Jiří Pehe

31. 08.

Obama jako test českého politického myšlení

Jiří Pehe Přečteno 6590 krát

Zvolení Baracka Obamy do funkce prezidenta Spojených států vystavilo českou politickou scénu i komentátorskou obec řadě zajímavých zkoušek. První přišla hned vloni na podzim, kdy byl Obama prezidentem zvolen.

Radar jako ideologický projekt

V České republice vládla v té době pravicová vláda Mirka Topolánka, která se už od okamžiku svého ustavení v lednu 2007 intenzivně zasazovala o umístění radarové komponenty amerického protiraketového systému na českém území. Ačkoliv tento projekt, který spustil už republikánský prezident Ronald Reagan v osmdesátých letech minulého století, po konci studené války ustoupil do pozadí, administrativa George W. Bushe z něj učinila důležitou součást své strategie vůči „darebáckým“ státům.

Oficiální oznámení o tom, že USA hodlají umístit radar na našem území, přišlo doslova jen několik hodin poté, co do úřadu nastoupila Topolánkova druhá vláda. Kabinet se tak svázal nejenom s tímto konkrétním projektem, ale především s Bushovou administrativou. Češi tím sice ve Washingtonu získali jakýsi speciální status, který hrál jistou roli i při vyjednáváních o zrušení víz pro české občany cestující do USA, jenže toto—do jisté míry privilegované—partnerství s USA mělo i svojí odvrácenou tvář.

Tak jak si Topolánkova vláda počínala velmi „partnersky“ vůči Bushově Americe, počínala si dosti „nepartnersky“ vůči Evropské unii a svým spojencům v NATO. O radaru se diskutovalo především v rámci bilaterálních vztahů s USA, o zrušení víz taktéž. Není divu, že v západoevropských médiích a politických kruzích se začalo o Topolánkově České republice mluvit jako trójském koni Bushovy administrativy v Evropě.

Postupně se sice ukázalo, že Topolánkova vláda podepsala s USA smlouvy o umístění radaru na našem území bez toho, že by měla vyjednanou pro tento projekt většinovou podporu v českém parlamentu, ale politickou přetahovanou o radar de facto ukončilo právě až zvolení Baracka Obamy. Ten oznámil, že protiraketová obrana bude přezkoumána z hledisek finanční únosnosti i technické proveditelnosti.

Boj s Ruskem

Česká komentátorská pravice, která má v médiích většinu, byla v prosazování radarového projektu angažována přinejmenším stejně intenzivně jako Topolánkova vláda. Navíc si komentátoři mohli dovolit otevřeně psát a říkat to, co vláda musela z diplomatických důvodů tutlat: že hlavním účelem umístění amerického radaru u nás není—jak tvrdil Bush—obrana proti raketám ze zemí, jako je Irán nebo Severní Korea, ale vytvoření bezpečnostní pojistky proti Rusku. V pozadí bylo přesvědčení, že umístění jakékoliv americké vojenské základny u nás, učiní naší zemi bezpečnější ve světle údajně neo-imperiální politiky Ruska.

Obamou ohlášená revize protiraketového deštníku tak zpochybnila mnohem víc, než jen konkrétní vojenský projekt. V českém kontextu zpochybnila jistý typ černobílého vidění světa v podání české pravice, které potřebuje jasného nepřítele. Filozof Václav Bělohradský nedávno dosti přesně popsal coby dva instrumenty tohoto černobílého vidění světa prvoplánový antikomunismus a antirusismus.

Není tedy divu, že Obama byl už od svého nástupu do funkce méně či více intenzivně vykreslován českou mediální a politickou pravicí jako naivka. Když se pak dokonce při své návštěvě Ruska pokusil změnit tón rusko-amerických vztahů, jež v druhém prezidentském období Bushe byly poznamenány studenoválečnickou rétorikou na obou stranách, a začal vyjednávat o snížení stavů nukleárních zbraní, připojili se k sílící pravicové kritice v médiích i někteří bývalí významní politici ze zemí středo-východní Evropy, kteří v otevřeném dopise Obamovi vyjádřili obavy, aby USA ve své vstřícnosti Rusku, jež oni vidí jako nebezpečí, neobětovaly střední Evropu.

Dopis Obamovi

I v případě tohoto dopisu se ukázalo, že Obama představuje pro náš region jistý konceptuální problém. Na rozdíl od Bushovy administrativy, která si svou roli globálního četníka vyložila jako souboj dobra se zlem, v němž lze demokracii vnucovat jiným kulturám a zemím i násilím, Obama vidí svět pluralisticky. Jeho USA se budou samozřejmě bránit, pokud budou ohroženy ony nebo jejich spojenci, ale militantní rétorika světového hegemona musí ustoupit dialogu a vyjednávání—alespoň tam, kde to jde.

Obama nabízí nový politický pohled na nový svět, v němž globalizace neuvěřitelně rychlým tempem vytváří z některých dříve zaostalých zemí mocné hráče ve světové politice a ekonomice. Postkomunistická střední a východní Evropa není v tomto pohledu prioritou, jíž bývala v americké politice v druhé polovině 20. století. A není touto prioritou po zásluze—tedy nejen proto, že nemůže svým významem pro USA dnes soupeřit například s Indií nebo Čínou, ale i proto, že je to dnes oblast poměrně stabilních demokracií.

Poněkud paranoidní obavy z Ruska jsou možná pochopitelné, když je nahlížíme prizmatem traumat bývalých lídrů protikomunistických revolucí, ale v Obamově Washingtonu musel dopis nutně vzbudit otázku, proč na rozdíl od západní Evropy nestačí některým významným politikům včerejška i dneška v našem regionu jako záruka bezpečnosti členství v NATO a v Evropské unii. Proč se domnívají, že je vedle těchto pojistek zapotřebí ještě jakési nadstandardní péče USA?

Navíc není jasné, co přesně právě USA mohou dělat proti hlavní ruské hrozbě dneška, což je využívání energetické závislosti zbytku Evropy na Rusku. USA ani nevybudují speciální ropovod z Texasu do Evropy, ani nebudou mít připravenu flotilu tankerů pro případ, že Rusko bude energeticky opět vydírat. Tuto otázku si musí Evropané vyřešit sami.

Problém s Obamou, tak jak byl implicitně formulován ve zmíněném dopise, spočívá podle bývalých státníků a revolucionářů z našeho regionu, zdá se, zejména v tom, že údajně naivní nový americký prezident opouští náš region a předhazuje ho na pospas dravému Rusku. Co na tom, že Obamovo úsilí zatáhnout Rusko do sítě globální odpovědnosti, udělat z něj partnera, může mít v konečném důsledku pro náš region příznivější bezpečnostní dopady, než studenoválečnická konfrontace.

Obamova politika především svěřuje větší díl odpovědnosti nám samým—a to i ve vztahu k Rusku. Mnohem důležitější, než se dožadovat speciální americké pozornosti, by tak byl apel výše zmíněných osobností vůči dnešním politickým elitám v regionu, aby skutečně usilovně a konstruktivně pracovaly na posilování evropských struktur a spojenectví v rámci NATO.

Je také zajímavé, že ve všemožných reakcích na zmíněný dopis vůbec nezaznělo, že celkovým počtem obyvatel se země, z nichž signatáři pocházejí, mohou s Ruskem měřit, a velikostí svého kombinovaného HDP ho výrazně předčí. Pokud by měl skutečně převládnout názor, že Rusko je pro náš region nebezpečné a že ani NATO, ani EU nám nepomohou, proč ctihodné osobnosti z našeho regionu místo proseb o pozornost ve Washingtonu raději nenavrhnou vytvoření aliance bývalých ruských satelitů? Možná proto, že bychom si takovou obranu museli zaplatit sami? A nebo nás mají USA chránit ve skutečnosti před námi samými?

