Švéd je jako láhev kečupu
I když většinu lidí docela překvapila ráznost výstupu 16leté copaté dívenky ze Stockholmu, která vypadá na dvanáct, snad nikomu, kdo Švédy trochu zná, na krátkém výstupu diplomaticky označeném za "emotivní" nepřišlo nic zvláštního. Nemluvě o tom, že psychiatrizovat rozdílný národní charakter vykazuje spíš známky neuvědomovaného mezikulturního nepochopení, než objektivní "vědecké" diagnózy.
Navzdory tomu, že Švédi navenek vytvářejí dojem stoických soch z mramoru, vždy měli naštěstí mezi sebou i umělecké podvratné živly, které se rády nořily do podvědomých hloubek kolektivní psyché a snažily se upozornit na to, že vidět je jen vrcholek ledovce. Národní kinematografie se tak většinou redukuje na zpodobování navenek pevných charakterů, které se postupně hroutí a lámou pod nezvladatelným náporem pořád silněji útočících emocí nebo dlouho ignorované vnější reality. Podobně, jako Strindberg v literatuře odkrýval skryté fantazie, ambice a "pudy" svých spoluobčanů, tak i Bergson ve filmu dovedl držet nekonečně dlouhý pohled kamery na tvář filmového představitele až do chvíle, než se ta konečně téměř nepozorovatelně roztaje pod naléhavostí svazovaných duševních pohnutí.
I když špatné jazyky tvrdí, že Švédi jen neumějí pracovat se svými emocemi, ve skutečnosti pro ně společnost prostě není nastavena a "kooperující a konsensuální komunita", jejíž nutnost pravděpodobně vyústila z nepříznivých klimatických podmínek, se projevuje v podobě těžkého a špatně dýchatelného ovzduší (v přeneseném smyslu nijak nesouvisejícím se švédským environmentalismem), napjaté atmosféry dopadající na každého, kdo v zemi trochu déle žije. Není proto náhoda, že nejvíc cizinců, kteří v roce 2004 zemřeli při tsunami v Indickém oceánu, bylo ze Švédska a když se v zimě projdete po španělském pobřeží, můžete si velice dobře rozšířit zásobu švédských slovíček. Zkráceně řečeno, zpod psychického náporu těžkého švédského společenského ovzduší můžete buď jen utéct do zahraničí anebo se ním nechat ubít až do stavu nevybuchnuté sopky, uzlíčku nervů anebo dalšího výstižného pojmenování jedním návštěvníkem pocházejícím z kultury, která vše, co si vkládá do úst, nejdřív vykoupe v lázni kečupu.
Slovy jednoho Američana, jehož extrovertní národ nemá ve svém slovníku slovní spojení "nevyjádřená emoce", jsou Švédi jako láhev kečupu. Zatřepete ní jednou, nic nevyjde. Zatřepete podruhé, pořád nic. A když s ní zatřepete potřetí, vylije se vám na talíř celý obsah. No a jeden takový Švéd se právě "vylil" na společný globální konferenční talíř Organizace spojených národů. To, co svět viděl, nemělo nic společného s autismem, ADHD či prostou emocionálností mladé dívky, kterými ta může současně klidně "trpět", ale bylo běžným projevem sopečnaté krajiny, která vytváří horizont švédské společnosti. A stačí jen trochu déle spočinout při jejím pozorování anebo pro ty línější si jen pustit její zrychlený videozáznam v podobě Strindbergových knih či Bergsonových filmů a zanedlouho se sami stanete svědky proměny vyprahlé pouště v nejdramatičtější přírodní drama.
Mírumilovná paní po tom, co vykročíte na přechod pro chodce o něco dřív, když na něm ještě prochází autem a zaklepete jí na zadní okénko, jelikož si dává nějak na čas, vás začne docela šíleně autem pronásledovat, troubit, křičet a v tom typickém švédském sopránu na celou ulici vyluzovat něco nesrozumitelného. Jiní, jinak docela milí sousedé, vám zase ze společné domovní pračky (ve Švédsku se pračky považují za "luxusní" zboží a i v bohatších bytových domech se pere ve společných) vyházejí právě vyprané prádlo na dlážku jen proto, že jste o nějakou tu čtvrthodinu překročili časový harmonogram prádelny. A to nemluvě o dalších případech amplifikovaných reakcí na porušení jednoho z milionu nepsaných a na první pohled nepodstatných pravidel společného soužití (které mají samozřejmě všechny "opodstatněnou logiku", jsou nezpochybnitelné, v každé provincii země rozdílné a pro svojí nepsanou povahu zcela zabraňující plné integraci první generace imigrantů z mimoevropského kulturního okruhu), o kterých bych v mém případě raději pomlčel (a z nichž příčiny některých mi pořád zůstávají záhadou), ale se kterými se dříve nebo později setká každý dlouhodobější návštěvník země.
