Jiří Pehe

30. 03.

Co škodí obrazu Česka?

Jiří Pehe Přečteno 4365 krát

Premiér Petr Nečas a další politici, zejména ti vládní, se hrozili, že žaloba pro velezeradu, kterou podal na bývalého prezidenta Václava Klause Senát, poškozuje jméno České republiky v zahraničí. Když se pak Ústavní soud z procesních důvodů rozhodl žalobu zastavit, vyzval rozezlený premiér dokonce hlavní iniciátory žaloby z řad opozice k odchodu z politických funkcí.

Premiér má nepochybně pravdu přinejmenším v tom, že když v demokratické zemi podá příslušná parlamentní komora ústavní žalobu na prezidenta, zahraniční pozorovatelé a politici zpozorní. Jenže premiér se mýlí, když si myslí, že naše země k sobě přivolala negativní pozornost teprve žalobou na prezidenta.

Pověst Česka byla vážně poškozena už v okamžiku, kdy se jako v banánové republice choval její prezident, například při schvalování Lisabonské smlouvy. Autor tohoto textu byl opakovaně dotazován ze zahraničí, jak je v demokratické zemi možné, aby ústavně neodpovědný prezident odmítal podepsat smlouvu, kterou ústavními většinami schválily obě komory parlamentu. Je snad Česká republika ve skutečnosti monarchie zamrzlá v 18. století?

Jeden britský novinář nevěřícně kroutil hlavou nad tím, že si český prezident může dovolit, co by například britskou královnu, požívající mnohem větší celosvětové autority, ani nenapadlo. A když už jsme u britské královny, je naprosto nemyslitelné, že by mohla ignorovat rozhodnutí soudů.

Obrazu Česka ovšem neškodil jen z řetězu utržený prezident. Ve většině demokracií je například téměř nemyslitelné, že by se u moci držela s pomocí jakéhosi odštěpku od zkrachovalé bývalé vládní strany, vláda, jejíž podpora u obyvatel klesla do jednociferných hodnot. V takové situaci se v zemích, které si zakládají na svém obrazu, konají téměř automaticky předčasné volby.

Premiér české vlády nejen demisi podat nemíní, ale sebevědomě jezdí na summity Evropské unie házet písek do unijního soukolí. A když nemůže házet přímo, protože se s proevropským koaličním partnerem neshodne, prohlásí před zraky 26 státníků z Evropy, že nemá mandát o čemkoliv rozhodnout. Obraz země jako vymalovaný Josefem Ladou…

Když už se ale premiér o obraz země tolik stará, možná by si měl pro začátek přečíst nejrůznější varování, která dávají turistům cestujícím do České republiky turistické příručky. Anebo by si mohl přečíst hodnocení různých zahraničních obchodních komor a mezinárodních institucí o podnikání a institucionálním prostředí v Česku. Spíše než kladný obraz země by mu přicházela na mysl slova jako korupce, zlodějina, šlendrián, nefungující stát.

Možná by si premiér mohl zkusit také odpovědět i na tuto otázku: poškozuje obraz země více ústavní žaloba na prezidenta za zjevné a opakované překračování ústavních pravomocí anebo spíše snaha zamést takové jednání prezidenta pěkně po česku pod koberec?

A další otázka: poškodila žaloba na prezidenta naší pověst více než metylalkoholová aféra, kterážto masová vražda byla výsledkem naprostého selhání státu, jenž pan premiér řídí?

Možná by se premiér tolik hrdý na svou zemi měl při jedné ze svých cest do zahraničí vrátit zpět do vlasti nikoliv vládním letadlem ale po silnicích. Jeho řidič by se s ním mohl podělit o podiv nad tím, po jakých silnicích musí řídit v zemi, kam údajně pod pečlivým dohledem vlády v nedávné minulosti připlynuly stovky miliard z EU. Do infrastruktury, jak se předpokládalo, evidentně jaksi nešly. Kam asi? I to je obraz Česka, o který se náš premiér tolik bojí.

Právo, 30.3.2013

26. 03.

Ústav pro studium totalit a pokrytectví pravice

Jiří Pehe Přečteno 11404 krát

V posledních dnech jsme svědky pokřiku z úst pravicových politiků, novinářů i některých zaměstnanců Ústavu pro studium totalitních režimů na adresu sociální demokracie, že prý chce jí kontrolovaná rada ústavu práci ÚSTR ochromit, ba ho možná zničit. ÚSTR se tak už bůhví pokolikáté ocitá v centru další kontroverze.

Nejrůznější bitvy o ÚSTR i konflikty mezi jeho zaměstnanci v něm samotném jsou přitom bohužel ideologizovány do té míry, že je těžké najít potřebnou míru objektivity v posuzování jeho činnosti. Jakákoliv kritika nedostatků v práci ústavu je okamžitě odrážena tvrzeními, že jde jen o další pokus levice ústav zlikvidovat.

