Paříži se jedná o 11 státních divadel – jinak je tam divadel několik set). Mě osobně dojal metaforou, jíž vysvětloval spravedlnost plošné dotace – že totiž to je podobně jako s veřejnou dopravou, kdy dotujeme každou jízdenku a ne pouze některé. (Bohužel Vaše metafora zavání, pane radní. Aby seděla, musel byste dotovat i taxikáře. Což, pokud vím, neděláte.) A předvedl i kousek historie, když prohlásil, že z těch asi třinácti tisíc podepsaných pod peticí není ani jediný, který by „nenatahoval ruce“ po městských penězích. Nepřipomíná vám to už třicet let staré horování proti parazitům, vyžírkům a flákačům?
Následovala rozprava, v níž vystoupila řada zastánců i odpůrců současného stavu. Zastupitelé Jech (SZ), Ryšlinková (SNK-ED) a Witzany (SNKJ-ED) se ohradili, aby je pan radní používal jako argument pro svou kulturní politiku, kterou údajně odsouhlasili, protože to není pravda. Vladimír Just se ohradil, aby byla jako argument používána „svobodně rozhodující“ komise odborníků a vysvětlil, proč to není pravda. Podobně Yvonna Kreuzmannová ukázala, jak byla manipulacemi v jednotlivých grantových sekcích a přesuny prostředků z jedné do druhé svoboda komise výrazně omezena. Osvěžující a vzhledem k okolnostem nanejvýš sympatické bylo vystoupení předsedy Jazzové sekce Karla Srpa, který podle svých slov nikdy od města ani od státu nepřijal ani korunu a skončil zvoláním ve smyslu „Nevěřte jim! Nemluvte s nimi! Nespolupracujte s nimi!“
Na opačné straně barikády promluvil zejména sám Petr Kratochvíl. Vystoupení bylo krátké a působivé. Bohužel vyústilo v tvrzení, že každý, kdo žádá o veřejné peníze, je vlastně bolševik. Asi pan Kratochvíl zapomněl, že z veřejných peněz dostal osm miliónů.
Zastupitel Pecha se pokusil projít a vyvrátit jednotlivé body petice, ale skončilo to zmatenou argumentací, kdy se stále dokola vracel k divadlu Archa a lamentoval nad jeho špatným hospodařením.
Legrační bylo vystoupení zastupitele Žďárského, který začal zvoláním „Žádám zrušení plošných dotací a odstoupení radního Richtera,“ počkal si na potlesk a pak ho přerušil voláním „To chcete ode mne slyšet? To ode mne neuslyšíte!“ Dostal nás, parchant. Dostal zjevně ale i druhou stranu – fanoušci muzikálu byli natolik zmatení, že nevěděli, zda mají po Žďárského vystoupení zatleskat a pan zastupitel je k tomu musel sám vyzvat.
Podobně okouzlující byl příspěvek jiného zastupitele (jméno si nepamatuju, černé vlasy, brýle a knír, chcete-li ho identifikovat), který bezprostředně po vystoupení Vladimíra Justa, který zpochybnil logiku přispívání na turisty prostřednictvím dotací černým, komerčním a turistickým divadlům, požadoval, aby peníze na kulturu byly výrazně kráceny a použity na opravy památek, „protože ty lidi sem přece nejezděj kvůli kultuře, ale kvůli těm památkám.“
Tím ale veškerá legrace končí. Jediný, kdo se na straně zastupitelů postavil proti radnímu Richterovi, byli zastupitelé za Zelené a Evropské demokraty Jech, Kolínská, Witzany a Ryšlinková – a to za neustálých drobných ústrků, obstrukcí a posměšků ze strany svých modroptakých kolegů. (Například když Jana Ryšlinková asi o minutu překročila dohodnutý limit pěti minut na zastupitele, nejenže se na ní z řad fanoušků muzikálu snesl pískot a sprosté nadávky, nejenže s tím nikdo z jejích kolegů včetně předsedajícího nic neudělal ani se k tomu nevyjádřil, ale ještě se o ní tři po sobě následující mluvčí za protivnou stranu vyjádřili s despektem jako o „té, co nedodržuje domluvu“. Když potom před závěrečnou řečí radního Richtera požádala o krátkou pauzu, aby mohli spolu s kolegy Zelenými formulovat své stanovisko, bylo jim to umožněno s tisícem keců, vzdechů a pohledů ve významu „Když už ta kráva přestane otravovat?“ Výsledek byl ovšem předem jasný: zastupitelstvo petici bere na vědomí a... to je vše. Ne, pozor – aby kozy zůstal aspoň kousek, přijali zastupitelé do závěrečného usnesení jednu z klauzulí, navržených Zelenými a ED, že totiž „doporučují primátorovi, aby obnovil poradní sbor, složený z odborníků“. No hurá.
Tímto vyjadřuji velký obdiv a uznání všem čtyřem zmíněným zastupitelům, že i přes naprostou přesilu arogance, lhostejnosti a místy i obyčejného grázlovství dál bojují a snaží se, když už nic jiného, aspoň zůstat veřejnými a hlasitými nositeli myšlenek a názorů, které by ostatní páni zastupitelé nejradši zadupali do země.
Jinými slovy – je jich málo, je to na nás. Něco se musí stát. Z toho, co jsem viděl, je mi na blití.
Když potom radní Richter před budovou magistrátu mluvil do televizních kamer, zopakoval tytéž argumenty, co na začátku – přesto, že řada z nich byla v rozpravě napadena, zpochybněna nebo přímo vyvrácena. Zopakoval i mou oblíbenou metaforu o veřejné dopravě. Takže aspoň něco.

Jan Tošovský
student dramaturgie
DAMU