Co s "euroústavou" ?

Kdosi mě v diskusním příspěvku vyzval, abych se vyjádřil k tzv. euroústavě. Udělám to s radostí. Moje radost pochází z toho, že před týdnem bylo na koaliční schůzce formulováno šest zásad vládního postoje k nadcházejícím jednáním o institucionální reformě EU, resp. o nové evropské smlouvě. Jedná se o logický, srozumitelný a promyšlený soubor požadavků na nové smluvní uspořádání EU. Je to velký a pozitivní kontrast vůči dosavadní blátivé, pasivní a servilní evropské politice vlád Špidly, Grosse a Paroubka. Shrňme stručně, o co jde současné koalici :
1.Nová smlouva nebude obsahovat žádné kvaziústavní symboly a reference(tedy např. termín ústava či název funkce ministr zahraničních věcí EU).
Je to logické – půjde o mezinárodní smlouvu, nikoliv o ústavní dokument státu, kterým EU není. Proto nechť si tato smlouva také nehraje na něco, čím není.
2.Nová smlouva nezhorší ani pozici ani rozhodovací a hlasovací sílu ČR v institucích EU oproti stávajícímu stavu.
Jde o jasnou narážku na dříve popíranou, dnes již konečně přiznávanou skutečnost – totiž že plánovaná změna systému QMV (hlasování kvalifikovanou většinou) v Evropské radě v původním návrhu euroústavy oslabovala země velikosti ČR ve srovnání se současnou smlouvou z Nice a naopak výrazně nahrávala čtyřce nejsilnějších zemí EU, zejména Německu.
3.Nová smlouva lépe vymezí rozdělení kompetencí a jejich přesunů mezi úrovní EU a úrovní národních států.
Zde poprvé koalice zmiňuje mj. princip oboustranné flexibility, která by se mohla stát jedním z významných českých příspěvků k novému uspořádání EU, protože by konečně zavedla princip flexibilní („vícerychlostní“) integrace, umožňující různým skupinám států integrovat se do různých úrovní dle své vlastní vůle a priorit.
4.Část II stávajícího návrhu euroústavy (Charta základních práv a svobod) bude nahrazena odkazem na Evropskou konvenci na ochranu lidských práv a základních svobod.
Zde jde o pojistku proti možnému pronikání evropské legislativy do výlučných oblastí národní jurisdikce (pracovní, sociální právo, penzijní, zdravotní systémy), což by hrozilo v případě právní závaznosti zmíněné Charty a jejího závazného výkladu cestou judikátů Evropského soudního dvora.
5.Nová smlouva umožní další rozšiřování EU při jasně definovaných pravidlech, zahrnujících kodaňská kritéria.
To je zřetelné odmítnutí koncepce „pevnosti Evropa“, opevňující se proti zbytku světa, ale naopak závazek k podpoře dalšího rozšiřování EU i po zatím poslední vlně z let 2004 a 2007.
6.Je v zájmu ČR dokončit jednání před rokem 2009.
Když už minulé vlády naprosto nesmyslně a nepromyšleně kývly na české předsednictví EU v první polovině 2009 (tedy v politicky vyhrocené etapě nových voleb do EP) je třeba toto předsednictví ubránit, aby se neutopilo v dokončování kontroverzního tématu institucionální reformy EU.
Samozřejmě nebude lehké tyto požadavky prosadit, budou následovat tvrdé střety u jednacího stolu. Ti, kdo ústavní smlouvou získali nejvíc (zejména Německo), nebudou chtít ustoupit z dosaženého stavu. Čeští vyjednavači ale teď mají solidní a silný mandát pro jednání. Na takovou výchozí pozici se předchozí vlády bohužel nikdy nezmohly, proto nyní sklízíme hořké ovoce jejich neschopnosti. Navíc ČSSD (např. ústy L.Zaorálka ) dnes a denně dokazuje, že by to nezvládla ani dnes.

Mluvit či nemluvit - to je, oč tu běží ?