Politická hysterie, která činnost ústavu od jeho vzniku provází, je zčásti jen logickým pokračováním nešťastného způsobu, jakým byl ustaven. Byla to „topolánkovská“ česká pravice, vládnoucí s pomocí přeběhlíků, která prosadila pro zkoumání autoritářských režimů i zpracování archiválií z období před rokem 1989 existenci státního ústavu, spíše než na státu nezávislé instituce. Navíc svěřila volbu sedmičlenné rady, která na ÚSTR dohlíží, Senátu.

V roce 2007 se takové řešení jevilo jako taktické. Faktické podřízení ústavu Senátu vytvářelo zdání nezávislosti, protože Senát volí i členy jiných institucí, které fungují nezávisle, například soudce Ústavního soudu. V Senátu měla přitom tehdy absolutní většinu jednačtyřiceti křesel ODS, přičemž nic nenasvědčovalo tomu, že by absolutní většinu v Senátu mohla získat v budoucnosti ČSSD.

Byla to tedy právě ODS, jejíž politici nyní nejvíce varují před údajnou politizací dění okolo ÚSTR ze strany ČSSD, kdo celý projekt zpolitizoval v prvé řadě. Pravicoví politici tehdy přitom nejen neodolali pokušení vytvořit instituci podřízenou v dané politické konstelaci de facto „pravici“, ale také se rovnou rozhodli „uzákonit“ výklad dějin, když místo neutrálního nazvu Ústav národní paměti pojmenovali novou instituci Ústav pro studium totalitních režimů. Museli pak tudíž také vysvětlit zákonem, co se obdobím totality vlastně míní.

Když už zvítězil názor, že má být ústav takříkajíc státní, mohla tehdejší pravicová většina alespoň posílit jeho určitou nezávislost například tím, že by stanovila, že do rady nebudou volit její členy politici, ale budou je jmenovat důležité společenské instituce, jako jsou univerzity, Akademie věd nebo církve. Zajistila by se tím v radě větší názorová různobarevnost, kterou by měnící se složení Senátu mohlo jej těžko ohrozit.

Jenže „chytří hoši“ z ODS, dirigovaní ve věcech ústavu tehdejším ministrem vnitra Ivanem Langrem, neodolali pokušení vytvořit k výkladu naší nedávné historie de facto „svoji“ instituci. Dnes pravice tedy jen sklízí plody svojí tehdejší mocenské arogance a neporozumění tomu, jak funguje demokracie. Politická většina, která vytvoří v demokracii instituce podle obrazu svého ve víře, že politická konstelace se nemůže změnit, ba takové instituce dokonce vytváří v dané podobě účelově jako pojistky své moci, by měla počítat s tím, že si jen kope jámu, do které může případně sama spadnout.

Právo, 26.3.2013

23. 03.

Jakou mají ODS a ČSSD budoucnost?

Jiří Pehe Přečteno 9907 krát

Český stranický systém je v krizi. Strany jsou malé a neduživé. Dvě politicky nejmocnější—ČSSD a ODS--mají jen něco kolem 25 tisíc členů. Dělají přitom velmi málo, aby přilákaly nové, zejména mladé členy. A nedělají si starosti ani s chátrajícími voličskými základnami.

Důvody k optimismu nepřinesl ani nedávný sjezd ČSSD. Strana se na sjezdu opájela především vidinou vládnutí, ale nikdo se příliš nezabýval tím, v jakém reálném stavu je, a čím chce programově i personálně být za několik let.

V tom se dost podobá ODS, kde už mezitím vnitrostranická krize propukla naplno. Ve straně, která byla v posledních sedmi letech zaneprázdněna vládnutím stejně, jako je teď ČSSD oslněna vidinou vládnutí, nikdo příliš nevěnoval pozornost varovným signálům, jako je malá členská základna či její účelové rozšiřování s pomocí „velrybářů“. Nikoho nevzrušoval ani zmenšující se počet voličů ODS.

Skoro to vypadá, jako by velkým stranám o voliče ani nešlo. Spíše se zajímají, kolik poslaneckých křesel nebo křesel v krajských zastupitelstvech budou schopny „vytlouct“ z jakkoliv malé voličské základny.

Jenže dlouhodobější životaschopnost stran určují nejen procenta podpory v těch kterých volbách a průzkumech, ale také reálný počet více méně stálých voličů, a početnost či nepočetnost členů strany. A tady mají vážné důvody k obavám obě dosud nejmocnější strany.

Jejich voličské základny rostly ještě v letech 2002 až 2006. Dokonce se v jednu chvíli zdálo, že je ČR na cestě k systému dvou stran. Ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2006 počet voličů ODS tehdy povyrostl z 1,6 miliónu v roce 2002 na zhruba 1,9 miliónu, zatímco ČSSD si polepšila z 1,4 miliónu na 1,7 miliónu. Jenže obě strany se začaly po roce 2006 uzavírat do sebe, obě byly spojovány stále více s korupcí i s papaláškými manýry svých vůdců. ODS navíc nechvalně proslula i svými kmotry.

