Mýty podle Miloše Zemana
Miloš Zeman rád vytváří mýty. I v sobotním rozhovoru R. Kalenské v Lidových novinách se o to pokusil. M. Zeman volí stále stejně průhledný postup. Prý ho nezajímám. Ale v rozhovoru není frekventovanější jméno politika, nežli moje. Dá se říci, že jiní politici jakoby ani nebyli. Přesně vím, kam nyní M. Zeman směřuje a s jakým zacílením. Podobné to bylo rok před prezidentskou volbou.
M. Zeman rád mluví o zradě druhých. Po minulé volbě prezidenta on i jeho milci mluvili o údajných sedmadvaceti zrádcích z řad poslanců ČSSD, kteří jej prý nevolili. Důsledky toho v sociální demokracii byly fatální. Po dvouleté drobné gerile M. Zemana vůči tehdejšímu vedení největší vládní strany dosáhla krize ČSSD – a M. Zeman ovšem nebyl jediným jejím viníkem – dramatických rozměrů. Strana byla na pouhých 10% voličské podpory (duben 2005).
Před třemi lety jsem přišel do čela vlády ČSSD. Věděl jsem, že je nutné, kromě jiných věcí, zklidnit situaci uvnitř ČSSD dohodou s M. Zemanem. O to jsem se také upřímně (a možná i naivně) snažil. Proto jsem M. Zemanovi nabídl zapojení do společné práce.
Chápu s odstupem, že M. Zeman měl již tehdy jiné osobní záměry. Chtěl se vrátit do vysoké politiky, a to bylo reálné jen tehdy, pokud by volby pro ČSSD skončily katastrofou. Volební výsledek sociální demokracie ve sněmovních volbách v červnu 2006 nebyl sice vítězný, ale byl dokonce lepší než ten, docílený v roce 1998 sociální demokracií v čele s M. Zemanem.
A nyní k prvnímu mýtu. Že prý jsem nedodržel slovo a měl jsem v úmyslu vstoupit do velké koalice s ODS. (Co na tom, že k tomu vůbec nedošlo!) Snažím se vždy držet slovo! Asi tak jako M. Zeman. Nechci mu připomínat jeho slova před volbami v roce 1998 např. o tom, že do polostátních bank nepřijde již ani koruna z veřejných peněz. Po krátkém pobytu ve vládě, když se seznámil s pravým stavem věcí, zejména s hrozícím pádem velkých českých bankovních domů, udělal pravý opak. A udělal správně! Sanované banky byly prodány zahraničním investorům a dokázaly svým financováním podpořit tisíce podnikatelských záměrů a přispěly tak následně k prosperitě země. Ale M. Zeman nesplnil slib!
Volby do sněmovny dopadly kuriózně. Naprostou rovnováhou sil mezi levicí a pravicí. To nikdo nečekal. Bylo možné se zabetonovat v pozicích a nekonstruktivně odmítat jakoukoliv spolupráci s pravicí. Anebo hledat řešení, k němuž nám ukázali cestu němečtí a rakouští sociální demokraté. I v Rakousku a Německu jsou totiž ve vládě sociální demokraté s největší občanskou stranou. Osobně jsem do takové vlády nehodlal jít, byť Zemanův alter ego M. Šlouf dnes říká něco jiného. Chtěl jsem zemi vyvést ze slepé uličky politického patu, a to i za cenu, že by to ČSSD v příštích volbách nepříznivě poznamenalo výsledek. Zájem státu je – podle mne – více nežli zájem jedné strany! To hlavní, co by ovšem z existence velké koalice u nás vyplynulo, by bylo to, že soc. dem. by mohla s přehledem zabránit mnoha asociálním opatřením současné pravicové vlády. Reforma by nepochybně nabrala zcela jiný kurs. Existenční tlak zejména na důchodce, rodiny s dětmi, zdravotně postižené i početné části středních vrstev by pak nevznikl. Tohle vše M. Zeman prostě pomíjí. Jednoduše proto, že politiku bere jen jako abstraktní manévry proložené osobními emocemi a až následně se zabývá lidmi. A také proto, že se chce vyvinit z odpovědnosti za vznik Topolánkovy vlády.
