Jiří Pehe

27. 12.

Pád vlády by mohl být Waterloo ČSSD

Jiří Pehe Přečteno 9682 krát

Sociální demokracie má po čtyřech neúspěšných pokusech v uplynulých dvou letech konečně prý dostatek hlasů na vyslovení nedůvěry vládě. Hrozí, že se o to možná pokusí na začátku českého předsednictví Evropské unie. Pokud by tak učinila, byla by to velká politická chyba.

Jakkoliv může být pro představitele ČSSD frustrující, že vláda Mirka Topolánka odmítá některé požadavky ČSSD v situaci, kdy už vláda de facto nemá v Poslanecké sněmovně většinu, lze tvrdit, že udržení Topolánkovy vlády při životě--přinejmenším po dobu českého předsednictví--je pro ČSSD nejlepší zárukou, že politický vývoj zůstane v režii ČSSD a že strana zvítězí v příštích volbách.

Vládní strany nemají v rukou žádné trumfy, kterými by mohly zvrátit v příštích měsících nepříznivý vývoj volebních preferencí. Neprosadí už žádné významnější reformy, budou se jen snažit držet současné pozice. Jediné, co by mohlo situaci vládních stran trochu vylepšit, je skutečnost, že v příštích šesti měsících se budou vládní politici věnovat EU, a nebudou mít tedy příliš času na prosazování nedovařených reforem, které jsou u voličů nepopulární—jak ostatně ukázaly nedávné krajské a senátní volby.

Jelikož jsou ale všechny vládní strany zmítány vnitřními spory, nedá se předpokládat, že jim „státnické“ úkoly jejich politiků na evropském poli u veřejnosti příliš pomohou. ČSSD tak s velkou pravděpodobností vyhraje drtivě volby do Evropského parlamentu, což v druhé polovině roku vyvolá ve vládních stranách vlnu paniky a změn.

Ale i kdyby tomu tak nakonec nebylo, je sázka na pokračování slabé Topolánkovy vlády pro ČSSD každopádně ta nejbezpečnější ve srovnání s jinými scénáři.

Pokud by se totiž podařilo sociálním demokratům vládu skutečně odvolat, nebude mít ČSSD další vývoj ani zdaleka pod kontrolou tolik, jako když uzavře s vládou dohodu o neútočení na dobu českého předsednictví. Kdyby vláda padla, mělo by to pro ČSSD dva velmi nepříznivé důsledky.

Za prvé by sociálním demokratům nejen evropští politici, ale nejspíš i česká veřejnost, jen těžko odpustili, že kvůli záležitosti, která je z evropského hlediska zcela triviální (například poplatky u lékaře nebo nemožnost dohodnout se na předčasných volbách), destabilizovala politickou situaci v České republice natolik, že už naši zemi nemůže brát v předsednické funkci EU nikdo vážně.

Za druhé by se na politickém poli vynořil jako hlavní hráč prezident Václav Klaus. Ten by měl několik možností, jak postupovat, přičemž žádná z nich by nebyla pro ČSSD dobrá.

Kdyby Klaus ponechal Topolánkovu vládu v úřadě s tím, že má Českou republiku a EU řídit v demisi, byla by to pro EU facka, ale znamenalo by to také neobyčejné posílení prezidentovy úlohy. Topolánek by totiž věděl, že je jen na prezidentovi, kdy jeho vládní role skončí, protože podle ústavy vláda v demisi ukončí své působení v okamžiku, kdy prezident jmenuje vládu novou. Klaus by si tedy mohl v podstatě diktovat.

Prezident by se ovšem také mohl po vyslovení nedůvěry Topolánkově vládě rozhodnout, že rychle jmenuje vládu novou. To by mělo pro české předsednictví také neblahé důsledky, protože současní ministři se na své role v čele EU nějakou dobu připravovali a nemohou být snadno nahrazeni. Platilo by to i v případě, že by prezident jmenoval například politicky neutrální vládu odborníků, kteří by nesdíleli jeho skeptické názory na EU.

Jenže Klausovi by nic nebránilo jmenovat vládu, která by byla odrazem jeho pohledů na Unii. Netřeba zdůrazňovat, že taková vláda by rychle zavedla české předsednictví do naprosté izolace, a Česká republika by byla z politického vedení Unie vyšachována. Česká veřejnost by ČSSD jen těžko odpustila, že naší zemi do této situace dostala.

Klaus by přitom mohl dočasně jmenovat do čela vlády de facto kohokoliv. Vláda vytvořená tímto způsobem by sice nedostala důvěru Poslanecké sněmovny, pro níž si musí jít nejpozději měsíc po svém jmenovaní, ale prezident může takovou vládu nechat vládnout bez časového omezení. Ústava mu neukládá žádné časové limity, pokud jde o nalezení vlády nové.

Ještě horší než jmenování euroskeptické vlády, jež by de facto sabotovala české předsednictví, by byl pro ČSSD scénář, o němž se už před časem v médiích spekulovalo. S odvoláním na potřebu mít v čele vlády, jež předsedá EU, zkušeného politika, mohl by Klaus jmenovat do čela vlády například Miloše Zemana. Poté, co se mu podařilo vnitřně rozvrátit ODS, by tak nejspíš uspěl i s rozvrácením ČSSD, a zcela by opanoval českou politiku.

