Jiří Pehe

23. 04.

Když politici kážou vodu, ale sami pijí víno

Jiří Pehe Přečteno 3662 krát

Omezení volného pohybu osob a další opatření, která česká vláda zavedla v rámci nouzového stavu v boji s epidemií koronaviru mohou být účinná, jen když je dodržují opravdu všichni. Za porušování některých z nich i proto hrozí finanční sankce či dokonce trestní postihy. A k dodržování restrikcí se veřejnost snaží vést příkladem i známé osobnosti a politici.

Stejně je tomu i v jiných zemích. A politici, kteří v některých zemích porušili dočasná omezení volného pohybu a sdružování, jakož i přísná hygienická nařízení, museli z takového jednání vyvodit politickou odpovědnost.

Hlavní skotská hygienička Catherine Calderwoodová navzdory vlastním výzvám, aby občané dodržovali v rámci nouzového stavu zákaz cestování, podnikla dvě cesty do svého venkovského sídla. Když to novináři odhalili, omluvila se a okamžitě rezignovala.

Australský ministr kultury Don Harwin měl podobný problém. Když vešlo ve známost, že navzdory vládním omezením cestoval do svého letního sídla na pobřeží oceánu, musel rezignovat. I on se omluvil.

A co u nás? Sám šéf krizového štábu a ministr vnitra v jedné osobě Jan Hamáček byl nejprve vyfocen spolu s několika dalšími spolupracovníky bez roušky při pracovní poradě. Blatantní porušení pravidel, k jejichž dodržování sám občany pravidelně silnými slovy nabádá, vyřešil omluvou a darem ve výší deset tisíc korun korun charitě.

Hamáček se alespoň omluvil, ale nic podobného nenásledovalo, když při poradě v Lánech byl vyfotografován prezident a dvanáct hostí, jak sedí okolo stolu s talíři s jídlem. Všichni sice měli roušky, ale nebyly dodrženy požadované odstupy. A prezident následně vysvětlil, že přítomní dopravovali jídlo do úst pod rouškami. Jediný z přítomných, který se následně omluvil a dokonce dal k dispozici svoji funkci šéfa Svazu měst a obcí, byl František Lukl. Prezident reagoval útokem na novináře.

Vyznamenávají se i prezidentovi spolupracovníci. Poradce Martin Nejedlý porušil pravidla karantény po návratu z Číny. Kancléř Vratislav Mynář si rovnou uspořádal bez povolení hygienických orgánů zabijačku za účasti dalších pěti lidí ve svém penzionu v Osvětimanech. Vše vysvětlil tak, že prase bylo nemocné, bylo ho prý třeba porazit. Zastal se ho i prezident. A jako by toto několikanásobné porušení pravidel nouzového stavu a arogance nestačily, Mynář prozradil, že přítomným nechal udělat před zabijačkou rychlotesty, na které obyčejný občan stojí ve frontě nebo se jich vůbec nedočká.

Ministryně Alena Schillerová zase udivuje veřejnost novými účesy, ač jsou oficiálně kadeřnictví zavřena, a kadeřník nesmí zákazníka navštívit ani doma. Prý si přeliv i nový účes vyrábí sama, protože je z generace, která se naučila být soběstačná.

Premiér Andrej Babiš, který v projevech k národu vyzývá všechny k dodržování pravidel, a nevybíravě se v jednom z nich pustil do jakési skupinky mužů, kteří prý v rozporu s pravidly byli přistiženi při konzumaci piva, k excesům vlastních ministrů i prezidenta a jeho spolupracovníků mlčí. Je pak těžké se pohoršovat nad tím, že během Velikonoc nemálo občanů porušilo vládní restrikce.

Když čelní politici kážou vodu, ale pijí víno, a ještě se veřejnosti fakticky vysmívají v podobě hloupých vysvětlení nebo odmítáním třeba se jen omluvit, nelze se divit, když průměrný občan ztrácí motivaci hrát podle vládních not.

ČRo Plus, 23.4.2020

18. 04.

Češi jsou mistři v přežívání. Jenže co potom?

Jiří Pehe Přečteno 12101 krát

Česká republika má ve srovnání s většinou zemí menší počet nakažených koronavirem i jeho obětí. Hlavní zásluhu na tom, zdá se, má neobyčejná ochota lidí podřídit se disciplinovaně drastickým opatřením přijatým vládou.