Jeho a Šloufův podíl na vzniku Topolánkovy vlády ovlivněním Melčáka a Pohanky totiž nelze omluvit. Do doby nežli jej veřejně a otevřeně přiznal před čtrnácti dny Pohanka, mohl M. Zeman dělat boharovného důchodce. Teď ho musí – poté, co Pohanka ulevil svému „černému“ svědomí – obrovsky tížit svědomí. Má odpovědnost za propad životní úrovně a jistot miliónů lidí.
Na jiném místě mluví Zeman o Altnerovi. Že prý kampaň Altnera utichla ihned poté, co Zeman vystoupil dva dny před sjezdem ze strany. To je pokus o další mýtus. M. Zeman podpisem zcela nevýhodné smlouvy s advokátem Altnerem přivedl stranu do mimořádně svízelné situace. Před každými volbami, či jinými klíčovými událostmi (jakou je sjezd), jí političtí soupeři mohou tuto záležitost připomínat. A advokát Altner se před každými dalšími volbami může stylizovat do pozice oběti. A to je jednoznačně Zemanova odpovědnost. Samozřejmě, že mám zájem věc s Altnerem řešit. Ale k tangu je zapotřebí, jak známo, dvou… A dr. Altner, a ti, kdo jsou za ním, zájem o urovnání nemají. A soudy pracují pomalu.
A nyní ke skutečným důvodům, proč došlo k mé roztržce se Zemanem. V září 2006 jsem se sešel s ním a celou posádkou autobusu Zemák, abych jim poděkoval za jejich činnost ve volební kampani. Tehdy mi doporučil Miloš Zeman M. Šloufa jako nejlepšího manažera ve straně. Pochopil jsem, že Zeman si představuje, že Šlouf bude hrát roli „šedé eminence“ ve straně, jakou hrál kdysi pro něj a za něj. To pochopitelně nebylo přijatelné nejen pro mě, ale věděl jsem, že ve straně by to zvedlo ohromnou vlnu nevole. Využívání komunistického aparátčíka k řešení důvěrných politických otázek je prostě pro mě a pro naprostou většinu strany nepřijatelné. Nechám M. Šloufa rád k dispozici některým ministrům za ODS. Budou si určitě rozumět.
Bez zajímavosti nejsou ani další Zemanovy požadavky, které mně sděloval již v měsících před volbami. Věděl, že podle rozhodnutí Ústředního výboru ČSSD mohu provádět nezbytné zásahy do kandidátek pro sněmovní volby. Tuhle pravomoc jsem před volbami sám nikdy nevyužil a tedy ani nezneužil. Nicméně M. Zeman na mě naléhal – bez mé jakékoliv odezvy – kterých že lidí z kandidátky ČSSD pro volby do sněmovny bych se měl zbavit, tedy vyškrtnout je z kandidátek (poslanci Bohdalová, Aubrecht, Zgarba, Dolejš). Nenávist je v životě špatný rádce, Miloši Zemane…
A další mýtus: Prý se řídím v politice průzkumy veřejného mínění. Nikoliv, M. Zemane, je to složitější. Je pravdou, že při formulaci politických postupů pro mě není inspirací sklenička becherovky či slivovice. Tím základním východiskem je pro mě program. Konkrétní dílčí kroky však samozřejmě koriguji podle výsledků průzkumů veřejného mínění. Každého politika musí zajímat, co lidé chtějí. Ale mohl bych najít celou řadu postupů, mých postupů, jejichž východisko bylo zcela idealistické (např. gesto vůči německým antifašistům, cesta do Moskvy atd.) Kdybych se držel jen průzkumů, rozhodl bych se jinak.
