Kde čerpají narcisti tu suverénnost, díky které v politice vítězí
Aktualizace: Blog byl absolutní bordel, tedy ponechán jen Frommův narcistní mechanismus a, samozřejmě, Steven Seagal. A v první části bylo, krom jiného, uvedeno, že je i o Putinovi („Petrovi Velikém“).
I když je docela známé, že v rámci svého idealismu („svět jako idea“ jde doplnit slovy "sociální svět" a jeho pojem "Duch" znamená "společnost", ale celý jeho monismus nelze vnímat jako identitu či dokonce solipsisticky, ale jen jako strukturální izomorfii vědomí a světa) našel Hegel podstatu vztahu pána a raba v prostém psychologickém uznání postavení pána rabem (čímž správně předpověděl, že pán bude mít potřebu alespoň do jisté míry "zlidštit" raba minimálně za tím účelem, aby jeho uznání mělo pro něj nějaký význam a bylo účinné - jelikož tedy věc není schopna uznat, je sociální nerovnost podmíněná alespoň bazální úrovní rovnosti), už méně se ví, že toto uznání samotné spočívá podle Hegela ve dvou konkrétních kognitivních operacích, a to (1.) vnímat dotyčného (2.) v podobě, v jaké se ten chce jevit (posedlost vlastním obrazem je posedlostí vědomím druhého, ve kterém se ten odráží). A to jsou jen jinými slovy vyjádřené dvě základní potřeby narcistní osobnosti, z nichž neposkytnutí jen jedné způsobí jak zneuznání a tedy zvržení panství, účinnost čehož ve formě taktiky nenásilného odporu názorně předvedl Gándhí v Indii, tak i běžný narcisistický hněv (což nám současně poskytuje diagnostickou metodu pro odhalení narcisistické poruchy osobnosti, kterou si doporučuji rovnou i vyzkoušet ve vlastním okolí, samozřejmě při dodržení bezpečné vzdálenosti a dalších ochranných opatření).
Dynamika poruchy
Příčiny těchto u všech lidí přítomných narcistních (respektive kouzelnických či panských) tendencí jsou různé, převážně se jedná o běžnou nedostatečnost, politicky relevantní jsou ale jejich psychologické následky, pro které, jak píše Erich Fromm v knize Lidské srdce, ztrácí narcisistická osobnost vztah ke světu, v čehož důsledku je ovládána pocity osamocenosti a strachu. Ty je pak nucena kompenzovat narcistním sebepřeceňováním založeným na pokřiveném vnímání sebe a světa (což jsou od sebe neoddělitelné a vzájemně se podmiňující oblasti). Narcistní osoba navíc v určité fázi "hojení" své nedostatečnosti snovým fantazírováním nevědomě překročí Rubikon, za kterým se už zcela vzdává možností léčit skutečné příčiny ve vnějším světě či u sebe samé. Začíná se uzavírat do myšlenkového kosmu vlastních fabulací, na kterých začne být existenčně závislá a mimo kterých se už pro ní nenachází realita, kterou by mohla v zájmu vlastního uzdravení přetvářet, ale už jen psychóza.
Jelikož si je jejím obklopováním svého fantasijního vězení tato osoba intuitivně vědoma, boj o zachování nově vybudovaného snového životního milieu se proměňuje v boj proti vlastnímu šílenství. A z uvedeného důvodu, že to je obdobou psychické, osobnostní a sociální smrti, se boj o udržení iluzorních představ a obrazů následně stává existenčním bojem o samotné přežití, se všemi důsledky, který ten sebou nese. To vysvětluje neuvěřitelnou urputnost, energičnost a suverénnost osob s narcistní poruchou osobnosti, kterými se vyznačuje prosazování jejich představ ve společnosti, pro jehož intenzitu je pro "nenarcistního" (ale abychom příliš nelichotili taky ne moc imaginativního a přemýšlivého) běžného člověka téměř nepředstavitelné, že by mohly být jen výplodem fantazie.