Nepružná česká levice

Obama ovšem překvapivě nepředstavuje problém jenom pro politickou pravici v České republice. Velmi nepružně reagovala na jeho zvolení i sociálně demokratická levice.

Namísto toho, aby připustila, že v případě, že ani důkladný přezkum protiraketové obrany Obamovou administrativou nakonec--možná z dobrých důvodů--neodradí USA od plánů protiraketovou obranu vybudovat, ČSSD zatvrzele trvá na svém odmítavém stanovisku k umístění radaru na našem území. Tím ovšem z radaru coby projevu přílišné svázanosti Topolánkovy vlády s Bushovou administrativou, jež měla ideologické kořeny, činí chtě nechtě projev paušálního anti-amerikanismu a neochoty podílet se na zajišťování globální bezpečnosti.

Je to postoj o to podivnější, že Obamova administrativa by se jistě nebránila tomu, aby byl radar na české území umístěn nikoliv převážně coby důsledek bilaterálních dohod mezi dvěmi členskými zeměmi NATO, ale aby byl posouzen multilaterálně-- jako komponenta společné obrany celé aliance.

Je Obama jen pohádka?

Česká pravice evidentně posuzuje ideologickým prizmatem i ostatní Obamovy iniciativy. Mohli jsme si tak přečíst a vyslechnout mnohé jízlivé komentáře o Obamových podpůrných balíčcích pro americkou ekonomiku, o posilování státu, o jeho (jak se zdá, marné) snaze reformovat zdravotnický systém. Jelikož se ovšem nyní americká ekonomika začíná vzpamatovávat, na rozdíl od té naší, bude zajímavé sledovat názorové veletoče českých komentátorských neoliberálů.

Jeden ze sklaních fanoušků Bushovy vlády mezi českými komentátory nedávno nazval Obamu „jelimánkem“, vybaveným ovšem značným charismatem a schopností svůdně a brilantně mluvit. Jeho reforma zdravotnictví prý troskotá, protože když se ho lidé ptají na detaily, nedokáže jim nic vysvětlit. V Afghánistánu to také prý jde o deseti k pěti. Jenže místo toho, „aby to tam otočil jako jeho předchůdce v Iráku, kýžená změna nenastala“.

Co na tom, že troskotání reformy zdravotnictví nemá vůbec nic společného s vysvětlováním detailů, ale s masivním protiútokem velkých pojišťovacích společností a lékařských i farmaceutických lobby profitujících ze současného systému, jakož i se skutečností, že zdravotnická reforma, která by pro rozjezd potřebovala masivní finanční injekci státu, se jen těžko prosazuje v kontextu ekonomické krize.

A co na tom, že do Afghánistánu vpadl vojensky už před sedmi lety Bush, který mohl s tímto semeništěm islámského terorismu možná něco udělat, kdyby nespustil válku v Iráku. Jakkoliv snaha o odstranění tyranského režimu v Iráku mohla být oprávněná, měla jen málo společného s tím, oč jde právě v Afghánistánu—tedy o boj s islámským fundamentalismem, který v podobě vlády Talibanu poskytoval útočiště a podporu Al Kajdě. Byla to Bushova administrativa, která tento boj nezvládla a předala Obamově administrativě Afghánistán ve stavu,v němž je dnes.

Zmíněný komentátor končí svojí úvahu tím, že se Obama možná ještě vzchopí, ale jeho pohádka prý skončila. Potíž je v tom, že ona Obamova „pohádka“ souvisí s celkovou změnou mezinárodního paradigmatu, jež se vztahuje nejen na mezinárodní vztahy, ale i na fungování globálního kapitalismu.

Obama tento nový kontext nevytvořil, to on byl tímto kontextem politicky stvořen. Je možné, že nenajde všechny potřebné odpovědi. Jisté ale je, že k těmto odpovědím rozhodně nepatří návrat do přehledného světa údajného boje dobra se zlem, které reprezentovala Bushova administrativa, a které se tolik líbilo české pravici, mentálně odchované černobílými schématy postkomunismu.

Literární noviny, 31.8.2009

28. 08.

Melčák a ústava

Jiří Pehe Přečteno 10361 krát

Poslanec Miloš Melčák podal ústavní stížnost proti zákonu o zkrácení volebního období, který byl schválen, aby umožnil konání předčasných voleb. Napadnul také rozhodnutí prezidenta a vyhlášení předčasných voleb. Melčák ve stížnosti tvrdí, že zákon porušuje jeho právo být volen.

Je pikantní, že stížnost podal právě Melčák. Byl to totiž právě on, kdo spolu se stranickým kolegou ze sociální demokracie Michalem Pohankou, umožnil na začátku roku 2007 v hlasování o důvěře ustavit koaliční vládu ODS, lidovců a zelených, ač on i Pohanka byli zvoleni za ČSSD. Oba byli vzápětí donuceni k odchodu ze strany a působili v Poslanecké sněmovně jako nezařazení.

Nicméně i ve většině dalších hlasování podporovali koaliční vládu. ČSSD o nich mluvila, poněkud pejorativně, jako o přeběhlících, a toto označení se ujalo i v médiích.

Jelikož ustavení i přežívání Topolánkovy vlády záviselo na přeběhlících, není divu, že když Topolánkova vláda nakonec padla—tentokrát zásluhou dezertérů z vládního tábora—upozorňovali mnozí komentátoři i politologové, že k pádu vlády paradoxně přispělo Melčákovo s Pohankovo jednání, protože zpochybnili určité standardy politické kultury, na nichž stojí politický systém parlamentní demokracie, jenž se opírá o politické strany.

Melčák si nyní stěžuje na porušení ústavy v jeho neprospěch, ale on sám, už svým přeběhnutím, vytvořil jistý ustavní problém. Je možná škoda, že ČSSD tehdy nepodala ústavní stížnost.

Oč jde? Ústava České republiky dává sice poslancům výslovné právo řídit se při hlasování svým vědomím a svědomím, přičemž nejsou vázáni žádnými příkazy. Svědomí je tedy nadřazeno politické disciplíně. Zároveň ale Ústava říká, že politický systém v České republice je založen na „volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy“.

Ústava také stanoví, že volby do Poslanecké sněmovny se konají na základě systému poměrného zastoupení. V praxi to znamená, že kandidátní listiny pro volby sestavují politické strany. Budoucí poslanci tedy nekandidují—na rozdíl od většinového systému—jako osobnosti podporované nějakou politickou stranou, ale jako součást určité množiny kandidátů na kandidátce politické strany, která se řídí uceleným politickým (volebním) programem.

Znamená to, že Melčák nebyl zvolen do Poslanecké sněmovny především sám za sebe, jako Miloš Melčák, ale jako součást množiny kandidátů za ČSSD, které lidé dali své hlasy především jako straně s určitým programem. Dalo by se usuzovat, že svědomí i vědomí takto zvolenému poslanci velí řídit se stranickým programem, za nějž byl zvolen.

Pokud se po svém zvolení do Poslanecké sněmovny rozhodne nějaký poslanec trvale hlasovat společně se stranami, za něž nebyl zvolen, a dostává se přitom opakovaně do rozporu s principy programu, pod jehož praporem kandidoval, těžko věřit, že se řídí vlastním svědomím. A i kdyby ano, podminovává ústavní princip volné soutěže politických stran, protože si de facto nárokuje roli, která z ústavy patří politickým stranám. Logické by bylo, že právě svědomí ho donutí, aby na svůj poslanecký mandát sám rezignoval.

