Jiří Pehe

29. 02.

Proč roste kriminalita

Jiří Pehe Přečteno 8240 krát

Média upozorňují na povážlivý nárůst vážných kriminální činů v posledním roce. Na poměrně vysoké kriminalitě se podílejí už tradičně velká města a některé „problémové“ oblasti, jako jsou Karviná a Šluknovsko.

Policejní prezident Petr Lessy vysvětluje v médiích rostoucí kriminalitu zejména snižováním počtu policistů, které si vynucují vládní škrty. Některé policejní služebny prý bude třeba úplně zavřít. Odborníci varují, že další plánované snížení počtu policistů ze současných zhruba 39 tisíc, což je o sedm tisíc méně než před pár lety, na 30 tisíc, o němž mluví vláda, by mohlo vést ke kolapsu policie.

Nedostatek policistů je nepochybně jedním z důvodů rostoucí kriminality, jenže nevysvětluje vše. Pokud by to bylo tak jednoduché, museli bychom uvěřit, že míra kriminality závisí jen na schopnostech policie potenciální zločince odstrašovat, popřípadě nabízet jinou účinnou prevenci.

Jenže věci jsou nepochybně složitější. Vládní škrty totiž nepostihují jen policii, ale především dopadají na široké vrstvy obyvatel.

Už když se v roce 2010 poprvé objevily vládní záměry snížit některé sociální dávky, včetně minima pro lidi dlouhodobě nezaměstnané, odborníci varovali, že takové kroky povedou k nárůstu sociálně-patologických jevů. Řečeno srozumitelněji, část lidí, kteří nemají dostatek prostředků pro sebe a jejich rodiny alespoň k „přežívání“, bude mít tendenci opatřovat si prostředky kriminální činností.

Mnozí se také budou snažit řešit svoji situaci nevýhodnými půjčkami, hraničícími s lichvou, a příklonem k hazardu, což jsou ovšem jen dočasné odbočky na cestě k pádu do ještě hlubších existenčních problémů, které se pak někteří pokoušejí řešit kriminalitou.

Současná vláda hned na začátku svého působení měla tendenci vykreslovat lidi na sociálních dávkách jako jakési parazity, kteří vesměs nechtějí pracovat. Zároveň se zostra pustila do státních zaměstnanců, coby údajně další parazitické, navíc prý přebujelé vrstvy.

Byla to, jak se zdá, promyšlená strategie, jak proti sobě poštvat různé sociální skupiny, a dát tak zapomenout na skutečnost, že stát ročně přijde o desítky miliard v podobě rozkrádání státních zakázek a dalších forem ekonomického zločinu, což slouží k obohacování specifické vrstvy lidí, často přátel politiků, na něž žádné vládní škrty nedopadnou.

Vládní kroky byly naprosto krátkozraké. Zatímco málokdo bude zpochybňovat potřebu dát státní finance alespoň částečně do pořádku, bezhlavé, ideologicky motivované škrty v dlouhodobém horizontu vládní pokladnu jen zatíží. Stačí se podívat na první velký experiment s neoliberálním osekáváním údajně přebujelého sociálního státu, tedy na Reaganovy USA v 80. letech minulého století.

Americká vláda tehdy prudce snížila státní výdaje na sociální politiku, jen aby vzápětí zjistila, že prudce roste kriminalita všeho druhu. Peníze ušetřené na sociálním státu pak poměrně rychle putovaly do financování masivního represivního aparátu. Vězeňská populace narostla do obřích rozměrů. Ještě dnes mají USA zdaleka největší počet vězňů na hlavu mezi vyspělými zeměmi.

Na tomto „boomu“ vězeňství a zhoršené bezpečnostní situaci se samozřejmě dobře přiživil soukromý sektor. V USA se to dnes hemží soukromými věznicemi a bezpečnostními agenturami. Ti bohatší ovšem často bezpečně žijí jen v uzavřených enklávách, hlídaných za drahé peníze soukromými bezpečnostními agenturami. Možná že taková ABLizace státu je záměrem i české vlády.

Pravicově smýšlející občané samozřejmě legitimně namítnou, že rostoucí kriminalita je sice špatná, ale i kdyby byla skutečně výsledkem postupné demontáže sociálního státu, kde má zadlužený stát na financování sociálních programů brát?

Obecná odpověď zní, že existuje celá řada zemí, jako jsou například ty skandinávské, které hospodaří jen s malými dluhy, a přesto mají výkonné sociální programy. Peníze získávají vyšším zdaněním nebo účinným bojem s korupcí. V té se u nás ročně podle konzervativních odhadů „ztratí“ až 100 miliard korun. Na rozdíl od výše zmíněných zemí navíc jak kvůli korupci, tak kvůli neschopnosti státu přicházíme o miliardy z evropských fondů.

V ještě obecnější rovině lze argumentovat, že často používané tvrzení neoliberálů, že si západní země žijí nad poměry, protože vysychají zdroje, z nichž byly dříve schopny financovat sociální státy, je pravdivé jen do té míry, že některé západní státy skutečně financují z veřejných prostředků zbytečné populistické programy.

V absolutních číslech ale Západ nijak nechudne, pouze se kvůli globalizaci změnila povaha kapitalismu, takže obrovské prostředky mizí v kapsách těch nejbohatších, jakož i soukromých finančních institucí. Země, které si navzdory obrovskému tlaku mamutích korporací a bankovního průmyslu dokáží toho masivní přerozdělování bohatství do rukou soukromého kapitálu ohlídat, na tom nejsou nikterak špatně, ani když dál financují slušné sociální programy.

Ke zhoršené bezpečnostní situaci u nás bohužel přispívají i nepromyšlené (anebo z hlediska možné korupce naopak možná velmi dobře promyšlené) experimenty, jako je chaotické zavádění nového systému sociálních dávek nebo povinné práce i pro dočasně nezaměstnané, kterým se tak ubírá čas na rekvalifikaci a hledání pracovních příležitostí.

Samostatnou kapitolou je nárůst počtu ghett, do nichž jsou s pomocí nejrůznějších metod stěhováni Romové. Vzniká tak v podstatě neřešitelný problém, protože jakmile se lidé ocitnou v ghettech, nemají už téměř žádnou šanci najít práci, třeba jen proto, že ta se v oblastech, kam jsou do ghett vyháněni, prostě není.

Ghetta jsou semeništěm sociálních problémů, poslední štací. Rozdíl mezi životem v ghettu a vězením už není nikterak velký, kriminalita se tak stává pro řadu lidí docela přijatelnou alternativou.

K obecnému růstu kriminality samozřejmě také přispívá vládní tolerance k hernám, herním automatům a dalším hazardním aktivitám, které sociálně ničí ty nejslabší.