Síla přesvědčivosti autoritářských vůdců a jejich klonů rozesetých napříč celou společností (kdo jsme i víc takových neměli ve školní třídě, vedlejší kanceláři nebo i mezi sourozenci...), která by dovedla energeticky nahradit odstavované německé jaderné reaktory mnohem účinněji než větrná energie, tak nevyplývá ze skutečnosti, že svým iluzím sami věří, ale z toho, že nemají na výběr jim nevěřit a konají tak s pistolí u hlavy. Při konfrontaci s kritikou nebo jen prostém ohrožení jejich "cuckoo-landu" je tak zachvacuje pověstně destruktivní narcisistický hněv právě pro tento náboj "existenční hrozby", pro kterou cítí absolutní životní ohrožení.
To vysvětluje i skutečnost, že jejich politika je politikou existenčního přežití a i jen banální oblasti života a společnosti umí transformovat do bojiště na život a na smrt, ideálně v přímo kmenovém sjednocení proti vnějšímu nepříteli. To je i případ současné identitární politiky, která tak ne náhodou kvete právě v přehnaně reflexivní a "postfaktické" době. A při této "život ohrožující" konfrontaci s realitou - odlišným pohledem jiného člověka způsobené extrémní formě kognitivní disonance, zůstávají narcistní osobě v případě, že si už uzavřela cestu ke tvořivému přetváření skutečnosti (okolního světa a především samého sebe), na výběr snad již jen poslední tři možnosti.
Narcistní životní strategie
Nejjednodušeji (ale i nejrizikověji) se může prostou agresivní destrukcí druhého zbavit jeho odlišného a reálnějšího pohledu (sem patří i případ následné pomsty, jako když Zeman nebo Klaus podkopávají a destruují bývalé vlastní politické strany, které je odvrhly). Snaha zničit druhého bývá iracionální, zaslepuje i samotného jejího nositele a pokřivuje jeho vnímání, maskuje se různými racionalizacemi i morální povahy a nezastavuje se ani před vlastním bratrem, jelikož i když to Sartre myslel trochu jinak, peklo jsou ti druzí... V případě zbabělejšího narcise pak ústí hněv jen do dehumanizování druhého v představách a řeči (vyloučení z lidského rodu odebírá "pravomoc soudit" a tak odzbrojuje kritiku), jelikož to ale v konečném důsledku taky vede k agresi (což, mimochodem, představuje to tajemné pojítko mezi narcismem a sadismem, který je tak často "jen" jeho vedlejším nezamýšleným důsledkem), vyjde to nastejno.
Bez použití násilí se pokračováním jízdy v zaběhaných kolejích dovede narcistní osoba před již dobře známou přicházející depresí z rozpadu fiktivní identity bránit dalším prohlubováním svého narcismu ještě silnějším opevňováním snových hradeb. Tedy ještě pokročilejším pádem do nemoci, a to až do míry ústící v psychózu - úplným únikem z reality. Jelikož ta je ale onou zmiňovanou šíleností, jejíž blízkost ohrožená osoba tuší a před kterou se brání, upřednostní poslední možnost, která jí ještě zůstává. A tou je prostřednictvím manipulace druhými lidmi, nejlépe jejich celými skupinami, vyřešit rozpor mezi svým iluzorním vnímáním a realitou zdánlivě a jen dočasně tím, že vnutí společnosti vlastní narcistní představy.
Zdá se sice, že po zániku šancí přetvářet samotnou skutečnost zůstává už jen možnost zavrtat před ní hlavu do písku a zničit všechny, kdo by ji chtěli odtud vyhrabat, na zdánlivé štěstí všech narcisů má podstata skutečnosti jednu specifickou vlastnost, o které tuší jen kritičtější část obyvatelstva a lépe poznají ti, kteří se jí profesionálně zabývají - sociální vědci, umělci a politický, mediální či marketingoví manipulátoři. A tou je ta, že není tak zcela skutečná, jak se zdá, ale jako společensky podmíněná má povahu obecně sdílených představ, takových "univerzálních fantazií", které jsou výsledkem vzájemného skupinového předávání nebo dokonce i společné dohody.
