Dezinformace jsou komplexní problém. Proto debatu o jejich řešení může být užitečná schopnost kategorizovat různé odstíny problému.

Debata o opatřeních proti dezinformacích v minulých letech občas připomínala anekdotu. Na řadě veřejných debat se totiž zpravidla sešel novinář, bezpečností expert a politik, kteří drtivou času popisovali, proč dezinformace představují závažný problém. V samém závěru diskuze pak moderátor položil otázku, co tedy s tímto problémem dělat. Odpovědí mu většinou bylo, že to je složité a že jedinou cestou je vzdělávání. Zpravidla však už nezbyl čas na to, aby se vedla debata o tom, jak by toto vzdělávání mělo vypadat, anebo jaké další možnost jej mohou doplnit.

Není divu, že se debata často opatřením vyhýbala, jelikož nejde o snadnou otázku. Problémem totiž je skutečnost, že v problematice dezinformací se potkávají relativně odlišná témata vyžadují různé expertízy. Je totiž nutné si připomenout, že termín dezinformace velmi obecně popisuje pouze jednou manipulační techniku. Manipulační techniku, kterou může používat kdokoli a jejíž obsah je přizpůsoben cílovému publiku a situaci. Z toho mimochodem vyplývá, že relativně časté tvrzení, že v informační prostoru jsou spousty dezinformací, o povaze problému nevypovídá vůbec nic. Naopak lamentování nad množství, rychlým šířením a velkým vlivem dezinformací dle názoru autor spíše debatu o řešení paralyzuje, protože propůjčuje tomuto fenoménu až nadpřirozenou moc.

V českém kontextu byla do jisté míry komplexnost problému dezinformací „vyřešena“ tím, že toto téma stalo synonymem ruských informačních operací. Což samo o sobě není nesprávné, jelikož dezinformace skutečně považují jednu ze součástí ruského propagandistického arzenálu. Na druhou stranu však fixace na vlivové operace může vést k mylnému dojmu, že se jedná o problém spojený výhradně s Ruskem. Což logicky vede k preferenci silových řešení a vnímání problému skrze zahraničně-politické prizma. Tento pohled sice má v debatě své místo, ale diskuze o řešeních by neměla být informována pouze touto perspektivou. I kdyby se totiž podařilo polapit i toho posledního ruského trolla, taktika užívání manipulativních sdělení v online prostoru nezmizí. Jen bude využívána jinými aktéry a manifestovat se v rozdílných tématech.

Diskuze o řešeních tedy musí být obecnější, aby vedla k navržení opatření, která budou flexibilnější při adaptaci na nové hrozby pro demokratickou diskuzi. Autor se domnívá, že při hledání těchto řešení může pomoci rámec segmentující pohled na problematiku dezinformací na problém šiřitel, problém prostředí a problém cílového publika. Dále provede spíše obecnější náčrt toho, jak přemýšlení o řešení dezinformací může vypadat při použití těchto kategorií.

Šiřitelé dezinformace se mohou značně lišit svým původem – lze například přemýšlet o distinkci mezi domácími a zahraničními – a motivacemi – v tomto ohledu lze uvést základní rozdíl mezi politickými a zištnými motivy. Reakce na šiřitele je ze zmíněných problematik nejsnazší, protože autor se domnívá, že vůči entitám manipulujícím cílové publikum pro vlastní prospěch není důvod zastávat smírné stanovisko. Je proto zcela na místě monitorovat jejich publikační činnost, ideové postoje nebo zdroje financování. A být připraven ve chvíli, kdy překročí zákon – což se třeba v souvislosti s pomluvou nebo vybízení k nenávisti stává relativně často
- zareagovat v trestně-právní rovině. Na druhou stranu otázka blokování určitých platforem je o řád komplikovanější a autorovi přijde vhodnější selektivní stíhání a trestání specifických projevů vymezených zákonem, které však v důsledku může vyústit v tom, že k odpovědnosti bude hnána celá platforma. Zatímco v případě mapování může pomoci občanská společnost, při právních postizích musí hrát hlavní roli stát.

Internet ani sociální sítě dezinformace nevytvořili, ale představují prostředí, v němž se tento – stejně jako každý jiný – typ sdělení může rychle šířit. Ještě mnohem významnější je, že online prostředí umožnilo budování komunit, které jsou posléze mobilizovatelné k politické akci. Což je samo o sobě prospěšné pro demokratický způsob vlády, ale představuje i příležitost pro šiřitele dezinformací. Fungování demokracie v éře internetu tak představuje velkou otázku nejen pro politology, ale pro všechny veřejné intelektuály. Z pohledu autora je důležité omezit moc digitální gigantů, ale zároveň neomezit možnosti, které svobodné internetové prostředí občanské společnosti nabízí. Jedním z klíčových cílů by dle názoru autora měl být transparence – a to jak na straně platforem například s ohledem na to, jaké informace o uživatelích sbírají, tak na straně uživatelů, kdy je podle autora nepřijatelná praxe anonymních účtů nebo falešných identit. Vzhledem k tomu, že výzvy spojené se sociálními platformami a internetem obecně jsou globální povahy, jeví se jako nejefektivnějších řešit je na mezinárodní úrovni, k čemuž představuje ideální platformu Evropská unie.

Společnost by neměla být redukována pouze na objekt, který je třeba před dezinformacemi chránit, ale chápána také jako subjekt umožňující dopady tohoto problému limitovat. Perfektní případem jsou vzdělávací programy pro seniory Transitions a Elpida, které nenahlíží na seniory jako na zmatená a dezorientované, ale využívají jejich energie a zvídavosti k budování komunit, v nichž dochází ke sdílení nabytý znalostí. Komunitní aspekt obecně je důležitý, jelikož ze výzkumu konspiračních teorií víme, že k jejich vzývání dochází zejména u těch skupin, které se cítí marginalizováné a ostrakizované. V tomto kontextu je nutné chápat i - často vzývanou -strategickou komunikaci státu. Je samozřejmě důležité, aby státní instituce dokázaly komunikovat s občany srozumitelně a včas. Tato činnost však musí zapadat do dlouhodobé snahy budovat důvěru mezi státem a občany, což implikace pro fungování státních institucí a v obecnější míře i pro diskuzi o tom, co vlastně bychom od státu měli chtít. K vedení této debaty může pomoci i vzdělávání, které by nemělo být omezeno pouze na mediální složku, ale mělo by mít ambici formovat zodpovědného a sebevědomého občana chápajícího důležitost účasti v demokratickém procesu.

Závěr je na místě podotknout, že žádné z nabízených řešení není definitivní ani nadřazené ostatním. Naopak pouze jejich součinností lze dosáhnout omezení dopadu dezinformací na demokratickou společnost. Situace je o to složitější, že vzhledem ke změně situace v mezinárodní politice a informační prostoru navíce nelze jednoduše odkázat na staré zkušenosti, a naopak je nutné být otevřen zcela novým debatám. Každopádně už samotný začátek deliberací je důležitým krokem vedoucím k nalezení řešení, na němž bude ve společnosti panovat konsenzus. Právě důvěra v jejich potřebnost, přijatelnost a všeobecnou výhodnost je totiž klíčovou podmínkou jejich funkčnosti a dlouhodobé udržitelnost.