Faktorem je i poměrně slabá regulace nabízení půjček nejrůznějšími pochybnými institucemi. Řada lidí se také stává oběťmi reklamního průmyslu, s jehož pomocí jim i různé renomované banky a další finanční ústavy nabízejí spotřebitelské úvěry. V kombinaci s občasnými polomafiánskými praktikami exekutorů a nejrůznějších vymahatelů se do neřešitelných ekonomických problémů zcela zákonitě dostává stále více lidí.

Tendence některých lidí uchylovat se ke kriminálním praktikám bezpochyby posiluje i rostoucí pocit sociální nespravedlnosti, který Nečasova vláda aktivně posiluje. Nejde jen o neschopnost vlády trestat účinně lidi, kteří rozkrádají stát ve velkém, nebo dokonce o pocit, že právě tato parazitická vrstva má privilegované politické krytí, ale i o rozpad sociální soudržnosti, který zapříčiňují rozevírající se nůžky mezi bohatými a chudými.

Jestliže člověk na pokraji existenční nouze vidí, že ty, kdo kradou miliardy, stát netrestá, jakož i to, že vláda odmítá bohatší občany zdanit vyššími sazbami, popřípadě preferuje v podobě nízkých paušálních odvodů „živnostníky“ před zaměstnanci (přičemž mnoho „živnostníků“ ve skutečnosti v ničem a s ničím nepodniká), docela jistě bude jeho odhodlání hrát podle pravidel a respektovat zákon mnohem nižší, než by bylo ve společnosti, kterou vnímá jako obecně spravedlivou.

Sečteme-li všechny sociální důvody, kvůli kterým začala kriminalita v poslední době stoupat, je jasné, že řešením by nebyl už ani prudký obrat v pohledu vlády na policii, tedy například v náhlém navýšení policejních stavů. Nemocná společnost produkuje sociálně-patologické jevy, a současná vláda nedělá nic proto, aby postupující nemoc řešila. I proto bude hůř.

Deník Referendum, 28.2.2012

24. 02.

Boj o Pospíšila aneb Česká demokracie v bodě zlomu

Jiří Pehe Přečteno 12006 krát

Dění okolo ministrem spravedlnosti Jiřím Pospíšilem před několika měsíci odvolaného a Městským soudem v Praze nyní na svůj post vráceného vrchního státního zástupce v Praze Vlastimila Rampuly se na první pohled zdá být jen další mocenskou bitvou mezi různými skupinami v české justici. Ve skutečnosti jde o víc.

Všimněme si, že skutečná „justiční“ a politická vřava vypukla v kauze Rampula teprve v okamžiku, kdy si jistá část politického, justičního a podnikatelského establishmentu uvědomila, že Pospíšilem vybraný nový Nejvyšší státní zástupce, Pavel Zeman, který nahradil Renatu Veseckou, zřejmě míní vážně změny ve způsobu, kterým pracuje státní zastupitelství.

Výměnu Rampuly, který měl pověst „žáby na prameni“ zametající pod koberec závažné korupční kauzy, ještě výše zmíněný „establihsment“ jakž tak „vydýchal“. Opravdová panika vypukla teprve v okamžiku, kdy Stanislav Mečl, který v Praze nahradil Rampulu, přikázal prověřit, tedy de facto znovu otevřít, několik desítek pochybných kauz, z nichž mnohé mají potenciál způsobit skutečné zemětřesení, pokud by se jejich vyšetřování dovedlo ke zdárnému konci.

Najednou se začaly „dít věci“. Proti otevírání výše zmíněných kauz se zvedla v části justice i politiky vlna odporu, pražský soud rozhodl s neobyčejnou rychlostí o navrácení Rampuly do funkce, předseda bezpečnostního výboru PS za Věci veřejné Radek John se pokusil povolat státní zástupce na kobereček do spěšně svolaného bezpečnostního výboru PS, pod ministrem Pospíšilem se i kvůli mlhavým vyjádřením premiéra Nečase, tísněného možná znepokojenými kmotry, začalo třást ministerské křeslo.

Někteří analytici nahlížejí tyto události s trochou pochopitelného cynismu jen jako souboj dvou skupin v justici, z nichž ta zaštítěná Zemanem využívá údajně nedostatečného boje s korupcí k účelovému k prosazení svých mocenských zájmů. Věci nejsou černobílé, a pokud tato skupina zvítězí, můžeme prý být nepříjemně překvapeni, že pokud jde o skutečné trestání korupce, nic moc se nezměnilo.

Objevily se také názory, že jde o boj ryze politický, který souvisí se snahou obsadit důležitá místa v justici lidmi z jednoho, řekněme „pravici nakloněného“ tábora před tím, než se neslavně odporoučí současná vláda. S tím prý souvisí i snaha prezidenta poslat do Ústavního soudu současného předsedu Městského soudu v Praze Jana Sváčka, který je vnímán jako spojenec výše zmíněného tábora, a jeho pozici obsadit, a tedy na léta zabetonovat, jiným spojencem.

Jenže vysoká míra nervozity v některých kruzích naznačuje, že jde o víc. Někteří lidé se evidentně obávají, že nejvyšší státní zástupce Zeman pojal svoji funkci opravdu tak, jak od něj vyžaduje zákon i profesní čest, a nehodlá tudíž uplatňovat dlouho aplikované pravidlo, že se některým potenciálním viníkům, tedy těm s politickým krytím, neměří stejně, anebo se jim pro jistotu neměří vůbec.

Pokud to Zeman opravdu myslí vážně, je to změna, na kterou česká společnost, otrávená nekonečnou sérií korupčních kauz a rozkrádání státního majetku ve velkém, dlouho čekala. Mohl by to být krok k ozdravení české demokracie.

Jenže takový vývoj by měl, zdá se, řadu obětí mezi vysoce postavenými lidmi, a i proto udělají cokoliv, aby Zemana zastavili. Pospíšil je jen zástupný terč, protože podaří-li se odstranit jeho, bude možné odstranit i Zemana, a vše vrátit do starých kolejí. I proto se vyplatí sledovat „boj o Rampulu“ s napětím. Jeho vyústění rozhodne možná na roky dopředu o tom, v jaké zemi budeme žít.

Právo, 24.2.2012

22. 02.

Premiér Nečas versus "Nevylučujme se z Evropy!"

Jiří Pehe Přečteno 7605 krát

Premiér Petr Nečas zapochyboval, zda signatáři výzvy „Nevylučujme se z Evropy!“, nemálo z nich lidé zvučných jmen, vůbec četli evropskou smlouvu o fiskální odpovědnosti, kterou premiér odmítl podepsat. Výzva premiérův „nepodpis“ kritizuje.

