Finanční krize, která zatřásla světovou ekonomikou, ukazuje meze neoliberálně konzervativních představ o fungování hospodářství. Pokud se ekonomické reálie vyvíjejí pozitivně, slýcháme záplavy argumentů o tom, že trh a jeho finanční géniové umí všechno lépe než viditelná ruka státu. Jen dojde k nějakém hlubšímu otřesu, stojí zde stejní finanční géniové s výhružně nataženou prackou jako ty poslední nezaměstnané socky. A žádají takové peníze, o jakých se všem sockám dohromady nikdy nezdálo.
Kdykoli se napíše o tom, že učitelé mají nízké platy, ozve se vždy hlas části národa, který je toho názoru, že mají, pacholci líní, až dost. Podle zasvěcených lidí učitel nic nedělá, nemá žádnou odpovědnost, má spoustu volna a vůbec příjemný a veselý život. Inu i tak lze přistoupit k učitelské profesi. Problém je, že při takových nárocích na učitele nelze od školství už opravdu nic čekat.
S Václavem Klausem zpravidla polemizuji. S jeho vyjádřením, že kauza Morava je dokladem totálního ideového vyprázdnění politiky, však nemohu než stoprocentně souhlasit. Politika má být soubojem názorů, variant řešení a umné argumentace intelektuálních lídrů. Má být tvrdou soutěží idejí a schopností je obhájit.
Onehdy jsem se zde pokusil na žádost bývalého studenta Michala J. cudně zmínit některé problémové momenty v politickém životě jednoho z bývalých představitelů ČSSD. Dostalo se mi za to jistého ocenění. Ale zazněly i nějaké kritické hlasy či jedovaté výzvy, abych v tomto flagelantství dále pokračoval. A přidal grády. Nezastírám, že je to pro mne trošku problém.
Ministr školství Liška usedne ke stolku v hotelu Hilton, číšník ho pozdraví a mezi řečí vysvětlí, že je bývalý učitel. Odešel kvůli platům. Poté ministra pozná úřednice v bance. Byla prý učitelka, ale to víte, ty platy… Konečně jde Liška po Karlově mostě a tam stojí žebrák s kloboukem a přátelsky na něj kyne. Ministrovi se sevře hrdlo, a zeptá se, zdali je také bývalý učitel. A žebrák zatřese mincemi a povídá: „Kdepak, já ještě učím. Ale teď mám hlavní přestávku…“