A to dokonce i těm absurdním, takže roušky nosili zpočátku i řidiči aut, ač v nich byli sami. A moderátoři televizních pořadů i televizní reportéři, nebo politici na tiskovkách, na nás i teď huhlají přes roušky, ač by je kamera mohla jako v jiných zemích zabírat z potřebné vzdálenosti, třeba i bez přítomnosti kameramana--tedy bez nebezpečí nákazy kohokoliv jiného.

Prý se tak dává příklad ostatním. Otázka je, zda jde o příklad v účinném boji s nákazou, jak o tom nás i svět neustále přesvědčuje premiér, nebo o příklad bezmyšlenkovité ochoty následovat v politických a společenských kalamitách ty vzorce chování, které národu pomáhají přežít „za každou cenu.“

Táhne se to už přinejmenším od Bílé hory. Vznikla celá národní mytologie o umění přežít nadvládu cizáků i další kalamity. Přežili jsme „lépe“ než většina ostatních i většinu evropských válečných konfliktů od dob třicetileté války.

Nejkratší odpovědí na zvědavé otázky cizinců ohledně relativní netknutosti Prahy je, že jsme jako národ nikdy nebojovali. Legionáři, jejichž odvaha pomohla Masarykovi vybojovat nezávislý stát, čeští piloti v Anglii za 2. světové války, nebo účastníci Pražského povstání jsou spíš výjimky. A mnohé z nich příští režimy „po zásluze“ potrestaly.

I roce 1938 převážil navzdory odhodlání mnoha vojáků bojovat politický instinkt přežít, když se rozhodovalo, zda válčit s Německem. Umění přežití se pak znamenitě osvědčilo v době protektorátu, který přišel o zhruba půl roku později.

Do módu přežití se nemalá část populace uchýlila i po nástupu komunismu. Byl nám prý koneckonců vnucen Sovětským svazem, takže co se dalo dělat. To samé po invazi v roce 1968. Éra normalizace byla přímo esencí umění přežít. A mnoha lidem se to ponížení dokonce líbilo, protože ani nevěděli, že jsou ponižováni. Je logické, že v současné krizi okamžitě vznikl televizní kanál pro seniory, který je vrací ke kultuře z dob normalizace.

Jistým specifikem českého přežívání za každých okolností je i to, že se vždy vynoří spousta lidí, kteří v zájmu režimu či mimořádných opatření, kterým se Češi spořádaně podřídili, dokážou vytvářet složité myšlenkové konstrukce, proč je to tak dobře: proč nám nic jiného nezbylo, a jací jsme vlastně mistři světa. Poradíme rádi i ostatním. Kdyby špatně vyzbrojení Poláci nešli v roce 1939 proti německým tankům a poslušně se jako my podřídili, mohli mít o několik miliónů méně mrtvých a pěkně zachovalou Varšavu.

Epidemie koronaviru je pro národ tak dokonale vytrénovaný v přežívání ve srovnání s jinými učiněná brnkačka. Vláda nám zase jednou říká, co dělat, a ačkoliv to kolikrát nedává smysl, protestovat prý nemá cenu. Když zazní, že hranice můžou zůstat zavřené až dva roky, nebo že se rozvolní to, ale ne něco jiného (co by dávalo smysl „rozvolnit“ dříve, popřípadě to vůbec nemuselo být omezeno), kromě věčných reptalů z pražské kavárny je ticho po pěšině.

Většina národa podle průzkumů soudí, že zůstat takto zalezlí za národními hranicemi zvládneme třeba i dlouhou dobu. Jaképak riskování, přežili jsme Hitlera i komunismus, přežijeme i koronavirus. Zdá se, že jsme touto filozofií nakazili i Slováky, kteří jsou jediným národem v Evropě, který se s námi může v organizovaném přežívání měřit.

Otázkou je, kolik lidí si uvědomuje, že se jejich zatím poklidné, disciplinované přežívání pod taktovkou vlády může brzy změnit v existenční boj, protože drastická opatření, kterým se všichni tak ochotně podřídili, zásadně poškodí české hospodářství. A otázkou také je, jaké škody tenhle disciplinovaný skluz zpátky ke zvykům normalizačního bezčasí, způsobí české demokracii, která i třicet let po sametové revoluci dost pokulhávala za těmi západními.

Jisté je, že současné organizované a obecně sdílené přežívání, jehož různé aspekty kromě rýpalů nikdo ani příliš nerozporuje, povzbudí přesně onen druh lidí, kteří v minulosti obhajovali druhou republiku, pak protektorát, pak komunismus. Jak říkával soudruh Husák: „Hranice nie sú korzo, aby sa tu volakdo prechádzal!“ A ve svých projevech obvykle dodával, že se nám dobře daří.