Když už Nečas uchopil vztah ke smlouvě tímto způsobem, nezbývá, než se domnívat, že buď ji nečetl ani on, protože proč by jinak nepodepsal dokument, který podepsalo dalších 25 premiérů a hlav států Evropské unie, anebo že ji četl jenom on a britský premiér (který též nepodepsal), protože by jinak bylo těžko vysvětlitelné, že ostatních 25 představitelů zemí EU nevidělo ve smlouvě nástrahy, které vedly českého premiéra k jeho údajně jasnému „ne“.

Vezmeme-li ale v úvahu, jak se Nečasovo „ne“ rodilo, tedy například jeho naříkání nad nedostatkem jasného mandátu či nad nejasnostmi ratifikačního procesu u nás, pak se také může leckterému pozorovateli po právu zdát, že premiér možná četl pečlivěji než obsah smlouvy textové zprávy od prezidenta Klause, který ho i přes média otevřeně nabádal k nepodepsání, popřípadě analýzy o vnitřní situaci ve své straně.

Toto nadřazování domácí politické bramboračky mezinárodní politice je koneckonců přesně tím, proti čemu signatáři ve výzvě též protestovali.

Premiérova slova na adresu signatářů výzvy jsou docela urážlivá. Jak napsal na svém blogu trefně komentátor Jan Macháček, i kdyby někteří signatáři proti Nečasově „nepodpisu“ protestovali bez předchozí četby smlouvy, není třeba nijak zpochybňovat jejich úsudek.

Stačí totiž vylučovací metoda. Jak už bylo zmíněno výše, v Evropské unii je 27 států, nepodepsaly ale jen dva. Macháček se ptá: „Jaký existuje důvod myslet si, že v 25 zemích EU žijí a vládnou pitomci, kteří si nedokážou nic přečíst? Proč jsme zůstali sami s Británií, která má ve všech geopolitických, bezpečnostních, obchodních a investičních ohledech úplně jiné zájmy než my?“

A dodává: „Mám pochopení pro ty, kterým stačí nevíra v to, že zrovna Češi jsou jediní pozorní, bedliví jako partyzánská hlídka, zdravě skeptičtí, předvoj evropské inteligence, nejlepší pionýři na stráži apod. Co je zdrojem českého avantgardního a bystrého oka? Proč jsou naši politici obdaření zvláštní citlivostí a jemným čichem? A proč všude od Madridu po Tallinn žijí jen tupá jelita, která na sobě nechají dříví štípat?“

Výzva navíc připomíná, že jelikož Nečasovo odmítnutí není skutečně založeno na věcných argumentech, vystupuje o to silněji do popředí negativní symbolika jeho gesta jako gesta „protievropského“. Smlouva se totiž nejen pokouší zavést v podobě fiskální disciplíny v podstatě to, oč údajně usiluje Nečasova vládní koalice, ale navíc by pro Českou republiku začala plně platit až v okamžiku přijetí eura.

Uvažování o tom, zda přistoupení České republiky ke smlouvě podpořit, bylo tak mnohem bolestnější než pro premiéra pro levicové politiky a levicově smýšlející osobnosti. Docela jistě by totiž spíše uvítali evropskou smlouvu, která postupuje k větší evropské integraci s pomocí kroků, jako jsou prorůstová opatření, spíše než škrty, které jsou zakódovány v současném znění smlouvy. A určitě by také uvítali mnohem přísnější regulatorní opatření vůči finančním trhům, včetně speciálních daní, kterým by byly banky a další instituce potrestány za neodpovědné jednání v minulosti.

Jenže pro levicová řešení neexistuje v EU, v níž mají v současnosti navrch pravicové vlády, podpora, a vzniká tak dilema, zda v podobě jednostranného tlaku na levicová řešení odmítnout další politickou integraci, která je ve smlouvě inherentně zakódována, a tím riskovat desintegraci evropského projektu, anebo zda smlouvu přijmout s tím, že větší politická integrace EU časem umožní přijetí opatření, která nejsou založena na poněkud asociálním předpokladu, že k prosperitě se lze proškrtat.

Navíc, jak ukazují zkušenosti některých zemí, slušný sociální stát, jakož i prorůstová opatření lze zachovat i při více méně vyrovnaných rozpočtech. Zdroje jsou, jak kdysi slavně poznamenal jeden český politik, jenže současné nastavení systému zapříčiňuje, že většina „zdrojů“ končí v kapsách nejbohatších jedinců a v bezedných bankách i dalších soukromých institucích finančního světa.

Pokud bude v budoucnosti v EU politická konstelace spíše levicová, bude docela jistě snadnější provést „korekci“ tohoto nespravedlivého uspořádání v EU více integrované, než v EU, jež by měla dnešní podobu nebo by se dokonce rozvolnila.

Ať už ale výzvu podpořili lidé orientovaní levicově či naopak pravicově, jisté je, že jsou to lidé, kteří si uvědomují jak hodnotu evropského projektu, tak důležitost našeho setrvání v hlavním proudu evropské integrace. A dá se také argumentovat, že mnozí z nich jsou lidé, kteří si uvědomují, že ke společenstvím, jako je EU, se nelze připojit s tím, že budeme loajálním členem jen v dobrých časech.

To, co z českých postojů vůči EU totiž vystupuje jako nejotřesnější dědictví naší komplikované minulosti, je naprostý nedostatek solidarity a sounáležitosti, pepřený mesiášskými představami o vlastní výlučnosti.

Je možné argumentovat, že konkrétnější motivy zastánců protievropských postojů jsou zhruba dvojího druhu. První skupina je s EU nesolidární, protože ji vyhovuje domácí šlendrián a korupce, které pomohly stvořit v naší zemi část nové vrstvy zbohatlíků.

Druhá skupina je nesolidární proto, že je kvůli svým nejistotám či předsudkům traumatizovaná vším, co nepochází z české kotliny. Řečeno jinak, je pro ni prostě hezké vše, co je české, protože se to zdá být alespoň srozumitelné. Omluvit se tak dají i všechny domácí průšvihy, korupce, pokleslá politická kultura nebo nevýkonná státní správa.

Jsou to „naše“ průšvihy, kterým rozumíme, což je v době znejisťující globalizace koření všech současných nacionalistických hnutí v Evropě. Ta ve většině zemí zůstávají spíše na okraji, u nás si z těchto postojů udělal bohužel svůj politický program sám prezident, což má vliv i na veřejné mínění. Ten ale bude ve funkci už jen rok.