A tato pro všechny jednotlivce osvobozující podstata sociální skutečnosti poskytuje narcistům novou příležitost ochránit své vzdušné zámky před barbary, stojícími pod jejich branami, pozváním jejich hord dovnitř. A navíc s pomocí jejich zmanipulovaného přesvědčení ještě zpevnit jejich hradby, a tak nakonec, bez potřeby proměnit hrozivý vnější svět v jeho podstatě, ovládnout jej na úrovni jeho obecně přijímané reflexe.
Závěr
Proč si nevzít příklad ze 79leté předsedkyně Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosi, která se nejrázněji postavila Trumpově posedlosti zdí, jelikož, jak i v The Washington Post připomněla Ellen McCarthy, po výchově pěti dětí velice dobře ví, že narcisistickému hněvu se neustupuje ani o píď, čímž nepomáháme jen sobě, ale především malému narkomanovi, postupně propadajícímu nevyléčitelné závislosti na sebeiluzích. A jestliže se v příštích volbách potvrdí pokračující pokles preferencí některých středoevropských a jednoho amerického politika, vzhledem ke kritickému stavu jejich poruchy by měla již teď dotyčná psychiatrická oddělení připravovat volná lůžka pro výjimečně pokročilé případy této mentální narkomanie.
Věnováno bratrovi - snad najdeš cestu zpátky, možná ještě není pozdě (tak nakonec se přece povedlo zakončit s klišé)...
________________________
Doplňující kazuistika (i když se v kulturnějších kruzích ohrnuje nad Hollywoodem nos, ve skutečnosti tím, že umožňuje vytvářet si fiktivní světy "nanečisto", poskytuje společensky velice prospěšný bezpečnostní odvodový ventil pro osoby s narcistní poruchou osobnosti, z nichž mnohé by jinak skončili v politice) - Steven Seagal, mistr bojových umění, herec, scénárista a hudebník (autor alba Písničky z Křišťálové jeskyně), kterému před třemi lety udělil osobně ruské občanství samotný jeho politický idol, prezident Putin (asi v rámci programu zničení Spojených států ukradením jejich největších talentů). Podle svých vlastních slov ve svém životě radil a trénoval agenty CIA, s pomocí americké mafie (prý je sám italského původu) bojoval s japonskou Yakuzou, je popředním světovým odborníkem na starověké meče, učil se bojovému umění přímo u zakladatele aikida (který umřel, když byl Seagal náctiletý), mluví čtyřmi jazyky (ale skromně používá jen angličtinu) a snad ani nepřekvapí, že je obdařený léčitelskými schopnostmi. Ve filmu se nespoléhá jen na svůj zevnějšek, ale herecké umění staví na Stanislavského metodě (jak sám prozradil, „tajemství nespočívá v tom hrát, ale být“) a doufá, že bude známý i jako veliký herec a navíc i spisovatel, nejen jako sexsymbol. To, že již naplnil i tu poslední ambici, dosvědčí producent jednoho z jeho akčních filmů, který jej jednou našel v jeho hereckém přívěsu brečet nad, podle Seagala, tím nejfantastičtějším scénářem, jaký kdy četl. Na otázku, kdo jej napsal, odpověděl herec dojatě: „Já“. A to, že šílené myšlení vede dříve či později i k šíleným činům, předvedl sám ve své televizní reality show, ve které si hrál na šerifa a v jednom jejím díle se i v rámci svých aktivit na ochranu zvířat účastnil policejního přepadení obydlí podezřelého organizátora kohoutích zápasů. Se třiceti ozbrojenci včetně elitní jednotky policejního nasazení SWAT a robotem vyzbrojeným výbušninami prorazil Seagal obrněným tankem, který jej nechali řídit, zeď domu podezřelého a při přepadu omylem zabil 115 kuřat a štěňátko jeho dětí, jejichž životy asi taky ohrozil. A tak nám tento alfa-narcis názorně demonstroval, že i jen nevinné lži si nakonec vyžádají nevinné oběti (fráze jakoby vypadla ze Seagalova filmu, opravdu už ale definitivní závěr, víc klišé v záloze nemám)...
