Open space pracoviště ničí podle vědců komunikaci a myšlení
Ze všeho nejdřív bych rád upozornil, že tento článek je zcela zbytečný, jelikož světu nevládne racionální diskuse a síla argumentů, ale účetní. Chyba samozřejmě není na straně manažerů v tom, že by omylem něco nedomysleli nebo neměli dostatek informací. Chyba je v běžných lidech, kteří si pomýleně myslí, že u nich vůbec existuje nějaká racionální diskuse a věří, že co je vydávané za skutečný důvod má v reálném světě větší relevanci než reklamní slogan.
„Filosofie“ architektury pracoviště
Teď se ale jen imaginativně přeneseme do světa, ve kterém se manažeři skutečně řídí racionálními důvody a přemýšlí v dlouhodobějším kontextu, v němž tak má smysl argumentovat. I když nejpodstatnějším důvodem open space pracoviště je prostě nasáčkovat co nejvíc zaměstnanců do co nejmenšího prostoru, a tak o něco snížit výslednou číslici v účetní kolonce „Má dáti“ (spolu s „foucaultovskou“ snahou vštípit jim pocit neomezeného veřejného dohledu), v proklamativní, tedy zavádějící rovině se za hlavní ratio otevřené „kanceláře“ označuje podpora komunikace a kooperativity zaměstnanců prostřednictvím zvýšení jejich sociálních interakcí. K tomu má dojít díky eliminaci fyzických bariér mezi nimi, která má tak podle teorie (respektive maskovacího manévru) podporou spolupráce, výměny informací a týmového ducha bezpečně nést korporativní koráb na vlnách inovace do rozbouřených vod vysoce konkurenčních mezinárodních trhů.
Výzkumníci Harvardovy univerzity ale naštěstí nesídlí ve sparťanských podmínkách současného otevřeného kancelářského podpalubí, ale v novogotických a klasicistických budovách stavěných v idealistických nebo spíš zdravým rozumem se řídících dobách, kdy ještě účetní nikdo neposlouchal a jelikož tak mají pořád pojetí o tom, jaké to je mít klidný soukromý prostor umožňující plnohodnotnou práci, byl jim tento druh pokrokového, kreativního a inovativního manažerského myšlení informační doby podezřelý. A tak se rozhodli v této oblasti snad poprvé aplikovat objektivní výzkumné techniky a místo subjektivních dotazníků exaktně změřit kvantitativní a kvalitativní změny sociálních interakcí při přechodu dvou větších nadnárodních společností od tradičních uzavřených kanceláří k open space pracovišti.
Když se jen na chvíli budeme tvářit, že manažeři by pro své, do veliké míry společenskovědní vysokoškolské vzdělání měli mít v sociologii, psychologii a snad i antropologii či filosofii alespoň částečný rozhled a být racionálně analyzující, vědecké poznatky aplikující a osvícenějším myšlením nad průměrem vyčnívající jedinci („elitou“), je dobré si jen na teoretické rovině připomenout filosofii stojící za myšlenkou transparentního, otevřeného a prostorově nerozděleného pracoviště, jelikož na této úrovni se jí zabývají vědečtí výzkumníci, ze kterých mnozí ji už v samotné teorii zcela popírají. I když jak teorie, tak i empirické důkazy byly v minulosti nejednoznačné a často protichůdné, minimálně v oblasti managementu lidských zdrojů podle podoby moderního pracoviště zjevně převážila sociologická teorie prokazující kauzální propojení mezi zintenzivněním mezilidských kontaktů odstraněním prostorových hranic a zvýšením spolupráce a kolektivní inteligence. Ta vycházela z redukcionistických a „fyzikalistických“ předpokladů, podle kterých jsou sociální interakce, a v jejich důsledku i výměna informací a mezilidská kooperace, funkcí prostorové blízkosti, v čehož důsledku je možné je zintenzivnit prostým odstraněním fyzických a prostorových hranic eliminací zdí a nasáčkováním lidí na hromadu.
