Nový sociální fenomén se neobjevil v Japonsku náhodně. Hikikomori, tedy lidé, kteří se dobrovolně uzavírají před světem a zcela odcházejí ze společnosti (i léta prožijí v zavřeném bytě bez toho, aby vycházeli ven), nevznikl jen v důsledku internetu. Ten asi jen poskytl prostor pro to, aby se existující tendence projevila naplno. V jádru hikikomori leží stud, pocit odmítnutí společností a dobrovolný ústup z ní v důsledku nesplnění kladených kritérií. A také následného neustání psychologického tlaku „společenského oka“, které zvnitřněné kontroluje jejich plnění (viz. předchozí články).
Jestli se na letní dovolené chystáte navštívit Benátky, raději si nejdřív přečtěte o zážitku německého filosofa a posledního evropského polyhistora Gottfrieda Wilhelma Leibnize, který by vám asi doporučil, abyste si předtím oprášili italštinu.
Vždy, když si vzpomenete na školní učivo z dějepisu nebo na oslavu narozenin z předminulého léta, asi vás nenapadne, že jste vykonali něco posvátného. Ta představa se do mysli nějak dostala, přilepila a vy jste pro to nic neudělali. Asi nemáte pocit, že byste na sebe měli být hrdí za zvládnutí obrovitého civilizačního výdobytku, pro který lidstvo bojovalo staletí. A to nemluvím o tom, že v řecké archaické době (asi tak 800 až 500 př. n. l.) by vás za to uctívali...
My tady na "Západě" (z globálního, ne regionálního pohledu) vnímáme vlastní civilizaci a kulturu liberálně a neautoritářsky a vymezujeme se vůči východnímu kolektivismu, často přecházejícímu v despotismus. To snad vychází z naší záliby vidět věci "sub specie aeternitatis", tak nějak zvenku a dělat závěry z "makro-" hlediska. Sesbírat co nejvíc dat, podívat se na skutečnost okem polétávajícím někde mezi třetí sluneční soustavou a věčností, zbavit se pozemské, lidské a subjektivní perspektivy, "doxa". To jsme nejspíš zdědili po Řecích.