Je zřejmé, že M. Zeman se vydal cestou, kterou nejlépe ovládá - cestou drobné politické gerily. Jeho slovníkem řečeno: Okopávání kotníků. Jeho impozantní politická osobnost totiž postrádá jednu, pro skutečného politika nezbytnou vlastnost, a tou je velkorysost.
A naopak jeho osobnosti přebývá mnoho žlučovitosti a nenávisti.
M. Zeman rád mluví o zradě druhých. Po minulé volbě prezidenta on i jeho milci mluvili o údajných sedmadvaceti zrádcích z řad poslanců ČSSD, kteří jej prý nevolili. Důsledky toho v sociální demokracii byly fatální. Po dvouleté drobné gerile M. Zemana vůči tehdejšímu vedení největší vládní strany dosáhla krize ČSSD – a M. Zeman ovšem nebyl jediným jejím viníkem – dramatických rozměrů. Strana byla na pouhých 10% voličské podpory (duben 2005).
Před třemi lety jsem přišel do čela vlády ČSSD. Věděl jsem, že je nutné, kromě jiných věcí, zklidnit situaci uvnitř ČSSD dohodou s M. Zemanem. O to jsem se také upřímně (a možná i naivně) snažil. Proto jsem M. Zemanovi nabídl zapojení do společné práce.
Chápu s odstupem, že M. Zeman měl již tehdy jiné osobní záměry. Chtěl se vrátit do vysoké politiky, a to bylo reálné jen tehdy, pokud by volby pro ČSSD skončily katastrofou. Volební výsledek sociální demokracie ve sněmovních volbách v červnu 2006 nebyl sice vítězný, ale byl dokonce lepší než ten, docílený v roce 1998 sociální demokracií v čele s M. Zemanem.
A nyní k prvnímu mýtu. Že prý jsem nedodržel slovo a měl jsem v úmyslu vstoupit do velké koalice s ODS. (Co na tom, že k tomu vůbec nedošlo!) Snažím se vždy držet slovo! Asi tak jako M. Zeman. Nechci mu připomínat jeho slova před volbami v roce 1998 např. o tom, že do polostátních bank nepřijde již ani koruna z veřejných peněz. Po krátkém pobytu ve vládě, když se seznámil s pravým stavem věcí, zejména s hrozícím pádem velkých českých bankovních domů, udělal pravý opak. A udělal správně! Sanované banky byly prodány zahraničním investorům a dokázaly svým financováním podpořit tisíce podnikatelských záměrů a přispěly tak následně k prosperitě země. Ale M. Zeman nesplnil slib!
Volby do sněmovny dopadly kuriózně. Naprostou rovnováhou sil mezi levicí a pravicí. To nikdo nečekal. Bylo možné se zabetonovat v pozicích a nekonstruktivně odmítat jakoukoliv spolupráci s pravicí. Anebo hledat řešení, k němuž nám ukázali cestu němečtí a rakouští sociální demokraté. I v Rakousku a Německu jsou totiž ve vládě sociální demokraté s největší občanskou stranou. Osobně jsem do takové vlády nehodlal jít, byť Zemanův alter ego M. Šlouf dnes říká něco jiného. Chtěl jsem zemi vyvést ze slepé uličky politického patu, a to i za cenu, že by to ČSSD v příštích volbách nepříznivě poznamenalo výsledek. Zájem státu je – podle mne – více nežli zájem jedné strany! To hlavní, co by ovšem z existence velké koalice u nás vyplynulo, by bylo to, že soc. dem. by mohla s přehledem zabránit mnoha asociálním opatřením současné pravicové vlády. Reforma by nepochybně nabrala zcela jiný kurs. Existenční tlak zejména na důchodce, rodiny s dětmi, zdravotně postižené i početné části středních vrstev by pak nevznikl. Tohle vše M. Zeman prostě pomíjí. Jednoduše proto, že politiku bere jen jako abstraktní manévry proložené osobními emocemi a až následně se zabývá lidmi. A také proto, že se chce vyvinit z odpovědnosti za vznik Topolánkovy vlády.
