Je odvěkou pravdou, že nic nedokáže člověka posílit a posunout dál tak, jako velké krize a příkoří osudu. Smrt blízkého člověka, ztráta partnera, vlastní nemoc, přírodní katastrofy a mnohé další. Každá taková událost má velký potenciál nás zbavit iluzí, v nichž žijeme a které nás svádí na scestí, k ignoranci a k falešným tužbám. Překonávání obtížných životních situací často dokáže motivovat k práci s vlastním vědomím, pro kterou si za „běžných okolností“ nedokážeme najít čas.
Vždycky jsem tvrdila, že skutečná tvář neoliberálního a korporacemi uchváceného státu vyjde na povrch v okamžiku krize. V době koronavirové pandemie se to ukazuje v plné „kráse“. Politici vstupující do vlády jen za účelem vlastního zisku a vytváření výhodných podmínek pro nejbohatší procento těžko mohou zvládat plnění skutečného účelu vládnutí – služby veřejnosti.
Omezením ekonomiky, dopravy a cestování zachráníme desítky, možná stovky tisíc životů. Nikoliv však díky prevenci šíření viru, nýbrž díky značnému poklesu znečištění ovzduší. Podle Světové zdravotnické organizace ve světě kvůli znečištěnému vzduchu ročně zemře sedm milionů lidí. V celé Evropě pak půl milionu. A třeba jen ve Francii to je 48 000. Proč nás tato úmrtí skoro vůbec nevzrušují? Je to snad proto, že jsme původci jejich příčin my sami, a nikoliv neznámý virus?