Jiří Pehe

27. 09.

Zemanův test

Jiří Pehe Přečteno 2962 krát

Prezident Miloš Zeman tvrdí, že jeho výjezdy do krajů , naposledy Jihomoravského, nejsou žádnou předvolební kampaní pro Stranu práv občanů-zemanovci, jejímž je čestným předsedou a která se pyšní přívlastkem odvozeným od jeho jména. Nic prý nenadělá ani se svým portrétem na volebních billboardech zemanovců, popřípadě s tím, že řekl, že SPOZ bude volit, jakož třeba i se zprávami, že se aktivně postavil proti kandidatuře svého dlouholetého spojence Miroslava Šloufa v čele pražské SPOZ.

Během nedávné cesty do Zlínského kraje prezidenta doprovázel, i na pódiích, jeho kancléř a lídr kandidátky SPOZ v kraji Vratislav Mynář. Tentokrát při Zemanově vystoupení v Brně stál sice jen pod pódiem, ale byl viditelně přítomen.

Možná i proto prezident cítil potřebu opět prohlásit, že nepropaguje žádnou stranu, načež ale přítomným sdělil, že mají vybírat do čela odborníky. Snad aby nedošlo k mýlce, koho tím myslí, doplnil, že nikoliv náhodou on říká Rusnokově vládě vláda odborníků. Jak známo několik členů Rusnokovy vlády kandiduje za SPOZ.

V jednom pořekadle se praví, že když něco vypadá jako kachna, chodí jako kachna, a kejhá jako kachna, bude to kachna. Už proto není žádnou mediální „kachnou“ tvrzení, že Zeman dělá kampaň pro SPOZ, ačkoliv tvrdí opak.

Což o to, kampaň pro stranu, která nese jeho jméno, by prezidentovi nikdo nemohl zakázat, možná ani zazlívat. Jenže podporou pro SPOZ se Zeman vystavuje testu, který pro něj nemusí dopadnout dobře.
Podle posledních průzkumů si totiž SPOZ nevede nijak oslnivě, může mít potíže se vůbec dostat do Sněmovny, a to se ještě plně nerozpovídal odvržený Šlouf. Pro „lidového“ prezidenta nebude případný volební debakl SPOZ, když už se v její podpoře angažuje, dobrým vysvědčením.

Zeman rád připomíná, že mu v druhém kole prezidentské volby dalo hlas více než dva a půl miliónu voličů. Méně slušným výsledkem je ve srovnání s minulými prezidenty, že podle průzkumů podporuje Zemana po šesti měsících ve funkci jen něco před 50 procent občanů, což se zhruba rovná jeho výsledku v druhém kole prezidentské volby. Zvýšit tuto podporu by zřejmě mohl jen v případě, že by se začal chovat skutečně nadstranicky a netestoval by limity svých pravomocí.

Už pro pouhou důstojnost hlavy státu by bylo lepší, kdyby Zeman se svou kampaní-nekampaní ve prospěch kontroverzemi a vnitřními spory zmítanou SPOZ přestal. Případné volební fiasko SPOZ navíc může nejen dále snížit jeho popularitu, ale také symbolicky zmenšit jeho sílu při povolebním vyjednávání s politickými stranami, které budou o poznání úspěšnější než jeho vlastní. A pokud se Zeman pokouší, jak mnozí tvrdí, o posun k (polo)prezidentskému systému, bude se nemálo lidí i stranických politiků oprávněně ptát, kde k tomu jako symbol a faktický volební lídr neúspěšné strany bere legitimitu.

Právo, 27.9.2013

25. 09.

Kam se poděl předvolební antikomunismus?

Jiří Pehe Přečteno 5967 krát

Jedním z podstatných rysů právě probíhající předvolební kampaně je zřetelný ústup antikomunismu coby jednoho z klíčových volebních témat. V minulosti to byl nástroj především Občanské demokratické strany, která se ho sice snaží využít i tentokrát, ale je příliš zdiskreditovaná svým vládnutím v minulých sedmi letech i svými skandály na to, aby mohla útočit z morálních pozic.