Normalizační režim padl, teprve když si lidé začali uvědomovat, že disciplinované přežívání v něm se jich začíná ekonomicky dost nepříjemně dotýkat. I s poslušným přežíváním v čase koronaviru to bude podobné. Bohužel mezitím ztratíme spoustu času.

16. 04.

Pandemie je zřejmě za vrcholem, ale to nejhorší teprve přijde

Jiří Pehe Přečteno 3209 krát

Česká vláda zveřejnila harmonogram pro postupné rozvolňování přísných omezení, která přijala v boji s epidemií koronaviru. Je to důležitý milník zejména z psychologického hlediska a částečně i z hlediska ekonomického. Budou moci znovu začít fungovat nejrůznější řemeslníci, poskytovatelé služeb i řada průmyslových firem, které buď utlumily nebo úplně přerušily provoz.

Celkově ale zůstane společenský provoz nadále významně ochromen. V nedohlednu je obnovení sportovních, kulturních a politických akcí, na nichž se scházejí větší počty lidí, a až na povolené výjimky zůstanou zavřené hranice.

Česká republika je přitom jednou z nejvíce exportně orientovaných zemí v Evropě. Mezinárodní finanční instituce i proto předpovídají pro naši zemi v tomto roce hlubší propad ekonomiky než pro ostatní visegrádské země. Mezinárodní měnový fondu předpovídá pro Českou republiku pokles až o 6,5 procenta. Podle téže organizace se po mnoha letech propadne jako celek i světová ekonomika, a to až o 3 procenta. Hospodářská krize, která po vlně omezení hospodářských aktivit, pohybu osob a zavírání hranic v jednotlivých státech téměř jistě po celém světě přijde, bude podle MMF srovnatelná s tou, kterou spustil krach na newyorské burze v roce 1929.

Zejména pro exportně orientované země, jako je Česká republika, bude návrat k normálu, o němž se nyní mluví jako o kýžené metě, velmi složitý. Tím, že se světová ekonomika na několik měsíců v podstatě zastavila, byly na mnoha různých úrovních zpřetrhány odběratelské a dodavatelské toky.

Navzdory masivní podpoře národních vlád krizí zasaženým podnikatelům v podobě levných půjček, skupování dluhů nebo financování programů, jako je kurzarbeit, desetitisíce firem v Evropě i jinde několikaměsíční výpadek nepřežijí. Velké nadnárodní společnosti, které snad mají dostatek rezerv, aby je krize nepoložila, tak ztratí mnohé subdodavatele. A mnohé menší firmy, jejichž úspěch je založen na vývozu za národní hranice, budou v podobě uzavřených hranic ještě dlouho čelit překážkám, nemluvě o tom, že mohou ztratit svoje odběratele úplně. Mnohé firmy i jednotlivci se dostanou do dluhové pasti.

Omezení, která teď národní vlády začínají uvolňovat, poškodila složité předivo světové ekonomiky a narušila toky zboží v míře, kterou zatím není nikdo schopný zmapovat. Tento globální ekonomický organismus se tvořil po desetiletí, a napravit škody, které vznikly a ještě stále vznikají, nepůjde během několika měsíců. Po měsících omezení spotřeby lze sice v jednotlivých státech očekávat po ukončení všech omezení nárůst domácí poptávky, jenže je otázkou, jak se na ní podepíše očekávaná zvýšená nezaměstnanost i zadlužení domácností.

Jak už upozornili někteří ekonomové, obrovské sumy peněz, které státy ve snahách utlumit dopady krize lijí do svých ekonomik, jsou financovány zadlužováním, nebo prostě takříkajíc tisknutím peněz. Rostoucí zadlužení některých států může skončit jejich bankrotem, tištění peněz s sebou zase nese nemalou hrozbu inflace. Ta, pokud se vyšplhá do vysokých čísel, znehodnocuje platy, jakož i sociální a důchodové dávky, což sráží poptávku po zboží a službách.

Můžeme se tedy snadno ocitnout v začarovaném kruhu. I proto mohou být předpovědi některých finančních institucí, že po dočasném poklesu začnou ekonomiky národních států příští rok prudce růst, přehnaně optimistické.

Jinými slovy: skutečná krize nás teprve čeká. Vládní omezení sice už teď ekonomicky poškodila některé skupiny obyvatelstva, zatím se ale většině veřejnosti mohlo vše jevit jako vynucená delší dovolená, během níž, až na omezení pohybu, lidé výrazně nestrádali. Skutečné problémy přijdou teprve v okamžiku, až lidé začnou pociťovat dopady globální hospodářské krize, která vypukne. Vláda i její poradní ekonomické orgány by měly už teď připravovat krizové scénáře.