Je možné, že při schůzce Klause a Paroubka v polovině prosince Klaus předsedu ČSSD ubezpečil, že by hrál podle pravidel, a svoje kroky by po pádu vlády koordinoval s ČSSD. Jenže takové Klausovo slovo má stejnou váhu, jako jeho ubezpečování při prezidentské volbě, že bude prezidentem nadstranickým.

A kdyby prezident podle pravidel hrál, a jmenoval by po dohodě s Paroubkem například vládu politicky neutrálních úředníků, bylo by to paradoxně lepší pro ODS, než pro ČSSD. Jelikož vyvolat předčasné volby je v České republice v podstatě nemožné, nesouhlasí-li s nimi obě velké strany, úřednická vláda by vládla až do voleb řádných. To by dalo ODS, zbavené vládní odpovědnosti, dost času se vnitřně zkonsolidovat a snížit náskok ČSSD ve volebních preferencích.

ČSSD a vláda vedená Topolánkem i topolánkovská část ODS se v příštích měsících de facto vzájemně potřebují. Lze jen doufat, že v Lidovém domě jsou si toho vědomi, a hrozby o odvolání vlády jsou jen politickým blafováním.

21. 12.

Sociální demokracie si škodí

Jiří Pehe Přečteno 8144 krát

Až do krajských a senátních voleb se sociálním demokratům pod vedením Jiřího Paroubka dařilo dělat účinnou opoziční politiku, završenou drtivým vítězstvím ve volbách. Ačkoliv Paroubek byl kritizován za populismus, když si jako symbolické téma vybral zrušení poplatků u lékaře, ve skutečnosti byl tento „populismus“ chytrou strategií. Poplatky--ač samy o sobě ve vztahu k celkové sociální situaci nepříliš důležité-- byly zhmotněním nekoncepčnosti reforem a slabosti vládního týmu.

Po volbách Paroubek změnil taktiku a oslabenému premiérovi a předsedovi občanských demokratů Mirkovi Topolánkovi nabídnul příměří během českého předsednictví Evropské unie. Nic neriskoval, protože je zřejmé, že vnitřně rozvrácený vládní tým--pod vedením rozvrácené ODS--jen těžko prosadí jakékoliv změny, a bude tudíž jen těžko sbírat body u voličů.

Příměří mělo být stvrzeno dohodou, jejímiž hlavními body byl požadavek ČSSD, aby byla schválena Lisabonská smlouva, a aby vláda koordinovala své kroky během předsednictví s ČSSD. Správné bylo také, když ČSSD odmítla jakékoliv spojování smluv o americkém radaru a Lisabonské smlouvy.

Ačkoliv to ČSSD nikdy jasně neformulovala, snaha ODS obě rozhodnutí spojit, je nemravná, protože radar a Lisabonská smlouva jsou dvě nesrovnatelné věci. Smlouvy o radaru jsou bilaterálními dohodami České republiky a USA, o nichž má mnoho našich evropských spojenců pochyby. Lisabonská smlouva se přímo dotýká 26 dalších zemí a budoucnosti celého našeho kontinentu, neboť výsledek ratifikačního procesu bude mít přímý dopad na celou Evropskou unii.

V tomto bodě se tedy ČSSD jevila jako státotvornější než ODS. Poslední vývoj na politické scéně ovšem ukazuje, že se sociální demokracii—možná poněkud opilé příznivými výsledky průzkumů veřejného mínění a neutěšenou situací v řadách stran vládní koalice—její priority poněkud rozmlžily. Smíchání otázky českých vojenských misí v zahraničí v příštím roce a poplatků u lékaře stranu ukazuje v nelichotivém světle: poměrně triviální, i když symbolické téma poplatků, které je relevantní jen v provinčním kontextu české domácí politiky, bylo postaveno na roveň otázce naprosto principiální, která se dotýká bezpečnosti nejen naší země, ale celého světa.

NATO by se jistě bez českých vojáků v Afghánistánu nějak obešlo, ale v sázce je věrohodnost České republiky jako spojence. A to mnohem více, než je tomu v otázce radaru, která se dotýká jen našich spojeneckých vztahů s USA. Navíc tu vykukuje prapodivný alibismus: válka v Afghánistánu se nás prý dotýká méně než například situace v Kosovu. To je ovšem zásadní omyl. Teroristické sítě, které mohou udeřit i u nás, se nepřipravují na svůj příští úder v Kosovu, ale v zemích, v nichž se buď zhroutily vlády nebo které ovládli fundamentalisté.

Vysvětlení sociálních demokratů, že vláda s nimi otázku vojenských misí v zahraničí řádně neprojednala, naše spojence nezajímá a působí alibisticky i na domácí scéně. Za prvé se o určitých tématech národního zájmu nemá diskutovat tímto způsobem, a vládě, jakkoliv slabé, se má státotvorně vyjít vstříc, neboť navýšení počtu vojáků v Afghánistánu si nevymyslela ona. Chtějí ho po nás naši spojenci. Posilovat jednotky v Afghánistánu hodlá i americký prezident Barack Obama, jehož zvolení ČSSD uvítala.