I proto je dobře, že se ozvala část občanské společnosti v podobě výzvy „Nevylučujme se z Evropy!“. Je to možná první krok k zásadnímu střetu o naše místo v Evropě. Premiér se mýlí, pokud si myslí, že tento střet lze odbýt tím, že si signatáři výzvy údajně ani nepřečetli novou evropskou smlouvu.

Deník Referendum, 21.2.2012

19. 02.

Chudák příští prezident

Jiří Pehe Přečteno 6706 krát

S úřadem prezidenta se v české společnosti pojí jakási monarchická aura. Jelikož se ale prezidentem člověk nestane tak, že by funkci zdědil, má volba prezidenta u nás veškeré znaky výběru jeho veličenstva.

Prezident pak sídlí, jak se sluší, na Hradě, odkud shlíží na podhradí, kde se ve Strakově akademii krčí i úřad vlády. Není divu, že většina občanů, často neznalých Ústavy, už z této topografické symboliky usuzuje, že prezident je nadřízeným premiéra, ač je ve skutečnosti hlavou exekutivy premiér.

Česká demokracie se zdá být v tomto ohledu značně nedospělá. Nad politiky, kteří zajišťují běžný provoz státu ve vládě i v parlamentu, a jsou tudíž značně neoblíbení, se vznáší, jako na nebesích, ještě někdo další. V Rusku by řekli „báťuška“.

Tento „báťuška“ nemusí být nutně morálně bezúhonný, může například zahýbat své ženě, ale musí být v každém případě schopen „reprezentovat“, k čemuž patří jakési zdání „světovosti“. A musí být schopen pronášet „moudra“ globálních rozměrů.

Jelikož prezident má být v české kotlině něco jako anděl, který sestoupil z nebes, aby nám dočasně vládnul, bude nyní, kdy bude volen přímo, podroben před svým nástupem do úřadu mediální a politické palbě, která učiní ze sládkovských výpadů při parlamentní volbě Václava Havla, jen drobnou neslušnost.

Před několika dny jsem napsal, že nejlepším prezidentem by byla „šedá myš“. Měl jsem tím na mysli politika, který může být klidně silnou osobností se silnými názory, ale nebude promítat takové postoje do výkonu své funkce, protože rozumí tomu, že mu to ústavně nepřísluší, neboť prezident je především vlastně nejvyšší úředník v zemi, které politicky vládne vláda.

Soudě z reakcí, jimiž přetéká moje emailová schránka, dotknul jsem se necitlivě představ o prezidentovi, který coby správný báťuška ví nejen všechno nejlépe, a nesedí přímo v Bílém domě jen proto, že je z malé země, ale také to v pravý čas „natře“ jménem svého „lidu“ vládě, parlamentním politikům, Evropské unii nebo globálním oteplovačům.

Ještě horším nápadem bylo uvést jako prototyp takového prezidenta-úředníka expremiéra Jana Fischera. Mohu se nyní pyšnit soukromou sbírkou těch nejhorších možných obvinění na jeho adresu, v níž tím nejmenším je pohoršení nad jeho členstvím v komunistické straně, které nikomu nevadilo, když tahal politikům trn z paty po pádu vlády během českého předsednictví Evropské unie.

I někteří respektovaní přátelé se při zmínce toho či onoho kandidáta už nyní, rok před volbou, proměňují v rozhořčené majitele zaručených informací o tom, proč ten či onen v žádném případě nemůže být prezidentem.

Dá se předpokládat, že až se spustí oficiální kampaň, zaplaví veřejný prostor vlna nejpodlejších obvinění a odsudků na adresu všech kandidátů. S kádrováním máme bohaté zkušenosti, a když se kádruje příští hlava státu, která má být, jak všichni víme, dokonalá, bude kádrovací puzení nesnesitelné.

Bude se propírat všechno od rodinného původu, přes členství v pionýru, až po „zaručené“ zprávy o spojení s největšími korupčními kauzami minulosti. Vůbec se nelze divit paní Rychetské, která kandidaturu svému muži rezolutně zakázala.

Právo, 18.2.2012

15. 02.

Ministr za všechny prachy

Jiří Pehe Přečteno 4983 krát

O „nejlepším“ ministru školství, kterého jsme prý podle prezidenta Klause kdy měli, Josefu Dobešovi, se už napsalo leccos. S výjimkou prezidenta, jeho syna, možná několika dalších lidí z prezidentova okolí, a zbývajících, tedy nemnoha příznivců Věcí veřejných, většina národa ví, že Dobeš je karikaturou v podstatě všeho, čím by měl slušný ministr školství být.

O ministrových „reformních“ iniciativách se napsalo a řeklo už mnohé. Protestují učitelé, zástupci vysokých škol, studenti. Nemá smysl opakovat jejich argumenty, neboť jsou dostatečně známé.

Ministerstvo školství ale také stojí v centru pozornosti kvůli neschopnosti čerpat miliardy z evropských fondů. České republice hrozí, že tak přijde o obrovské peníze.

Zatímco o meritu Dobešem posvěcených „reforem“ lze vést jakousi diskusi už proto, že argumenty oponentů může ministerstvo zlehčovat například poukazy na různé lobbyistické zájmy ve školství, kterým se ministrovy údajně racionální změny nelíbí, neschopnost čerpat evropské peníze se ve světle vládních škrtů a snah šetřit, kde se dá, jeví nejen jako téměř sabotáž vládní politiky, ale také jako výsměch všem občanům, kteří na šetření přímo doplácejí.

Média o celé věci informují jako o jakémsi selhání, premiér požaduje „vysvětlení“, popřípadě „záruky“, že dojde k nápravě. Ministr slibuje, že neuspěje-li s „nápravou“, odstoupí.

Ve skutečnosti je ale už jasné, že Česká republika o nemalé peníze přijde v každém případě, nemluvě o odmítnutých projektech, které zaštítil sám ministr, a které byly výsměchem všemu, kvůli čemu EU strukturální a další fondy chudším zemím nabízí.

S penězi se v České republice nakládá všelijak. Televizní zprávy se už dávno změnily v seriál, v němž jsou v hlavní roli krádeže, obohacovaní se různých vykuků skrze manipulaci státních zakázek, tunely, či odklánění fondů kamsi na karibské ostrovy, popřípadě do nemovitostí maminek politiků a vysokých úředníků.

Všechny tyto aktivity jsou právem považovány za nelegální, ve veřejnosti budí rozhořčení a frustraci. Zajímavé je, že když kvůli nedbalosti či nekompetentnosti jednoho ministra, může Česká republika přijít o částky, které činí ve srovnání i z velkých tunelů jen malé položky, nechává to spoustu lidí chladnými.