Ne tak Melčák. Ten si naopak stěžuje, že ústavní zákon o předčasných volbách porušuje jeho právo být volen.

Z hlediska materiálních a osobních zájmů je ovšem jeho stížnost logická, protože svým jednáním vytvořil situaci, kdy už ho žádná strana na svoji kandidátní listinu nedá. Jelikož se o ústavnost svého jednání příliš nestaral, když zběhnul od ČSSD, těžko mu nyní věřit, že má skutečnou starost o ústavu. Jisté je, že předčasné rozpuštění Sněmovny připraví tohoto, už nikým nechtěného přeběhlíka o téměř roční příjmy poslance.

Přesto ale Melčák vytváří zajímavý ústavní problém. Bude to totiž poprvé, kdy bude muset Ústavní soud rozhodovat o ústavní stížnosti na ústavní zákon. Pokud bychom uvažovali striktně logicky, nemá stížnost žádnou šanci na úspěch, protože kdybychom přijali tezi, že Ústavní soud může zrušit ústavní zákon, mohl by například v budoucnosti zrušit ústavní zákon, jímž se zákonodárci rozhodli zrušit Ústavní soud. To by samozřejmě vedlo k naprostému ústavnímu chaosu.

Melčák se brání tím, čím argumentoval svého času i místopředseda Senátu Petr Pithart, když se pokoušel sehnat dostatečný počet senátorů k podání stížnosti na tentýž ústavní zákon. Norma je prý ústavním zákonem jen svým názvem, ale po materiální a obsahové stránce nenaplňuje potřebné náležitosti.

Není to úplně slabý argument, protože lze tvrdit, že ústavní zákon na jedno použití je z ústavního hlediska zmetek. Logické by bylo, aby Parlament schválil ústavní zákon, který by k možnostem o předčasném rozpuštění Poslanecké sněmovny, jež současná Ústava už zná, trvale přidal ještě například možnost, která existuje v Polsku. Tam může Sejm odhlasovat své předčasné rozpuštění v podobě návrhu prezidentovi, který pak rozhodne, zda tak učiní.

Ústavní soud by teoreticky mohl proti způsobu, jenž Parlament k předčasnému rozpuštění Poslanecké sněmovny a vyhlášení předčasných voleb zvolil, argumentovat i z pozice lidských práv, neboť některé lidsko-právní normy , zejména ty, která Česká republika vtělila do svého ústavního systému na základě mezinárodně právních smluv, mohou být za určitých okolností interpretovány jako nadřazené české ústavě.

Jenomže právo být volen na celé volební období takovým právem jen těžko může být. Už proto, že současná ústava, jak už bylo řečeno, zná několik dalších způsobů, jak Poslaneckou sněmovnu předčasně rozpustit. Kdyby Ústavní soud přijal Melčákovu hlavní námitku, musel by zpochybnit i ony, již existující způsoby rozpuštění Sněmovny—například v případě, že se třikrát po sobě nepodaří sestavit vládu, která by dostala důvěru Sněmovny.

V každém případě ale může být Melčákova stížnost užitečná, neboť otestuje meze ústavnosti jednání Parlamentu při poměrně ústavně nečistém rozpuštění Poslanecké sněmovny jednorázovým ústavním zákonem. Zároveň také zpřesní výklad toho, co vše vlastně může Ústavní soud vůbec posuzovat. Je jen škoda, že stížnost podal poslanec, který má za sebou tak problematickou politickou minulost.

ČRo6, 27.8.2009

21. 08.

Nejapná fraška senátorů za ODS

Jiří Pehe Přečteno 7353 krát

Skupinka senátorů za Občanskou demokratickou stranu už několik měsíců „připravuje“ podání k Ústavnímu soudu, který by měl podle nich přezkoumat slučitelnost Lisabonské smlouvy s českou ústavou. Prezident Václav Klaus čeká se svým podpisem, jímž by se završila ratifikace Lisabonské smlouvy, prý i na rozhodnutí Ústavního soudu o výše zmíněné, dosud zatím ovšem nepodanné, žádosti o přezkum Lisabonské smlouvy.

Celé toto trapné divadlo není od začátku ničím jiným než zdržovací taktikou. Skupinka senátorů za ODS, v čele se senátorem Jiřím Oberfalzerem, oznámila, že začne shánět potřebné podpisy pro podání k Ústavnímu soudu (přičemž prý začne konzultovat s právníky, co by vlastně v ona žádost k ÚS měla obsahovat), až když Lisabonskou smlouvu doporučil ústavní většinou k ratifikaci po Poslanecké sněmovně i Senát. Konzultují dodnes, protože žádost ještě podána nebyla.

Aby se pro schválení Lisabonské smlouvy našel v Senátu potřebný počet senátorů za ODS, byla nejprve schválena novela jednacích řádů obou parlamentních komor, která obsahuje tzv. zákon o vázaném mandátu. Vláda podle něj nemůže v budoucnosti rozhodnout o přesunu pravomocí na evropskou úroveň bez souhlasu parlamentu.

V nejnovějším díle frašky jménem „Zdržování ratifikace Lisabonské smlouvy za každou cenu“ ovšem Oberfalzer informoval média, že ještě před podáním žádosti o přezkum samotné Lisabonské smlouvy napadnou senátoři za ODS u Ústavního soudu zmíněný zákon o vázaném mandátu, protože prý umožňuje, aby parlament o přesunu pravomocí do Bruselu rozhodoval prostou většinou. Podle skupinky senátorů za ODS by tato většina měla být ústavní.
Navíc kromě této stížnosti chce skupina senátorů požádat Ústavní soud také o to, aby určil minimum pravomocí, které jsou zásadní pro to, aby Česká republika mohla být nadále pokládána za suverénní stát.

Celé toto divadlo je pro zemi, která se považuje za zavedenou demokracii, skutečně nedůstojné. Ústavní soud už o Lisabonské smlouvě jednou rozhodl v roce 2008, a neshledal v poměru patnáct ústavních soudců k nule žádné rozpory mezi ústavou a napadenými částmi Lisabonské smlouvy. Senátoři za ODS dobře vědí, že by Ústavní soud víceméně popřel sám sebe, kdyby nyní rozhodl opačně, i když se bude žádost týkat přezkumu celé Lisabonské smlouvy.

Lisabonskou smlouvu, jak už bylo řečeno, schválily ústavní většinou obě komory parlamentu. V každé normální demokracii by se poražená menšina buď pokusila o přezkum schválené smlouvy Ústavním soudem hned po jejím schválení Parlamentem, neboť by jistě měla své—zaručeně vážné—důvody pro přezkum už připravené a promyšlené. A nebo by taková menšina „sportovně“ uznala, že svůj souboj proti schválení Lisabonské smlouvy prohrála.

Ne tak v České republice. Zmínění senátoři už měsíce tahají veřejnost za nos. Žádost o přezkum Lisabonské smlouvy je prý po několika měsících skoro hotova, ale nyní se bude ještě připravovat žádost o přezkum zákona o vázaném mandátu. Nemluvě o žádosti k Ústavnímu soudu, aby určil minimum pravomocí, které jsou zásadní pro to, aby Česká republika mohla být nadále pokládána za suverénní stát, jež je zcela scestná, neboť český Ústavní soud nemá v tomto směru pravomoci, jež dává například německá ústava Ústavnímu soudu Německa.