Za druhé je pro stranu, která se veřejně chystá na převzetí vládní moci po příštích volbách, sebevražedné, když zamotá dohromady témata prvního řádu s tématy třetího či čtvrtého řádu, a snaží se tak vládu tlačit ke zdi.

Je možná pochopitelné, že Paroubek chtěl ukázat, jak slabá vládní koalice je, a že by měla tudíž přistoupit na jeho požadavek předčasných voleb, který by se stal součástí dohody mezi ČSSD a vládou pro české předsednictví EU. Jenže mnoho občanů se může po právu ptát, zda se v podobě tohoto destruktivního tlaku—navíc s pomocí témat, jako je česká vojenská účast v zahraničních misích--neukazuje, že ČSSD je úspěch či neúspěch českého předsednictví ukradený.

A že jí je do určité míry ukradený i osud Lisabonské smlouvy, protože totální zdecimování Topolánkovy vlády může posílit šance, že Lisabonská smlouva schválena nebude. Nejenže se může mnoho poslanců a senátorů ODS ve světle frontálního útoku ze strany ČSSD názorově „zabarikádovat“, ale pokud by Topolánkova vláda kvůli tomuto tlaku teď padla, ovládne politickou šachovnici prezident Václav Klaus. Pokud ČSSD skutečně chce, aby hrál během českého předsednictví i rozhodování o Lisabonské smlouvě hlavní roli nakonec on, nechť pokračuje ve svém útoku na ODS.

Jinými slovy: současná politika ČSSD je jeví jako zbytečně silová. Nejenže si strana vzhledem k průzkumům veřejného mínění i slabosti vlády velkorysost může dovolit, ale vzhledem k nadcházejícímu českému předsednictví EU a nutnosti schválit Lisabonskou smlouvu se od ní jistá velkorysost přímo předpokládá. Mnoho občanů vůbec nezajímají vysvětlení typu: nechtějí s námi spolupracovat ohledně poplatků, tak jim to vytmavíme v případě vojenských misí v zahraničí.

Jestliže se rýsuje možnost, že by po příštích volbách mohla ČSSD vládnout téměř sama, měla by se snažit občany přesvědčit, že se nemají čeho bát. Silové pojetí politiky, do něhož jsou zatahována témata národní bezpečnosti, může naopak mnoho lidí zastrašit.

Není přitom jasné, čeho chce vlastně Paroubek dohodou o předčasných volbách dosáhnout. Topolánek mu je může klidně slíbit, jenže už teď je zřejmé, že on sám nejspíš politicky nepřežije druhou polovinu roku 2009. ODS totiž při současných preferencích s velkou pravděpodobností utrpí zdrcující porážku ve volbách do Evropského parlamentu, načež vypukne v ODS další vlna paniky, jež vyústí v novou snahu vyměnit vedení. ČSSD se také může po skončení předsednictví pokusit—tentokrát možná úspěšně—o vyslovení nedůvěry vládě. Jinými slovy: Topolánek coby garant dohody o předčasných volbách nemusí být v době, kdy by se taková dohoda měla začít naplňovat, u moci.

A i kdyby u moci byl, ODS má v obou komorách parlamentu dostatek zákonodárců, aby zablokovala jakýkoliv ústavní mechanismus nebo ústavní dodatek, který by předčasné volby umožnil. Proč si ČSSD myslí, že něco tak zásadního, jako jsou předčasné volby, které by znamenaly předčasnou ztrátu mandátů pro mnoho zákonodárců z ODS, může Topolánek u svých senátorů a poslanců vůbec prosadit?

Důstojné řešení je toto: ČSSD by měla uzavřít s ODS minimalistickou dohodu o tom, že vládě umožní vykonávat všechny potřebné funkce během českého předsednictví EU, a že se nepokusí vládu s pomocí hlasování o nedůvěře sesadit, pokud Topolánek a spol. nějakým zásadním způsobem neporuší své slovo. Je zcela legitimní žádat, aby nebyla spojována Lisabonská smlouva se smlouvou o americkém radaru. A je na druhé straně zcela nepřípustné spojovat strategická rozhodnutí, jako je pokračování českých vojenských misí, s poplatky u lékaře. Vojenské mise by ČSSD měla bez dalších průtahů podpořit, poplatky nechť zůstanou předmětem toho mála, co zůstane během předsednictví z domácího politického boje.

Od politika, který si už teď připravuje stínový Úřad vlády, očekávají občané státotvornost a odstup od politického hokynářství. Pokud toho ona ČSSD nebudou schopni, může se stát, že preference ČSSD začnou klesat.

13. 12.

Zakládání nové strany je fraška

Jiří Pehe Přečteno 8559 krát

Ať už si v těchto dnech člověk otevře kterékoliv noviny, číhá na něho rozhovor s jedním z údajných zakladatelů údajné pravicové strany, která bude údajně soupeřit o voliče s údajně zdiskreditovanou Občanskou demokratickou stranou. Z rozhovorů se dozvídáme, že zakládání strany je v plném proudu, je to projekt profesionální, a nebudou se tudíž opakovat tragikomické chyby kavárenských intelektuálů, kteří se pokoušejí čas od času založit nějakou středovou liberální formaci.

