S výjimkou k uzoufání nudné a předvídatelné debaty o Lisabonské smlouvě, ČR a Václavu Klausovi v plénu Evropského parlamentu (kde všichni vystupovali tak, jak se čekalo) se za uplynulý týden nestalo nic, co by situaci jakkoliv posunulo či změnilo. Takže můžeme pokračovat v úvahách z minulého týdne. V prvním díle jsem se zabýval „leitmotivem“ evropské integrace (tedy tím nekonečným příběhem, co se v „eurospeaku“ nazývá „ever closer union“ a znamená vlastně federalizaci Evropy) a jeho ozvěnami v Lisabonské smlouvě.
Jakkoliv lze hádat z mnohých náznaků, v tuto chvíli nikdo definitivně neví, zda prezident republiky nakonec podepíše (a tím ratifikuje) Lisabonskou smlouvu – at´už nález Ústavního soudu či požadovaná výjimka z Listiny základních práv a svobod dopadne jakkoliv. Bez ohledu na konečný výsledek je ale tato tahanice o Lisabonskou smlouvu velmi užitečná. Vytváří totiž zajímavé (a občas velmi zábavné) situace, jakési vedlejší produkty, které mají velkou vypovídací hodnotu.
Těmito slovy charakterizuje poslední číslo týdeníku The Economist dosavadního českého eurokomisaře. Ve sloupku, v němž je vystaveno pomyslné "vysvědčení" právě končící Evropské komisi, jej pak list zařadil do kategorie "other disappointments", spolu se Švédkou Wallstromovou a Maďarem Kovácsem. Výstižné.
Tak nám Irové schválili Lisabonskou smlouvu. Napodruhé. S výjimkami. Je to jistě výsostné právo irské politické reprezentace, nechat občany hlasovat podruhé o stejné smlouvě, kterou napoprvé odmítli. Pouze jsem přesvědčen, že dominantním pocitem z tohoto repete je pachuť politické frašky. Stejně tak mě rozčiluje dnes módní teze, kterou už hlásá kdekdo : že totiž ten, kdo odmítá Lisabon, je vědomě či nevědomě agentem Ruska, který nás vhání znovu do područí Moskvy a oslabuje naše západní vazby. To je nesmysl, jen naruby převrácená parafráze hesla „je proti nám, kdo není s námi“. Evropská unie by se zcela jistě bez Lisabonské smlouvy obešla (jako se bez ní obešla doposud), nezhroutila by se, ani nerozpadla. Toto pečlivě vypiplané dítě německého předsednictví EU nepřináší více demokracie či lepší fungování evropských institucí.