Zvažme ale, o co vlastně jde. Obrazně řečeno, na stole leží několik desítek miliard, které si může Česká republika vzít a využít je. Stačí jen vypracovat projekty v souladu s pravidly EU a dohlédnout na jejich správné plnění. Týká se to navíc resortu, který se tradičně potýká s nedostatkem peněz, a na jehož kvalitě závisí budoucnost země.

Několik desítek miliard korun není malá částka v zemi, která šetří na státních zaměstnancích, zvyšuje plošně nepřímé daně, překopává kvůli úsporám vyplácení dávek, přičemž ubližuje spoustě lidí. Kdybychom evropské peníze nepotřebovali, dalo by se v souvislosti s ministrem Dobešem mluvit jen o manažerském či politickém selhání.

Jenže ve světle výše popsaného drakonického utahování opasků se jeho jednání jeví jako téměř politický zločin. A nejen jeho.

Ministr sice neporušuje přímo české zákony, ale dozajista lze mluvit přinejmenším o nedbalosti s potenciálním výsledkem enormních finančních ztrát. Kdyby ministrova odpovědnost nebyla „jen“ politická, a takové finanční ztráty by zavinil například z nedbalosti v nějaké obří bance, skončil by v civilizované zemi za mřížemi.

Bohužel miliardy lze prošustrovat i tak, že se někdo schová za politiku. Nemůže tak zdánlivě za nic, jen se někde něco „nepovedlo“, někdo se o něco správně a včas nepostaral, nebo na něco včas a správně nedohlédl.

A nic se nestane, pokud je takový politik navíc součástí vládní koalice, která navzdory dřívějším konfliktům, v nichž hrála ústřední roli ministrova podivná politická strana, nadále funguje, protože jinak by se prý nepodařilo prosadit nezbytné reformy. Je pravda, že se premiér už jednou pokusil právě tohoto ministra z vlády vyhodit, ale prezident země tomu zabránil způsobem, který hraničil s neústavností.

Je jasné, že i kdyby o smyslu vládních „reforem“ mluvili politici pořád a tím nejpřesvědčivějším možným způsobem, legitimita vládního počínání se bude v očích velké části veřejnosti blížit nule nejen proto, že téměř vše, co se ušetří, se zásluhou korupce také nejspíš rozkrade, ale nově i proto, že zatímco vláda ve své snaze sehnat peníze obrazně řečeno šacuje kapsy nemajetných, není schopna si vzít miliardy, které jí nabízí EU.

Je-li toto selhání navíc ospravedlňováno či zamlžováno „politickými“ vysvětleními ministra, který je naprostým politickým i odborným omylem, nelze se divit, že spoustě lidí dochází trpělivost. Jak známo, spousta velkých sociálních změn začíná, když se jejich hlavními aktéry stanou studenti. Ti zatím byli v České republice podivuhodně klidní. Vláda evidentně zkouší, kam až může zajít.

Deník Referendum, 14.2.2012

14. 02.

Výzva vladě: Nevylučujme se z Evropy!

Jiří Pehe Přečteno 5630 krát

Více než tři sta osobností veřejného života, členů akademické obce, známých postav české kultury a dalších občanů se za minulý týden připojilo k výzvě nazvané Nevylučujme se z Evropy!

Toto je text výzvy:

Nevylučujme se z Evropy
Výzva vládě a premiérovi ke změně stanoviska k evropské smlouvě o rozpočtové unii

Důrazně vyzýváme vládu České republiky ke změně rozhodnutí nepřipojit se k evropské smlouvě o rozpočtové disciplíně.

Jsme přesvědčeni, že odmítnutím smlouvy se Česká republika zcela zbytečně sama vyřazuje z hlavního proudu evropské integrace. Tento krok může v konečných důsledcích vést až k tomu, že se opět jednou ocitneme v geopolitickém vakuu – a jak víme z historie, toto vakuum často bez váhání zaplňují mocnosti, které nejsou nakloněny svobodě a demokracii.

Odmítnutí smlouvy je krokem nejen politicky neprozíravým, nýbrž i zbytečným: tato smlouva by Českou republiku v podstatě k ničemu nezavazovala až do chvíle, než případně přijme společnou evropskou měnu. Také proto taková demonstrace neochoty k solidaritě se zbytkem EU pochopitelně vyvolává otázku, zda naše vláda tím neustupuje těm politickým kruhům, kterým jde v posledku o určitý druh politického záškodnictví vůči celému evropskému projektu.

Smlouva zavádějící opatření pro dodržování přísné rozpočtové kázně vlád členských zemí eurozóny je přece v souladu s tím, oč údajně usilují současné české vládní strany. Není pak její odmítnutí na evropské úrovni absurdní? Není nakonec hlavním a jediným důvodem odmítnutí této smlouvy českou vládou to, že je to smlouva „evropská“? Toto české „ne“ smlouvě nic pozitivního naší zemi nepřináší, naopak vážně poškozuje vážnost a důvěryhodnost naší republiky.

Pobuřuje nás také, že historická rozhodnutí České republiky na mezinárodní scéně se opakovaně stávají rukojmími domácích politických pletich a sporů. Premiérovo lavírování okolo smlouvy je zřejmě daleko více ovlivněno situací uvnitř jeho strany, jejíž jedna část názorově následuje prezidenta Václava Klause, než skutečně racionálním a politicky zodpovědným rozhodováním.

Češi ve své historii na takovou politickou malost už několikrát zásadně doplatili. I proto vyzýváme premiéra, aby našel odvahu nadřadit skutečné zájmy svého státu úzkým stranickým a osobním vazbám.

Seznam signátářů v okamžiku zveřejněnění výzvy 13.2.2012

Pokud se chcete připojit, informace získáte na webových stránkách ANO pro Evropu!

14. 02.

Kéž by byl prezident "šedá myš"

Jiří Pehe Přečteno 7234 krát

Schválení přímé volby prezidenta vyvolalo dva druhy varovných reakcí. Někteří komentátoři a analytici už vidí v důsledku přímé volby na Hradě nějakého populistu či autoritáře, který zneužije svého silného mandátu od „lidu“ k půtkám s vládou či přímo transformování současné parlamentní demokracie v poloprezidentský systém.

Co na tom, že v žádné z dvanácti zemí Evropské unie, kde prezidenta volí přímo, k ničemu podobnému nedošlo. Francie má poloprezidentský systém z ústavy, ostatních jedenáct zůstává navzdory přímé volbě parlamentními demokraciemi, přičemž v žádné z nich nebyl do funkce prezidenta nikdy zvolen nebezpečný populista , zbohatlík, nebo hvězda populární zábavy. Evidentně jsme v EU buď výjimeční i v tomto směru, anebo se prostě rádi strašíme, jak správně připomněl bývalý premiér Jan Fischer.