Pravicová média z nové strany šílí, jenom se nemohou shodnout na tom, kolik těch nových stran vlastně bude. Jednu zakládá bývalý spolupracovník Václava Klause Petr Havlík, další současný spolupracovník Václava Klause Petr Mach. Občas se také, poněkud tajemně a v náznacích, mluví o straně, kterou prý zakládají prezidentovi spolupracovníci na Hradě.

Jelikož Mach a Havlík se od sebe navzájem distancují, máme v případě hradních úředníků co do činění buď s nějakou třetí stranou, anebo podporují jeden ze dvou zmíněných projektů. Pak je ovšem ještě také řeč o české pobočce hnutí Libertas, které založil a do celoevropské podoby přebudovává kontroverzní irský podnikatel Declan Ganley.

Možná by toto rozbujelé zakládání pravicových stran nebylo tak zajímavé, kdyby se neproslýchalo, že nějakou novou stranu podpoří sám prezident Václav Klaus, který se nedávno rozešel s ODS. Potíž je, že nevíme, kterou.

Stranu bývalého spolupracovníka Havlíka? Stranu současného spolupracovníka Macha? Nebo stranu hradních úředníků, kteří se už nemůžou dívat na to, jak nemožně si ODS vede? Anebo všechny dohromady? Nebo že by český prezident nakonec osobně zaštítil pobočku hnutí Declana Ganleyho?

Klaus je v každém případě v celém dramatu ústřední postavou. Vždyť po nějaké nové pravicové straně by neštěkly dokonce ani pravicové deníky, kdyby se nemluvilo o jejím možném propojení s Klausem. Při vší úctě k zakladatelům: Koho by jinak zajímala strana, kterou by vedl suchopárný Mach nebo neúnavný promotér sebe sama Havlík?

A kolik lidí skutečně zajímají takzvaně ryzí pravicové myšlenky a ryzí euroskepticismus? Mach a Havlík jsou velcí idealisté, pokud si myslí, že získají potřebnou masu voličů brojením proti Evropské unii a vzýváním nespokrvněného konzervatismu či liberalismu. Česko není Polsko, kde by se mohli opřít o konzervativní populismus katolického venkova.

Klaus je ovšem něco jiného. Pro mnoho lidí je ještě stále váženým symbolem, má pro ně potřebné charisma. Má i svou mocenskou bázi. Za novou stranou půjdou mnozí voliči jen kvůli němu.

Proto není jasné, proč se média předhánějí v nabízení portrétů Macha a Havlíka.
Nová strana má šanci uspět, pouze když to bude Klausova strana. Klidně by se tak i mohla jmenovat. I její program bude definován horizonty Klausova myšlení (a v poslední době stále více i nálad). Není třeba pro ní vymýšlet složité programové prohlášení, stačí odkaz na www.klaus.cz

Jenže celý ten humbuk se nakonec ukáže být nejspíš jen mediální bublina. Klaus, ač je stále výstřednější, by totiž musel být totiž už úplně mimo realitu, kdyby svoje jméno spojil s novým stranickým projektem. Pokud zůstane „jen“ prezidentem, bude mít až do konce volebního období slušnou podporu, protože nejpopulárnějším politikem v zemi je vždy prezident.

Pokud by podpořil stranický projekt, ukázalo by se velmi rychle, jaká je skutečná podpora jeho názorů ve společnosti. Mohlo by se dost snadno stát, že by nebyla příliš vysoká, dokonce ani ve srovnání s chřadnoucí ODS. A takového risku se Václav Klaus jistě rád vystříhá.

11. 12.

Proč české předsednictví EU budí obavy

Jiří Pehe Přečteno 4836 krát

V Evropské unii sílí pochybnosti, zda Česká republika má na to, aby byla v příštích šesti měsících předsednickou zemí Unie. Nazíráme-li tyto obavy z českých pozic, máme přirozenou tendenci je zlehčovat. Podíváme-li se ale na Českou republiku evropskou optikou, jsou obavy bohužel na místě.

Prezident Václav Klaus sice tvrdí, že předsednictví EU je jen bezvýznamné úřadování, protože politicky řídí Unii velké země. Ve skutečnosti se od předsedající země očekává i politický „leadership“. Velikost země nemusí být důležitá. Když vloni velké Německo neuspělo s přijetím nové evropské smlouvy, která by nahradila odmítnutou euroústavu, iniciativu převzalo malé Portugalsko. Dokument se dnes jmenuje „Lisabonská smlouva“.

Česko ale Unii bohužel politicky vést nemůže, protože nedokáže vést ani samo sebe. Nestabilní vládní koalice a opozice nejsou ve společném dialogu schopny definovat národní postoje ve vztahu k EU, největší vládní strana se štěpí, válčí prezident s premiérem.

Kličkování občanských demokratů okolo Lisabonské smlouvy, včetně rok odkládané ratifikace, je trapné. Smlouvu za naší zemi podepsal předseda ODS, přesto právě ODS se hádá, zda smlouvu schválit nebo ne. Mluví se přitom pouze o „českých zájmech“, evropský pohled i identita téměř zcela chybí. Češi jsou v EU, nechovají se ale jako Evropané.