Ve volbách do PS v roce 2010 ztratila ODS v porovnání s rokem 2006 více než 800 tisíc voličů, ČSSD zhruba 600 tisíc. Podobně je tomu v krajských volbách. ODS dostala v roce 2008 skoro 700 tisíc hlasů, ale v roce 2012 už jen 324 tisíc. ČSSD sice v obou volbách zvítězila, ale její propad ze zhruba miliónu hlasů v roce 2008 na zhruba 600 tisíc v roce 2012 je ještě větší než u ODS.

Kandidáti obou stran také prohráli v prezidentských volbách, ten za ODS drtivě. Charismatický sociální demokrat Jiří Dienstbier dosáhl sice slušného výsledku, ale vlastně tak trochu navzdory vlastní straně.
ODS má v současnosti pouze dva politiky, které veřejnost takříkajíc „bere“: pražského primátora Bohuslava Svobodu a místopředsedu Jiřího Pospíšila. Oba se ale snaží spíše „upozaďovat“. ČSSD se podobně zachovala ke své hvězdě Dienstbierovi,který získal v prezidentském klání více hlasů než ČSSD v krajských volbách a je nejpopulárnějším českým politikem.

Na sjezdu byl odstraněn z postu místopředsedy. Místo něj přišel plzeňský hejtman Milan Chovanec, což byl mimochodem jediný volební lídr ČSSD v krajských volbách, kterého dokázala porazit ODS. Snaží se ČSSD voliče programově odpudit, anebo si myslí, že na kontrastu Dienstbier vs. Chovanec nezáleží, protože ji pomůže znovuoživení spojenectví s prezidentem Milošem Zemanem? Jak víme, ODS sázka na spojenectví s prezidentem, dřívější mocnou postavou strany, moc nepomohla. Spíš naopak.

S výjimkou TOP 09 se zatím nevynořila žádná nová strana, která by z krize obou dřívějších kotev českého politického systému těžila. Na levici by to mohla být KSČM, ale její dosti otřesné politické představení v krajské politice poté, co vstoupila do koalic s ČSSD, tomu nenapovídá.

Pokud se nějaký nový politický subjekt nebo subjekty nevynoří ještě do voleb, měli bychom pečlivě sledovat nikoliv procenta voličské podpory pro ODS a ČSSD, ale početní velikost jejich voličských základen. Procenta sice nejspíš vydláždí ČSSD cestu do vlády, ale bude-li stát v čele vlády strana opírající se o tak malou voličskou základnu, jakou je ta, kterou získala ODS v roce 2010, nevěstí to nic dobrého ani pro stabilitu vlády, ani pro budoucnost strany. Nepodaří-li se těmto stranám k sobě voliče v absolutních číslech přilákat, pokusí se bezprizorní voliče získat někdo nový.

Právo, 23.3.2013

18. 03.

Tahle ČSSD není pro mladý

Jiří Pehe Přečteno 16536 krát

Asi není náhoda, že během posledních několika dní bylo možné na internetu i v osobní korespondenci narazit na dotazy i spekulace, zda se Jiří Dienstbier nechystá založit novou středo-levou stranu. Zejména mnozí mladí lidé by se rádi angažovali na levici, ale tvrdí, že nemají kde.

Zdánlivě je to zvláštní. Vždyť sjezd sociální demokracie šel jak po másle. Strana zůstala jednotná. Spor mezi „haškovci“ a „sobotkovci“, který dominoval minulému sjezdu, byl i zásluhou vidiny blízkého vládnutí pragmaticky potlačen.

Ke zdánlivému smíření došlo i mezi příznivci nově zvoleného prezidenta Miloše Zemana a post-zemanovskými silami. Sám Zeman nabídl straně přátelskou náruč, dušoval se, že ji rozhodně nepřijel štěpit.

Podíváme-li se ale pod povrch, najdeme hned několik varovných signálů. Tím nejzávažnějším je nezvolení Dienstbiera do funkce místopředsedy. Nejenže je to částečně odplata za jeho postoje k Zemanovi, což samo o sobě symbolizuje, jaký je poměr sil ve straně.

Také to podtrhuje že „tahle strana není pro mladý“ a liberální střed. Když už se v jejích řadách vynoří výrazný politický talent, který má potenciál oslovit mladší voliče a levicové liberály, je odklizen do zadních linií.

Podle některých stranických kolegů je „ten Jirka“ prostě „nějak moc chytrej.“ Navíc prý solitér. Co na tom, že bez většího nasazení strany získal v prezidentském klání víc hlasů než celá ČSSD v krajských volbách a vede suverénně v průzkumech popularity. A co na tom, že je to jeden z mála politiků u nás, kterému se dá věřit boj s korupcí.