I když je docela známé, že v rámci svého idealismu („svět jako idea“ jde doplnit slovy "sociální svět" a jeho pojem "Duch" znamená "společnost", ale celý jeho monismus nelze vnímat jako identitu či dokonce solipsisticky, ale jen jako strukturální izomorfii vědomí a světa) našel Hegel podstatu vztahu pána a raba v prostém psychologickém uznání postavení pána rabem (čímž správně předpověděl, že pán bude mít potřebu alespoň do jisté míry "zlidštit" raba minimálně za tím účelem, aby jeho uznání mělo pro něj nějaký význam a bylo účinné - jelikož tedy věc není schopna uznat, je sociální nerovnost podmíněná alespoň bazální úrovní rovnosti), už méně se ví, že toto uznání samotné spočívá podle Hegela ve dvou konkrétních kognitivních operacích, a to (1.) vnímat dotyčného (2.) v podobě, v jaké se ten chce jevit (posedlost vlastním obrazem je posedlostí vědomím druhého, ve kterém se ten odráží). A to jsou jen jinými slovy vyjádřené dvě základní potřeby narcistní osobnosti, z nichž neposkytnutí jen jedné způsobí jak zneuznání a tedy zvržení panství, účinnost čehož ve formě taktiky nenásilného odporu názorně předvedl Gándhí v Indii, tak i běžný narcisistický hněv (což nám současně poskytuje diagnostickou metodu pro odhalení narcisistické poruchy osobnosti, kterou si doporučuji rovnou i vyzkoušet ve vlastním okolí, samozřejmě při dodržení bezpečné vzdálenosti a dalších ochranných opatření).
Dynamika poruchy
Příčiny těchto u všech lidí přítomných narcistních (respektive kouzelnických či panských) tendencí jsou různé, převážně se jedná o běžnou nedostatečnost, politicky relevantní jsou ale jejich psychologické následky, pro které, jak píše Erich Fromm v knize Lidské srdce, ztrácí narcisistická osobnost vztah ke světu, v čehož důsledku je ovládána pocity osamocenosti a strachu. Ty je pak nucena kompenzovat narcistním sebepřeceňováním založeným na pokřiveném vnímání sebe a světa (což jsou od sebe neoddělitelné a vzájemně se podmiňující oblasti). Narcistní osoba navíc v určité fázi "hojení" své nedostatečnosti snovým fantazírováním nevědomě překročí Rubikon, za kterým se už zcela vzdává možností léčit skutečné příčiny ve vnějším světě či u sebe samé. Začíná se uzavírat do myšlenkového kosmu vlastních fabulací, na kterých začne být existenčně závislá a mimo kterých se už pro ní nenachází realita, kterou by mohla v zájmu vlastního uzdravení přetvářet, ale už jen psychóza.
Jelikož si je jejím obklopováním svého fantasijního vězení tato osoba intuitivně vědoma, boj o zachování nově vybudovaného snového životního milieu se proměňuje v boj proti vlastnímu šílenství. A z uvedeného důvodu, že to je obdobou psychické, osobnostní a sociální smrti, se boj o udržení iluzorních představ a obrazů následně stává existenčním bojem o samotné přežití, se všemi důsledky, který ten sebou nese. To vysvětluje neuvěřitelnou urputnost, energičnost a suverénnost osob s narcistní poruchou osobnosti, kterými se vyznačuje prosazování jejich představ ve společnosti, pro jehož intenzitu je pro "nenarcistního" (ale abychom příliš nelichotili taky ne moc imaginativního a přemýšlivého) běžného člověka téměř nepředstavitelné, že by mohly být jen výplodem fantazie.
Síla přesvědčivosti autoritářských vůdců a jejich klonů rozesetých napříč celou společností (kdo jsme i víc takových neměli ve školní třídě, vedlejší kanceláři nebo i mezi sourozenci...), která by dovedla energeticky nahradit odstavované německé jaderné reaktory mnohem účinněji než větrná energie, tak nevyplývá ze skutečnosti, že svým iluzím sami věří, ale z toho, že nemají na výběr jim nevěřit a konají tak s pistolí u hlavy. Při konfrontaci s kritikou nebo jen prostém ohrožení jejich "cuckoo-landu" je tak zachvacuje pověstně destruktivní narcisistický hněv právě pro tento náboj "existenční hrozby", pro kterou cítí absolutní životní ohrožení.