Podstatou celé frašky je, jak už bylo řečeno, jenom snaha zdržovat. Vzhledem k chabým ústavně-právním argumentům, které někteří ze senátorů za ODS přednesli, je také zřejmé že za celým špektáklem není nějaká hluboká ústavně-právní rozvaha. Je to záležitost veskrze politická, která má na jedné straně umožnit prezidentu Klausovi, aby měl s čím argumentovat při odkládání podpisu Lisabonské smlouvy, a která, na straně druhé, je součástí vnitrostranického boje uvnitř ODS.

Jak už je v českých poměrech smutným zvykem, je veřejnost obětí provinciálního politikaření, v němž se za velkými slovy o ústavnosti a suverenitě skrývá boj o moc v ODS. Nejsilnějším definičním znakem proklausovského křídla v ODS je totiž právě jeho odpor k další evropské integraci. Pokud by nakonec, například po volbách, padnul Mirek Topolánek, lze předpokládat, že do čela strany se vyšvihnou „hrdinové“ boje s „drakem“ Lisabonu—tedy Klausovi muži. Evropská nebo světová témata se u nás pravidelně stávají obětí vnitrostranické politiky.

Česká republika musí být ostatním členským zemím Evropské unie pro smích. Po zpackaném předsednictví EU, které kvůli domácímu politikaření vyvrcholilo pádem Topolánkovy vlády, nyní naše země hraje další trapný divadelní kus, v němž prezident země odmítá podepsat Lisabonskou smlouvu navzdory tomu, že jí ústavní většinou schválily obě komory Parlamentu, a dokonce i navzdory tomu, že právě Klaus je jmenován v preambuli Lisabonské smlouvy coby jedna z hlav států členských zemí EU, které se dohodly, že Lisabonskou smlouvu vyjednají a podepíší. Vyjednáním a samotným podpisem byli pak prezidentem pověřeni tehdejší premiér Mirek Topolánek a ministr zahraničí Karel Schwarzenberg.

Je možné, že si v této hře na novodobé husity, pod heslem „sami proti všem“ (proti většinovému názoru české veřejnosti, proti ústavní většině Parlamentu, proti zbytku Evropy) připadají někteří senátoři za ODS a prezident jako hrdinové. V demokratických poměrech novodobé Evropy ovšem působí spíše jako trapné figurky, které některými svými argumenty urážejí politické reprezentace 26 ostatních členských zemí EU, jež v Lisabonské smlouvě vesměs neviděly žádné z údajně obludných nebezpečí, která v ní vidí náš prezident a skupinka jeho senátorských fandů v ODS.

Tento kontrast se zbytkem EU bude ještě zřejmější, pokud Lisabonskou smlouvu schválí v opakovaném referendu Irové, načež ji podepíše, jak slíbil, polský prezident. Německý prezident tak učiní ve světle rozhodnutí tamního ústavního soudu hned poté, co německý parlament schválí již připravený zákon o vázaném mandátu.

Lze jen doufat, že až tento okamžik nastane, a Česká republika bude sama v záři evropských a světových reflektorů, budou prezident a jeho senátoři schopni nabídnout argumenty, které budou znít alespoň trochu důstojněji, a méně falešněji, než ty, s nimiž přišli dosud. A že jsou také připraveni nést plnou odpovědnost za to, co může postavení České republiky v EU hrozit, pokud ratifikaci Lisabonské smlouvy samojediná zablokuje

10. 08.

Česká politika v italském balení

Jiří Pehe Přečteno 15846 krát

Je symbolické, že se aféra okolo prázdninového pobytu expremiéra a předsedy občanských demokratů Mirka Topolánka odehrála v Itálii. Jako by se tím předznamenával směr, kterým se vyvíjí česká demokracie.

Evropská unie se sice skládá jen z demokratických států, ale existují velké rozdíly mezi demokraciemi „severu“, zejména ve Skandinávii, zavedenými demokraciemi ve střední Evropě, zeměmi Beneluxu, a demokraciemi na jihu Evropy.

Italská demokracie je kategorií sama o sobě. Ve své zkorumpovanosti, provázání byznysu a politiky, pokleslé politické kultuře, či v penetraci organizovaného zločinu do politiky, nemá srovnání—především mezi tzv. starými členskými zeměmi Evropské unie.

Zdá se být logické, že česká demokracie by se postupně měla vyvíjet podobně jako například demokracie v Rakousku—a to zejména z důvodů společného historického dědictví, kultury i podobné velikosti obou zemí. V Rakousku se tradičně na jedné straně uplatňuje tendence k preferování kabinetní politiky a účelovým velkým koalicím, které si parcelují moc ve státě, ale na druhé straně existují solidní tradice právního státu (Rechtsstaat), které Rakušané sdílejí s Němci.

Silný důraz na právní stát vyvažuje jistou slabost občanské společnosti i médií u našich jižních sousedů a zabraňuje tomu, aby politika zájmů největších stran nesklouzla do politické anarchie, kterou lze občas vidět právě v Itálii.

Bohužel česká politická kultura se stále více podobá spíše té italské, než rakouské. Okaté Topolánkovo pohrdání tím, co si myslí veřejnost o schůzkách v toskánské vile, pronajaté za podivných okolností, jakož i o vyjížďkách na luxusních jachtách s představiteli byznysu a lobbyisty, se dost podobá chování italského premiéra Silvia Berlusconiho.

Ještě horší je pak neochota vysvětlit detailně, jak expremiér, který by chtěl být premiérem znovu, dovolenou platil. Nebo zda ji vůbec platil.

Na první tiskové konferenci po návratu z Itálie Topolánek zamával před novináři několika kusy papíru s tím, že se jedná o relevantní účty, a ujistil veřejnost, že on i jeho partnerka Lucie Talmanová, si mohli takovou dovolenou zaplatit. Následovalo prohlášení, že tím expremiérova ochota cokoliv vysvětlovat končí, a nebude se tudíž k objasňování toho, jak a kdo dovolenou platil, už vracet.

Pod mediálním tlakem nakonec ODS zveřejnila jakousi nájemní smlouvu s poněkud záhadnou firmou na pronájem vily, v níž premiér pobýval, jenže některá média si vzápětí všimla, že má smlouva řadu nedostatků a vypadá, jako by byla sepsána až dodatečně.

Vrátíme-li se k srovnáním, je jisté, že dokonce i v poněkud dekadentní rakouské politické kultuře by něco podobného politikům neprošlo. V Itálii, na druhou stranu, ustál Berlusconi už horší věci. Pokaždé spoléhal, vcelku oprávněně, na to, že následným mediálním protiútokem danou kauzu rozmělní, a že národ, v němž je občanská společnost poměrně slabá a v němž právě Berlusconi kontroluje nejdůležitější média, mu buď odpustí anebo na skandál zapomene.

I v Topolánkově skandálu okolo pobytu v Toskánsku uplatnil expremiér osvědčenou taktiku, v níž je nejlepší obranou útok. Podobně jako například Berlusconi ve svém posledním skandálu okolo nahrávek, jež během společných sexuálních hrátek v premiérově vile pořídila italská prostitutka, premiér obvinil hned několik svých oponentů ze šmírování a organizované kampaně.

V českém případě se dostala na pranýř sociální demokracie, aniž by se Topolánek namáhal předložit důkazy anebo alespoň vysvětlit, proč by ČSSD chtěla zveřejňovat snímky, které kompromitují i bývalého ministra obchodu a průmyslu za ČSSD Milana Urbana, jenž by v Toskánsku také. Expremiérův hněv se obrátil i proti bývalému šéfovi rozvědky Karlu Randáškovi, který některé snímky předal deníku MF Dnes.