Z Bruselu i členských zemí EU proto přicházejí stále častěji signály, že se českého předsednictví bojí. V době celosvětové krize potřebuje EU v čele zemi, která se nezmítá v domácí politické agónii. Zemi, která je schopna pomoci Irsku v hledání cesty k přijetí Lisabonské smlouvy v opakovaném referendu. Nikoliv zemi, která bude nejméně do února řešit vlastní ratifikační trauma.

Česko také nemá společnou evropskou měnu a nesnaží se aktivně o její přijetí. V současné ekonomické krizi se přitom těžiště jednání EU posune právě k zemím, které spojuje jednotná měna.

Navíc není jasné, jak může EU efektivně vést země, jejíž prezident vyhlásil Unii boj na život a na smrt. Nejrůznější evropští politici, kteří k nám mají v příštích měsících proudit, jistě už teď hledají způsoby, jak se vyhnout hlavě českého státu, neboť nemají v úmyslu se nechat Klausem ani vyučovat, ani zesměšňovat.

Zbytek EU by si tudíž nejspíš oddechl, kdyby se české předsednictví dalo nějak přeskočit. Pravidla EU to neumožni, ale je možné zredukovat české předsednictví na pouhé zajišťování provozu EU, zatímco politické iniciativy se budou rodit jinde. Ne proto, jak tvrdí Klaus, že je to tak v případě malých zemí vždy, ale proto, že český politický provincialismus nedává EU v podstatě jinou možnost.

Právo, 11.12.2008

08. 12.

ODS? Vymalováno!

Jiří Pehe Přečteno 8392 krát

Občanští demokraté během víkendového sjezdu spáchali politické harakiri, aniž je k tomu někdo nutil. Zatímco sjezdovým sálem burácelo slovo „změna“, zacementovala se strana v pozicích, které povedou k jejímu dalšímu pádu.

Autor tohoto textu už před časem napsal, že ODS stojí nad propastí, a od pádu do ní jí může zachránit jen dostatek odvahy najít nové vedení, které není ani topolánkovské, ani bémovské (klausovské). Kongres byl ovšem nakonec střetem mezi těmito dvěma křídly, v němž zvítězil Topolánek. Nezvítězila ale strana.

Ta zůstává nadále rozštěpena, protože poražené křídlo zatím nikam neodchází. Navíc není ani natolik slabé, aby nepůsobilo Topolánkovi další problémy. Tahanice uvnitř strany budou pokračovat, což se projeví na dalším poklesu její popularity.

Neochota k razantnímu řešení je svým způsobem zajímavá, protože ODS rozhodně není stranou, která by neměla dost politických talentů. Mezi bývalými hejtmany i starosty velkých měst by se jistě našlo dost politiků, kteří, kdyby dostali příležitost, by se osvědčili. Navíc mohli z pozice jakéhosi politického svorníku usilovat o smír mezi oběma znesvářenými stranickými křídly.

Teatrální odchod prezidenta Klause z pozice čestného předsedy strany navíc ve světle vítězství Topolánkova křídla znamená, že bude pokračovat politická válka s prezidentem. Proklausovské křídlo přitom zůstalo i po kongresu dostatečně silné na to, aby Topolánkovi působilo vážné problémy ve straně a komplikovalo jeho vládnutí.

Topolánek nakonec nevyužil ani tématu, které se mu přímo nabízelo jako zbraň proti klausovcům—tedy téma Evropské unie. Jestliže Klaus z ODS odešel de facto především proto, že nesouhlasí s pragmatickými postoji Topolánka k Lisabonské smlouvě, a toto téma bude používat v dalším střetu s Topolánkem jako zbraň, měl Topolánek skvělou příležitost oslovit sjezd po svém zvolení s apelem na podporu Lisabonské smlouvy.

Mohl argumentovat, že coby politik, který smlouvu za Českou republiku podepsal, je nyní za její ratifikaci odpovědný, čemuž by po nedávném rozhodnutí Ústavního soudu nemělo nic stát v cestě. Pokud delegáti kongresu, kteří jej podpořili proti klausovcům, chtějí aby politicky přežil, měli by vyslovit jasnou podporu Lisabonské smlouvě.

Místo toho zůstal Topolánek u neslaných, nemastných prohlášení na adresu Evropské unie, což se také odrazilo v dvojsečném usnesení kongresu na adresu Lisabonské smlouvy. Kdyby byl Topolánek definoval „post-klausovskou“ ODS jako víceméně proevrospkou stranu, měl by teď ideologickou bázi, z níž může operovat. A možná by přilákal i nové voliče, protože většina pravicových voličů je pro další evropskou integraci.

Promrhal ovšem i tuto šanci, takže v příštích měsících nebude mít kromě zdůrazňování politické stability v době českého předsednictví EU žádné zbraně pro posílení své pozice. Jeho slabá vláda už neprosadí žádné reformy,
a Klausovo křídlo na něj bude útočit tak jako tak, protože dokonce i Topolánkův „ano-ne“ přístup k EU je pro ně příliš „euro-optimistický“.
Někteří klausovci navíc možná odejdou do nové strany.

