Vánoční poselství presidenta Miloše Zemana se setkalo s poměrně příznivým přijetím. Myslím, že má tři různé důvody. Prvním, aspoň trochu legitimním, je přirozená úcta k instituci presidenta republiky, která velí snažit se na jeho krocích hledat to dobré. Již trochu více kulhá druhé možné vysvětlení. To stojí na pragmatismu. I notně oslabený president má v politice roli a od pochvaly jeho projevu může někdo čekat svou podporu (či aspoň „neutralitu“). Třetí možný důvod je ten nejhorší. Znamenal by, že politici podcenili, jak nebezpečné lži a výroky presidenta pro budoucnost naší země mohou být.


Obvyklým cílem kritiky presidenta se stala Evropská Unie a její klimatická politika. V projevu zazněly dvě zjevné lži. A to dokonce v jedné větě: „Zelený úděl pro Evropu nám přikazuje v roce 2030 přestat topit zemním plynem, v roce 2035 nejezdit v autech se spalovacími motory”. Jde o lži opravdu velké. A to nejen proto, že zatím existují pouze návrhy, jak snížit emise skleníkových plynů k naplnění toho, na čem se členské země Unie dohodly (v takzvaném Green Dealu). Hlavní je, že ani tyto návrhy neobsahují ani jeden z těchto zákazů. O „zákazu“ topení plynem se hovoří tolik od roku 2040 (kdy by již měly být rozvinuty technologie, které zemní plyn pro tento účel nahradí) a návrh cest ke snižování emisí z osobní individuální dopravy zahrnuje sice ukončení prodeje spalovacích aut po roce 2035, nikoliv znemožnění jejich provozu (dle mých odhadů, budou jezdit nejméně do poloviny století). Těžko lze tyto lži považovat za omyl.

President ale zde nekončí. Zelený úděl, který není zatím nic jiného než dohoda na větším omezení emisí skleníkových plynů do roku 2030 (z mínus 40 % na 55 % proti roku 1990), a závazek čisté emisní neutrality v roce 2050, je též, dle názoru presidenta, „hlavní příčinou nárůstu cen energií“.
Dokonce i na populárních zpravodajských portálech se lze přitom číst srozumitelné texty o tom, co stojí za růstem cen energií ve velké části světa (je to růst ceny zemního plynu spojený mimo jiné s silnějším oživením ekonomiky). Lze tedy pochybovat o tom, že se tato informace k presidentovi nedostala. Jde ale zřejmě o účelový, hrubě nepřesný argument, který pomohl presidentovi vytáhnout opravdu silný kalibr. Říká: „Musíme se vyvázat z takzvaného zeleného údělu pro Evropu”.

Dokonce i bývalý premiér Babiš (i když se špatným argumentem, že bychom přišli o peníze) toto odmítá. Ale bezesporu by se i v české politice našlo dost lidí, kteří tento výrok ocení. Pochopení nejen toho, že klimatický problém vskutku existuje a je velmi závažný, že ho musí řešit (a postupně se k tomu jasně hlásí) všechny země světa, a že naše je jak poměrně bohatá a tak ke zhoršování klimatu dlouho a poměrně významně přispívá, u nás stále není zakořeněno (jakkoliv průzkumy ukazují, že většina lidí se problém uvědomuje a chce ho řešit, i když samozřejmě nikoliv tím, že pošlou svá auta do šrotu nebo přestanou topit, jak jim, dle presidenta, přikáže Unie).