U některých komentátorů Topolánek se svojí taktikou uspěl, a ti, jak je u nás dobrým zvykem už od časů komunismu, se začali především ptát „komu to slouží“. Kdo snímky pořídil a proč, je jistě zajímavá otázka, jenže bohužel úplně pomíjí podstatu věci. Tou je skutečnost, že Topolánek v údajně pronajaté vile byl, a že se v ní scházel s významnými podnikateli a lobbyisty, s nimiž se také projížděl na luxusní jachtě.

Můžeme samozřejmě souhlasit s Topolánkovou námitkou, že ony schůzky nebyly ničím výjimečným, neboť s těmito a dalšími podnikateli se setkává i v České republice. Jenže veřejnost má právo vědět, proč se takový počet významných lobbyistů a podnikatelů setkává s Topolánkem až v Itálii, a především, kdo to všechno platil. Navíc mezi lidmi, kteří údajné pronájmy umožnili, jakož i mezi lidmi, kteří se okolo Topolánka pohybovali, figurují jména mužů, kteří mají blízké vazby na uprchlé, kriminálně stíhané podnikatele Radovana Krejčíře a Tomáše Pitra.

Jedním z komentátorů, který se cele upnul na otázku „Komu to slouží?“, je publicista Bohumil Doležal. Ve svých článcích opakovaně nabádá, aby se média zaměřila v prvé řadě na otázku, kdo za údajnou snahou diskreditovat Topolánka stojí, neboť celá aféra je prý především cílenou předvolební kampaní proti ODS.

Snaha poškodit Topolánka a ODS je údajně nebezpečná, protože vyhraje-li nadcházející volby ČSSD, zavede spolu s komunisty „řízenou“ demokracii. Doležal se přitom nijak nenamáhá vysvětlit, odkud bere jistotu týkající se naší chmurné budoucnosti v případě vítězství ČSSD, a nedozvíme se také, jak by taková „řízená“ demokracie fungovala.

Publicistova logika je prostá: v případě volebního vítězství ČSSD hrozí zavedení „řízené“ demokracie, promiňme tedy šéfům ODS praktiky, které mohou mít poněkud mafiózní podobu v očích občanů méně zaslepených, než je levicovým nebezpečím umanutý komentátor.

Potíž je v tom, že naše „zatím“ neřízená demokracie stále více připomíná mafiózní praktiky demokracie italské. Jestli nakonec někdo skutečně dostane nápad naši demokracii po volbách jakkoliv omezovat, bude mít bohužel u veřejnosti asi dost snadnou práci už proto, že současný stav české demokracie ve stylu Berlusconiho praktik jen málokomu připadá jako model politického zřízení, za který s vyplatí bojovat.

Rzšířená verze komentáře psaného pro ČRo 6.

06. 08.

ODS bude znovu mobilizovat proti KSČSSD

Jiří Pehe Přečteno 9985 krát

Místopředseda Občanské demokratické strany Ivan Langer prohlásil, že mezi sociální demokracií a komunisty není v podstatě rozdíl. ODS podle jeho slov dospěla na základě prezentovaných programových dokumentů KSČM a ČSSD k názoru, že priority ČSSD jsou prakticky totožné s tím, co nabízejí komunisté. Jsou to prý sliby, populismus, neodpovědnost, závist, dluhy, orientace na Rusko a ukončení vypořádávání se s totalitní minulostí.

Zdá se, že Langerova slova předznamenávají jedno základních témat předvolební kampaně v podání ODS. Jinými slovy: ODS se znovu rozhodla vsadit před volbami na mobilizaci proti ČSSD s pomocí vykreslování komunistického nebezpečí.

Změnil se ovšem akcent této kampaně: zatímco v minulosti ODS obě strany vykreslovala jako rozdílné, ale varovala, že se ČSSD s komunisty po volbách cynicky spojí ve snaze získat vládní moc, nyní tvrdí, že je v podstatě jedno, zda se volič rozhodne volit ČSSD nebo KSČM, neboť obě strany se podobají jako vejce vejci.

Zdá se, že tato strategie dost podceňuje inteligenci průměrného voliče. Ten jistě nebude překvapen tvrzením, že v mnohých pohledech na ekonomické a sociální otázky se ČSSD a KSČM nebudou příliš lišit, protože jsou to obě levicové strany. Tato kritika je ze strany ODS asi stejně férová, jako kdybychom chtěli varovat před podobností programů ODS a konzervativní TOP 09.

Jenže stejně jako většina voličů ví, že ačkoliv se ODS a TOP 09 v mnohém podobají, budou se v mnohých zásadních otázkách také lišit: například v postojích k Evropské unii. Stejně tak většina voličů ví, že se ČSSD značně liší od KSČM například v pohledech na transatlantické vazby nebo již zmíněnou Evropskou unii. Klást rovnítko mezi stranu, jejíž vláda přivedla Českou republiku do NATO i do Evropské unie, a stranu, která tyto dva pilíře naší zahraničně-politické orientace zpochybňuje, je značně laciné.

Kdybychom chtěli použít Langerovu metodu například na srovnání ODS a KSČM, mohli bychom vcelku lacině argumentovat, že obě strany mají totožné postoje k EU nebo k otázce sudetských Němců a vzájemně si pomohly při volbě prezidenta. Znamená to, že jsou stejné?

Zdá se, že záměrem ODS je využít před volbami nadcházejícího 20. výročí pádu komunismu, které přinese řadu veřejných a mediálních akcí, v nichž se bude kriticky mluvit o komunistické diktatuře. Potíž s touto taktikou spočívá v tom, že Česká republika je jediná postkomunistická země, kde sociálně-demokratická levice nevznikla tak, že se komunistická strana přes noc přeměnila v nějakou stranu demokratické levice.

ČSSD jistě ve svých řadách má řadu bývalých komunistů, ale není to strana postkomunistické levice. Postkomunismus se do našich stranických poměrů nepřelil v podobě laciné přeměny KSČ v údajnou sociálně demokratickou stranu; existuje spíše v podobě mentálního dědictví, tedy jakéhosi politického bolševismu, jenž se projevuje nesnášenlivostí a černobílým viděním světa. A ten je bohužel přítomen stejnou měrou v řadách demokratické pravice i demokratické levice.

ODS by se před vyhlášením další mobilizace také měla zamyslet nad tím, zda jí tato taktika pomohla v minulosti. Snad byla účinná v polovině 90. let, ale například před krajskými volbami v minulém roce totálně selhala. ČSSD tehdy dopředu otevřeně upozorňovala, že v některých krajích možná zformuje koalice s KSČM, přesto jasně vyhrála.

ODS naproti tomu jasně vyhrála volby do Evropského parlamentu letos v červnu, kdy se k mobilizaci proti ČSSD skrze údajné komunistické nebezpečí neuchýlila. Možná tak učinila i proto, že se její názory na EU podobají mnohem více těm komunistickým než těm sociálně-demokratickým. Nejvíc jí ale, jak se zdá, pomohlo, že mnoho voličů bylo zklamáno zbytečně agresivním a nevěcným tónem kampaně ČSSD, která se téměř nevěnovala Evropě.

ODS tedy riskuje, chce-li tentokrát pro změnu ona odvést kampaň k zástupným tématům, jež mají nemalý potenciál těžce polarizovat politickou scénu. Jak už bylo řečeno, průměrný český volič není hloupý a snadno manipulovatelný. Možná nejvíc ze všeho mu vadí, když se z něho někdo hlupáka snaží za každou cenu dělat. Heslo o tom, že ČSSD a KSČM jsou v podstatě totožné, takovým pokusem je.