ČSSD--stejně jako ODS na pravici--ztratila v několika po sobě jdoucích volbách velký počet voličů. A stejně jako ODS jí to zdánlivě nezajímá. Na sjezdu se mluvilo zejména o tom, co strana udělá ve vládě, až se dostane k moci, ale skoro vůbec o tom, co by měla udělat sama se sebou.

Možná není divu: zásluhou příšerného politického představení české pravice v několika minulých letech padaly ČSSD posty hejtmanů a senátorská křesla samy do klína, a příští rok dokonce není bez šancí na zisk až možná absolutní většiny poslaneckých křesel. Jenže budoucnost stran nekončí příštími volbami.

Bohuslavu Sobotkovi se nelze divit, že nezvolení Dienstbiera vidí jako porážku, i když sám tak snadno obhájil post předsedy. Bez Dienstbiera ve vedení ČSSD totiž navzdory všem řečem o znovunabyté stranické jednotě oslabila, i symbolicky, jeho pozice vůči křídlu, v němž nyní „haškovci“ a „zemanovci“ splynuli v jedno. Sobotku, jakož i regionálně silného Lubomíra Zaorálka, zatím potřebují více než Dienstbiera, protože bez zdání jednoty v nejvyšším vedení nelze vyhrát volby.

I prezident Zeman si přeje, aby ČSSD vyhrála volby. Ví, že svoji agendu neprosadí s pomocí své Strany práv občanů-zemanovci. Tu už ostatně k ničemu nepotřebuje. Po sjezdu ČSSD má dobře našlápnuto k tomu, aby se z ČSSD stala Česká strana sociálně demokratická-zemanovci. Bez štěpení. V tom měl Zeman ve svém projevu pravdu. Proč by ČSSD štěpil, když správně tušil, že mu až na výjimky téměř rituálně padne do náruče?

Což o to. I „ČSSDZ“ se bude chovat levicově, a jistě naplní většinu slibů daných před volbami „sobotkovskou“ ČSSD. Změna v poměru sil ve straně ve prospěch haškovsko-zemanovského křídla přitom jistě nebude vadit například těm lidem, kteří se typicky rozhodují mezi komunisty a ČSSD, jakož i lidem, kteří věří v silného vůdce. Preference ČSSD to nemusí hned poškodit. Naopak.

Jenže pro mladou generaci a liberální střed není na takové straně téměř nic, co by je přitahovalo. Ani pokud jde o možný vstup do politiky, ani voličsky. A to může vést v ČSSD za pár let ke stejné krizi, jakou už teď zažívá ODS.

Právo, 18.3.2013

13. 03.

Zemanovy řeči o blbcích jsou dost blbé

Jiří Pehe Přečteno 17509 krát

Nový český prezident Miloš Zeman se s velkou oblibou vyjadřuje na téma „blbec“. Činí tak se stejnou vášní, s jakou mluvil jeho předchůdce o globálním (ne)oteplování. Stejně často dává některým lidem najevo, že je za blbce považuje. Ze Zemanových vyjádření na téma „blbost“ a „blbec“ by se už dala zkompilovat celá příručka.

Ve své knize “Jak jsem se mýlil v politice” se k problému blbosti několikrát „zasvěceně“ vyjádřil. Vysvětluje například i rozdíl mezi blbostí a pitomostí.

“Kdysi jsem v parlamentu označil české novináře za nejpitomější socioprofesní skupinu v naší společnosti. Chtěl bych se jim touto cestou omluvit, protože se nyní domnívám, že jde o skupinu nejblbější. Blbost se od pitomosti liší tím, že blbec nejen neví, že neví, ale domnívá se, že ví, a je ochoten to všemi prostředky hlásat.”

Během nedávné prezidentské kampaně Zeman pro změnu zabrousil se svými „objevy“ týkajících se blbců i do oblasti politologie, když prohlásil, že “levicový blbec je stejně nebezpečný jako pravicový.” Soudný člověk si může pomyslet, že je to zjištění tak triviální, až je blbé.

S Václavem Klausem prý Zeman sdílí jednu vlastnost. “My dva neděláme z lidí blbce, ale my, když někoho považujeme za blbce, tak mu to dáme najevo,” tvrdil před časem. On i Klaus ale prý mají schopnost respektovat ty, kdo blbci nejsou, i když třeba zastávají zcela opačný názor.

Zeman se shoduje s klasikem, že mezi blbcem a inteligentem lze rozlišit podle následujících kritérií: blbec prý škodí druhým a škodí sobě, zatímco inteligent prospívá druhým a škodí sobě. Navíc existuje i tzv. bandita, což je člověk, který prospívá sobě a škodí druhým.

