Babiš ohledně Staňka začíná zbaběle lavírovat, Hamáček by si to neměl nechat líbit

Premiér Andrej Babiš sice prohlásil, že vyhoví žádosti předsedy ČSSD Jana Hamáčka a oficiálně pošle prezidentovi žádost o odvolání ministra kultury Antonína Staňka, jakož zároveň i žádost o jmenování Michala Šmardy ministrem novým. Jenže ve světle prezidentova nepřijetí demise Staňka a předpokládaných pokusů Zemana odvolání Staňka protahovat, Babiš v rozhovoru s Bleskem prohlásil, že „jestli budou problémy, pak je potřeba, aby to pan Hamáček řešil.“

Je třeba jasně říct, že pan Hamáček nemá po podání oficiální premiérovy žádosti o odvolání Staňka už vůbec co řešit. Z ústavního hlediska jde o akt, který se striktně odehrává mezi premiérem a prezidentem. Premiér navrhne odvolání, prezident odvolá, říká Ústava.

Co konkrétně by měl vlastně Hamáček po odeslání premiérovy žádosti, které je prezident povinen vyhovět, s prezidentem řešit? Měl by ho přemlouvat, ať celou věc neprotahuje? Nebo mu slíbit, že nebude na Babiše tlačit, aby naopak on vyvíjel na prezidenta tlak, ať si laskavě plní svoje ústavní povinnosti „bez zbytečného odkladu“?

Babiš rozehrává stejný zbabělý scénář, který využil už při prezidentově odmítání Miroslava Pocheho na funkci ministra zahraničí. Tehdy dokonce ani jeho jmenování oficiálně nenavrhl, a nutil Hamáčka, ať si celou věc s prezidentem vyřídí sám. Ano, tentýž rádoby alfa-samec, který se jinak snaží, aby nikoho nenechal na pochybách, kdo že je ve vládě boss.

Lidsky lze chápat, že si to Babiš se Zemanem nechce rozházet, protože za jistých okolností může jedině Zeman zastavit trestně-právní řízení proti němu v kauze Čapí hnízdo. Jenže i tak by si Hamáček neměl Babišovo alibistické přenášení odpovědnosti na něj ve věci Staňkova odvolání, za níž nese ústavně odpovědnost jen a jen premiér spolu s prezidentem, nechat líbit.

Od Hamáčka bylo pro změnu zbabělé a Ústavu poškozující, že sehrál s Babišem a Zemanem frašku okolo (ne)jmenování Pocheho. Už tehdy měl Babišovi jasně říct: buď bude Poche ministrem, anebo nebude koaliční vláda.

I proto bude zajímavé sledovat, jak se zachová nyní. Pokud Hamáček přijme Babišovu hru a bude se snažit osobně Zemana přesvědčit k tomu, aby konal ve věci, v níž mu Ústava nedává žádný prostor nekonat, zatímco Babiš se bude v pozadí potutelně usmívat, zaslouží si ČSSD opravdu vše, co se jí už v poslední době přihodilo. Měl by Babišovi dát jasně najevo, že v případě prezidentových průtahů má premiér povinnost prezidenta vyzvat, ať koná, anebo se obrátit na Ústavní soud. Pokud by to Babiš odmítal udělat, ČSSD by měla opustit vládu.

Proč padá ČSSD do propadliště dějin

Důvodů, proč se ČSSD neprobojovala do europarlamentu, je více, ale ten hlavní je zřejmý, ač ho strana bude ve svých „analýzách“ volebního výsledku popírat: nikdo nepotřebuje stranu, která tancuje v objetí s trestně stíhaným premiérem, a kterou vzal na jejím sjezdu na milost prezident Miloš Zeman.

Toto dusivé objetí prezidentsko-premiérského mocenského kartelu je smrtelné hned z několika důvodů. Babiš může s pomocí ČSSD nejen vládnout, ale také si přisvojovat většinu jejích úspěchů na poli sociální politiky. Značnou část voličů ČSSD už přebral, a ti, co zbyli, se evidentně svým profilem podobají spíš těm komunistickým, než levicovým liberálům. Proto si také předseda Jan Hamáček nedovolí ze strany vyhodit Jaroslava Foldynu, jako to udělala ODS v případě Václava Klause mladšího.

Když takto zdecimovanou stranu pak ještě „vezme na milost“ prezident Miloš Zeman, kterého Hamáček masochisticky pozval na stranický sjezd, a bombasticky oznámí, že ČSSD bude volit ve volbách do EP, je takříkajíc vymalováno. Takový polibek smrti nakonec přehluší i kvalitní politické výkony ministryně práce a sociálních věcí Jany Maláčové a ministra zahraničí Tomáše Petříčka, které navíc úspěšně vykrádá Babiš.

Hamáček tvrdí, že ČSSD je ve vládě, protože tak může prosazovat svůj program. Zdá se ovšem, že nadále platí, že většinu z toho, co prosadí v sociální politice, si Babiš úspěšně přivlastní, a navíc mu Petříček svojí prozápadní politikou dělá i jakési alibi, že ve vztahu k našim spojencům není jako Zeman. No, nekupte to!

Jinými slovy: ČSSD dnes především legitimizuje Babiše, a to, co by snad mohli voliči ocenit na jejích vlastních výkonech, padne v mocenském objetí s Babišem a Zemanem pod stůl.

ČSSD také nadále nejeví zájem o mladé voliče. Neumí s nimi komunikovat a rodičovská a další sociální dávky jich evidentně moc nepřilákají, protože potřebné miliardy nakonec „najde“ hádejte kdo.