Jeho a Šloufův podíl na vzniku Topolánkovy vlády ovlivněním Melčáka a Pohanky totiž nelze omluvit. Do doby nežli jej veřejně a otevřeně přiznal před čtrnácti dny Pohanka, mohl M. Zeman dělat boharovného důchodce. Teď ho musí – poté, co Pohanka ulevil svému „černému“ svědomí – obrovsky tížit svědomí. Má odpovědnost za propad životní úrovně a jistot miliónů lidí.
Na jiném místě mluví Zeman o Altnerovi. Že prý kampaň Altnera utichla ihned poté, co Zeman vystoupil dva dny před sjezdem ze strany. To je pokus o další mýtus. M. Zeman podpisem zcela nevýhodné smlouvy s advokátem Altnerem přivedl stranu do mimořádně svízelné situace. Před každými volbami, či jinými klíčovými událostmi (jakou je sjezd), jí političtí soupeři mohou tuto záležitost připomínat. A advokát Altner se před každými dalšími volbami může stylizovat do pozice oběti. A to je jednoznačně Zemanova odpovědnost. Samozřejmě, že mám zájem věc s Altnerem řešit. Ale k tangu je zapotřebí, jak známo, dvou… A dr. Altner, a ti, kdo jsou za ním, zájem o urovnání nemají. A soudy pracují pomalu.
A nyní ke skutečným důvodům, proč došlo k mé roztržce se Zemanem. V září 2006 jsem se sešel s ním a celou posádkou autobusu Zemák, abych jim poděkoval za jejich činnost ve volební kampani. Tehdy mi doporučil Miloš Zeman M. Šloufa jako nejlepšího manažera ve straně. Pochopil jsem, že Zeman si představuje, že Šlouf bude hrát roli „šedé eminence“ ve straně, jakou hrál kdysi pro něj a za něj. To pochopitelně nebylo přijatelné nejen pro mě, ale věděl jsem, že ve straně by to zvedlo ohromnou vlnu nevole. Využívání komunistického aparátčíka k řešení důvěrných politických otázek je prostě pro mě a pro naprostou většinu strany nepřijatelné. Nechám M. Šloufa rád k dispozici některým ministrům za ODS. Budou si určitě rozumět.
Bez zajímavosti nejsou ani další Zemanovy požadavky, které mně sděloval již v měsících před volbami. Věděl, že podle rozhodnutí Ústředního výboru ČSSD mohu provádět nezbytné zásahy do kandidátek pro sněmovní volby. Tuhle pravomoc jsem před volbami sám nikdy nevyužil a tedy ani nezneužil. Nicméně M. Zeman na mě naléhal – bez mé jakékoliv odezvy – kterých že lidí z kandidátky ČSSD pro volby do sněmovny bych se měl zbavit, tedy vyškrtnout je z kandidátek (poslanci Bohdalová, Aubrecht, Zgarba, Dolejš). Nenávist je v životě špatný rádce, Miloši Zemane…
A další mýtus: Prý se řídím v politice průzkumy veřejného mínění. Nikoliv, M. Zemane, je to složitější. Je pravdou, že při formulaci politických postupů pro mě není inspirací sklenička becherovky či slivovice. Tím základním východiskem je pro mě program. Konkrétní dílčí kroky však samozřejmě koriguji podle výsledků průzkumů veřejného mínění. Každého politika musí zajímat, co lidé chtějí. Ale mohl bych najít celou řadu postupů, mých postupů, jejichž východisko bylo zcela idealistické (např. gesto vůči německým antifašistům, cesta do Moskvy atd.) Kdybych se držel jen průzkumů, rozhodl bych se jinak.
Je zřejmé, že M. Zeman se vydal cestou, kterou nejlépe ovládá - cestou drobné politické gerily. Jeho slovníkem řečeno: Okopávání kotníků. Jeho impozantní politická osobnost totiž postrádá jednu, pro skutečného politika nezbytnou vlastnost, a tou je velkorysost.
A naopak jeho osobnosti přebývá mnoho žlučovitosti a nenávisti.