TOP 09 nikdy nebyla tak antikomunistická jako ODS. S komunisty sice odmítá spolupracovat, a občas zaslechneme z úst jejích představitelů i varování o povolební spolupráci sociální demokracie a KSČM. Ale od ODS se kupříkladu distancovala v boji o radu Ústavu pro studium totalitních režimů, z něhož ODS udělala antikomunistické téma.

Ústup pravicového antikomunismu možná nejlépe ilustruje skutečnost , že podle předvolebních průzkumů by se jednou z hlavních formací na pravici mohlo stát hnutí ANO Andreje Babiše. Ten byl od roku 1980 členem komunistické strany. Babiš sice odmítá povolební spolupráci s levicí, ale činí tak z programových důvodů, jako je spor o výši daní.

V čele pravicového hnutí Hlavu vzhůru!, které podpořil i exprezident Václav Klaus, pro změnu stojí bývalá funkcionářka Socialistického svazu mládeže a v roce 2008 kandidátka KSČM na prezidentku Jana Bobošíková.

Ukazuje se, že antikomunismus byl u nás po roce 1989 celkově dost mělké téma. Jedním z důvodů bylo jeho instrumentální zneužívání pro politické účely. Občanská pravice byla po roce 1989 budována na odmítání komunismu a jeho dědictví, nikoliv především jako strana nabízející široce sdílený program zakotvený v konzervativních nebo liberálních postojích. Kdykoliv bylo třeba zabodovat u voličů, mobilizovalo se ve jménu antikomunismu.

Ke ztotožnění s pravicí tak stačil mnohým jen „morální“ antikomunistický postoj, a neetablovala se tak u nás pravice hluboce zakořeněná v klasických liberálních nebo konzervativních hodnotách. Ani pravicoví politici nenašli odvahu uskutečňovat opravdu radikální reformy. I symboly pravice po roce 1989, Václav Klaus a jeho ministr financí Ivan Kočárník, mimochodem bývalý komunista, tak nakonec udržovali systém, který kritici popisovali jako „bankovní socialismus“.

Jisté je, že antikomunismus jako téma před nastávajícími volbami už nikoho nemobilizuje. K ústupu antikomunismu jistě přispěla i skutečnost, že KSČM, odmyslíme-li si její některé funkcionáře s podivnou minulostí, si počíná poměrně slušně v krajích, kde získala po minulých krajských volbách silné zastoupení.

Představitelé ČSSD už docela bez zábran připouštějí menšinovou vládu opírající se o KSČM, prezident Zeman dokonce na vytvoření takové vlády tlačí s tím, že příští čtyři roky by mohly být pro KSČM jakousi karanténou, z níž by v případě konstruktivního chování mohla vstoupit příště přímo do vlády.

Pro mnohé může být ústup antikomunismu jen další špatnou zprávou o stavu české společnosti. Mohli bychom ale také argumentovat, že vytěsnění antikomunismu z politiky, kde byl dosti účelově využíván jen jako nástroj mobilizace, může být i krokem k tomu, aby se česká společnost konečně začala vyrovnávat se svou minulostí. Vyrovnávat se s minulostí skrze stranickou politiku totiž dost dobře nejde.

ČRo Plus, 25.9.2013

20. 09.

Za koho mluvil kuřák z Hradu

Jiří Pehe Přečteno 11272 krát

Jedním z bodů návštěvy prezidenta Miloše Zemana v Bruselu byla snaha oddálit přijetí evropské tabákové směrnice, která zpřísňuje podmínky pro výrobu a prodej tabákových výrobků. Evropský parlament by měl směrnici projednat do konce října.

Zeman českým novinářům zdůvodnil svůj odpor vůči směrnici těmito slovy: „Pevně věřím, že zvítězí zdravý rozum a zájem na zaměstnanosti asi 1.500 zaměstnanců podniku Philip Morris v Kutné Hoře a v závislosti na prosperitě tohoto podniku asi deseti tisíc dalších zaměstnanců.“

Toto vyjádření si zaslouží pozornost hned z několika důvodů. Tak především v EU zemře ročně více než 700 tisíc lidí na následky kouření, z toho v České republice 18 tisíc. Zdravý rozum se jich a jejich rodin netýká?