S příliš častými výroky o blbcích je ovšem potíž. Za blbce totiž dokáže jiné lidi označovat s lehkostí pouze člověk, který je přesvědčen, že on sám blbcem v žádném případě není. Jelikož ale Zeman říká, že jedním ze znaků blbce je, že „neví, že neví“, vtírá se otázka, zda člověk, který rozdává nálepku „blbec“ ostatním, nemůže být sám blbcem, aniž by o tom věděl.

Navíc na to, jak definovat blbost, jsou nejrůznější názory. Dá se například určit počtem (ne)přečtených knih nebo třeba nízkým IQ? Co když je ve skutečnosti nejviditelnějším projevem blbosti jistý nedostatek sociální inteligence, který se projevuje jako arogance, útočnost, nebo třeba neochota vidět, že se mnou manipulují „banditi“? A co když je úplně největší blbec ten, kdo arogantně často o ostatních tvrdí, že jsou blbci?

Ostatně ve výše zmíněné Zemanově knize lze najít i následující citát: “Hlupák sám o sobě není nebezpečný. Nebezpečný je pouze ten hlupák, který se pokládá za génia.”

Chce se říct, zlatá slova! Možná by se Miloš Zeman měl nad touto poučkou hlouběji zamyslet. Leckoho totiž může napadnout, že o blbcích může opakovaně s gustem mluvit, a domnělé blbce urážet, pouze blbec, který se pokládá za génia.

Navíc, upřímně řečeno, z hlediska výkonu prezidentského úřadu je neustálé mudrování o blbcích docela blbé. Pokud žije člověk jako soukromník někde na Vysočině, možná teorie o tom, že mnozí z ostatních lidí jsou blbci, potřebuje, aby si ospravedlnil svoje rozhodnutí žít odloučeně. Navíc většině těch ostatních může být vcelku ukradené, co a proč takový člověk o blbcích soudí. Třeba prostě nemá rád lidi.

Ale mudruje-li o blbcích opakovaně prezident země, který zároveň říká, že chce reprezentovat celou společnost, je to na pováženou. Leckdo by skoro mohl tvrdit, že je to učiněná blbost.

Možná by s tím tedy měl Zeman zavčas přestat a věnovat se jako prezident něčemu méně blbému než například tomu, že hned ve svém inauguračním projevu se znovu pokouší dokázat, že nejblbější „socioprofesní skupinou“ u nás jsou novináři.

12. 03.

Soudní čekatel mezi Klausem a Zemanem

Jiří Pehe Přečteno 3560 krát

Prezident Miloš Zeman v televizním rozhovoru prohlásil, že si pozve k pohovoru bývalého soudního čekatele Petra Langra, kterého kdysi spolu s více něž třemi desítkami dalších čekatelů odmítl kvůli nízkému věku jmenovat soudcem prezident Václav Klaus. Langer a někteří další čekatelé se na Klause rozhodli podat správní žaloby, ale nakonec je s výjimkou Langra všichni stáhli.

Městský soud v Praze v rozsudku vydaném na základě Langrovy žaloby konstatoval, že hlava státu nemůže rozhodnutí jmenovat nebo nejmenovat bezdůvodně protahovat. Klaus ovšem odmítl rozhodnutí soudu akceptovat, a podal proto kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, který prezidentovu stížnost zamítl. Klaus ignoroval i toto rozhodnutí.

Ve věci Langra prostě odmítl rozhodnout. Nejspíš proto, že oficiálním odmítnutím jmenovat čekatele, který splnil všechny zákonem stanovené podmínky, včetně potřebné věkové hranice, by porušil zákon. Pikantní je, že všechny ostatní původně odmítnuté čekatele, včetně těch, kteří stáhli svoje žaloby, Klaus nakonec jmenoval. Vůči Langrovi šlo, zdá se, jen o osobní mstu. Ten nakonec čekání vzdal a zamířil do advokacie.

Zeman ve zmíněném televizním rozhovoru souhlasil s někdejším názorem Klause, že soudní čekatelé, kterým ještě není třicet, jsou na roli soudce příliš mladí. Nyní prý ale Langrův věk není už problém, takže pokud by měl o pozici soudce zájem, prezident by mu nestál cestě.

To je od Zemana vstřícné gesto. Jenže otázka jdoucí k podstatě věci zní: Ať už si nový prezident myslí o způsobilosti mladých soudních čekatelů stát se dobrými soudci, co chce, řídil by se na rozdíl od Klause zákonem a rozhodnutím soudu? Právě Klausova nečinnost ve věci soudního čekatele Langra je totiž jedním z bodů žaloby za velezradu, kterou na Klause podal Senát.

Prezident Zeman naznačil, že nehodlá stát nad ostatními ústavními institucemi, když prohlásil, že podepíše smlouvu o přistoupení Česka k tzv. eurovalu, kterou Klaus podepsat odmítl. Zdůvodnil to sympaticky: smlouva byla schválena oběma komorami parlamentu, prezident se touto skutečností má řídit.