To vysvětluje i skutečnost, že jejich politika je politikou existenčního přežití a i jen banální oblasti života a společnosti umí transformovat do bojiště na život a na smrt, ideálně v přímo kmenovém sjednocení proti vnějšímu nepříteli. To je i případ současné identitární politiky, která tak ne náhodou kvete právě v přehnaně reflexivní a "postfaktické" době. A při této "život ohrožující" konfrontaci s realitou - odlišným pohledem jiného člověka způsobené extrémní formě kognitivní disonance, zůstávají narcistní osobě v případě, že si už uzavřela cestu ke tvořivému přetváření skutečnosti (okolního světa a především samého sebe), na výběr snad již jen poslední tři možnosti.
Narcistní životní strategie
Nejjednodušeji (ale i nejrizikověji) se může prostou agresivní destrukcí druhého zbavit jeho odlišného a reálnějšího pohledu (sem patří i případ následné pomsty, jako když Zeman nebo Klaus podkopávají a destruují bývalé vlastní politické strany, které je odvrhly). Snaha zničit druhého bývá iracionální, zaslepuje i samotného jejího nositele a pokřivuje jeho vnímání, maskuje se různými racionalizacemi i morální povahy a nezastavuje se ani před vlastním bratrem, jelikož i když to Sartre myslel trochu jinak, peklo jsou ti druzí... V případě zbabělejšího narcise pak ústí hněv jen do dehumanizování druhého v představách a řeči (vyloučení z lidského rodu odebírá "pravomoc soudit" a tak odzbrojuje kritiku), jelikož to ale v konečném důsledku taky vede k agresi (což, mimochodem, představuje to tajemné pojítko mezi narcismem a sadismem, který je tak často "jen" jeho vedlejším nezamýšleným důsledkem), vyjde to nastejno.
Bez použití násilí se pokračováním jízdy v zaběhaných kolejích dovede narcistní osoba před již dobře známou přicházející depresí z rozpadu fiktivní identity bránit dalším prohlubováním svého narcismu ještě silnějším opevňováním snových hradeb. Tedy ještě pokročilejším pádem do nemoci, a to až do míry ústící v psychózu - úplným únikem z reality. Jelikož ta je ale onou zmiňovanou šíleností, jejíž blízkost ohrožená osoba tuší a před kterou se brání, upřednostní poslední možnost, která jí ještě zůstává. A tou je prostřednictvím manipulace druhými lidmi, nejlépe jejich celými skupinami, vyřešit rozpor mezi svým iluzorním vnímáním a realitou zdánlivě a jen dočasně tím, že vnutí společnosti vlastní narcistní představy.
Zdá se sice, že po zániku šancí přetvářet samotnou skutečnost zůstává už jen možnost zavrtat před ní hlavu do písku a zničit všechny, kdo by ji chtěli odtud vyhrabat, na zdánlivé štěstí všech narcisů má podstata skutečnosti jednu specifickou vlastnost, o které tuší jen kritičtější část obyvatelstva a lépe poznají ti, kteří se jí profesionálně zabývají - sociální vědci, umělci a politický, mediální či marketingoví manipulátoři. A tou je ta, že není tak zcela skutečná, jak se zdá, ale jako společensky podmíněná má povahu obecně sdílených představ, takových "univerzálních fantazií", které jsou výsledkem vzájemného skupinového předávání nebo dokonce i společné dohody.
A tato pro všechny jednotlivce osvobozující podstata sociální skutečnosti poskytuje narcistům novou příležitost ochránit své vzdušné zámky před barbary, stojícími pod jejich branami, pozváním jejich hord dovnitř. A navíc s pomocí jejich zmanipulovaného přesvědčení ještě zpevnit jejich hradby, a tak nakonec, bez potřeby proměnit hrozivý vnější svět v jeho podstatě, ovládnout jej na úrovni jeho obecně přijímané reflexe.
