Projev k 387. výročí popravy 27 českých stavů, Staroměstské náměstí, 21.6. 2008
Sešli jsme se zde jako každý rok, abychom si dnes připomněli okázalý krvavý počátek masové likvidace české státní elity nepřáteli svobodné existence českého státu a jeho reformního náboženského základu. I přes časové rozmezí skoro čtyř století můžeme rozpoznat mnoho aktuálních souvislostí. Chci se dotknout alespoň tří z nich.
První problém se týká se části současných restitučních sporů. Mám na mysli některé šlechtické rody, jež za tehdejší kolaboraci s habsburskou mocí i za později prokázané služby, získaly majetek, uloupený v pobělohorských konfiskacích. Současné úsilí potomků těchto rodů o navrácení tohoto později jim – ať už z jakýchkoliv důvodů - zabaveného majetku má tedy po mravní stránce značně odpudivý nádech a připomíná známé heslo o zloději, který křičí „chyt´te zloděje“.
Druhý problém související se smyslem dnešního tragického výročí českých dějin se týká jejich výkladu, který v české historiografii po r. 1989 není bohužel nikterak řídkým jevem. Mnohdy jde o jakýsi komunismus naruby. A tak se jak v učebnicích dějepisu i v médiích sice mnohdy nedočteme, že po Bílé hoře došlo ke zničení státní a náboženské samostatnosti českého státu, ale místo toho se leckdy dozvíme, že země prožívala úžasný barokní rozkvět a Bílou horou se vlastně nic závažného nezměnilo k horšímu, spíše naopak. Pokud proti tomu někdo něco namítá, je rázem obviněn z jiráskovsko-nejedlovského vidění světa a budování národních mýtů.
Plně se zde odráží sice pochopitelná, ale neomluvitelná myšlenková nesamostatnost a duševní plytkost značné části české postkomunistické inteligence, její schopnost vždy se přizpůsobit převažující většině, horlivá snaha být právě teď údajně „moderní“ a to i pokud jde o výklad českých dějin.
Třetí problém, který v dané souvislosti nelze vynechat, je naše místo v soudobé Evropě. Ano, žíjeme ve svobodě a demokracii. Zároveň ale nelze nevnímat dnešní tlak na omezení české státní samostatnosti ze strany hlavního centralistického mocenského proudu Evropské unie. Tento proud se jednak obecně snaží omezit vliv národních států ve prospěch celoevropských institucí a jednak i v těchto institucích nastavit rozhodovací mechanismy, příznivé především pro několik málo evropských velmocí. Lze směle konstatovat, že taková představa evropské integrace jde proti smyslu i proti tradici české státnosti a neměli bychom se bát to říkat nahlas.
Dámy a pánové, využijme proto dnešního výročí nejen k tomu, abychom vzpomínali. Využijme je především k tomu, abychom otevřeli a udrželi ve veřejném prostoru debatu o zmíněných problémech. Mluvme o nich, usilujme přes všechny překážky o to, aby se z nich staly stěžejní body národního diskursu i české politiky. Odkaz těch, kteří zde jako představitelé státu před 387 lety položili své životy, nás k takovému jednání zavazuje.
První problém se týká se části současných restitučních sporů. Mám na mysli některé šlechtické rody, jež za tehdejší kolaboraci s habsburskou mocí i za později prokázané služby, získaly majetek, uloupený v pobělohorských konfiskacích. Současné úsilí potomků těchto rodů o navrácení tohoto později jim – ať už z jakýchkoliv důvodů - zabaveného majetku má tedy po mravní stránce značně odpudivý nádech a připomíná známé heslo o zloději, který křičí „chyt´te zloděje“.
Druhý problém související se smyslem dnešního tragického výročí českých dějin se týká jejich výkladu, který v české historiografii po r. 1989 není bohužel nikterak řídkým jevem. Mnohdy jde o jakýsi komunismus naruby. A tak se jak v učebnicích dějepisu i v médiích sice mnohdy nedočteme, že po Bílé hoře došlo ke zničení státní a náboženské samostatnosti českého státu, ale místo toho se leckdy dozvíme, že země prožívala úžasný barokní rozkvět a Bílou horou se vlastně nic závažného nezměnilo k horšímu, spíše naopak. Pokud proti tomu někdo něco namítá, je rázem obviněn z jiráskovsko-nejedlovského vidění světa a budování národních mýtů.
Plně se zde odráží sice pochopitelná, ale neomluvitelná myšlenková nesamostatnost a duševní plytkost značné části české postkomunistické inteligence, její schopnost vždy se přizpůsobit převažující většině, horlivá snaha být právě teď údajně „moderní“ a to i pokud jde o výklad českých dějin.
Třetí problém, který v dané souvislosti nelze vynechat, je naše místo v soudobé Evropě. Ano, žíjeme ve svobodě a demokracii. Zároveň ale nelze nevnímat dnešní tlak na omezení české státní samostatnosti ze strany hlavního centralistického mocenského proudu Evropské unie. Tento proud se jednak obecně snaží omezit vliv národních států ve prospěch celoevropských institucí a jednak i v těchto institucích nastavit rozhodovací mechanismy, příznivé především pro několik málo evropských velmocí. Lze směle konstatovat, že taková představa evropské integrace jde proti smyslu i proti tradici české státnosti a neměli bychom se bát to říkat nahlas.
Dámy a pánové, využijme proto dnešního výročí nejen k tomu, abychom vzpomínali. Využijme je především k tomu, abychom otevřeli a udrželi ve veřejném prostoru debatu o zmíněných problémech. Mluvme o nich, usilujme přes všechny překážky o to, aby se z nich staly stěžejní body národního diskursu i české politiky. Odkaz těch, kteří zde jako představitelé státu před 387 lety položili své životy, nás k takovému jednání zavazuje.