Bylo by dobré, kdyby něco podobného dodal i v případě soudního čekatele Langra. Jak už bylo řečeno, o věku potřebném k výkonu soudcovské funkce má právo si myslet, co chce, ale důležitější je, aby na rozdíl od svého předchůdce jasně ukázal, že míní respektovat platné zákony a rozhodnutí soudů.

Právo, 12.3.2013

09. 03.

Vítejte v občanské společnosti, pane Klausi

Jiří Pehe Přečteno 16808 krát

Pan Václav Klaus, momentálně občan bez politických funkcí, ohlásil už před svým odchodem z prezidentského úřadu, že se hodlá ze všech sil angažovat ve veřejném dění. „Všem, kterým není lhostejné, co se v naší republice děje, chci vzkázat, že ani mně to jedno není a nebude. Nehodlám být pouhým divákem, když jde o tak mnoho,“ řekl ve svém posledním prezidentském projevu.

Už před odchodem z politiky začal Klaus připravovat vznik soukromě financovaného institutu, který se bude pravidelně vyjadřovat k otázkám domácího i mezinárodního dění. Sečteno a podtrženo, pokud brzy zase nezamíří do politiky, bývalý politik Klaus bude občanským aktivistou.

Před tím než ale začne naplno fungovat mezi těmi, kdo se v občanské společnosti angažují už mnoho let, měl by se možná pokusit o určitou revizi svých prohlášení na adresu občanské společnosti z minulosti. Jinak hrozí, že bude občan Klaus ve snahách „nebýt pouhým divákem, když jde tak o mnoho“, trochu zmatený.

Především by se měl vrátit ke svým prohlášením na adresu občanské společnosti jako o „nikým nevolených elitách“, které se bez mandátu chtějí vměšovat do politiky. Nebo ke svému tvrzení, že se proponenti občanské společnosti prý jen pokoušejí vytvořit nové byrokratické vrstvy mezi občanem a státem, a v podstatě tak hledají „třetí cesty“.

Zapomenuto také ještě není tvrzení politika Klause z roku 2005, že tzv. postdemokracie je potlačením demokracie v důsledku pokusů různorodých sil, struktur a skupin uvnitř státu—bez demokratického mandátu—přímo určovat nebo aspoň zásadně ovlivňovat různé klíčové oblasti veřejného života dotýkající se občanů. Za hlavní hrozbu takového ohrožení demokracie a svobody označil tzv. NGO, tedy nevládní organizace.
Ještě v roce 2012, v předmluvě k publikaci Centra pro politiku a ekonomiku, nazvané „Koncept občanské společnosti: nepřítel svobodného občana?“ napsal, že občanská společnost představuje pokus elit získat podíl na vládnutí neliberálním způsobem.

Když nyní nikým nevolený občan Klaus nehodlá být jen divákem, a dokonce zakládá soukromě financovaný institut, tedy vlastně nevládní organizaci, což je podle všech politogických pouček typický projev občanské společnosti, nezbývá než usoudit, že za pouhý rok výrazně změnil na občanskou společnost názor.

Možná by měl tuto výraznou změnu postojů prokonzultovat s novým prezidentem Milošem Zemanem, s nímž během opoziční smlouvy kritizoval hnutí, jako byl Impuls 99, „Děkujeme, odejděte!“ nebo demonstrace během televizní krize jako aktivity neodpovědných elitářů, kteří chtějí dělat politiku, ačkoliv nejsou členy politických stran. Nebylo by pěkné, kdyby se Zeman za pár měsíců obul do Klausova institutu s tím, že se tento nikým nevolený elitář snaží získat podíl na vládnutí neliberálním způsobem.

Většina z těch, co se v občanské společnosti už dlouho angažují, aktivistu Klause jistě uvítá. Je dobře, že v občanské společnosti, která u nás finančně strádá, nyní bude působit alespoň jedna skutečně dobře financovaná instituce, jejíž motor začal štědře promazávat ještě před proměnou prezidenta v aktivistu přímo nejbohatší muž v zemi.

Navíc, i kdyby tento mecenáš v budoucnosti náhodou seznal, že raději bude podporovat nějakého politika, než nikým nevoleného elitáře, má nový člen občanské společnosti Klaus za sebou celý zástup jeho amnestií omilostněných tunelářů a podnikatelů, které pomohl stvořit, když byl ještě v politice. Ti by snad pomohli. Zdá se, že alespoň jedné malé části české občanské společnosti se začíná blýskat na lepší časy.

Právo, 9.3.2013

05. 03.

Vrátí se Klaus do politiky?

Jiří Pehe Přečteno 5477 krát

Odcházející prezident Václav Klaus i jeho příznivci , naposledy senátor Jaroslav Kubera, tvrdí, že útoky na Klausovu amnestii, jakož i snaha Senátu soudit Klause za velezradu, jsou vedeny strachem z Klausova návratu do politiky po skončení jeho prezidentského mandátu. Je prý nutné ho zdiskreditovat.

