Premiér Mirek Topolánek splnil slib a provedl výměnu některých ministrů, ač změna není tak radikální, jak sliboval. Noví lidé, kteří dnes nastupují do funkcí, nebudou mít dost času na to, aby něco prosadili, protože parlamentní volby jsou již řádově za rok a půl. Z toho prvního půl roku, místo aby se seznamovali s novou agendou, budou muset trávit většinu času v zahraničí kvůli našemu předsednictví v Radě Evropské unie.
Ve středu 21. ledna 2009, zemřel v Praze, po dlouhé nemoci, šestasedmdesátiletý historik, spisovatel a komentátor Emanuel Mandler. Mladší čtenáři si ho mohou pamatovat z devadesátých let jako originálního komentátora z Lidových novin a z Mladé fronty Dnes. Díky svým velmi kritickým postojům – jak poznamenal jeho bývalý přítel Bohumil Doležal v nekrologu – měl málokdo tolik vlivných nepřátel jako on.
Kolem Lisabonské smlouvy chodíme jak kolem horké kaše, světová ekonomická krize se nás prý nedotkne, říkali politici ještě donedávna, předsednictví Rady Evropské unie je jen o chlebíčkách, dodávali někteří, ač se ukazuje od samého počátku, jak je to náročný a složitý úkol, a tak bychom mohli pokračovat. Otázka zní: Čím to je, že jsme jiní? Proč se od staré Evropy tak odlišujeme? Kořeny je třeba hledat v dávné historii.
Kapla, Bobek a Kučera, někdy jsme jim říkali tři králové, tvořili trojku k nepřehlédnutí, protože Kapla všechny o hlavu převyšoval. Byli to kluci z Prahy, ze střešovických vil, o čtyři pět let starší než moje parta, a tak z nich ještě trochu čouhala první republika. Kapla byl syn veleváženého profesora na UMPRUM, u kterého absolvovali takové veličiny jako byli skláři Libenský, Roubíček, Kopecký a Cígler a malíři Šimotová, Válová a John. Paní Šimotová u něj snad jako první na UMPRUM dokonce dělala kandidátskou práci a dodnes ho považuje – jak mi sama řekla – za jednu z nejdůležitějších osobností, kterou v životě poznala.
Nebo bychom mohli napsat: muž s nulovým morálním kreditem (tak o něm hovoří komentátoři a i Ivan Medek v sobotních Lidových novinách) poráží předsedu rady Evropské unie, čehož se lekne i Evropská unie.
Místopředseda senátu Petr Pithart připomněl minulý týden v Lidových novinách v článku Jaký národ? důležitou skutečnost, když napsal: „Nejsme národ jako jiné západnější národy v Evropě. Ty, když říkají „nation“, myslí jako Francouzi stát, všechny lidi na území Francie, jakéhokoliv původu, jazyka a barvy pleti, kteří se jako občané hlásí k Francouzské republice. Anebo říkají „national“ a myslí jako Britové a Američané totéž, státní, popřípadě federální.
Média v Evropě vstupují do třetí krize za posledních přibližně čtyřicet let. První v druhé polovině sedmdesátých let vyvolalo vehementní stěhování reklamy z tisku do televize, což tištěná média silně poškodilo. Druhá krize přišla v letech 2001 až 2003, kdy se část inzerce přestěhovala z tištěných i elektronických médií na internet. Třetí krize se k nám blíží v těchto dnech a je způsobena hospodářskou recesí: podniky začínají šetřit na propagaci.
Jak nedávno připomněl německý filozof Peter Sloterdijk: Po roce 1989 si svět myslel, že připojením střední Evropy k Západu dojde k oživení evropského myšlení novou mízou, ale po dvaceti letech se zdá, že jsme nekompatibilní. Západ a střední Evropa mluví různými jazyky a moc si nerozumí.
Těsně před vánočními svátky přednesla Hillary Clintonová, budoucí ministryně zahraničí Obamovy vlády a bývalá první dáma Spojených států, dnes senátorka za stát New York, v Center for a New American Security přednášku, která byla zveřejněna v některých médiích ve světě pod názvem: Rychle z Iráku.