ČRo Plus, 16.4.2020

10. 04.

Evropa je nad propastí. A my spolu s ní

Jiří Pehe Přečteno 4924 krát

Evropská unie čelí v současné době těžko řešitelnému problému, který byl způsoben především krátkozrakostí jejích členských států. Ty na jedné straně vytvořily společný trh, založený na společném pohybu zboží, služeb i lidí, ale odmítly se posunout na stejnou úroveň integrace v řadě dalších oblastí.

Patří k nim i zdravotnictví, takže když se v Evropě objevily první případy nákazy koronavirem, začaly státy jednat na vlastní pěst. Některé při tom samozřejmě neopomněly vinit Brusel, že zareagoval příliš pomalu a laxně, jenže ten měl svázané ruce, protože EU není vybavena pravomocemi reagovat na globální kalamity, jako je současná pandemie, jako jeden celek.

Brusel se tak mohl nanejvýš pokoušet aktivity členských států koordinovat a varovat, že překotné zavírání hranic není dobrý nápad, jenže se rychle spustil dominový efekt, v němž jeden stát po druhém začal přijímat vlastní, často drastická opatření. Ta sice možná zpomalila šíření nákazy na jejich územích, ale zároveň de facto paralyzovala společný trh, a spolu s ním pohyb zboží i služeb v rámci EU. Za oběť padl i pohyb lidí rámci schengenského prostoru.

Nekoordinovaná reakce členských států na pandemii bude nyní nemalou překážkou při obnově jejich hospodářských aktivit. Prosperita členských zemí EU se totiž odvozuje především od fungujícího společného trhu. V EU existuje důmyslná dělba práce. Ekonomiky některých zemí, jako je Česká republika, jsou zcela závislé na exportu do jiných zemí unie.

Jak ale obnovit fungování společného trhu, když každý stát přijal v boji s pandemií vlastní strategii? Zejména státy, které zvolily restriktivnější přístup, nemohou ani navzdory případným úspěchům v boji se šířením viru u nich doma znovu otevřít hranice, aby se nákaza u nich opět nezačala šířit. A neotevřou-li se hranice, neobnoví se plně ani fungování společného trhu, na jehož existenci závisí ekonomická prosperita v jednotlivých zemích.

Jednotlivé členské státy přijímají vlastní záchranné balíčky, jenže tato opatření nemohou začínající velké hospodářské obtíže vyřešit, mohou jen dočasně mírnit jejich dopady. A za nějakou dobu nebude odkud brát. Skutečný obrat může ale přijít teprve, až se plně obnoví fungování společného trhu.

K tomu ale bude zapotřebí nejen postupné ukončení nejrůznějších restrikcí přijatých v boji s virem členskými státy, ale také nové odvážné kroky, jakými by mohlo být kupříkladu vytvoření společných evropských dluhopisů v rámci eurozóny, s jejichž pomocí by bylo možné financovat obnovu v zemích, jako je Itálie a Španělsko, které pandemie přivede na okraj bankrotu. Ani zde se ale zatím nezdá, že by se země, jako jsou Německo nebo Nizozemí, které jsou proti společným dluhopisům, chystaly ustoupit.

Je stále více zřejmé, že kdyby celá unie měla před vypuknutím pandemie společné nástroje k vyhlášení panevropského stavu nouze, v němž by mohly zůstat otevřené vnitřní hranice a zachovány v přijatelné míře toky zboží i služeb, a byly by po ruce i skutečně funkční společné finanční nástroje pro pomoc nejvíce zasaženým zemím, byli bychom nyní v lepší situaci.

Místo toho je Evropa ekonomicky nad propastí. Její členské státy se sice vzdaly těch částí své suverenity, které pomohly vytvořit společný trh, na němž závisí do značné míry jejich prosperita. Nevytvořily ale další společné nástroje, které by zabránily tomu, aby ve velké krizi nejednaly jejich vlády na vlastní pěst. Scelit toto vše opět ve fungující celek bude obtížné už kvůli různým zdravotním opatřením v různých zemích

Za tuto krátkozrakost zaplatíme všichni. Jednotlivé státy sice vlastními silami zřejmě omezí nákazu koronavirem na jejich území, ale vlastními silami jen těžko zabrání tomu, aby pandemie koronaviru nebyla následována hospodářskou pandemií, která může mít v konečných důsledcích horší dopady než zdravotní kalamita, která ji spustila.

ČRo Plus, 10.4.2020

02. 04.