Někteří politologové kritičtí ke Klausovi skutečně o jeho možném návratu s obavami spekulují. Amnestií i stupňováním útoků na svého předchůdce Václava Havla prý záměrně mobilizuje svoje příznivce, a v případě úspěšného návratu se nedá vyloučit ani jakási opoziční smlouva č. 2 s prezidentem Milošem Zemanem.

Jak tvrzení Klausových příznivců, tak obavy kritiků ovšem zcela pomíjejí voliče. Nevysvětlují totiž, odkud by se měla vzít dostatečně silná báze voličů, která by Klause vynesla zpět do stranické politiky.

Popularita odcházejícího prezidenta klesla po vyhlášení amnestie pod 30 procent. Vezmeme-li v úvahu, že značná část této zbývající podpory je založena na úctě k prezidentskému úřadu, lze argumentovat, že z popularity Klause coby politika zbaveného prezidentského majestátu moc nezbývá. Klause nikdo nepotřebuje diskreditovat, zdiskreditoval se dostatečně sám.

Už před pár lety, kdy se prezidentova podpora pohybovala okolo 60 procent, nejrůznější politické strany, které Klaus podpořil kvůli jejich euroskepticismu a konzervativnímu národovectví, u veřejnosti zcela propadly. Není jasné, proč by jeho popularita i mobilizační účinek na voliče měly být po odchodu z prezidentské funkce větší.

Zdá se ale, že právě spekulace Klausovi vyhovují. Náznaky, že by mohl chystat politický comeback, neotestovaný skutečnou podporou voličů, jsou samy o sobě politickou zbraní.

Už proto se Klaus do politiky nepohrne. Tajemné náznaky o možném návratu, pepřené útoky na odpůrce, že jej „diskreditují“ jen ze strachu, jsou přesně tou polohou, která Klausovi vyhovuje. V případě skutečného návratu by nejspíš pohořel, a poškodil by tak i to, co z jeho politické věrohodnosti v očích části veřejnosti zbývá.

Klaus zná své „pappenheimské“. Ví, že kdyby se ve volebním klání ukázalo, že veřejnost už politicky neoslovuje, vypařil by se i zájem o jeho názory. A o viditelnost a o vliv s nimi spojené mu v postprezidentském působení půjde nejvíce.

Právo, 5.3.2013

02. 03.

Kontroverzní dědictví Václava Klause

Jiří Pehe Přečteno 5807 krát

Politická kariéra odcházejícího českého prezidenta Václava Klause je velmi rozporuplná. Dokonce i zdánlivě kladné stránky Klausova působení nelze oddělit od mnoha selhání. Pozitiva lze přitom najít jen na začátku jeho kariéry.

Možná největším přínosem Klause nebyl obsah jeho politiky, ale energie, kterou vnesl do procesu ekonomické transformace. Bohužel se přitom příliš neohlížel na právní kontext svých kroků, a jeho nakažlivý politický elán tudíž nakonec vedl k výsledkům, které byly mnohem problematičtější, než jím nabízená vize.

V české politice měl Klaus v prvních letech po roce 1989 zcela unikátní postavení. Veřejnost z větší části uvěřila, že tento ekonom, pyšnící se i vzděláním z USA, ví, co dělá. Vytvořil se okolo něj téměř mýtus, že je pro ekonomickou transformaci nepostradatelný.

Právě toto výsadní postavení způsobilo, že mu byly promíjeny zjevné rozpory mezi rétorikou vzývající „neviditelnou rukou trhu“ a praxí bankovního socialismu i benevolentního přihlížení „tunelářským“ praktikám. Jeho působení v čele transformačních vlád nakonec skončilo recesí v roce 1997. Celkové „transformační náklady“, se podle oficiálního odhadu ministerstva financí z roku 2000 vyšplhaly na více než 700 miliard korun.

I kvůli těmto selháním se Klaus dostával do stále častějších sporů s prezidentem Václavem Havlem. Ten začal o tržním hospodářství, které Klaus pomohl stvořit, otevřeně mluvit jako o „mafiánském kapitalismu“. Klausovu éru podrobil nemilosrdné kritice ve svém Rudolfínském projevu na podzim roku 1997.

Kladněji lze hodnotit Klausův přínos k transformaci stranického spektra, když v roce 1991 vytvořil z Občanského fóra pravicovou Občanskou demokratickou stranu. Možná ale nejvýraznějším dědictvím Klause bylo rychlé a civilizované rozdělení Československa v roce 1992, společně se slovenským premiérem Vladimírem Mečiarem. Ve zpětném pohledu byla neemocionální cesta k rozdělení federace tím nejlepším, co se mohlo stát, vezmeme-li v úvahu násilnosti, které doprovázely rozpady federací v Jugoslávii a bývalém Sovětském svazu.