Závěr
Proč si nevzít příklad ze 79leté předsedkyně Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosi, která se nejrázněji postavila Trumpově posedlosti zdí, jelikož, jak i v The Washington Post připomněla Ellen McCarthy, po výchově pěti dětí velice dobře ví, že narcisistickému hněvu se neustupuje ani o píď, čímž nepomáháme jen sobě, ale především malému narkomanovi, postupně propadajícímu nevyléčitelné závislosti na sebeiluzích. A jestliže se v příštích volbách potvrdí pokračující pokles preferencí některých středoevropských a jednoho amerického politika, vzhledem ke kritickému stavu jejich poruchy by měla již teď dotyčná psychiatrická oddělení připravovat volná lůžka pro výjimečně pokročilé případy této mentální narkomanie.
Věnováno bratrovi - snad najdeš cestu zpátky, možná ještě není pozdě (tak nakonec se přece povedlo zakončit s klišé)...
________________________
Doplňující kazuistika (i když se v kulturnějších kruzích ohrnuje nad Hollywoodem nos, ve skutečnosti tím, že umožňuje vytvářet si fiktivní světy "nanečisto", poskytuje společensky velice prospěšný bezpečnostní odvodový ventil pro osoby s narcistní poruchou osobnosti, z nichž mnohé by jinak skončili v politice) - Steven Seagal, mistr bojových umění, herec, scénárista a hudebník (autor alba Písničky z Křišťálové jeskyně), kterému před třemi lety udělil osobně ruské občanství samotný jeho politický idol, prezident Putin (asi v rámci programu zničení Spojených států ukradením jejich největších talentů). Podle svých vlastních slov ve svém životě radil a trénoval agenty CIA, s pomocí americké mafie (prý je sám italského původu) bojoval s japonskou Yakuzou, je popředním světovým odborníkem na starověké meče, učil se bojovému umění přímo u zakladatele aikida (který umřel, když byl Seagal náctiletý), mluví čtyřmi jazyky (ale skromně používá jen angličtinu) a snad ani nepřekvapí, že je obdařený léčitelskými schopnostmi. Ve filmu se nespoléhá jen na svůj zevnějšek, ale herecké umění staví na Stanislavského metodě (jak sám prozradil, „tajemství nespočívá v tom hrát, ale být“) a doufá, že bude známý i jako veliký herec a navíc i spisovatel, nejen jako sexsymbol. To, že již naplnil i tu poslední ambici, dosvědčí producent jednoho z jeho akčních filmů, který jej jednou našel v jeho hereckém přívěsu brečet nad, podle Seagala, tím nejfantastičtějším scénářem, jaký kdy četl. Na otázku, kdo jej napsal, odpověděl herec dojatě: „Já“. A to, že šílené myšlení vede dříve či později i k šíleným činům, předvedl sám ve své televizní reality show, ve které si hrál na šerifa a v jednom jejím díle se i v rámci svých aktivit na ochranu zvířat účastnil policejního přepadení obydlí podezřelého organizátora kohoutích zápasů. Se třiceti ozbrojenci včetně elitní jednotky policejního nasazení SWAT a robotem vyzbrojeným výbušninami prorazil Seagal obrněným tankem, který jej nechali řídit, zeď domu podezřelého a při přepadu omylem zabil 115 kuřat a štěňátko jeho dětí, jejichž životy asi taky ohrozil. A tak nám tento alfa-narcis názorně demonstroval, že i jen nevinné lži si nakonec vyžádají nevinné oběti (fráze jakoby vypadla ze Seagalova filmu, opravdu už ale definitivní závěr, víc klišé v záloze nemám)...
Fiala II slibuje platy jako v Německu, babišuje a trumpuje. Ale není Babiš ani Trump
Bezpodmínečná podpora Ukrajiny je klíč k míru. Američané to už pochopili
Klaus tvrdí, že se blížíme k 50. letům, k totalitě. Je to lež a nebezpečná manipulace
V roce 1989 byl vzorem Havel, v roce 2024 je elitou Babiš. Hodnoty se vypařují
Co od nás odešlo s Karlem Schwarzenbergem