ODS tedy jen těžko získá ztracené pozice ve veřejném mínění. Odchod Klause navíc může způsobit, že se od strany odvrátí i skalní obdivovatelé Klause, kterých není málo.

Kongres také nedokázal provést žádnou skutečnou introspekci. Dozvěděli jsme se, že neúspěch ODS v nedávných volbách byl způsoben špatnou komunikací, nikoliv špatnou politikou. To znamená, že špatná politika ODS zůstane nadále špatná, akorát se ji občanům bude propagandistická mašinérie strany a vlády snažit lépe prodat. To se ovšem nepodaří, protože občané nejsou úplně na hlavu padlí.

Případné řešení krize v ODS tedy bylo jen odsunuto na pozdější dobu—ovšem s horšími důsledky. ODS nejspíš utrpí zdrcující porážku ve volbách do Evropského parlamentu, což vyvolá další vlnu paniky. Otázkou je, zda v té době už nebude na jakékoliv skutečné změny pozdě.

06. 12.

Poznámky k projevu Václava Klause na kongresu ODS

Jiří Pehe Přečteno 18939 krát

Prezident Václav Klaus pronesl na kongresu Občanské demokratické strany krátký projev, v němž se vzdal postu čestného předsedy strany. Projev je svým obsahem a stavbou natolik pozoruhodný, že si zaslouží komentář. Poznámky k jeho jednotlivým částem jsou vloženy do textu projevu--v závorkách kurzívou.

Děkuji za pozvání na Váš kongres. Do Vašeho jednání nehodlám nijak explicitně zasahovat, a proto budu velmi stručný. Něco zásadního však říci musím, něco, kvůli čemu jsem se po delším zvažování nakonec rozhodl pozvání na Váš kongres přijmout. (Až na to, že to, co svým projevem VK dělá, je pokus o bezprecedentní zásah do jednání ODS)

Již delší dobu je pro mne nemalým problémem identifikovat se s celou řadou postojů, které Občanská demokratická strana, nebo přesněji řečeno, její vedení, zastává. Když říkám delší dobu, nemyslím tím necelé poslední dva měsíce, tedy od oněch - pro ODS - tak katastrofálně prohraných krajských a senátních voleb. (VK nám tedy sděluje, že se klidně nechal zvolit na Hrad s pomocí strany, s jejímiž postoji má nemalý problém se už delší dobu identifikovat. Občanským demokratům, včetně předsedy Mirka Topolánka, to ovšem jaksi zapomněl říct, když pro jeho znovuzvolení nasazovali na začátku roku zbraně nejtěžšího kalibru. Ke svému nesouhlasu s vývojem v ODS mlčel, i když mnozí komentátoři varovali už před prezidentskou volbou, že Klaus se po svém zvolení pokusí Topolánka „zaříznout“. Přesně to se Klaus jal dělat. Když nyní zjistil, že ani destruktivní jednání jeho spojence Vlastimila Tlustého, které vytvářením nejednoty uvnitř ODS notně přispělo k volební porážce strany v krajských i senátních volbách, ani pokus jeho spojence Pavla Béma stranu převzít, nebudou mít zřejmě kýžený účinek, ODS teatrálně opustil.)

Nakolik si současné směřování ODS přeje či nepřeje její dnešní členská základna a nakolik to pro ODS ve středním a dlouhém období bude dobré nebo špatné, hodnotit nechci a nebudu. (I když jak svojí rezignací na post čestného předsedy, tak svými prohlášeními v poslední době, například o evropské politice Topolánka, nedělá nic jiného, než že hodnotí a dění ve straně se snaží všemožně ovlivnit.)

To mně nepřísluší. (Kéž by VK věděl, co mu nepřísluší, halvně ve funkci prezidenta!)

Tomu se - předpokládám - bude věnovat Váš kongres. Jedno ale vím zcela jistě: tato politika není tou, se kterou jsem ODS zakládal a dlouhá léta vedl. (To je samozřejmě nesmysl. ODS nedoplatila ve volbách na to, že se od Klause příliš emancipovala, ale že se zatím nedokázala emancipovat dostatečně. VK cudně zamlčuje, že pod jeho vedením ODS začala prohrávat volby už v roce 1996, a že se dokonce kvůli jeho politice nevšímavosti vůči finančním machinacím v roce 1997 rozpadla na dvě skupiny.)

Abych probíhající přeměně ODS ze strany pravicové a občanské ve stranu politického středu a stranu spíše lobbyistických zájmů než idejí nestál v cestě, rozhodl jsem se poděkovat Vám za titul čestného předsedy a tohoto titulu se dnes, na tomto místě, definitivně vzdát. (Toto je opravdu ryzí Klaus, který má neuvěřitelnou schopnost demagogie. ODS byla pod jeho vedením sice ve slovech pravicová a občanská strana, ale v praxi strana, která praktikovala bankovní socialismus. V zájmu koho? Lobbystických skupin...Nebyla to ani strana „občanská“—tento pojem jen zcizila Občanskému fóru. Klaus byl vždy největším nepřítelem občanského principu, včetně občanské společnosti. Během doby, kdy Klaus stál v čele ODS, dělala jeho strana reformy, které v jiných postkomunistických zemích zaváděly strany demokratické levice. Teprve Topolánek se pokusil zavést pravicové reformy.)