Devět kuřáků z deseti u nás začne kouřit před dovršením 18 let. Kuřáctví patnáctiletých stouplo za poslední za čtyři roky z 16,3 na 17,9 procenta. Ve věkové skupině mezi 15 až 24 lety kouří pravidelně 23,7 procenta lidí.

Odporuje zdravému rozumu, když se EU snaží zakázat prodej cigaret s některými příchutěmi, které maskují nebezpečnost tabáku, a když požaduje zvětšení nápisů na krabičkách s cigaretami, které popisují zdravotní rizika spojená s kouřením?

Případná ztráta zaměstnání pro lidi pracující v tabákovém průmyslu je jistě smutná. Neměl by se ale prezident před tím, než je zmíní, také zmínit, kolik lidí zabijí výrobky, které tabákový průmysl vyrábí? Neměl by se alespoň pokusit porovnat veřejný zájem na udržení pracovních míst s veřejným zájmem na ochranu zdraví a snížení počtu úmrtí?

A je zde ještě pár znepokojivých aspektů celé věci. Za prvé je velmi podivné, když prezident jmenuje jako důvod svého snažení jednu konkrétní nadnárodní firmu. Může se tak leckomu jevit spíše jako lobbista, než jako prezident.

Za druhé není jasné, odkud vzal prezident mandát ke svému razantnímu odporu vůči nové tabákové směrnici? Existuje nějaké usnesení vlády, které ho k tomu zmocňuje? Má po ruce nějaké vlastní průzkumy veřejného mínění? Ty veřejně známé totiž říkají, že naprostá většina Čechů je pro omezení kouření, včetně zákazu kouření v restauracích.

Prezident toto vše nijak novinářům nevysvětlil. Dozvěděli jsme se od něj ale, že spěchal na hotel si zapálit cigaretu.

Právo, 20.9.2013

18. 09.

Zemanovci, strana pro otrlé

Jiří Pehe Přečteno 5335 krát

Z české politiky jsme zvyklí na leccos, ale to, co předvádí Strana práv občanů-zemanovci, je opravdu jen pro otrlé. Pro ty, co dění v této straně vůbec nesledují, lze poslední vývoj shrnout tak, že vedení strany, které mají pevně v rukou nynější blízcí spolupracovníci a spojenci prezidenta Miloše Zemana, sesadilo volební lídry na kandidátkách v Praze a Plzeňském kraji poté, co byli do těchto pozic řádně zvoleni, a nahradilo je svými lidmi.

V pozadí těchto kroků je souboj nynějšího vedení s lobbistou Miloslavem Šloufem, který stranu kdysi pomohl založit a byl dlouho blízkým spolupracovníkem Miloše Zemana. Nedávno ovšem upadl u Zemana a jeho okolí v nemilost. Kromě Šloufa, kterého odstranilo vedení strany z čela kandidátky v Praze, nahradilo také Ditu Portovou v Plzeňském kraji, která se za Šloufa postavila, a dvojku na kandidátce v Praze Vladimíra Höniga, který je považován za Šloufova člověka.

Ačkoliv se u nás nejspíš nenajde mnoho lidí, kteří by s kontroverzním lobbistou Šloufem příliš soucítili, přece jen mu nelze upřít, že byl do čela pražské kandidátky zvolen demokraticky. Podle různých zpráv přispěl k jeho odstranění z kandidátky sám prezident Zeman, který údajně varoval, že zůstane-li Šlouf v čele, nedovolí straně používat přízvisko „zemanovci“. Pikantní na celé věci je, že Zeman opakovaně tvrdí, že se ve straně nijak neangažuje.

Šlouf straně nabídl, že pokud vrátí kandidátky do původního stavu, sám z čela té pražské odstoupí. Zemanovci podle něj sice neporušili stanovy, když vedení změnilo lídry kandidátek, ale nejednalo v souladu se stanovami, když zároveň změnilo pořadí na kandidátních listinách. Navíc o všech personálních otázkách má být u zemanovců hlasováno tajně a lidé, kterých se hlasování týká, mají být na jednání pozváni. To se nestalo.