I když na chvíli zapomeneme to, že internet a další telekomunikační prostředky vytvářejí zcela nové společenské podmínky, které tyto fyzicky a prostorově redukcionistické předpoklady zcela vyvracejí, rozšíření technologických prostředků přenosu lidské řeči na dálku nebylo vůbec nutné na jejich popření. Jak věděl i každý romanopisec 18. a 19. století a čehož významu si všimli i fenomenologové první poloviny 20. století, volněji parafrázovanými slovy filosofa Miroslava Petříčka může být fyzický prostor lidskému prožívání sociálního života zcela lhostejný. Jak především městští lidé dobře vědí, i několik tisíc kilometrů vzdálený spřízněný člověk je často ve světě prožívání člověku blíž, než soused, od kterého jej v duševní rovině mohou dělit i celé oceány, i když na té fyzické jen tenká papundeklová zeď. Esoteričtěji řečeno, subjektivně zakoušená blízkost není funkcí objektivní fyzikální spatiální proximity, která tak není přímým nositelem trvalejších a hlubších sociálních interakcí, zakládajících smysluplnější komunikaci, spolupráci a kolektivní inteligenci.
Na tuto triviální a každým člověkem bezprostředně ověřitelnou hypotézu navazovala další škola sociologie organizace, sociální psychologie a architektury, která ale asi i z výše uvedených účetnických důvodů zůstává v dnes převažující manažerské praxi ignorována. Ta se obrátila proti této sociologické formě „materialistického fyzikalismu“, podle kterého i ve společnosti platí, že jen sousedící tělesa do sebe narážejí a prokázala, že prostorové hranice mají pro orientaci jedince ve společnosti a na jejím základě i formování sociálních interakcí podstatný funkční význam. Především mu umožňují porozumět svému sociálnímu prostředí prostřednictvím jeho modularizace a rozčlenění jeho účastníků na ty, kteří daného jedince mohou sledovat, disponují informacemi či náležejí k organizaci a kteří ne. Vedle sociálního vymezení účastníků vzhledem k vnějšku navíc prostorová ohraničení strukturálně vymezují i dovnitř a určují, kdo co kontroluje a kdo se komu zodpovídá.
Pro tuto funkci jasné strukturalizace společenského světa jsou podle této teorie prostorová ohraničení na pracovišti nevyhnutelná pro výměnu informací, mezilidskou spolupráci a vytváření kolektivní inteligence tím, že vytvářejí sdílené kognitivní modely sociálního prostředí, na kterých je jeho existence závislá. Sociální interakce tak mohou fungovat jen v již nějak strukturalizovaném sociálním vesmíru, jehož kognitivní „kartografické distinkce“ jsou zhmotněné právě v síti prostorových ohraničení, na pracovišti vtělených především do kancelářských zdí. Mosty mezi lidmi je navíc možné stavět jen přes průkopy, které již mezi nimi stojí a bez kterých by se asi i instinktivně rozprchli do lesů ještě předtím, než by se vůbec mohli setkat alespoň na těch jejich opačných březích - bez hranic tak neexistuje ani jejich překračování.
Výzkum vlivu open space na zaměstnance
A právě tato oponující teorie vlastně docela přesně předpověděla i empirické výsledky dvou kvazi-terénních experimentů už výše uvedených výzkumníků Harvardovy univerzity E.S. Bersteina a S. Turbana, minulý rok publikovaných ve Philosohical Transactions of the Royal Society B., čímž vlastně tu nejdůležitější část a důvod tohoto textu vzhledem k tomu, že technické detaily výzkumu si může každý dohledat v uvedeném veřejně zpřístupněném článku, můžeme ve veliké míře klidně přeskočit. Jak zcela přesně předpověděli ti osvícenější a z povahy své sofistikovanosti i manažerskou praxí a teorií ignorovaní sociální vědci, odstraněním kancelářských zdí a přebudováním tradičně rozděleného pracoviště na jeden obří open space prostor došlo k drastickému snížení bezprostředních sociálních interakcí o více než 70 procent. A místo očekávaného kolektivního brainstormingu, rozkvětu vzájemné komunikace a spolupráce či exploze skupinové kreativity, rozdmýchávající firemní inovaci poháněnou plachtami napnutými čerstvě rozprouděnou kolektivní inteligencí, se dostavil v podstatě rozklad předtím fungující, i když docela přísně strukturované bezprostřední organizační spolupráce („tváři v tvář“).