Jinak řečeno, realita se odehrává ve výjimečných, krátkých okamžicích, utopených před pozorností v moři balastu. V těchto kritických chvílích se odhaluje pravda, a jestli ji chce člověk číst, musí vyhledávat to, co se vymyká a svou nevšedností často "uráží vkus", který se tvoří prostým a otupělým zvykem. Když jsou vyjeté koleje výjimečně mocné a nepřipouštějí odchylky, jednotlivec ztrácí možnost normální cestou vyjádřit skutečnost nebo prostě jen to, co se jim nějak vymyká. A když se mu to nakonec povede, z povahy věci to pak nevypadá moc uhlazeně.
Švédsko vždy patřilo mezi největší producenty oceli a strojírenskou velmoc, a to i v přeneseném smyslu charakterizující jeho společenskou atmosféru a kulturu. Naštěstí ale byla země i průkopníkem ve vývoji výbušnin a tak vždy, když se našli jedinci schopni prorazit ocelový společenský krunýř, uskutečnili to ve formě a sílou exploze. Nesouhlas a odchylku jde v "konsensuální a kooperativní" kultuře držet na uzdě jen do té doby, než výbuchem své nahromaděné energie vše nesmete.
To, co mohli lidé v OSN vidět, byla běžná (a když se budete jen trochu pozorněji dívat i téměř každodenní) švédská reakce, pro kterou by měli mít porozumění především lékaři lidských duší. I sebelepší psychiatrické vzdělání a dlouholetá praxe, které si neuvědomují specifičnost a odlišnost národních charakterů, ale jsou po celou dobu zavrtané v jedné středoevropské, kopečky obklopené kotlině, si mohou velice lehce zaměnit mezikulturní nepochopení či i neuvědomovanou implicitní xenofobii za "objektivní vědeckou" diagnózu.
Všechny národy se na sebe vzájemně zdálky dívají přes pokřivené čočky zamlžených dalekohledů a když teď již bývalý předseda Výboru sekce Dětské a dorostové psychiatrie PS ČLS JEP, jehož jediná delší "zahraniční" zkušenost byla z praxe v Ružomberku, v podstatě správně říká, že Greta Thunberg prožívá úzkost a vidí svět černobíle, tak si neuvědomuje, že z cizího pohledu každý Švéd prožívá úzkost, dívá se na svět a chová černobíle. Jedná se o národní specifičnost, a i tu jen hodnocenou partikulárními kritérii zdejší místní specifičnosti. Ve Švédsku si prostě kečupem jídlo neochutíte a když se do země náhodou chystáte, připravte se na to, že buď z jeho láhve nedostanete ven ani kapku, nebo se vám vylije úplně celá...
Navzdory tomu, že Švédi navenek vytvářejí dojem stoických soch z mramoru, vždy měli naštěstí mezi sebou i umělecké podvratné živly, které se rády nořily do podvědomých hloubek kolektivní psyché a snažily se upozornit na to, že vidět je jen vrcholek ledovce. Národní kinematografie se tak většinou redukuje na zpodobování navenek pevných charakterů, které se postupně hroutí a lámou pod nezvladatelným náporem pořád silněji útočících emocí nebo dlouho ignorované vnější reality. Podobně, jako Strindberg v literatuře odkrýval skryté fantazie, ambice a "pudy" svých spoluobčanů, tak i Bergson ve filmu dovedl držet nekonečně dlouhý pohled kamery na tvář filmového představitele až do chvíle, než se ta konečně téměř nepozorovatelně roztaje pod naléhavostí svazovaných duševních pohnutí.
I když špatné jazyky tvrdí, že Švédi jen neumějí pracovat se svými emocemi, ve skutečnosti pro ně společnost prostě není nastavena a "kooperující a konsensuální komunita", jejíž nutnost pravděpodobně vyústila z nepříznivých klimatických podmínek, se projevuje v podobě těžkého a špatně dýchatelného ovzduší (v přeneseném smyslu nijak nesouvisejícím se švédským environmentalismem), napjaté atmosféry dopadající na každého, kdo v zemi trochu déle žije. Není proto náhoda, že nejvíc cizinců, kteří v roce 2004 zemřeli při tsunami v Indickém oceánu, bylo ze Švédska a když se v zimě projdete po španělském pobřeží, můžete si velice dobře rozšířit zásobu švédských slovíček. Zkráceně řečeno, zpod psychického náporu těžkého švédského společenského ovzduší můžete buď jen utéct do zahraničí anebo se ním nechat ubít až do stavu nevybuchnuté sopky, uzlíčku nervů anebo dalšího výstižného pojmenování jedním návštěvníkem pocházejícím z kultury, která vše, co si vkládá do úst, nejdřív vykoupe v lázni kečupu.