Vedení strany Šloufovu výzvu nevyslyšelo. Ten reagoval poněkud záhadnými slovy. On i jeho spojenci prý odmítají možnost soudní obrany, protože nechtějí znepokojovat voliče před volbami. Mají ale prý v plánu “politicko-společenská opatření”, která zatím nebudou nikomu sdělovat.

Máme se tedy na co těšit. Šlouf není leckdo. Je to člověk, který má spoustu informací o finančním zázemí SPOZ, financování prezidentské kampaně, nebo o ne vždy transparentních podnikatelských aktivitách lidí v nynějším okolí prezidenta. Řečeno jinak, pokud by Šlouf otevřeně promluvil, mohou začít padat hlavy i v hodně vysokých patrech české politiky.

Je možné, že jsou si lidé z SPOZ v okolí prezidenta jistí, že Šlouf nakonec mluvit nebude, protože svoje o něm vědí i oni. Drží se navzájem v šachu. Ale Šloufova slova o společensko-politických opatřeních, která chystá, znějí i tak dost varovně.

Jisté je, že zemanovci se stále více jeví jako strana, které svůj hlas mohou dát jen skuteční političtí dobrodruzi. Lidé v jejím vedení jsou spojováni s neprůhlednými podnikatelskými aktivitami a lobbistickými zájmy sahajícími až do Ruska. Hradní kancléř Mynář hodlá kandidovat do Sněmovny, aniž by se řádně odstřihl od své pozice na Hradě. Prezident prý se stranou nemá nic moc společného, ale přitom jeho výjezdy do krajů před volbami ze všeho nejvíc vypadají jako kampaň pro stranu nesoucí jeho jméno. A teď přišel skandál se Šloufem.

Pokud by se zemanovci dostali do Sněmovny, nebo dokonce do vlády, není důvod věřit, že by se chovali jinak než nyní. A s přibývajícími skandály ve straně, která pomohla na Hrad Zemanovi, se také neodbytně vtírá nepříjemná otázka, jaké je vlastně politické a ekonomické zázemí českého prezidenta.

ČRo PLus, 18.9.2013

18. 09.

Noví a nevyzpytatelní

Jiří Pehe Přečteno 6756 krát

Někteří odborníci lamentují, že pokud se do Poslanecké sněmovny, jak naznačují průzkumy, dostane hned několik menších, vesměs nových stran, bude těžké sestavit stabilní vládu. Je ale třeba rozlišovat mezi stranami, které mají propracovanou organizační strukturu i demokratické mechanismy vnitřního rozhodování, a netransparentními stranami zformovanými okolo jednoho vůdce.

Ze stran, které by se mohly nově dostat do PS, jsou předvídatelné v podstatě jen dvě: lidovci a zelení. Obě už v PS byly, lidovci dokonce mnohokrát. Zelení při své premiéře v PS v roce 2006 roli čitelného partnera nezvládli, byli stranou příliš ovládanou jediným člověkem. Od odchodu z parlamentní politiky se ale vnitřně stabilizovali, Martin Bursík ztratil ve straně vliv a odešel.

Zvláštním případem je Strana práv občanů-zemanovci, která není politickým nováčkem, a má solidní organizační strukturu. Zároveň je to ale strana vybudovaná okolo Miloše Zemana, který dění ve straně nadále, i z Hradu, významně ovlivňuje. Jak jsme viděli v případě zvolení Miloslava Šloufa do čela pražské kandidátky SPOZ a jeho následného vyškrtnutí, zřejmě na základě Zemanovy osobní intervence, není vždy jasné, kdo, kdy a podle jakých kritérií v této straně rozhoduje.

Zcela okolo konkrétních osobností jsou pak vybudována populistická hnutí, jako je ANO Andreje Babiše, Úsvit Tomia Okamury, nebo Hlavu vzhůru! Jany Bobošíkové. Tyto subjekty se svou vnitřní organizační nejasností a vlivem jedné osobnosti na vše, co strana dělá, podobají zkrachovalým Věcem veřejným.