ČRo 6, 6.8.2008

06. 08.

Jak je na tom liberální demokracie u nás po 20 letech

Jiří Pehe Přečteno 6885 krát

Hodnocení stavu liberální demokracie v České republice dvacet let po pádu komunismu hodně závisí na tom, jaký úhel pohledu zvolíme. Liberální demokracii lze totiž posuzovat buď spíše skrze institucionální nebo spíše skrze kulturně-hodnotové prizma.

Samotný pojem liberální demokracie je navíc složitý, protože se snaží skloubit dva protichůdné jevy: demokracii coby projekt do jisté míry kolektivistický (závisející na pravidelně projevované vůli většiny) a liberalismus coby projekt individualistický, zdůrazňující roli jedince a svobody.

V liberální demokracii je navíc přítomno i napětí mezi demokracií coby vládou lidu a liberalismem coby vládou zákona. I proto je někdy liberální demokracie označována synonymy jako je liberální konstitucionalismus nebo konstituční demokracie.

Problémy s chápáním liberální demokracie

Vzhledem ke složitosti pojmu liberální demokracie není divu, že první generace politiků i občanů po roce 1989 přijala poměrně zjednodušenou verzi demokracie. Ta byla chápána jako především volná soutěž politických stran, které se jednou za čas utkají ve volbách o moc. Občané vyjádří ve volbách svojí vůli, vítězné politické strany pak mají po několik let možnost řídit stát. Demokracie byla redukována na kolbiště skupinových zájmů.

V chápání liberální demokracie u nás měl tak poměrně dlouhou dobu převahu pojem „demokracie“ nad pojmem „liberalismus“, který vyvažuje demokracii coby vládu lidu důrazem na pravidla hry, jež mimo jiné chrání individuální svobody. K těmto pravidlům hry patří ve vyspělých liberálních demokraciích nejenom již zmíněný konstitucionalismus v podobě respektované a těžko měnitelné ústavy, ale také důraz na dodržování lidských práv, ochrana práv menšin a respektování nezávislosti některých institucí na politických většinách, jež vynáší k moci demokratické volby.

Ještě jinak bychom mohli liberální demokracii definovat i tak, že není jen vládou lidí nad lidmi, ale především vládou zákona nad lidmi. Z toho pak vyplývá důraz na občanskou rovnost jako jeden ze základních definičních prvků liberální demokracie. Zatímco volná soutěž, umožněná svobodou, vytváří sociální a ekonomické nerovnosti, všichni občané jsou si rovni před zákonem. Takové prostředí pak umožňuje svobodné střetávání různých názorů bez nároku kteréhokoliv z nich na monopolní postavení.

Takové názorové střetávání vyžaduje nejen jisté kulturně-politické předpoklady, které se někdy také zjednodušeně označují jako demokratický duch—například toleranci a respekt k druhým. Vyžaduje také určité veřejné ctnosti, které se formují především v prostředí občanské společnosti.

Jinými slovy: liberální demokracie nebude plnohodnotně fungovat, když nebude prodchnuta určitými hodnotami. Dobré zákony a rozumná pravidla hry samy o sobě nestačí, pokud ve společnosti nepřevažuje respekt k nim, ochota je dodržovat. Tyto ctnosti mohou vyrůstat ze sdíleného etického podhoubí nebo mohou být výsledkem postupné internalizace určitých pravidel členy dané společnosti.

Rychlá institucionální modernizace versus stav mysli

Ne všem těmto poměrně komplikovaným předpokladům liberální demokracie česká společnost rozuměla. Věci byly o to komplikovanější, že budování institucionální stránky liberální demokracie bylo mnohem rychlejší než změna stavu „společenské mysli“—tedy kulturních předpokladů demokracie.

Bylo tomu paradoxně tak i proto, že Česká republika, stejně jako ostatní postkomunistické země, byla na své cestě k zavedení potřebných změn v politice, ekonomice a právu aktivně podporována masivním transferem know-how z Evropské unie a dalších demokracii podporujících mezinárodních institucí. Rychlost institucionální modernizace v bývalých sovětských satelitech, které se vydaly na cestu k demokracii a zároveň na cestu „do Evropy“, byla v historickém srovnání bezprecedentní.

Byl tak poměrně rychle vytvořen více méně fungující institucionální rámec liberální demokracie, od potřebných ústavních a právních předpokladů fungování demokratického systému až po ochranu lidských práv. Jenže proces internalizace žádoucích demokraticko-liberálních hodnot jedinci byl mnohem pomalejší.

Důvodů byla celá řada. Především takový proces závisí na kvalitě a robustnosti občanské společnosti, která je, jak už bylo řečeno, prostředím, v němž si občané osvojují veřejné ctnosti. Občanskou společnost ovšem není možné vytvořit „shora“, jako tomu je v mnoha případech ústavních i politických a tržně-ekonomických institucí. Ustavuje se svým vlastním tempem, zdola. Dobré zákony mohou toto tempo urychlit, ale nemohou občanskou společnost stvořit.

Přijetí hodnot liberální demokracie coby formy jisté kultury chování a stavu mysli je také proces generační. Když Tomáš G. Masaryk kdysi popsal nově vzniklé Československo v podstatě jako demokracii bez demokratů a žádal pro zakořenění demokracie nejméně dvě generace (40 až 50 let), projevil značnou jasnozřivost.

I dnes, dvacet let po pádu komunismu, jsme ještě stále do jisté míry demokracií bez demokratů. Lze argumentovat, že než zatím poměrně mizerná „demokratická kultura“dožene rychlou a relativně úspěšnou institucionální modernizací, uplyne dlouhá doba.

Projevy této diskrepance mezi institucemi a demokratickou kulturou lze vidět dnes a denně. Není patrná jen v nízké úrovni veřejné diskuse, která ještě stále funguje jako jakási karikatura nepřetržitého třídního boje, nebo v nízké veřejné angažovanosti občanů, ale i v pokusech politiků omezovat nezávislost institucí, jako jsou justice, centrální banka, nebo veřejnoprávní média, jež mají v liberální demokracii zůstat nezávislé.

Další komplikace

Aby komplikací nebylo málo, zakořeňuje se liberální demokracie u nás v kontextu revolučních celosvětových změn, které si vynucuje především proces globalizace. Ten sám je do značné míry poháněn revolučními změnami v (komunikačních) technologiích a vědě.

Národní stát, který dal liberální demokracii vzniknout, se ocitá pod stále větším náporem, přičemž není zatím úplně jasné, do jaké míry lze liberální demokracii transplantovat z úrovně národních států na úroveň nadnárodní integrace. Například prozatímní vývoj v Evropské unii ukazuje, že je snadnější na nadnárodní úroveň přenést onu dimenzi liberální demokracie, která je spojena s pojmem konstitučního liberalismu—tedy vládu zákona a ochranu individuálních práv. Procedurální stránka demokracie naopak pokulhává. Velmi pomalu se také tvoří „kulturní“ předpoklady demokracie, jako je například vznik politického národa na celoevropské úrovni.

Proces globalizace nabourává i některé další tradiční dimenze liberální demokracie. Všude ve světě upadá role politických stran, volit chodí stále méně lidí. Naopak roste role expertních byrokracií.

Stále více komplikovaný je i vztah mezi médii a politikou. Moderní média se, zejména v podobě televize, stala spoluhráčem na politické scéně. Často sama nastolují politickou agendu, přičemž se o to více vydávají za hlas lidu, oč více jsou ve skutečnosti jen nástrojem privátních zájmů.