Shrnuto, sociální interakce „tváří v tvář“ se snížily o 72% a zaměstnanci tak přicházeli do bezprostředního vzájemného kontaktu jen něco přes hodinu a půl denně, tedy jen čtvrtinu z téměř 6 hodin, které ve společných interakcích průměrně denně trávili v uzavřených kancelářích. Co může být pro někoho ještě překvapivější, fyzická blízkost a absence bariér zvýšily elektronickou komunikaci o čtvrtinu až polovinu u emailové a o dvě třetiny pak u méně významných tzv. rychlých zpráv (instant messages). Ovšem i tento nárůst dovedl nahradit drastický pokles bezprostřední komunikace jen z menší části a množství sociálních interakcí se tak obecně pořád hluboce propadlo, a to i včetně těch produktivních, nejen kancelářského „tlachání“. Celkový pokles sociálních interakcí a nahrazení části těch zbylých elektronickou komunikací tak mělo navíc negativní vliv i na produktivitu zaměstnanců a v dalším kvalitativním výzkumu hodnocení její změny samotní vedoucí pracovníci potvrdili, že po odstranění prostorových bariér na pracovišti znatelně poklesla i výkonnost pracovníků.
Zatímco ve fyzicky rozčleněných kancelářských prostorech se vytváří více vzájemně intenzivněji komunikujících a úžeji spolupracujících relativně otevřených a dynamických skupinek, na otevřeném pracovišti v transparentním prostoru nebylo jen jejich formování oslabeno, ale navíc ani nebyly nahrazené tím jedním velkým a všem společným, manažery vysněným „firemním týmem“. Na architektonické zboření fyzických hranic lidé místo toho reagovali vystavěním kompenzačních psychologických sociálních zdí, které se navíc ukázaly být ještě vyšší a nepřekonatelnější, než ty prostorové. A vedle zachování předešlých fyzických zdí, oddělujících méně interagující pracovníky, v nové a ještě rozšířenější psychologické formě, se navíc objevily i nové duševní bariéry, ničící v soukromých prostorách kanceláří již zavedené sociální interakce. Ty se ve „slídivém“ otevřeném transparentním prostoru, ve kterém všichni vidí a slyší vše, v převážné míře rozpadly a jen zčásti přesunuly a tím zachovaly ve sféře elektronické komunikace.
A tak se již i vědecky exaktně překvapivě zjistilo, že lidé nejsou karteziánsko-newtonovská rozprostraněná tělesa, ale budou mít asi duševní substanci a formování lidských komunikativních interakcí tak není jen funkcí prostorové blízkosti, vzájemné pozorovatelnosti a absence fyzických bariér. Navíc se i při účetní redukci pracoviště na dvě kolonky „Má dáti“ a „Dal“ ukazuje, že není možné snižovat první bez snižování i té druhé a když se začne šetřit už i na zdech a prostoru, tak to prostě musí mít disproporcionálně nepříznivý vliv na produktivitu lidské práce. A při ignorování širších a dlouhodobějších dopadů se tak jedná i o velice špatné účetnictví.
Vedle negativních změn v rovině bezprostředních sociálních interakcí ale došlo u samotných jednotlivců i k výrazně rozkladným proměnám v oblasti jejich psychologie a kognice. Ukázalo se, že prostorové rozčlenění a hranice nejen, že neomezují, ale dokonce podporují kognitivní schopnosti jednotlivců a jejich odstranění nevede k odvázání a osvobození inteligence, ale naopak k jejímu přetížení, rozptylování, zkreslenosti, předpojatosti, krátkozrakosti a dalším symptomům kognitivních omezení (cognitive constraints). Podle jiného výzkumu navíc v „prostorově jednolitém“ pracovním prostředí dochází především u mužů k probouzení dalších iracionálních rivalit a soutěživých sklonů známých spíš ze zvířecí říše, které dál zamlžují kognitivní schopnosti jednotlivců a vedou k chování podkopávajícímu jejich spolupráci, často se vyznačujícímu i agresivitou (tyto výsledky mimochodem pocházejí z operačního sálu, ve kterém výrazně převažují muži - přesně tak, váš otevřený hrudník je často současně i ringem pro boxující „alfa-samce“).