Pokud se v příští vládní koalici octnou KDU-ČSL nebo SZ, budou coby předvídatelné, středové demokratické strany vládu spíš stabilizovat. SPOZ by byla koaličním partnerem méně stabilním, protože vnitřně méně transparentním.

Jak by dopadlo vládní účinkování Babiše, Okamury nebo Bobošíkové si může každý spočítat. Pokud by se sešli ve vládě všichni tři, stačí si pro představivost vynásobit Vítu Bártu nebo Karolínu Peake třemi.
Není třeba se ale hned děsit politických nočních můr. Skutečně reálnou šanci ze zmíněných subjektů má jen Babišovo ANO.

Chceme-li si představit, co by znamenala jeho účast ve vládě, stačí si, při vší úctě k jeho podnikatelským výkonům a některým osobnostem, které okolo sebe shromáždil, odpovědět na jednoduchou otázku: umíte si představit tohoto miliardáře, jak se při své případné účasti ve vládě disciplinovaně podřizuje vnitřním demokratickým mechanismům hnutí, které de facto ekonomicky vlastní, a jak plně uznává autoritu premiéra z nějaké větší strany tak, aby vláda fungovala méně chaoticky, než dříve za účasti VV?

Budeme-li realističtí, případný úspěch netransparentních nových subjektů jednoho muže nebo ženy--vedoucí, až k jejich případné účasti ve vládě--je bohužel ze všeho nejvíc příslibem dalších předčasných voleb za pár let.

Právo, 18.9.2013

16. 09.

Proč chce levice v Praze drtivě prohrát?

Jiří Pehe Přečteno 9145 krát

Panuje shoda, že v říjnových volbách do Poslanecké sněmovny budeme svědky jednoznačného vítězství levice. Kdybychom ale soudili šance levicových stran podle toho, co před volbami předvádějí v Praze, mohli bychom usoudit, že chtějí volby co nejvýrazněji prohrát
.
Pro pravici v Praze dlouho platilo rčení, že volby by tam vyhrála i tenisová raketa Václava Klause. Tato zdrcující převaha pravice v Praze už dávno není pravdou.

Přesto je pravice v Praze, na rozdíl zbytku země, ještě stále dostatečně silná na to, aby i po sedmi letech ne příliš úspěšného vládnutí hravě ustála nasazení odborářského předáka Jaroslava Zavadila v čele kandidátky ČSSD a stalinistky Marty Semelové v čele kandidátky KSČM. Nebo aby vytěžila ze stranické války o nasazení Miloslava Šloufa do čela kandidátky SPOZ.

Nic proti Zavadilovi, ale uspět by mohl spíše v nějakém regiónu s vysokou nezaměstnaností a vyšším podílem manuálně pracujících než v Praze. Semelová by pro změnu možná přilákala voliče tam, kde KSČM zvítězila v krajských volbách.

Kdo kandiduje v čele SPOZ v Praze je asi jedno, protože strana má symbolicky všude v čele jen prezidenta Zemana. Právě v tomto kontextu je ale sebevražedné, když se dere do čela pražské kandidátky Zemanem zavržený „šíbr“ Šlouf, jen aby byl vzápětí rituálně „odejit“ šíbry z vedení strany, kteří v prezidentovu nemilost zatím neupadli.

Při nominaci Zavadila do čela pražské kandidátky ČSSD jsme slyšeli, že odborový předák může úspěšně bojovat o pražská sídliště. Jenže pražská sídliště nejsou sociálně totéž, co třeba sídliště v Ostravě-Porubě. I v pražských sídlištích, o centrální Praze nemluvě, by potenciální voliči levice lépe slyšeli na jména, jako jsou v ČSSD Jiří Dienstbier, nebo v KSČM Jiří Dolejš
.
V ČSSD by nasazení Zavadila jistou logiku mělo snad jen v případě, že sobotkovské křídlo vidí případnou zdrcující porážku tohoto přítele a spojence Miloše Zemana jako symbolickou výhru.