Výsledky voleb do EP by měly být varováním, protože znamenají, že elektorát ČSSD, který jí zbyl poté, co jeho část přeběhla k Babišovi, nemá o témata, jako je budoucnost EU, evidentně žádný zájem. Bude proto těžké i v domácí politice těžké najít jakékoliv modernější téma, na které by tento elektorát slyšel. A strana, která má jen voliče hledící do minulosti či si striktně hledící přítomnosti, nemá budoucnost.

Česká justice zatím v ohrožení není

Konstatování, že česká justice momentálně není v ohrožení, může znít kacířky ve světle masových demonstrací, které se konají i kvůli obavám, že ohrožena je. To ovšem neznamená, že demonstrace jsou zbytečné. Upozorňují na skutečnost, že mocenský kartel, jehož páteř tvoří premiér a prezident, by kvůli svým politickým cílům mohl za určitých okolností na justici zaútočit.

Není náhodou, že současnou vlnu demonstrací odstartovala arogantní politická symbolika, kdy bezproblémově fungující ministr spravedlnosti rezignoval jen den poté, co policie ukončila s návrhem na obžalobu vyšetřování kauzy Čapí hnízdo, s trestně stíhaným premiérem v hlavní roli, a na uvolněný ministerský post byla nominována prezidentovi blízká Marie Benešová. Ta si mimochodem myslí, že si u nás lze objednat trestní stíhání, což je ve světle výroků premiéra Babiše o tom, že kauza Čapí hnízdo je zcela účelový politický hon na čarodějnice, pikantní.

Demonstrace se konají ze všeho nejvíc kvůli arogantnímu políčku do tváře veřejnosti, které jmenování Benešové, s jejími názory a osobními vazbami, představuje. Podezření, že by se Benešová pustila do jakýchsi demoličních prací v systému české justice s cílem zastavit stíhání Babiše, jsou ale nejspíš přehnaná.

Především by to bylo politicky nepraktické, protože případné výměny na postech státních zástupců, včetně toho nejvyššího, by vyvolaly silné reakce nejen ještě větší části české veřejnosti než dosud, ale nezůstaly by bez odezvy ani v Bruselu. A Babiš nemá (už kvůli tomu, že jím vybudovaný Agrofert podniká v několika západních zemích EU) zájem, stát na stejném evropském pranýři jako Maďarsko a Polsko.

Navíc k případnému ukončení stíhání Babiše vede mnohem jednodušší cesta, než by byl komplikovaný útok na státní zastupitelství v podání ministryně, kterou z toho část veřejnosti od začátku podezřívá. Babišův spojenec Zeman může totiž stíhání kdykoliv zastavit. Ani Brusel by neměl v takovém případě příliš mnoho argumentů, protože to je prezidentova ústavní pravomoc, jejíž využití ani nemusí nikomu vysvětlovat. Zvlášť když už neusiluje o znovuzvolení.

Systém české justice navíc stojí na poměrně pevných základech. Na rozdíl od Polska a Maďarska má naše země silný Ústavní soud, přičemž jakékoliv zásadnější pokusy jeho roli oslabit by vyžadovaly ústavní změny, které ale neprojdou Senátem. Přičemž existence Senátu (voleného na základě jiného volebního klíče než Sněmovna, takže v něm mají většinu strany, které jsou ve Sněmovně v opozici) je dalším významným rozdílem ve srovnání s Polskem a Maďarskem.

Dá se také předpokládat, že premiér a jeho nová ministryně spravedlnosti, se nebudou pokoušet o žádné systémové změny už kvůli ostražitosti občanské společnosti. Babiš sice tvrdí, že si na demonstrace zvykl, ale coby bytostný populista, jehož hnutí je zde prý pro všechny, nechce jít s nemalou částí veřejnosti do ještě ostřejšího střetu než dosud.

Situaci v české justici popsal přesně v nedávném televizním interview předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský. I on si myslí, že české justici žádné bezprostřední nebezpečí nehrozí. Justice je dle něj emancipovaná, má stavovskou nezávislost a čest. Jeho slova ostatně potvrzují i nedávná prohlášení představitelů Unie stáních zástupců i Soudcovské unie, varující před pokusy omezovat nezávislost justice.

Větším nebezpečím než útok na celý justiční systém jsou podle Rychetského ambiciózní jedinci „odečítající ze rtů“ mocným. Zdá se ale, že i na ně jsou Senát, stavovské organizace a občanská společnost připraveni. Senát nedávno odmítl prezidentovu nominaci Hradu blízkého Aleše Gerlocha na ústavního soudce. A současné demonstrace pohání pro změnu do značné míry odpor k tomu, že ambiciózní Benešová iniciativně poskytla v podobě své údajné analýzy alibi svému mocnému spojenci, prezidentu Zemanovi, když se v jedné televizi dal slyšet, že si u nás lez objednat trestní stíhání.

ČRo Plus, 22.5.2019

KSČM sabotuje zahraniční politiku země, ale může být v klidu

Komunistická strana Čech a Moravy se pustila do odvážného experimentu. Její poslanci či další politici čas od času soukromě vyrazí do zemí či oblastí, které oficiální česká zahraniční politika v souladu s postoji svých spojenců bojkotuje, a tváří se tam jako představitelé naší země. Naposledy tak učinil komunistický poslanec Zdeněk Ondráček, když navštívil tzv. Doněckou lidovou republiku.

Více »

Podivný ústavní svět Aleše Gerlocha

Prezident Miloš Zeman před časem nominoval do funkce ústavního soudce experta Aleše Gerlocha. Nominace se setkala s nesouhlasnou reakcí v části právnické obce, některých politických stran i expertů. Senát nakonec po emotivní debatě nominaci zamítl.

Více »