Procedura s názvem "plenární diskuse" je v Evropském parlamentu skutečně pozoruhodná. Na nápad popsat ji mě přivedl jeden z diskutujících k mému prvnímu příspěvku, když mi vyčetl, že prý v EP málo mluvím.
Tuším, že čerpal z nějaké zprávy ČTK, která vyšla před pár týdny a opisovala údaje z europarlamentní statistiky. Mohu jen podotknout, že tato statistika zachycuje pouze plenární vystoupení dotyčného. Neobsahuje vystoupení na poslanecké frakci či pracovních skupinách, jiná veřejná vystoupení např. na přednáškách, konferencích nebo mediální výstupy typu rozhovorů, článků atd. Mohu tedy zmíněný kritický hlas jen ujistit, že já mívám pocit zhusta opačný - totiž že někdy mluvím až příliš. Ostatně již od dětství jsem býval označován za drzého a ukecaného. Otázkou tedy není, zda mluvit, či nemluvit - určitě mluvit, jde jen o to kde, aby to bylo k něčemu.
Napadá me sice, že bychom mohli rozvést různé druhy posuzování europoslanecké aktivity (co třeba použít jako měřítko počet citací, odkazů či referencí na české europoslance v evropském tisku a médiích ? Kdo by z této soutěže vyšel první, kdo poslední ?). Nicméně teď už k věci - tedy k popisu oné tristní procedury jménem plenární diskuse v Evropském parlamentu.
V parlamentu českém se hlásíte o slovo k projednávanému bodu u předsedajícího schůze v průběhu schůze. Můžete reagovat věcnými připomínkami na své předřečníky nebo se hlásit s technickými poznámkami. A už to jede, už to žije. Ne tak v parlamentu evropském. Tam každá z parlamentních frakcí obdrží pevně stanovenou řečnickou lhůtu ke každému projednávanému bodu. Délka této lhůty závisí na tom, o jak důležitý bod jde a jak silná je dotyčná frakce. Nejpočetnější frakce (lidovci, socialisté), čítající až několik set poslanců mohou k nějakému důležitému bodu obdržet třeba hodinovou i delší lhůtu. Jak s ní každá frakce naloží, je její věc. Zpravidla to dopadá tak, že frakce rozsekají své lhůty na maličké, dvou- či tříminutové kousky, které pak přiděli jednotlivým řečníkům, aby se při řečnění vystřídalo a bylo uspokojeno co nejvíc poslanců. Seznam řečníků je tedy hotov již před schůzí, v pořadí se střídají periodicky jednotlivé frakce až do vyčerpání celého časového limitu k příslušnému bodu schůze. Pak to vypadá tak, že po mnoho hodin desítky poslanců v řadě za sebou chrlí své předem připravené, napsané a vzájemně nesouvisející dvouminutové monology, někdy až do pozdních večerních a nočních hodin. Mluví zpravidla k prázdnému sálu, protože každý předem ví, kdy na něj přijde řada a dostaví se přesně v určený čas, aby nemusel trávit v sále víc času než nutno. Novináře tyto výlevy zpravidla příliš nezajímají a málokdy o nich píší (pokud jde o české europoslance, nevšiml jsem si, že by média někdy reportovala o projevu kohokoliv z nich), parlamentní stenozáznam je ovšem povinně zachytí. Lze snad shovívavě konstatovat, že v Evropském parlamentu s jeho bezmála osmi sty poslanci snad jiná procedura není možná. K skutečné demokratické parlamentní diskusi např. české Sněmovny to má ovšem zhruba tak daleko, jako má celý Evropský parlament daleko k parlamentu skutečnému.
Vím, že někteří eurokolegové si velmi zakládají na tom, že vystupují téměř stále a ke všemu. Sbírají svá vlastní vystoupení jako entomolog brouky. Protlačí se tak do seznamu řečníků skoro na každé schůzi (koná se cca jednou za 5 týdnů). Sice si toho kromě nich a parlamentní statistiky (a teď zřejmě ČTK) nikdo nevšimne, ale budiž jim přáno. Stejně tak budiž ovšem přáno těm, kteří se domnívají, že svou europoslaneckou existenci mohou prokazovat dle nich užitečnějším způsobem.
Pokud to čte někdo z mých bývalých kolegů z Parlamentu českého, možná se té popsané taškařici potichu (či nahlas) směje. Nuže, má proč.

Nestihl jsem začátek

Všichni jsou tady na blogu nějací buď smrtelně zábavní a vtipní nebo smrtelně hlubocí a seriozní. Zdá se, že každý to bere sakra vážně, než ho (ji) to přestaně bavit. Kudy na to, aby si mě aspoň někdo přečetl ? Už tak jsem ze sebe stačil udělat blbce, že jsem ten první příspěvek neposlal včas, čímžto jsem si vysloužil ironické komentáře. Nejlepší asi bude něco ze života, něco osobního. A uvidíme, kam nás to zavede.

Více »