Veřejný prostor, který v tradiční liberální demokracii fungoval jako předpoklad existence veřejnosti coby formy občanské společnosti, mizí--tak jak je kolonizován (často neprůhlednými) soukromými zájmy. Ty přitom stále více souvisí s procesem globalizace a vymykají se kontrole národní politiky.

Mění se tak do jisté míry samotné paradigma liberální demokracie. Například občanská společnost, která má sloužit jako protiváha politické moci a zároveň prostředí, v němž se tvoří občanské ctnosti, se „virtualizuje“ pod náporem nových technologií, takže veřejný diskurs i mobilizace veřejnosti stále méně probíhají v prostředí setkávání konkrétních lidí a stále více se odehrávají s pomocí technologií, jako je Facebook.

Jaké dopady bude tento vývoj mít na liberální demokracii, není zatím úplně jasné. Zřejmé ovšem už je, že se ve světle nových technologií, jež umožňují okamžitou a přímou komunikaci mnoha jedinců, zmenšuje role zastupitelské demokracie, založené na politických stranách.

Pro vývoj české liberální demokracie to bude znamenat, že změny, které ještě stále musí proběhnout, zejména v „ne-instituční“ (kulturní) dimenzi, aby naše liberální demokracie byla srovnatelná s vyspělými demokraciemi, se budou odehrávat v prostředí revolučních změn, které už teď do jisté míry mění samotné paradigma liberální demokracie.

Přítomnost, léto 2009

02. 08.

Estébácké nebo bolševické metody?

Jiří Pehe Přečteno 7504 krát

Expremiér Mirek Topolánek po svém návratu z dovolené v Toskánsku obvinil sociální demokracii z estébáckých metod. „Jsem permanentně sledován, natáčen a následně dehonestován,“ prohlásil Topolánek s tím, že za těmito praktikami prý stojí ČSSD.

Reagoval na skutečnost, že se v českých médiích objevily snímky zachycující ho v Toskánsku ve společnosti podnikatelů, lobbyistů a podnikatelů, například šéfa energetického gigantu ČEZ Martina Romana.

Přímé důkazy o tom, že pořízení inkriminujících fotek zorganizovala ČSSD, Topolánek neposkytnul. Jako nepřímý důkaz uvedl pouze údajné spojení mezi poradcem Lidového domu Petrem Dimunem a bývalým šéfem české rozvědky Karlem Randákem. Právě Randák prý nabídnul fotky z Topolánkova toskánského pobytu MF Dnes.

Co na tom, že se zatím neprokázalo ani ono údajné spojení mezi Dimunem a Randákem, kteří se prý snažili s pomocí snímků ze schůzky mezi prezidentským kancléřem Jiřím Weigelem a lobbyistou Miroslavem Šloufem, manipulovat už vloni prezidentskou volbu. A i kdyby se někdy prokázalo, bylo by potřeba nových důkazů k tomu, aby tyto dva pány bylo možné dát dohromady v případě snímků z Toskánska. A dokonce ani to by ještě neusvědčovalo ČSSD.

Navíc se už v médiích otevřeně mluví o tom, že část snímků pořídili reportéři bulvárního deníku Aha. Byli podle Topolánka také napojeni na ČSSD?

Není také jasné, proč by ČSSD měla chtít poškodit spolu s Topolánkem i svého bývalého ministra obchodu a průmyslu Milana Urbana, který byl na snímcích zachycen také.

Topolánek má jistě pravdu v tom, že tajné pořizování snímků za účelem politické diskreditace se podobá estébáckým metodám. Když si ale stěžuje, že je na základě tajně pořízených snímků dehonestován, nelze se nezeptat, zda mu neuniká meritum věci. Tedy skutečnost, že kdyby se nepohyboval na dovolené ve společnosti hned několika lidí, kteří mohou mít eminentní zájem na jeho politické přízni pro své podnikatelské aktivity, nebylo ho kvůli čemu „dehonestovat“.

Problém je ovšem ještě hlubší. Většina médií se zatím soustředila jen na to, s kým se Topolánek sešel nebo čí jachtou se nechal vozit po Středozemním moři, a co mohl s těmito lidmi domlouvat. Na otázku, jak tuto dovolenou zaplatil, odpověděl, že prý si dovolenou zaplatil ze soukromých peněz svých a své partnerky Lucie Talmanové. Jako důkaz posloužilo prohlášení, že si to vzhledem ke svým příjmům prý mohou dovolit, jakož i letmé zamávání několika papíry na tiskové konferenci s tím, že nic dalšího dokazovat nemíní.

Jenže právě tady je expremiér na tenkém ledě. Bylo by totiž možné věřit jeho slovům, že se nepotřebuje scházet s Romanem a dalšími až v Toskánsku, neboť je může potkat třeba ve Špindlerově mlýně. Jenže mnohem horší by bylo, kdyby mu tito lidé dovolenou v Toskánsku, včetně výletu na luxusní jachtě, buď zaplatili nebo poskytli zadarmo. I proto by měl udělat vše pro to, aby ukázal, že z jeho osobního konta, popřípadě paní Talmanové, odešly peníze na zaplacení vily i výletu na jachtě. Anebo že má jiné doklady o tom, že dovolenou platil sám.

Neobstojí ani tvrzení, že pronájem vily organizoval jeho přítel Marek Dalík. Ten sice může být Topolánkovým přítelem, ale je zároveň také podnikatelem a lobbyistou s vlastními zájmy. Navíc se vynořuje otázka, komu ta vila vlastně patří. Novináři už zjistili, že běžně k pronájmu vůbec není.

Ještě horší na Topolánkově argumentaci je skutečnost, že zatímco bez důkazů obviňuje ČSSD z estébáckých metod, sám používá metody bolševické. Známou praxí komunistických režimů bylo totiž uměle odvracet pozornost od vlastních problémů fabrikovanými útoky na „nepřítele“. Komunistická propaganda tak neúnavně a lživě vytvářela obraz prohnilého Západu s jediným cílem: odvrátit pozornost od příšerné situace doma.

Přesně to nyní dělá Topolánek. Chce, aby se média zabývala primárně tím, kdo pořídil snímky z jeho dovolené, nikoliv tím, co tyto snímky a další informace odhalují.

Jak už poznamenali někteří komentátoři, asi se hned tak nedozvíme, zda Topolánek s podnikateli něco domlouval. Každopádně by veřejnost ale měl přesvědčit co nejdřív o tom, že si luxusní dovolenou platil skutečně sám. To by v očích voličů jistě pomohlo alespoň částečně zmírnit některá podezření.

01. 08.

Humbuk, Facebook a Demokracie

Jiří Pehe Přečteno 6977 krát

Facebook a Twitter se v poslední době staly náměty mnoha úvah — často bohužel docela nekritických. Tyto nové komunikační prostředky, zrozené v prostředí Internetu, prý způsobily doslova revoluci, neboť se s jejich pomocí daří organizovat nejrůznější protesty a manifestace, jejichž cílem bývá odpor proti autoritářským metodám v nesvobodných státech, jakož i odpor proti různým nepravostem v demokratických zemích.

V českém kontextu se o Facebooku začalo mluvit zejména v souvislosti s jarní takzvanou vajíčkovou válkou, během které mladí lidé, kteří se nejprve domluvili prostřednictvím Facebooku, bombardovali vajíčky přední politiky sociální demokracie během jejich volební kampaně před volbami do Evropského parlamentu. Toto hnutí bylo některými komentátory popisováno jako bezmála zrod nové politické generace, která vyjadřuje svoji nespokojenost s politickým establishmentem. Šéfa ČSSD Jiřího Paroubka si prý tito mladí lidé vybrali jako symbol politické arogance a populismu.