Bylo to v posledním období přítěží pro Vás, ale - musím se přiznat - i pro mne. (Ano, VK si dále uvolňuje ruce k tomu, před čím i autor tohoto komentáře varoval během prezidentské volby—totiž, že se stane ve druhém prezidentském období neřízenou střelou. Anebo možná řízenou, jenom nevíme kým...)

Považuji to vůči ODS za gesto vstřícné. (Pan prezident nás má za úplné pitomce…)

Neberte, prosím, toto mé rozhodnutí jako projev nevraživosti či nekonstruktivnosti. (Takto by to snad nikdo, ale opravdu nikdo snad ani brát nemohl, pane prezidente. Všichni přeci vědí, že VK je konstruktivnost sama…)

Dobře vím, že někteří z Vás výrazně přispěli k mému zvolení prezidentem republiky. (Ne pane prezidente. K vašemu zvolení přispěli VŠICHNI poslanci i senátoři ODS).

Stejně tak dobře víte Vy, že já se nezměním a že se i nadále budu řídit myšlenkami, které ode mne již dlouho znáte, myšlenkami, které jsem se snažil do ODS přinášet a jimž jsem se v ODS, i díky mnohým z Vás, naučil. (O tom by nikdo neměl pochybovat. Až na to že v zahraniční a bezpečnostní politice státu, jakož i ve vztahu k Evropské unii tyto myšlenky stále více připomínají Vladimíra Putina. A až na to, že VK, ač sliboval být prezidentem všech, si dělá ve funkci prezidenta, co chce, a neřídí se dokonce ani politikou vlády vedené stranou, v jejímž čele tak dlouho stál.)

Přeji Vašemu jednání úspěch, ale domnívám se, že to vyžaduje udělat něco zásadního. (Zde se pan prezident opět cudně zdržuje jakéhokoliv zasahování do vnitřních záležitostí strany).

Je jen na Vás, abyste si dobře zvolili další cestu tak, aby to bylo ku prospěchu nejen Vaší straně, ale i České republice. (Ano, například aby ODS dále sabotovala proces evropské integrace a přivedla zemi do naprosté izolace v rámci EU).

Dovolte mi, abych z tohoto místa naposledy řekl: děkuji Vám za pozornost. (My též děkujeme, ale jsme si jisti, že naší pozornost, i pozornost ODS, si VK bude aktivně vydobývat i nadále).

A děkuji za těch společně prožitých téměř 18 let. (Bohužel ještě nejméně čtyři roky budeme s VK muset leccos společně prožívat, ať je nebo není čestným předsedou ODS).

prof. Ing. Václav Klaus, CSc., prezident ČR

01. 12.

Demagogie Hradu ohledně Lisabonské smlouvy nemá meze

Jiří Pehe Přečteno 10300 krát

Většina českých občanů, jakož i občanů ostatních evropských zemí, nikdy nečetla Lisabonskou smlouvu, ani žádný jiný dokument Evropské unie. Nedivme se jim. Mají na práci lepší věci, a navíc žijí v demokratických státech, kde si volí své parlamentní zástupce, kteří mají podobné věci v popisu práce.

To, že zmíněné dokumenty občané většinou nečetli, neznamená, že EU je špatný nebo elitářský projekt. Ba dokonce ani skutečnost, že—vzato z estetického hlediska—jsou takové dokumenty dost často příšerné čtení, neznamená, že je EU špatný projekt.

Jak se ale má takový—dokumenty EU nečtoucí občan—bránit náporu demagogie, která se na něj v České republice valí například z pražského Hradu či z úst některých představitelů Občanské demokratické strany a komunistů? Tedy například argumentům, že Lisabonská smlouva výrazně omezí naší suverenitu, nebo--vyjádřeno slovníkem prezidentova poradce Ladislava Jakla—že Lisabonská smlouva zruší Českou republiku jako samostatný stát?

Vzhledem k tomu, že Česká republika je poslední zemí EU, která ještě nenechala smlouvu projít ratifikačním procesem, lidem se zdravým rozumem možná bude stačit, když se podívají po Evropě a odpoví si na následující otázku: Máme věřit, že těch 25 parlamentů členských zemí EU, které Lisabonskou smlouvu už odhlasovaly, tak učinilo se záměrem „zrušit“ své země nebo třeba jen neodpovědně omezit suverenitu těchto zemí?

Máme věřit, že ústavní odborníci i politici velkých zemí, jako jsou Francie, Velká Británie a Itálie na jedné straně, a malých zemí, jako jsou Dánsko, Švédsko nebo třeba baltské státy, smlouvu neprostudovali tak důkladně jako náš pan prezident, jeho poradci i právníci?