Podcenění Prahy se ovšem může všem levicovým stranám krutě vymstít. V krajích, kde levice tradičně dostává vysokou podporu, budou levicové strany totiž mnohem více než v Praze soutěžit o hlasy s novými populistickými stranami, z nichž některé v atmosféře obecného znechucení docela úspěšně využívají xenofobie a nacionalismu. Některé z těchto nových subjektů se do PS sice nedostanou, ale společně mohou levici odčerpat v jejích tradičních baštách více hlasů, než si myslí.

Praha je naopak k tomuto typu stran a hnutí spíše skeptická. Při výběru volebních lídrů, kteří by působili na Pražany méně jako červený hadr na býka, mohly levicové strany v Praze alespoň uhrát těch pár procent, které ztratí ve prospěch populistů jinde. Zdá se ale, že Prahu prostě odepsaly, což se může ukázat jako osudová chyba.

Právo, 16.9.2013

11. 09.

Prezidentovy polopravdy

Jiří Pehe Přečteno 7878 krát

Prezident Miloš Zeman opakuje ve svých veřejných vystoupeních několik tvrzení, která, řekneme-li to diplomaticky, ne zcela odrážejí realitu. Jelikož uplynul půlrok od Zemanovy prezidentské inaugurace, není na škodu uvést věci na pravou míru
.
Zeman kupříkladu naznačuje, že přispěl, jak slíbil svým voličům, k odchodu Nečasovy vlády. Ta ovšem padla, jak si všichni dobře pamatují, kvůli policejním odhalením týkajícím se primárně Nečasovy spolupracovnice a partnerky Jany Nagyové. Z toho, co je zatím známo, v tom Zeman nehrál žádnou roli.

Prezident má nepochybně pravdu, že po rezignaci Nečase a pádu jeho vlády zabránil návratu téže vlády, jen bez Nečase v čele, tím, že jmenoval bez souhlasu Poslanecké sněmovny odbornickou vládu Jiřího Rusnoka. Pravdě je ovšem poněkud vzdáleno jeho tvrzení, že tím přispěl k vyvolání předčasných voleb, což byl vlastně jeho záměr.

Jistě svým krokem vytvořil tlak na politické strany, ale předčasné volby se nakonec konají kvůli dvěma poslancům Občanské demokratické strany, kteří při hlasování o Rusnokově vládě svým odchodem ze sálu ukázali, že bývalá koalice nemá deklarovanou většinu. Pokud prezident něco takového předpokládal, když jmenoval svoji vládu, klobouk dolů před jeho prognostickými schopnostmi.

Zeman se také při odmítání „idiotských“ ústavních zvyklostí opakovaně zaštiťuje svými voliči, přičemž naznačuje, že má vlastně v podobě 2 717 405 hlasů, které získal v druhém kole, větší podporu než největší politické strany. Potíž je v tom, že prezidentské volby jsou volbami zcela jiného typu než parlamentní, a že výsledky „rozstřelu“ mezi dvěmi nejúspěšnějšími kandidáty v druhém kole není možné porovnávat s výsledky voleb, v nichž soutěží velký počet stran.

Když už bychom chtěli srovnávat, je možné co do počtu soutěžících kandidátů lépe přirovnat ke sněmovním volbám první kolo prezidentské volby, v němž Zeman získal 24,21 procent hlasů, což bylo v absolutních číslech 1 245848 hlasů. To je mimochodem zhruba srovnatelné s procentním výsledkem nejúspěšnější strany z minulých sněmovních voleb, ČSSD, která získala 22 procent hlasů, což bylo v absolutních číslech 1 155 267 hlasů. Zatímco ovšem ČSSD soutěžila o hlasy s 26 dalšími stranami, Zeman se utkal jen s osmi protikandidáty.

Kdyby se do PS volilo tak, že by dvě nejúspěšnější strany z prvního kola soutěžily v kole druhém, pak by prezident snad mohl porovnávat svůj výsledek s vítěznou stranou. V takovém případě by to ale pro něj nejspíš nedopadlo nijak lichotivě.