Hawthornovy studie navíc prokázaly, že v rámci prostorově „zazděné“ skupiny se zintenzivňují vnitřní interakce a jiné výzkumy dokázaly, že vedle nepříznivých kognitivních důsledků podkopává open space pracoviště podmínky spolupráce a kolektivní inteligence i v afektivních a behaviorálních oblastech, jako je spokojenost, soustředěnost či pohoda zaměstnanců, vycházející z pocitu psychologického soukromí, což následně dál oslabuje sociální interakce. Výše uvedená studie Bersteina a Turbana je ale významná i v tom, že místo hodnocení subjektivních pocitů na základě dotazníků aplikovala nástroje objektivnějšího exaktního empirického měření reálných sociálních interakcí na základě velikého množství kvantifikovaných dat sbíraných v delším časovém rozmezí elektronickými sociometrickými senzory v případě fyzických interakcí a softwarovými nástroji u elektronické komunikace. A tak exaktním měřením doložili do té doby spíš jen filosofičtěji formulovanou a subjektivně prožívanou převládající intuici.
Probuzení z racionalistického snu
Z výšin vědecké teorie a výzkumu se ale musíme jednou vrátit do nížin manažerské praxe a čím dřív tak učiníme, tím méně si narazíme čumák. Vývoj jde nezadržitelně dál a navzdory výše řečenému se budou docela možná dívat budoucí zaměstnanci na dnešní dobu open space pracovišť s podobnou nostalgií, s jakou se jejich předci dívali na zlatý věk zděných kanclů, jelikož si již účetní mezitím stihli všimnout, že i ty v otevřených halách rozložené kancelářské stoly jsou současně v průběhu dne využívané jen zčásti. A tak nejen minulá myšlenka „kancelář na 1-2 zaměstnance“, ale i současný neefektivní koncept „jeden stůl na zaměstnance“ se zdá být pomalu překonaný a nahrazovaný koncepcí převzatou z městské hromadní dopravy „sedni, kde můžeš“ (pokrokově nazvané „hot-desking“). Jinak řečeno, komoditizace neprobíhá jen na straně výstupů korporátní produkce, ale i jejich personálních vstupů a když se náhodou tato proměna pracoviště v budoucnu již otevřeně odůvodní efektivitou vynakládaných prostředků, pravda bude již z povahy věci opět někde jinde - v tomto případě u posílení zaměnitelnosti lidských zdrojů.
A tak zapomeňte na zdi, které jsou již prohranou bitvou a raději si každé nové ráno jen za vlastním pracovním stolem užívejte plnými doušky, dokud tam ještě stojí. A když se i tomu zanedlouho rozeběhnou nožičky a uteče vám ke kolegovi, nebraňte se kolektivnímu „flow“ a nechte se v klidu odvát spirituální dematerializací („hmotným minimalismem“ - především na straně plnění podnikatele) sdílené ekonomiky internetové společnosti, ve které sice nakonec zaplatíte stejně, ne-li víc, než v tradiční „vlastnické“ ekonomice (na pracovním trhu svým časem a výkonem), jen s tím rozdílem, že v této vám nebude patřit už vůbec nic (sen každého účetního)... To je kouzlo, co?
A co teď s těmito informacemi můžete dělat, když se tomuto vývoji chcete vzbouřit? No přece zorganizovat něco na způsob komunistických podnikových výborů ROH, vyslat jej za vedením společnosti a říct mu to, co Greta Thunberg v OSN (bez ironie): „Nechci, abyste poslouchali mě, ale vědce (a ne jen účetní)...“ A doufat, že váš manažer, obdařený MBA z béčkové americké community college či zdejšího soukromého „Institutu nejvrcholovějšího tip-topmanagementu“, si minimálně v tom prvním případě nemusel na svůj přeplacený titul přivydělávat po nocích v McDonaldu, ale měl občas večer čas a chuť přečíst si i nějakou tu relevantní sociálně vědní studii z opravdové univerzity.