Zmínit jeho jméno je namístě, protože druhá skupina varování ohledně přímé volby s ním trochu souvisí. Hrozí prý totiž nebezpečí, že si do úřadu prezidenta zvolíme „šedou myš“, což je podle některých právě Fischer. Coby premiér prý nic neudělal, a tím nic nepokazil, i proto je tak populární.

Tvrzení o Fischerově „nicnedělání“ je samozřejmě nesmysl. Docela kompetentně dovedl ke konci české předsednictví EU, které zpackali politici, a dokázal nakonec přimět prezidenta Václava Klause k ratifikaci Lisabonské smlouvy, jakkoliv bohužel nevyužil Klausových obstrukcí či jeho nesmyslné výjimky z Lisabonu k tomu, aby ho pohnal k Ústavnímu soudu. Zatlačil také do defenzivy pravicové extremisty. To není málo.

Ale budiž. Připusťme, že Fischer je svým založením především úředník, který neoslňuje politickými iniciativami. Není to ale přesně ten profil, který by měl mít prezident?
Je totiž možné argumentovat, že ať už zvolíme na Hrad kohokoliv, zdaleka nejlepší by byla právě „šedá myš“. Tedy člověk, který funkci prezidenta kvalitně zúřaduje, přičemž se bude držet minimalistického výkladu svých kompetencí, a nebude se pouštět do bitev s vládou, soudcovským stavem i občanskou společností.

Dvaadvacet let po pádu komunismu Česká republika nepotřebuje na Hradě ani postavu ověnčenou revoluční gloriolou, ani politika se zbytnělým egem, snažícího se vyčnívat za každou cenu nad vládou a parlamentními politiky, ačkoliv právě oni mají podle Ústavy na starosti chod země.

Pro zklidnění politického provozu u nás by bylo naprosto zásadní, kdyby český prezident sám sebe viděl jako nejvyššího úředníka, spíše než jako politického supermana, který nejen nepřístojně zasahuje do politiky doma, ale vidí se navíc jako mesiáš na mezinárodní scéně.

Potřebujeme opravdu znovu prezidenta, který jezdí po světě trousit moudra o globálním neoteplování a z osobního přesvědčení hází písek do soukolí evropské integrace?

Paradoxně právě dvoukolová přímá volba, která ve druhém kole obvykle pomůže umírněnějšímu kandidátovi, který dokáže oslovit voliče napravo i nalevo od středu, může vygenerovat „šedou myš“ mnohem lépe, než zákulisní čachry při volbě parlamentem. Pokud se tak stane, bude to největší přínos tohoto způsobu volby.

Právo, 14.2.2012

10. 02.

Zbytečná hysterie kolem přímé volby prezidenta

Jiří Pehe Přečteno 7154 krát

Doufejme, že schválení přímé volby prezidenta Senátem udělalo tečku za vlnou silných emocí, které diskusi o přímé volbě obklopovaly. Svým způsobem to totiž bylo zástupné téma, odvádějící pozornost od diskusí pro budoucnost země mnohem důležitějších.

Když už čeští zákonodárci přímou volbu nakonec skutečně zavedli, možná je načase přestat tento způsob volby démonizovat a podívat se na ní realisticky. Některá téměř apokalypticky znějící varování odborníků a politiků v posledních měsících se zdála být dost přemrštěná.

Prezidenta volí v Evropské unii přímo ve dvanácti (a nyní s Českou republikou ve třinácti) zemích, v sedmi je volen nepřímo, a sedm zemí jsou monarchie, přičemž naprostá většina zemí v nichž je volen přímo, funguje jako standardní parlamentní demokracie, kde má hlavní slovo premiér. Je sice pravda, že český prezident zůstává nadále ústavně „neodpovědný“, což je chyba. Navíc má některé pravomoci, které ve spojení se silnějším mandátem, daným přímou volbou, z něj mohou udělat mimořádně silného hráče na politické scéně. Jenže hodně bude záležet na osobě prezidenta.

Zdá se, že mnoho politických analytiků je traumatizováno způsobem, jakým si počínal v úřadu prezidenta Václav Klaus. Předpokládají, že i každý další prezident bude hledat cesty, jak expandovat svoje pravomoci i za cenu ohýbání ústavy. Což o to, Klaus se současnými pravomocemi, a navíc zvolený přímo, by byl pro standardní parlamentní demokracii noční můrou. Jenže mezi možnými kandidáty není nikdo, kdo by se Klausovi podobal a přitom by mohl být skutečně zvolen.

Proti varováním, že si lidé zvolí neodpovědného populistu, argumentovali zastánci přímé volby často tím, že není jasné, proč se jaksi automaticky předpokládá, že si občasné za prezidenta zvolí někoho výrazně horšího, než je například průměrný senátor. Prezident bude totiž volen v podstatě stejným způsobem jako senátoři, přičemž Senát není plný ani nebezpečných populistů, ani extremistů, ani hvězd zábavního průmyslu.

Naopak, dvoukolový většinový systém má poměrně silné brzdy proti zvolení někoho takového, protože ve druhém kole se obvykle většina sjednotí za umírněnějším kandidátem. Navíc to musí být většinou kandidát, který neoslovuje jen pravicové nebo jen levicové voliče.

Když už byla přímá volba schválena, pokusme se využít její pozitiva. Především vtahuje lidi do demokratického procesu v podobě celostátního plebiscitu, přičemž nepůjde jen o osobnost kandidáta, ale také o jeho program, což je příležitost k celostátní diskusi například o důležitých zahraničně-politických prioritách, jako je budoucnost země v Evropské unii. Odblokuje také parlamentní politiku, která byla v případě dvou posledních voleb prezidenta na měsíce paralyzována hádkami a pošpiněná dohady o zákulisní korupci i nátlaku.

Je sice přirozené, že při dosavadních zkušenostech očekává část laické i odborné veřejnosti spíše to horší, co může přímá volba přinést, ale není vůbec vyloučeno, že naopak pomůže do úřadu široce respektovanému, umírněnému a vskutku nadstranickému prezidentovi, který nebude společnost rozdělovat jako prezident současný a nebude se snažit rozšiřovat své pravomoci až na hranu ústavnosti.

Právo, 10.2.2012

08. 02.

Vláda sociálních autistů

Jiří Pehe Přečteno 5234 krát

Na současné české vládě není pozoruhodná její snaha o nejrůznější škrty a reformy, které mají údajně zlepšit státní finance. Zejména ministři za TOP 09 a za občanské demokraty jsou v tomto ohledu pozoruhodní snad jen tím, že neoliberální poučky vykládají o poznání dogmatičtěji než pravicoví politici na západ od nás, a že hodnocení ratingových agentur je pro některé vládní politiky téměř slovo svaté.