Zatímco do roku 1997 mohl být Klaus navzdory všem svým chybám vnímán jako „reformátor“, po pádu jeho vlády během tzv. sarajevského atentátu na podzim roku 1997 se programově rozhodl opustit liberální rétoriku i praxi. Přijal program nacionalistického konzervatizmu, s jehož pomocí okolo sebe sjednotil tu část ODS, která zbyla po odchodu liberálů do Unie svobody. Politicky mu pomohlo, že byl schopen část společnosti přesvědčit, že „sarajevský atentát“ byl spiknutí Hradu, centrální banky a malých stran proti jeho osobě.

Po sarajevském atentátu v jeho politické praxi jednoznačně převážila technologie moci nad „idejemi“. Když v roce 1998 ODS skončila ve volbách až druhá za ČSSD, Klaus neváhal spojit síly právě s vítěznou stranou, proti které během volební kampaně mobilizoval coby levicovému nebezpečí. Opoziční smlouva, kterou uzavřel s předsedou ČSSD Milošem Zemanem, pak podvázala některé demokratické mechanizmy.
V tomto období také Klaus, který působil jako předseda Poslanecké sněmovny, začal vyostřovat svoji protievropskou rétoriku. Později dokonce začal navrhovat transformaci EU do podoby jakési Organizace evropských států, v níž by suverénní státy spojoval jen volný obchod.

Po prohře s ČSSD ve volbách v roce 2002 Klaus opustil v prosinci roku 2002 předsednickou funkci v ODS. Zdálo se, že jeho politická kariéra je u konce, ale nově zvolený předseda ODS Mirek Topolánek a jeho spojenci vsadili vše na zvolení Klause prezidentem. Byl nakonec zvolen ve třetím kole třetí prezidentské volby, s pomocí komunistických hlasů. Podobně kontroverzním způsobem byl zvolen podruhé v roce 2008.
Jeho desetileté působení ve funkci prezidenta lze hodnotit především jako postupný úpadek politika, který měl na začátku své kariéry skvělou pověst. V domácí politice Klaus opakovaně zkoušel, kam až může zajít v natahování svých ústavních pravomocí. Ačkoliv sliboval, že bude prezidentem nadstranickým, i když aktivním, byl nakonec prezidentem stranícím pravici a velmi aktivistickým.

Pouštěl se do opakovaných soubojů se soudcovským stavem i různými vládami. Nakonec se dostal do sporů i s vládami vedenými ODS, přičemž k pádu Topolánkovy vlády uprostřed českého předsednictví EU přispěli jeho spojenci ve straně. Programově oslaboval i vládu a ODS pod vedením Petra Nečase.

Zároveň Klaus využíval svého postavení k intelektuálním a politickým provokacím, jako byly jeho teorie o zhoubnosti „environmentalistu“, „humanrightismu“, „NGOismu“, nebo evropeismu. Místo snah o hledání konsensu, českou politiku rozděloval. Mnoho času strávil těžko srozumitelným bojem proti zastáncům „globálního oteplování.“

Jeho odmítání ratifikace Lisabonské smlouvy poté, co ji ústavními většinami schválily obě komory parlamentu, bylo podle mnohých expertů protiústavní. Obecně svými stále kritičtějšími postoji k EU výrazně přispěl ke strmému poklesu v podpoře veřejnosti pro evropský projekt. Hrál také význačnou roli v českém odmítání eura.

Ke konci své prezidentské kariéry začal Klaus s pomocí slovníku připomínajícího pozdní komunismus otevřeně útočit na své odpůrce, coby údajné „rozvraceče“. A stále kritičtější byl ke svému předchůdci Václavu Havlovi. Toho ještě na jeho pohřbu v prosinci 2011 popsal jako velkou osobnost moderních českých dějin, ale o několik měsíců později o něm už mluvil jako o extrémním levičákovi, který nerespektoval parlamentní demokracii.

Když byl Havel prezidentem, Klaus ho opakovaně kritizoval za milosti, které udělil, i za jeho veta některých zákonů. Nakonec sám vetoval zákonů mnohem více a svoje prezidentství symbolicky završil bezprecedentní amnestií, která omilostnila celou řadu lidí stíhaných kvůli ekonomickým zločinům. Touto symbolickou tečkou za érou „mafiánského kapitalismu“ výrazně poškodil, co ještě zbývalo v očích velké veřejnosti z jeho odkazu reformátora.

Část svoji politické kariéry Klaus zasvětil tomu, aby svým významem překonal Václava Havla. I kvůli amnestii bude odcházet bez fanfár, které doprovázely odchod jeho předchůdce. Z pomyslného souboje odchází jako poražený.

Pravda, Slovensko, 28.2.2013

Archiv článků: březen 2013