Je v liberální demokracii přípustná kritika kapitalismu? Patří do veřejné debaty pojmy jako totalita trhu, či přihlášení se k (demokratickému) komunismu?

Dovolil bych si na úvod citaci z Moci bezmocných Václava Havla, napsané v roce 1978 (O lidskou identitu. Rozmluvy, 1990, s. 127–128): „Skutečně: nezdá se, že by tradiční demokracie nabízely způsob, jak zásadně čelit "samopohybu" technické civilizace i industriální a konzumní společnosti; i ony jsou v jeho vleku a před ním bezradné; jen způsob, jimž manipulují člověka, je nekonečně jemnější a rafinovanější než brutální způsob systému post-totalitního… celé ty složité struktury skrytě manipulujících a expanzivních ohnisek kumulace kapitálů; celý ten všudypřítomný diktát konzumu, produkce, reklamy, komerce, konzumní kultury a celá ta povodeň informací, to všechno – tolikrát už rozebráno a popsáno – opravdu lze asi těžko považovat za nějakou perspektivní cestu k tomu, aby člověk znovu nalezl sám sebe…“

Problémem je, že kritizujeme-li důsledně status quo, dospějeme snadno ke kritice kapitalismu a pak také logicky – narazíme na marxismus. Musím napsat, že sám nejsem stoupencem, ani znalcem marxismu. Přesto z tohoto směru pro mě (mimo jistě jiných) zůstává aktuální jedna otázka: kde je zdroj bohatství ve společnosti? Lze za ním hledat úsilí podnikavých jednotlivců, nebo spíš společenskou dělbu práce? Tvoří bohatství spíše jednotlivec (jednotlivci) nebo společnost? Na tuto otázku přirozeně narazíme při debatách o sociální spravedlnosti (a třeba daních) a nemusíme se přitom nutně uchylovat k marxistickým pojmům nadhodnoty a vykořisťování.

Nejde přitom jen o „existenciální“ kritiku konzumního způsobu života. Mezi palčivé problémy současného socio-ekonomického systému (kapitalismu) patří devastace přírody produkcí a konzumací tržních statků a rozevírání nůžek mezi bohatými a chudými, narůstající majetková nerovnost. Odkázal bych k pravidelně zveřejňovaným statistikám kumulace majetku v rukách nemnohých či k aférám jako Panama Papers nebo Pandora Papers, ukazujících na hromadné obcházení platby daní ze strany ekonomických elit.

Zde bych hledal kořeny toho, proč se v roce 2022 může někdo ve veřejné debatě přihlásit k marxismu či socialismu, nikoliv v neochotě lidí naslouchat historické zkušenosti. Znakem liberální demokracie by měla být otevřenost kritice a možnosti změny. Proto si myslím, že není důvod bránit politické a kulturní kritice kapitalismu získat svůj hlas ve veřejné debatě. Kritika současného socio-ekonomického systému může pomoci hledat jeho potřebné korektivy.