Jak ukazují výše zmíněné příklady, Zeman má prostě tendenci výklad jistých jevů takříkajíc pootáčet. V tomto kontextu je také bohužel třeba vnímat jeho opakované tvrzení, že ani načasování jeho současného turné po krajích, ani jeho vystoupení v krajích, ani volební billboardy Strany práv občanů –zemanovci, opravdu, ale opravdu nejsou jeho volební kampaní pro stranu, která nese jeho jméno.

07. 09.

K čemu potřebujeme politický střed

Jiří Pehe Přečteno 6384 krát

Česká politika se v posledních sedmi letech, během vlád Mirka Topolánka a Petra Nečase, propadala do stále většího marasmu i proto, že ji chybí ukotvení v politickém středu. Ten v jistém slova smyslu fungoval v podobě lidovců Josefa Luxe ve vládách Václava Klause, jakož i v podobě lidovecké účasti ve vládách vedených sociální demokracií v letech 2002-2006.

K jeho oslabení přispěla nejprve opoziční smlouva, s jejíž pomocí se dvě největší strany pokusily vyšachovat z politiky strany menší. Když pak opoziční smlouva zkolabovala a Vladimír Špidla vytvořil koalici přes politický střed, ačkoliv mohl vládnout jen s podporou komunistů, zhrzení občanští demokraté nesmyslně vyhlásili politiku „nulové tolerance“.

Česká politika se začala neúnosně polarizovat. Dříve „středoví“ lidovci nenavázali na svoji „luxovskou“ minulost a posunuli se v Topolánkově vládě k jednostranně pravicovým postojům. Roli středové kotvy nedokázala hrát ani Strana zelených, která též přeběhla k pravici. Podobně se pak zachovaly Věci veřejné při vzniku vládní koalice vedené Nečasem.

Účelová změna politické identity ve jménu zaručeně pravicového vládnutí všechny výše zmíněné strany výrazně poškodila. Začaly se štěpit, protože existovala značná propast mezi tím, na co nalákaly voliče, a tím, co v podobě účasti v pravicových vládách dělali jejich předáci. Konzervativní část KDU-ČSL pak pod vedením Miroslava Kalouska dokonce přeběhla jako jeden muž do nově vytvořené TOP 09.

Obě pravicové vlády praktikovaly nekompromisní politiku „nulové tolerance“. Ať už vládly s pohodlnou většinou nebo s většinou jednoho hlasu, přijímaly zásadní reformy a zákony nejen bez diskuse s opozicí, ale i bez umírňujícího vlivu politicky srozumitelné středové strany ve svých řadách.

Postkomunistické demokracie přitom politický střed potřebují. Jak ukazují příklady Maďarska a Slovenska, jakmile dosáhne pravice nebo levice příliš jasné většiny, takže se nemusí ohlížet ani na opozici, ani na nějakého středového koaličního partnera, politici často nevědí, co si s takovou mocí počít. Nejúspěšnější vládou v našem regionu je ta polská, v níž pravicově-liberální Občanská platforma Donalda Tuska vládne s podporou středových lidovců.

Neúnosná polarizace v českých poměrech dospěla tak daleko, že když lidovecký předseda Pavel Bělobrádek vcelku rozumně vysvětlí v novinovém rozhovoru, proč jeho strana není ani pravá, ani levá, ale křesťanskodemokraticky středová, redaktoři pravicového deníku se ošívají. Většina menších stran, které vznikají jako houby po dešti, naopak už dopředu vyhlašuje, že zaručeně nebudou vládnout s pravicí nebo naopak s levicí, ač ani pořádně neznáme jejich program.

Jak říkal už Masaryk, demokracie je především diskuse. Patří k ní polemika mezi různými názorovými proudy, ale z ní se nakonec musí rodit kompromisy, které přežijí jedno volební období. To se u nás bohužel neděje, vládne se ode zdi ke zdi.