Skutečně pozoruhodná je současná vláda především svou někdy až neuvěřitelně nízkou mírou sociální citlivosti, kterou bychom mohli s jistou mírou nadsázky označit za sociální autismus.

První ochutnávkou nepochopení sociálního kontextu škrtů a reforem byla snaha plošně snížit platy státních zaměstnanců o deset procent. Byl to tah asociální a politicky neprozíravý hned z několika důvodů.

Především bylo zřejmé, že vláda, která chce provádět nepopulární opatření, bude potřebovat loajální státní aparát. Jenže právě tomu hned na začátku svého působení vyhlásila válku. Navíc tak činila urážlivým způsobem, kdy o státních úřednících mluvili někteří členové vládních stran jako o jakési téměř parazitické, přemnožené vrstvě.

Bylo příznačné, že v den, kdy v Praze na podzim roku 2010 demonstrovalo proti škrtům, s jejichž pomocí vláda hodlala ušetřit necelých deset miliard korun, 40 tisíc státních zaměstnanců, otevíral se nový dálniční okruh v Praze za téměř 30 miliard korun. Odborníci spočítali, že byl astronomicky předražený: stejná stavba v Německu by přišla přinejhorším na polovinu.

Korupce a manipulace státních zakázek se tak staly symbolicky součástí asociálního profilu vlády. I kdyby její snahy proškrtat se k prosperitě byly náhodou správné, ukázalo se, že průměrný občan je jen těžko přijme v situaci, kdy hrozí reálné nebezpečí, že cokoliv se ušetří na něm, skončí v kapsách zákulisních mafií parazitujících na státních zakázkách.

Vládní „boj“ s korupcí, ač původně deklarován jako priorita, nevypadá ani po téměř dvou letech působení vlády nikterak slibně. Zatímco vláda přijímá zákony, které budou mít, nebo už mají, tvrdé sociální dopady na průměrné lidi, zákony, které by měly tvrdé dopady na podnikatelsko-mafiánské struktury navázané na politiku, se přijímat nedaří. A podaří-li se nějaký přijmout, rychle se ukáže, že není opravdu účinný.

Škrty a reformy, nutné prý kvůli předešlému žití si nad poměry, se tak odehrávají v kulisách téměř každodenních korupčních skandálů a krádeží z veřejných peněz, které se navíc téměř nikdy nevyšetří. Od politiků to vyžaduje vskutku velkou míru otrlosti.
Sociální autismus vládních činitelů má své téměř až komické aspekty. Když se provalilo, že šéfka sekretariátu premiéra Nečase si v éře, kdy vláda přichází se stále novými nápady jak odrat průměrné občany, přišla na statisícové odměny, premiér se podivil drzosti médií. Zmíněná státní úřednice a další jí podobní vysocí státní úředníci prý dřou jako koně.

Když se ukázalo, že podobné odměny dostávají v čase všeobecného šetření i náměstci a vrchní ředitelé na v podstatě všech ministerstvech, veřejnost se dozvěděla, že se tak sice děje, ale v rámci ušetřených prostředků! Tedy, že se prý celkový objem peněz vyplácených na mzdách a odměnách snížil, což umožňuje takto odměňovat ty nejplatnější. Tedy ty, co dřou jako koně, řekl by premiér.

Podobná míra sociálního autismu byla pozorovatelná v případě ministra práce a sociálních věcí, když obhajoval kolaps pracovních úřadů při vyplacení dávek, kam byla tato agenda nově přesunuta. Nejenže ministr nepovažoval za nutné projevit o lidi, kteří bez takových dávek nemají často ani na nejzákladnější životní potřeby, žádnou větší starost, ale vinu vysokých úředníků, a potažmo svoji, za katastrofální stav věcí, neváhal přenášet na běžné úředníky na úřadech práce.

Kdyby tito lidé projevili stejnou míru sociální necitlivosti jako ministr, a na protest proti skutečnosti, že je evidentně zbytečný a bůhvíproč pořízený počítačový program uvrhl do situace, kdy musejí pracovat o víkendech a čelit náporu rozzuřených lidí, například začali stávkovat, mohlo dojít ke skutečně výbušné situaci.

Reformy ministerstva zdravotnictví pro změnu například vyústily do prodloužení čekacích lhůt na některé operace takovým způsobem, že by si bylo nutné počkat až půl roku na operaci rakoviny. V kontrastu s nově uzákoněným právem majetných lidí platit si přednostně nejlepší odborníky a zákroky nelze než žasnout nad tím, s jakou lehkostí ničí tato vláda ve jménu svých ideologických postulátů poslední zbytky sociálního smíru.

Když k tomu všemu přidáme téměř až komicky zmatené reformy zcela nekompetentního ministra školství, doprovázené občasnou podporou z úst prezidenta republiky, který neváhá označit studenty, jimž se příčí školné, téměř za parazity, lze konstatovat, že se česká společnost ocitla v bodě, kdy téměř jakékoliv další asociální opatření této vlády může zažehnout docela vážné sociální bouře. Důvodem přitom možná nebudou ani tak samotné reformy, ale skutečnost, že téměř každý reformní krok vlády sociálních autistů se rovná facce do tváře průměrných lidí.

Deník Referendum, 7.2.2012

04. 02.

Fatální okamžik

Jiří Pehe Přečteno 6671 krát

Premiér Petr Nečas ujišťuje, že situaci kolem českého odmítnutí smlouvy, na jejímž základě má vniknout evropská rozpočtová unie, není potřeba vnímat jako „fatální okamžik“.

Premiér se mýlí. Dění okolo smlouvy je fatálním okamžikem, a to hned na několika úrovních.

Tou první je budoucnost České republiky v rámci Evropy. Nejde přitom o technické a „účetnické“ aspekty celé záležitosti. Jde o symboliku, která se s českým chováním pojí.

Jelikož by České republice v podstatě nevyplývaly z této smlouvy žádné povinnosti až do okamžiku, než by se případně připojila k eurozóně, je Nečasovo odmítnutí aktem čirého kazisvětství. Neukazuje jen náš tragický nedostatek solidarity s ostatními zeměmi EU, ale je v něm přímo zakódována jakási podivná snaha evropskému projektu škodit.

V „lepším“ případě je v něm zakódován pocit, který se s českou politikou táhne už od dob premiérství Václava Klause: víme vše lépe než zbytek Evropy. Co na tom, že smlouvu podpořilo 25 zemí, z nichž mnohé mají mnohem delší zkušenost s demokracií než naše země. Podle Nečase je smlouva prostě špatná. Basta.

