Co nahradí princip zásluhovosti?
Ideologii třídního konfliktu nahradil v naši zemi v 90. letech princip zásluhovosti (meritokracie) jakožto jeden ze základních stavebních kamenů ideologie neoliberalismu.
Je rozdíl mezi tím uznat, že za úspěchem konkrétních lidí, kteří něčeho dosáhli, stála píle a schopnosti a mezi uznáním principu, který spojuje možnost uplatnit své schopnosti s tržním prostředím a zároveň slouží jakožto obecný legitimizační prostředek existujícího sociálního řádu. „Společnost dává prostor lidem uplatnit své možnosti a schopnosti, proto je spravedlivá, ti kteří jsou úspěšní (rozuměj bohatí) za svůj úspěch vděčí svému úsilí. Společenská nerovnost má tedy svůj původ v odlišných talentech a úsilí jednotlivců.“ Takto nějak by se dala popsat část étosu, který u nás získal převahu v 90. letech.
Problematické na tomto étosu není jen to, že dostatečně neakcentuje odlišné sociální prostředí, do kterého se rodíme a které ovlivňuje naše šance na (ekonomický) úspěch. Problém je dle mého soudu také to, že tato ideologie nijak neproblematizuje fungování trhu. Nevšímá si tak například dopadů fungování trhu na životní prostředí, nebo toho, že trh nezajistí sám o sobě sociální spravedlnost. Tato ideologie je také bytostně individualistická.
Šlo by zmínit, že ekonomická transformace v 90. letech pravděpodobně nezajistila, že ekonomické prostředky se dostaly jen k těm nejschopnějším. Nebo že ne každá profese ve společnosti má nutně se zavedením tržního hospodářství spravedlivou mzdu (debaty se vedly o mzdách ve zdravotnictví a také sociálních službách nebo ve školství). Co však vzalo argumentační váhu této ideologii (nejen u nás), nebyl „střet idejí“ ale (snad můžeme říct) historické události, započaté hospodářskou krizí v roce 2008 a též obecně uplatňovaná politika úspor („škrtů“) k řešení ekonomické krize, která způsobila, že hospodářská krize tvrdě dopadla na střední vrstvu.
Dnes možná část společnosti zmíněné ideje meritokracie stále sdílí, ale pro část společnosti nyní již působí výše zmíněné teze spíše jako výsměch. Ideologie zásluh tak ztratila své výsostné postavení obecně přijímané ideologie. Nicméně zůstalo zde tak po této ideologii určité vakuum, které je možná jednou z příčin, že politické body získávají tak snadno v některých zemích populisté a populistická hnutí.
Nahradí něco předchozí víru ve spravedlnost kapitalistického řádu? Na levici zaznívají hlasy o hodnotě péče. Nebo tou novou ideovou silou může být obnovení vztahu člověka k něčemu, co jej přesahuje? Nemusí to být jen Bůh, ale také tematizování místa člověka v přírodě. Nebo zůstane ideové vakuum a polarizovaná (či fragmentarizovaná) společnost? Vývoj idejí se, stejně jako historické události, nedá dopředu předvídat, nicméně snad lze věřit, že příští ideologie (bude-li nějaká) bude oproti ekonomismu 90. let více akcentovat odpovědnost a závazek člověka ve vztahu ke společnosti i přírodě.
Je rozdíl mezi tím uznat, že za úspěchem konkrétních lidí, kteří něčeho dosáhli, stála píle a schopnosti a mezi uznáním principu, který spojuje možnost uplatnit své schopnosti s tržním prostředím a zároveň slouží jakožto obecný legitimizační prostředek existujícího sociálního řádu. „Společnost dává prostor lidem uplatnit své možnosti a schopnosti, proto je spravedlivá, ti kteří jsou úspěšní (rozuměj bohatí) za svůj úspěch vděčí svému úsilí. Společenská nerovnost má tedy svůj původ v odlišných talentech a úsilí jednotlivců.“ Takto nějak by se dala popsat část étosu, který u nás získal převahu v 90. letech.
Problematické na tomto étosu není jen to, že dostatečně neakcentuje odlišné sociální prostředí, do kterého se rodíme a které ovlivňuje naše šance na (ekonomický) úspěch. Problém je dle mého soudu také to, že tato ideologie nijak neproblematizuje fungování trhu. Nevšímá si tak například dopadů fungování trhu na životní prostředí, nebo toho, že trh nezajistí sám o sobě sociální spravedlnost. Tato ideologie je také bytostně individualistická.
Šlo by zmínit, že ekonomická transformace v 90. letech pravděpodobně nezajistila, že ekonomické prostředky se dostaly jen k těm nejschopnějším. Nebo že ne každá profese ve společnosti má nutně se zavedením tržního hospodářství spravedlivou mzdu (debaty se vedly o mzdách ve zdravotnictví a také sociálních službách nebo ve školství). Co však vzalo argumentační váhu této ideologii (nejen u nás), nebyl „střet idejí“ ale (snad můžeme říct) historické události, započaté hospodářskou krizí v roce 2008 a též obecně uplatňovaná politika úspor („škrtů“) k řešení ekonomické krize, která způsobila, že hospodářská krize tvrdě dopadla na střední vrstvu.
Dnes možná část společnosti zmíněné ideje meritokracie stále sdílí, ale pro část společnosti nyní již působí výše zmíněné teze spíše jako výsměch. Ideologie zásluh tak ztratila své výsostné postavení obecně přijímané ideologie. Nicméně zůstalo zde tak po této ideologii určité vakuum, které je možná jednou z příčin, že politické body získávají tak snadno v některých zemích populisté a populistická hnutí.
Nahradí něco předchozí víru ve spravedlnost kapitalistického řádu? Na levici zaznívají hlasy o hodnotě péče. Nebo tou novou ideovou silou může být obnovení vztahu člověka k něčemu, co jej přesahuje? Nemusí to být jen Bůh, ale také tematizování místa člověka v přírodě. Nebo zůstane ideové vakuum a polarizovaná (či fragmentarizovaná) společnost? Vývoj idejí se, stejně jako historické události, nedá dopředu předvídat, nicméně snad lze věřit, že příští ideologie (bude-li nějaká) bude oproti ekonomismu 90. let více akcentovat odpovědnost a závazek člověka ve vztahu ke společnosti i přírodě.