Kdo se v tom má vyznat?

Před tím, než Facebook a Twitter povýšíme na téměř nové formy občanské společnosti, bylo by možná dobré oddělit mýty od skutečnosti. Především není zatím jasné, do jaké míry jsou tato komunikační prostředí schopna generovat koherentní, tedy souvislé, systémové a logické (nejen politické) programy a alternativy, a do jaké míry jsou to spíše toliko nástroje za určitých podmínek vhodné pro sociální mobilizaci, jejímž cílem není pozitivní vize, nýbrž spíše jen odpor vůči něčemu.

Toto rozlišení je důležité, protože občanská společnost je obvykle definována jako takový typ skupinového občanského aktivismu, jemuž je společný nejen odpor vůči něčemu, ale který také obvykle nabízí vůči tomuto „něčemu“ konstruktivní alternativy.

Důležitý je rovněž jazyk, s jehož pomocí se část společnosti mobilizuje. Vezmeme-li jako příklad již zmíněnou vajíčkovou válku „facebookové generace“ s funkcionáři ČSSD, bylo by před tím, než učiníme dalekosáhlé závěry, dobré zjistit, do jaké míry stály za útoky na představitele ČSSD koherentní politické ideje, a do jaké míry pouhé emoce, popřípadě často sdílená představa mladých lidí, že něco je takříkajíc „cool“.

Facebook je totiž stále ještě převážně prostředím nevázané „horizontální“ komunikace, zábavy, v jejímž prostředí si uživatelé sdělují nejčastěji své dojmy, zážitky, či bezprostřední plány. Technologie zvaná Twitter, která nadto výrazně omezuje délku sdělení, je pak ještě jakýmsi zestručněním toho, co je možné s pomocí Facebooku.

A tato „horizontální“ komunikace je na Facebooku i Twitteru natolik intenzivní, že vytváření „vertikálních“ struktur (rozuměj skupin spojených nějakou ideologií nebo cíli) spíše ztěžuje. I proto nejrůznější mobilizace prostřednictvím Facebooku a Twitteru často pohání nejasně formulovaný nesouhlas s politickými nebo jinými strukturami, popřípadě emoce, což v souboji „struktur“ se skupinami uživatelů Facebooku a Twitteru nakonec zvýhodňuje právě struktury.

Facebook je navíc prostředím, v němž neustálé sdílení všemožných informací mezi „přáteli“ vytváří jisté nebezpečí totality. V tom Facebook navazuje na jiná moderní média, která ve stále intenzivnější míře chrlí na lidi obrovské množství informací, v nichž se je stále těžší vyznat, v nichž je stále složitější nalézat nějakou přirozenou hierarchii – tedy určovat, co je důležité a co je podružné. Jak upozorňují někteří filozofové, u nás třeba Václav Bělohradský, naprosté zahlcení nestrukturovanými informacemi může být ve své povaze podobně „totalitní“ jako kontrola nad informacemi.

Problémy obtočené sítěmi

Facebook je nicméně zajímavým naplněním prognóz těch sociologů a politologů, kteří už před časem upozorňovali na „virtualizaci“ občanské společnosti. Měli na mysli skutečnost, že zatímco fyzická občanská společnost, v níž se lidé střetávají tváří v tvář, odumírá, na Internetu se nepřetržitě rodí velké množství specifických komunikačních polí—skupin lidí, které svazují společné zájmy i cíle.

Na ono odumírání fyzické občanské společnosti upozornil například americký politolog Robert Putnam, jehož titul Bowling Alone (Hrát kuželky sám) se vyšvihl mezi politologické bestsellery. Putnam na konkrétních datech ukázal, že zejména nástup televize způsobil, že spolky a další formy občanské společnosti odumírají v USA po tisících – a tento trend autor nahlédl jako zásadní hrozbu demokracii.

Jenže někteří kritici Putnama argumentovali, že možná nedochází k zániku občanské společnosti, ale spíše jen k jejímu přesunu do interaktivního prostředí kyberprostoru v podobě nejrůznějších diskusních fór i dalších forem virtuálního „sdružování“. Například francouzský politolog Jean Francois Rischard mezinárodně proslul teorií o „global issues networks“, podle níž s pomocí Internetu vznikají nadnárodní sítě skupin organizovaných okolo specifických problémů. Lidé, kteří se účastní debat nad těmito problémy nebo dokonce organizují společné akce, se často nikdy nepotkají tváří v tvář, protože sídlí v různých zemích. Přesto jsou podle Rischarda tyto nadnárodní sítě zárodkem globální občanské společnosti.

Facebook se svojí nestrukturovaností a poněkud narcistním zaměřením každého jeho uživatele v prvé řadě na sebe (osobní historie, záliby, mí přátelé) z konceptu globální občanské společnosti vymykal, jakkoliv měl od počátku globální přesah. Jenže i jeho uživatelé postupně objevili, že lze virtuální sdružování s pomocí Facebooku tematizovat, takže dnes existuje na Facebooku řada společenství vedených zájmem o společné problémy. A objevili také, že je Facebook - mnohem více než „klasická“ internetová společenství - vhodný pro rychlou mobilizaci. Twitter tento efekt ještě umocnil.

Prodávám své Já

Facebook je jak produktem post-moderní fascinace „individualitou“, tak kolektivistickým prostředím, v němž si „přátelé“ vytvářejí společný prostor pro sdílení nejrůznějších informací a pocitů. Může se taková kombinace vyvinout v účinný nástroj občanské společnosti?

Na to se Facebook jeví být přece jen příliš osobní. A v tom se liší od dosavadní občanské společnosti, v níž jsou pojivem nikoliv sdílené emoce a přátelství s konkrétními lidmi, ale především společné cíle. Občanská společnost je založená na jistém vzdání se sebe sama ve prospěch společné věci; Facebook je naopak založen především na fascinaci sebou samým a rodinou přátel. Podobá se svým charakterem televizní „reality show“, založené na popření soukromí.

V pozadí číhá jakási extenze konzumní společnosti: s pomocí Facebooku se jeho uživatelé prodávají jako skutečné individuality, o nichž se na prvním místě dozvíme, co mají rádi a co mají neradi. Naprostá většina informací, kterou si účastníci skupin „přátel“ vyměňují, se nese v tomto duchu vzájemného prodávání se. Individuální jedinečnost se tak paradoxně má potvrzovat sdílením (často triviálních) zážitků, emocí a zálib, v jejichž souhrnu je nakonec těžké určit, čím je který jedinec skutečně jedinečný. Snad i proto mnoho uživatelů Facebook opouští, když poněkud dospějí do strukturovanějších osobností.

A právě ona poněkud adolescenční fascinace uživatelů Facebooku sebou samými je největší překážkou toho, aby se Facebook stal skutečně tím, o čem v souvislosti s vajíčkovou válkou psali někteří čeští komentátoři. Tedy nástrojem politické mobilizace a vyjadřování politických postojů.

Co je „cool“, nemusí být nutně demokratické. Ideje, které se bleskurychle šíří Facebookem, nejsou často testovány v racionálním diskursu, mají spíše jen jakousi estetickou hodnotu, která uživatele osloví. Já a rodina mých přátel ovšem nejsme celá společnost. Od házení vajíček na neoblíbené české politiky nebo dokonce od emociálních protestů proti zfalšovaným volbám v Íránu je ještě velmi dlouhá cesta k pochopení demokracie coby strukturované diskuse a úcty k pravidlům.

MF Dnes-Kavárna, 1.8.2009

Archiv článků: srpen 2009