Presidentovi se tímto daří posílit názor, že „nás nečeká nic dobrého“ a „může za to Brusel“. A i když v rámci kroků ke snížení emisí přijdou kroky, která kvalitu života i rozvoj ekonomiky spíše zlepší, bude díky podobným výrokům velká část populace věřit, že dříve či později přijdou změny velmi nevítané. To může názory řady lidí na jednu z nejdůležitějších agend tohoto století formovat. Je to o to podstatnější, že cíl snižovat emise skleníkových plynů přijala Unie jako svou klíčovou politiku a i proto již od začátku přislíbila chudším z unijních zemí (mezi které se stále počítáme) masivní podporu, která jim velký podíl z nákladů pokryje (v našem případě jde o mnoho set miliard korun). Odmítnutí tohoto cíle, poté, co ho potvrdili (a učinili z něj zákon) leadeři všech unijních zemí a poslanci Evropského parlamentu, je jen ztěží slučitelné nikoliv jen s čerpáním unijních stovek miliard jak tvrdí expremiér, ale možná dokonce i se samotným členstvím.

Stojí zato připomenout i opakovaný názor presidenta na řešení rozpočtového problému, který též zazněl. Tvrdí, že nejlepší cestou je „zrušení daňových výjimek“, včetně slevy z daně na poplatníka (ta je, jak uznává president, zdaleka nejdražší „výjimkou“). To dělá z někdejšího sociálního demokrata Miloše Zemana zastánce krajně pravicových, v minulosti populárních konceptů, které jsou extrémně nevýhodné pro všechny lidi s nižšími příjmy a vytváří obrovské společenské problémy (naopak jsou vítané lidmi s příjmy vysokými). Neb tento daňový koncept nejen u nás nemá jakoukoliv relevantní politickou podporu (a jeho důsledky by byly pro společnost obrovské), president jen vyvolává dojem, že zná řešení, které by i on osobně jen ztěží, jako zákonodárce, podporoval.

Jistě, může se zdát jako příliš přísné kritizovat z hlediska počtu slov menšinovou část projevu a neocenit, že v něm zazněly i věci smysluplné. Ale věci, které jsou velké části společnosti jasné (musíme zvládnout pandemii, očkovat, opravit rozpočet a podobně) není třeba slyšet od presidenta. A pokud zazní, mělo by to být samozřejmé, nikoliv důvod k ocenění.

Mnohem větší potenciál formovat názory lidí mají právě zavádějící tvrzení o klimatu, politice EU, nebo neexistujících snadných rozpočtových řešeních. Není žádným tajemstvím, a mnozí politologové na to upozorňují, že téma snižování emisí skleníkových plynů lze, při troše snahy, přetavit v další „uprchlíky“. A jak si dobře vzpomínáme, v tomto případě ani argument expremiéra, že „dostaneme peníze“, nehraje v myslích lidí roli.

Zkreslování informací, manipulace a polopravdy, pomocí nichž se šíří nejistota a strach nepříliš informovaných lidí, mohou postavit naši zemi proti našim partnerům ve společenství, ke kterému patříme (ponechám stranou, že z hlediska obsahu jde o postup krajně neodpovědný a nebezpečný). Odvolávat se na „ekonomiku“ je též paradox, neb většina studií, které se snaží podchytit důsledky dekarbonizace naší ekonomiky, dochází k tomu, že dopady na naše společnost a ekonomiku budou pozitivní, a nikoliv negativní.

Zda je cílem presidenta, ještě před odchodem ze své funkce, dosáhnout podstatného oslabení podpory našeho členství v EU (a tím logicky podpořit větší příklon k zemím, jako je Čína či Rusko) a nebo zda jeho postoje a výroky vychází „jen“ z hluboké neznalosti a omezené schopnosti pojmout informace o stavu dnešního, neobvykle složité světa, to nevím. Ale vím, že v české společnosti i politice je mnoho lidí, kterým jeho slova, ač stojí na vědomé lži či neznalosti, konvenují. Ti po odchodu Miloše Zemana z politiky na jeho aktivitu jistě naváží a budou dál strašit či přinejmenším znejisťovat mnoho našich občanů. Ve svém důsledku mohou tyto postoje, pokud je bude zastávat velký počet lidí, dostat naši zemi do závažné krize. A to do krize zbytečné. O to je nezodpovědnější, co president v projevu řekl. Je to špatné, ale nikoliv překvapující.