Pandemie má nečekané dopady na prezidentské volby v USA

Jiří Pehe Přečteno 5787 krát

Pandemie koronaviru, která nyní v plné síle dorazila do Spojených států, zcela zatlačila do pozadí nadcházející prezidentské volby v této nejmocnější zemi světa. Dopady pandemie na volební klání ale zatím ne zcela odpovídají tomu, co by se zdálo logické ve světle skutečnosti, že prezident Donald Trump zareagoval na přicházející kalamitu pozdě a i nyní se projevuje spíše chaoticky než jako skutečný lídr.

Trump těží z toho, že jeho pravděpodobný vyzyvatel za Demokratickou stranu, bývalý viceprezident Joe Biden, v podstatě zmizel z médií a tím i z očí veřejnosti. Jelikož demokratické primárky byly v řadě států odloženy, nemá Biden jeviště, na němž by mohl Trumpovu politiku pravidelně a za velkého zájmu médií konfrontovat. Místo toho se občas pokouší konání Trumpova Bílého domu kriticky komentovat z improvizovaného studia ve sklepě svého domu, ale jeho různé výstupy nemají v mediálním vření způsobeném pandemií potřebný ohlas.

Jsme svědky zajímavého paradoxu. Trumpovy preference vzrostly, ačkoliv ho nemalá část americké i světové veřejnosti viní z toho, že svým laxním přístupem k epidemii v době, kdy ještě USA mohly účinně zareagovat, způsobil, že její průběh bude mnohem horší, než musel být, a že i nyní svými chaotickými výstupy působí spíše zmatky, než aby přispíval k účinným řešením.

Možných vysvětlení je hned několik. Coby prezident, který pořádá pravidelné tiskové konference, je v podstatě každý den ve všech nejvlivnějších televizních stanicích v hlavním vysílacím čase. A je to on, kdo nakonec schvaluje nejdůležitější rozhodnutí. A jelikož boj s koronavirem je portrétován jako válka, těží i z toho, že Američané ve válkách své prezidenty podporují a leccos jim odpouštějí.

Trump také dovedně využívá polarizace americké společnosti. Nákaza zatím postihla především velká městská centra, která tradičně volí spíše demokraty, a Trump i jemu nakloněná média, jako je televize Fox News, obviňují demokraty, že dopady řádění viru v nejvíce zasažených oblastech zveličují, nebo prý dokonce zneužívají pro politické cíle. Tato taktika zatím do jisté míry vychází, protože většina takzvaných červených států, které volí spíše republikány, nebyla zatím poznamenána pandemií tak krutě jako státy s největšími městskými aglomeracemi.

Trump je navíc dovedný technolog moci, takže dokáže využít, nebo spíše zneužít ve svůj prospěch dokonce i podpůrný balíček ve výši dvou biliónů dolarů, který schválil Kongres. Ačkoli přijetí tohoto nouzového opatření by nebylo možné bez demokratické podpory, a šeky, které poputují do amerických domácností i k firmám by měl podepisovat ministr financí, Trump chce, aby nesly jeho podpis.

Otázkou je, co se stane, až pandemie zasáhne naplno i státy, které většinově Trumpa podporují. A také, jak se projeví na jeho podpoře hospodářská krize, která vypukne.

Ekonomové předpovídají, že míra nezaměstnanosti by mohla dosáhnout ve druhém čtvrtletí až třiceti procent, což by bylo více než během Velké hospodářské krize, která vypukla v roce 1929. Dopady na fungování americké společnosti budou v takovém případě obrovské. Trump sice slibuje, často v rozporu s předpověďmi expertů, že se vše vrátí do normálu už v létě, a hospodářství se znovu rozjede, ale není to vůbec jisté.

Jak nedávno poznamenal poradce bývalého prezidenta Baracka Obamy David Axelrod, skutečnost, že Biden v podstatě zmizel z centra dění, mu nemusí paradoxně nakonec uškodit. V krizi monumentálních rozměrů, kterou se pandemie v USA stává, se bude vše tak jako tak točit okolo Trumpa, a skutečné vysvědčení mu veřejnosti vystaví, až v druhé polovině roku. Biden v podstatě musí čekat na to, jaké vysvědčení to bude.

ČRo Plus, 2.4.2020

Archiv článků: duben 2020

Když politici kážou vodu, ale sami pijí víno

Češi jsou mistři v přežívání. Jenže co potom?

Pandemie je zřejmě za vrcholem, ale to nejhorší teprve přijde

Evropa je nad propastí. A my spolu s ní

Pandemie má nečekané dopady na prezidentské volby v USA

Blogeři abecedně