Druhý den jsem si přál, aby se s námi něco dělo. Nicnedělání mě nutilo myslet na domov v jednom kuse. Navíc celý den mi připadal jako jedno dlouhé ráno. Sluneční aktivita byla velmi slabá a chlad naopak velmi výrazný. Dopoledne jsem se skutečně nudil, odpoledne už ne. Zjistil jsem, že moje cesta nekončí v Praze. Po obědě mě a jednoho krajana vyzvedl nějaký starý pán, o kterém si doposud myslím, že byl z Kuby. Mluvil perfektně španělsky.
V letadle jsem se seznámil s Albertem. Ze sedmičlenné skupiny jsme byli jedinými „středoškoláky“. Ostatních pět přijelo studovat vysokou školu. Jeden se dokonce jen vracel z prázdnin v Angole do Československa, kde studoval už 4 roky. Mně jeho slova o tom, že mu zbývají už jen dva roky, pak se vrátí do Angoly, zněla jako výsměch nám, kdo jsme měli před sebou ještě celých pět až šest roků.
Byla to cesta ze záře subtropického slunce do zářijového babího léta. Kdybych tenkrát znal slovo značící devátý měsíc v češtině a jeho význam, možná by to zmírnilo mou nejistotu z cesty do neznáma. Ale o to větší by možná bylo moje zklamání z toho, že v Československu potřebuji již v září nosit bundu, nejlépe zimní.
Angolagate – takto pokřtili francouzští novináři na západě známou aféru údajného ilegálního prodeje zbraní Angole v devadesátých letech, v době kdy Francie striktně zakazovala prodávání zbraní válčícím zemím. Proč je to aféra, když suverénní stát (Angola) kupuje zbraně prý pro svou obranu? Řekl bych, že záleží na úhlu pohledu.