Dalším tragickým aspektem českého postoje je způsob, jakým Češi v Evropě vystupují. Ač Nečas tvrdí, že má k odmítnutí věcné důvody, na summitu i před ním působil veskrze trapně a nečitelně, když mluvil o ratifikačních potížích doma, nebo zmiňoval negativní postoj Klause.

Je to už podruhé za sebou, kdy se v očích ostatních evropských politiků český premiér zcela znemožnil. V prosinci jel na summit s tím, že nemá mandát o ničem rozhodovat. Nyní se pro změnu vymlouval na jakési ústavní finesy doma.

To, jak se Česko nakonec k této smlouvě postaví, je „fatální“ už proto, že na dlouhé roky předurčí naše postavení v Evropě. Definitivním odmítnutím smlouvy, která nás v tomto okamžiku k ničemu nezavazuje, bychom vyslali signál, že s EU nechceme mít společného více, než je nezbytně nutné.

Taková v podstatě nepřátelská gesta země, které v EU nikdo neubližuje, se nezapomínají. Když k Nečasovu odmítnutí přidáme Klausovy obstrukce při schvalování Lisabonské smlouvy, završené jeho nesmyslným požadavkem na českou výjimku z Lisabonu, či český vládní karambol během předsednictví EU, je dost pravděpodobné, že si toto pravidelné české okopávání kotníků a politické neumětelství nenechají ostatní, zejména velké země EU dlouho líbit.

S fatálním okamžikem máme co do činění i na domácí scéně. Tato krize donutí české politické strany, aby zaujaly jasná stanoviska. Vláda se pravděpodobně řítí do doposud nejtěžší krize.

TOP 09 totiž jen těžko bude hledat důvody, které by setrvání v takovéto vládě ospravedlnily v očích proevropských voličů. To, jaké rozuzlení tohoto karambolu Karel Schwarzenberg a jeho strana nakonec zvolí, předurčí na dlouhá léta, jak bude TOP 09 vnímána. Buď jako pouhé béčko ODS, které se nechá nakonec přesvědčit, že existují důležitější důvody pro setrvání ve vládě, než je věc tak zásadní, jako je naše evropská budoucnost, nebo jako suverénní proevpropská sílá, která má v našich (v tomto případě historických) prioritách jasno.

Pokud TOP 09 tuto bitvu o budoucnost naší země „zabalí“ s tím, že vláda má koneckonců prý důležitější domácí priority, bude to v podstatě její konec. Nač mít dvě ODS—jednu euroskpetickou a druhou sice údajně proevpropskou, ale ochotnou skutečný boj o Evropu z taktických důvodů podle potřeby vzdát?

V sázce je také čest Karla Schwarzenberga, na níž si tento politik zakládá už z důvodů tak říkajíc „rodových“. Tu si poněkud pošramotil svým lavírováním okolo Jiřího Čunka v minulé vládě, či nerozhodným boucháním do stolu v případě sporu o Ladislava Bátoru na ministerstvu školství. Historie nabízí Schwarzenbergovi nyní možnost, aby se do ní zapsal jasně. Rozhodně tak, jak by si to přáli jeho významní předci, kteří byli všichni bytostní Evropané.

Právo, 4.2.2012

01. 02.

Co teď udělají ČSSD a TOP 09?

Jiří Pehe Přečteno 5385 krát

Premiér Petr Nečas se jménem České republiky odmítnul na summitu Evropské unie připojit ke smlouvě o rozpočtové unii, kterou kromě Česka nepodpořila už jen Velká Británie. Důvody, pro které tak učinil ze všeho nejvíc znějí jako trapná výmluva.

Ačkoliv Nečas nejprve uváděl jako hlavní důvod českou nespokojenost s tím, že by země, které zatím nemají euro, neměly na summitech eurozóny stejné postavení jako země, které eurem platí, na summitu se ukázalo, že si především zase jednou neví rady s prezidentem Václavem Klausem. Ten totiž dopředu avizoval, že smlouvu nepodepíše. Navíc prý není rozhodnuto o ratifikační proceduře.

Není divu, že francouzský prezident Nicolas Sarkozy se Nečasově kličkování podivil a o „ústavních“ finesách v Praze se vyjádřil ironicky. Dodal, že smlouva bude i bez nás a Británie.
Otázkou je, jak na tuto situaci zareagují proevpropské strany. Předseda TOP 09 a ministr zahraniční v jedné osobě Karel Schwarzenberg před časem prohlásil, že jeho strana by nemohla zůstat ve vládě, pokud se Česká republika ke smlouvě nepřipojí. V sázce je nyní jeho důvěryhodnost.

Pokud si Schwarzenberg bude chtít zachovat tvář, nemůže Nečasovo jednání akceptovat. Není jasné, jak by chtěl v budoucnosti oslovovat tu část pravicových voličů, kteří jsou proevropští. Musel by jim být schopen nějak vysvětlit, že pro setrvávání TOP 09 ve vládě, která vede Českou republiku mimo hlavní proud evropské integrace, je nějaký důvod, který takový historický karambol ospravedlňuje.

ČSSD i TOP 09, coby dvě proevpropské strany, by měly zvážit společný postup v této věci. Nejenom pokud jde o společný tlak na připojení se ke smlouvě, dokud je ještě čas, ale také pokud jde o společný tlak na prezidenta Klause.

Ten totiž svým oznámením, že smlouvu nepodepíše, ještě než vůbec věděl, co v ní bude, balancuje na hraně ústavnosti. Česká politika měla možnost spor o to, zda prezident musí ratifikovat mezinárodní smlouvy, pokud je příslušnou většinou schválí obě komory parlamentu, vyřešit, když Klaus lavíroval okolo ratifikace Lisabonské smlouvy. Šanci tehdy propásla.

Tentokrát je otázka po ústavnosti či neústavnosti Klausova chování ještě naléhavější. Už jen z důvodů jakési ústavní hygieny by měla TOP 09 tlačit vládu k vyvolání kompetenčního sporu s prezidentem před ÚS. Nebo by ČSSD a TOP 09 měly v Senátu přímo iniciovat ústavní žalobu na prezidenta.

Nejde přitom o to se Klausovi mstít, například jeho odvoláním z funkce. ÚS by prostě jednou provždy měl nastavit svým rozhodnutím jasná pravidla pro to, co prezident v těchto situacích smí a nesmí.

Česká republika by pak vypadala o poznání méně směšně, než tomu bylo v době ratifikace Lisabonské smlouvy nebo na posledním summitu EU, kde se český premiér na prezidentovu obstrukci trapně vymlouval.

Právo, 1.2.2012

Archiv článků: únor 2012