V nejrůznějších čtenářských fórech v poslední době zaznívají často názory, že nejlepším řešením po otřesné vládě pravice je dlouhá nepřerušovaná vláda levice, která dá věci „do pořádku“. Pokud bude takovou levici kotvit nějaký politický střed, není se čeho bát. Pokud bude jen praktikovat svoji vlastní „nulovou toleranci“, tvrzenou z Hradu, ochraňuj nás pánbůh.

Právo, 7.9.2013

04. 09.

O politických atomech

Jiří Pehe Přečteno 3875 krát

Prezident Miloš Zeman v nedávném televizním rozhovoru přirovnal vznik strany LES Martina Bursíka, který odešel ze Strany zelených, ke štěpení atomů. Dlouho se prý myslelo, že atom je nejmenší částice, teď se ale ví, že existují i menší. Chtěl tím nejspíš naznačit, že Strana zelených je jen takový politický atom, jehož štěpením nevznikají další atomy, ale jen menší, méně důležité částice.

Zeman tak sice, s ironií sobě vlastní, narazil na důležitý problém české politiky, ale zároveň lze argumentovat, že by si měl zamést před vlastním prahem. Stejně jako Bursík teď poněkud zhrzeně odešel ze Strany zelených, odešel totiž Zeman před časem z České strany sociálně demokratické.

Kdybychom zůstali u symboliky mikrosvěta, mohli bychom samozřejmě argumentovat, že ve srovnání se zelenými nebyla ČSSD žádným atomem, ale spíš docela velkou politickou molekulou, která navíc Zemana nikam nedemokraticky nevypuzovala. Atomem, popřípadě ještě menší částicí, byl naopak subjekt, který Zeman po svém odchodu založil, tedy Strana práv občanů-zemanovci.

Pokud je Zeman nyní kritický ke štěpení v případě Strany zelených, ba se o něm vyjadřuje s notnou dávkou sarkasmu, možná by měl vysvětlit, jak přispívá k větší jednotě levice jeho SPOZ, a co je vlastně smyslem tohoto politického atomu kromě toho, že svého času byl zjevně politickým nástrojem Zemanovy osobní zhrzenosti. Přispěl tak kupříkladu k tomu, že procenta, která ubral ČSSD, chyběla Jiřímu Paroubkovi, aby mohl sestavit levicovou vládu.

Kdyby levicovému prezidentovi šlo skutečně o vítězství levice, nebylo by smysluplnější poté, co SPOZ splnila roli servisní organizace, která mu pomohla do prezidentského úřadu, aby se tento atom přičlenil organicky k ČSSD, a aby prezident demokraticky respektoval dění v této straně, namísto toho, aby lídři jeho SPOZ opakovaně na ČSSD útočili? Vždyť pokud jde o sociální a ekonomická témata, má program slučitelný s tím, který nabízí ČSSD.

Jinými slovy, proč politická stranička, kterou stvořil politik, který je nyní tak kritický ke štěpení jiných stran, působí spíše tak, že jejím hlavním cílem, je onu velkou politickou molekulu zvanou ČSSD rozbít?

Když odhlédneme od másla na prezidentově vlastní hlavě, má Zeman v podobě svého poukazu na vznik strany LES samozřejmě pravdu. Štěpení politických stran je u nás velký problém. Vidíme to v současnosti zejména na pravici.

Ukazuje, že české politické strany nejsou skutečně ideově zakotvené, ale že v nich mnohem větší roli než ideje hrají osobní ambice, nepřátelství, a podobné motivy. Štěpení stran je také dokladem toho, že obsah politiky u nás často určují spíše nejrůznější bratrstva za politikou a korupční zájmy, než skuteční politici.

Když už se ale prezident do tohoto jevu kriticky obul, možná by nebylo na škodu, kdyby rozptýlil podezření, že i strana nesoucí jeho jméno, pro jejíž samostatnou existenci na levici neexistuje skoro žádný důvod, pokud jde o nabídku programové alternativy k ČSSD, není sama především produktem výše zmíněného neprůhledného politicko-ekonomického zákulisí.

ČRo Plus, 4.9.2013

Archiv článků: září 2013