Slovy jednoho Američana, jehož extrovertní národ nemá ve svém slovníku slovní spojení "nevyjádřená emoce", jsou Švédi jako láhev kečupu. Zatřepete ní jednou, nic nevyjde. Zatřepete podruhé, pořád nic. A když s ní zatřepete potřetí, vylije se vám na talíř celý obsah. No a jeden takový Švéd se právě "vylil" na společný globální konferenční talíř Organizace spojených národů. To, co svět viděl, nemělo nic společného s autismem, ADHD či prostou emocionálností mladé dívky, kterými ta může současně klidně "trpět", ale bylo běžným projevem sopečnaté krajiny, která vytváří horizont švédské společnosti. A stačí jen trochu déle spočinout při jejím pozorování anebo pro ty línější si jen pustit její zrychlený videozáznam v podobě Strindbergových knih či Bergsonových filmů a zanedlouho se sami stanete svědky proměny vyprahlé pouště v nejdramatičtější přírodní drama.
Mírumilovná paní po tom, co vykročíte na přechod pro chodce o něco dřív, když na něm ještě prochází autem a zaklepete jí na zadní okénko, jelikož si dává nějak na čas, vás začne docela šíleně autem pronásledovat, troubit, křičet a v tom typickém švédském sopránu na celou ulici vyluzovat něco nesrozumitelného. Jiní, jinak docela milí sousedé, vám zase ze společné domovní pračky (ve Švédsku se pračky považují za "luxusní" zboží a i v bohatších bytových domech se pere ve společných) vyházejí právě vyprané prádlo na dlážku jen proto, že jste o nějakou tu čtvrthodinu překročili časový harmonogram prádelny. A to nemluvě o dalších případech amplifikovaných reakcí na porušení jednoho z milionu nepsaných a na první pohled nepodstatných pravidel společného soužití (které mají samozřejmě všechny "opodstatněnou logiku", jsou nezpochybnitelné, v každé provincii země rozdílné a pro svojí nepsanou povahu zcela zabraňující plné integraci první generace imigrantů z mimoevropského kulturního okruhu), o kterých bych v mém případě raději pomlčel (a z nichž příčiny některých mi pořád zůstávají záhadou), ale se kterými se dříve nebo později setká každý dlouhodobější návštěvník země.
Jinak řečeno, realita se odehrává ve výjimečných, krátkých okamžicích, utopených před pozorností v moři balastu. V těchto kritických chvílích se odhaluje pravda, a jestli ji chce člověk číst, musí vyhledávat to, co se vymyká a svou nevšedností často "uráží vkus", který se tvoří prostým a otupělým zvykem. Když jsou vyjeté koleje výjimečně mocné a nepřipouštějí odchylky, jednotlivec ztrácí možnost normální cestou vyjádřit skutečnost nebo prostě jen to, co se jim nějak vymyká. A když se mu to nakonec povede, z povahy věci to pak nevypadá moc uhlazeně.
Švédsko vždy patřilo mezi největší producenty oceli a strojírenskou velmoc, a to i v přeneseném smyslu charakterizující jeho společenskou atmosféru a kulturu. Naštěstí ale byla země i průkopníkem ve vývoji výbušnin a tak vždy, když se našli jedinci schopni prorazit ocelový společenský krunýř, uskutečnili to ve formě a sílou exploze. Nesouhlas a odchylku jde v "konsensuální a kooperativní" kultuře držet na uzdě jen do té doby, než výbuchem své nahromaděné energie vše nesmete.
To, co mohli lidé v OSN vidět, byla běžná (a když se budete jen trochu pozorněji dívat i téměř každodenní) švédská reakce, pro kterou by měli mít porozumění především lékaři lidských duší. I sebelepší psychiatrické vzdělání a dlouholetá praxe, které si neuvědomují specifičnost a odlišnost národních charakterů, ale jsou po celou dobu zavrtané v jedné středoevropské, kopečky obklopené kotlině, si mohou velice lehce zaměnit mezikulturní nepochopení či i neuvědomovanou implicitní xenofobii za "objektivní vědeckou" diagnózu.
Všechny národy se na sebe vzájemně zdálky dívají přes pokřivené čočky zamlžených dalekohledů a když teď již bývalý předseda Výboru sekce Dětské a dorostové psychiatrie PS ČLS JEP, jehož jediná delší "zahraniční" zkušenost byla z praxe v Ružomberku, v podstatě správně říká, že Greta Thunberg prožívá úzkost a vidí svět černobíle, tak si neuvědomuje, že z cizího pohledu každý Švéd prožívá úzkost, dívá se na svět a chová černobíle. Jedná se o národní specifičnost, a i tu jen hodnocenou partikulárními kritérii zdejší místní specifičnosti. Ve Švédsku si prostě kečupem jídlo neochutíte a když se do země náhodou chystáte, připravte se na to, že buď z jeho láhve nedostanete ven ani kapku, nebo se vám vylije úplně celá...
Otevřený dopis Janu B. Graubnerovi, arcibiskupovi pražskému
Video jako důkaz, Němcová chlastala s Putinem, hecuje Babiš davy. Tohle jsou fakta
Čech v Anglii: A čím se mám bránit?
Ekonomika lásky: více svobody, ale méně vztahů a větší samota
Zelenskyj láká kluky do armády, česká stopa na Ukrajině a dochází Rusům dech?