Abychom argument vyostřili, lze se také zeptat: Je všech těch 25 zemí, které smlouvu v parlamentech ratifikovaly, ovládáno neodpovědnými hňupy? A naopak: disponují náš pan prezident a lidé okolo něho nějakou zvláštní prozíravostí, která jim ve „zrádném“ dokumentu umožnila spatřit nebezpečí, kterých si zástupci zbylých zhruba 450 miliónů Evropanů lehkomyslně nevšimli? Odpověď asi všichni tuší.

Politiků s názory na EU, jaké má prezident Klaus a jeho podporovatelé v ODS, nebo jaké mají čeští komunisté, najdeme v ostatních zemích EU přibližně stejné procento jako u nás, jenže ve všech těch zemích zůstali na okraji politického dění. Těmto zemím vládnout pravicové či levicové vlády, v jejichž čele stojí rozumní lidé, kteří chápou, že evropský projekt je založen na jisté míře kompromisu. U nás bohužel proniknul politický extremismus ve vztahu k EU až do nejvyšších pater politiky. Jediný obdobný případ najdeme už jen v sousedním Polsku, kde prezident Kaczynski zastává názory podobné Klausovým.

Čeští eurofóbové z okolí Klause jistě namítnou, že tam, kde o Lisabonské smlouvě nehlasovali politici, ale občané—tedy v Irsku—neprošla. Jenže na rozdíl od nás tam smlouvu podporovala a nadále podporuje celá politická elita. O jejím osudu rozhodli právě lidé, kteří ji nečetli a číst nebudou. Podlehli přesně tomu typu argumentů, které slyšíme od prezidentova tajemníka: například že smlouva údajně zruší samostatnost Irska. Nebo že bude prostředkem k rozvolnění přísných pravidel pro potraty, které katolické Irsko má.

Z čehož plyne poučení, že nechat hlasovat lidi v referendech o složitých smlouvách, které nečtou, je značně problematické. Vlastně nedemokratické. Protože hlasovat by se mělo pouze o tom, na co si lidé mohou utvořit kvalifikovaný názor.

Jelikož v České republice naprostá většina lidí v průzkumech po pravdě odpovídá, že Lisabonskou smlouvu nečetli, a jelikož rozhodnutí je v rukou politiků, opravdu nezbývá průměrnému občanu, než jako vodítko pro svůj názor použít zbytek EU. Pokud si takový občan myslí, že se ostatní země EU rozhodly přijetím smlouvy „zrušit“ nebo výrazně omezit svou suverenitu, aniž by o tom věděly (anebo proto, že upadly do područí nedemokratických elitářů), říká nám de facto, že Češi jsou národ natolik výjimečný, že s pomocí našeho prezidenta jsme jako jediní dokázali v dokumentu odhalit cosi, čeho si politici ve zbytku EU nevšimli nebo co lehkomyslně ignorovali. Přesto se ale vtírá myšlenka, že si například Francie nebo Velká Británie přijetím Lisabonské smlouvy docela jistě nemínily odhlasovat svůj zánik.

Občanům, kterým je tento typ krajní demagogie k smíchu, ale kteří se přeci jen strachují o míru suverenity českého státu, lze poradit dvě věci. Za prvé, aby si přece jen přečetli přístupovou smlouvu, kterou 70 procent Čechů schválilo v referendu v roce 2003. Zjistili by, že jsme se části suverenity už dávno dobrovolně vzdali.

Mají občané od roku 2004, kdy se naše země stala členem EU, pocit, že by nějak utrpěla v důsledku vstupu jejich svoboda? Anebo lze naopak argumentovat, že možnosti Čechů volně se pohybovat, investovat, studovat, a po zrušení zbývajících překážek i volně kdekoliv pracovat v ostatních zemí EU, naši svobodu spíš rozšířily?

Druhou zmíněnou věcí je samotný pojem suverenity. Odpůrci Lisabonské smlouvy ho obvykle definují jako právo našich demokraticky zvolených politiků a dalších státních orgánů s konečnou platností určovat, co u nás platí a co ne. Pokud je takto definovaná svrchovanost naším cílem, nemáme ovšem v EU co pohledávat už od roku 2004. A je se třeba také zeptat, proč tedy většina Čechů v průzkumech veřejného mínění odpovídá, že důvěřují více institucím EU než domácím českým?

Možná by bylo také dobré si poctivě položit otázku, zda by opravdu bylo pro nás tak strašné, kdyby o ještě více záležitostech než dnes, rozhodoval kolektivní rozum Evropanů na úrovni EU, spíše než instituce české.

Kdo si myslí, že například slušné fungování tolik diskutovaného zdravotnictví nebo penzijního systému nám zajistí lépe čeští politici, než kdyby se o takových věcech rozhodovalo celoevropsky, měli by se skutečně další evropské integraci zuby nehty bránit. Kdo si myslí, že dlouhodobě jsou jeho úspory v bance lépe chráněny, když je bude garantovat jen český stát a nikoliv půlmiliardová ekonomická velmoc, určitě by měl trvat na zažitých modelech suverenity. A kdo si myslí, že chování české byrokracie i česká politická kultura jsou lepší než ona vysmívaná evropská byrokracie a politické instituce EU, měl by také horovat pro skálopevnou suverenitu.

Archiv článků: prosinec 2008