„Filosofie“ architektury pracoviště
Teď se ale jen imaginativně přeneseme do světa, ve kterém se manažeři skutečně řídí racionálními důvody a přemýšlí v dlouhodobějším kontextu, v němž tak má smysl argumentovat. I když nejpodstatnějším důvodem open space pracoviště je prostě nasáčkovat co nejvíc zaměstnanců do co nejmenšího prostoru, a tak o něco snížit výslednou číslici v účetní kolonce „Má dáti“ (spolu s „foucaultovskou“ snahou vštípit jim pocit neomezeného veřejného dohledu), v proklamativní, tedy zavádějící rovině se za hlavní ratio otevřené „kanceláře“ označuje podpora komunikace a kooperativity zaměstnanců prostřednictvím zvýšení jejich sociálních interakcí. K tomu má dojít díky eliminaci fyzických bariér mezi nimi, která má tak podle teorie (respektive maskovacího manévru) podporou spolupráce, výměny informací a týmového ducha bezpečně nést korporativní koráb na vlnách inovace do rozbouřených vod vysoce konkurenčních mezinárodních trhů.
Výzkumníci Harvardovy univerzity ale naštěstí nesídlí ve sparťanských podmínkách současného otevřeného kancelářského podpalubí, ale v novogotických a klasicistických budovách stavěných v idealistických nebo spíš zdravým rozumem se řídících dobách, kdy ještě účetní nikdo neposlouchal a jelikož tak mají pořád pojetí o tom, jaké to je mít klidný soukromý prostor umožňující plnohodnotnou práci, byl jim tento druh pokrokového, kreativního a inovativního manažerského myšlení informační doby podezřelý. A tak se rozhodli v této oblasti snad poprvé aplikovat objektivní výzkumné techniky a místo subjektivních dotazníků exaktně změřit kvantitativní a kvalitativní změny sociálních interakcí při přechodu dvou větších nadnárodních společností od tradičních uzavřených kanceláří k open space pracovišti.
Když se jen na chvíli budeme tvářit, že manažeři by pro své, do veliké míry společenskovědní vysokoškolské vzdělání měli mít v sociologii, psychologii a snad i antropologii či filosofii alespoň částečný rozhled a být racionálně analyzující, vědecké poznatky aplikující a osvícenějším myšlením nad průměrem vyčnívající jedinci („elitou“), je dobré si jen na teoretické rovině připomenout filosofii stojící za myšlenkou transparentního, otevřeného a prostorově nerozděleného pracoviště, jelikož na této úrovni se jí zabývají vědečtí výzkumníci, ze kterých mnozí ji už v samotné teorii zcela popírají. I když jak teorie, tak i empirické důkazy byly v minulosti nejednoznačné a často protichůdné, minimálně v oblasti managementu lidských zdrojů podle podoby moderního pracoviště zjevně převážila sociologická teorie prokazující kauzální propojení mezi zintenzivněním mezilidských kontaktů odstraněním prostorových hranic a zvýšením spolupráce a kolektivní inteligence. Ta vycházela z redukcionistických a „fyzikalistických“ předpokladů, podle kterých jsou sociální interakce, a v jejich důsledku i výměna informací a mezilidská kooperace, funkcí prostorové blízkosti, v čehož důsledku je možné je zintenzivnit prostým odstraněním fyzických a prostorových hranic eliminací zdí a nasáčkováním lidí na hromadu.
I když na chvíli zapomeneme to, že internet a další telekomunikační prostředky vytvářejí zcela nové společenské podmínky, které tyto fyzicky a prostorově redukcionistické předpoklady zcela vyvracejí, rozšíření technologických prostředků přenosu lidské řeči na dálku nebylo vůbec nutné na jejich popření. Jak věděl i každý romanopisec 18. a 19. století a čehož významu si všimli i fenomenologové první poloviny 20. století, volněji parafrázovanými slovy filosofa Miroslava Petříčka může být fyzický prostor lidskému prožívání sociálního života zcela lhostejný. Jak především městští lidé dobře vědí, i několik tisíc kilometrů vzdálený spřízněný člověk je často ve světě prožívání člověku blíž, než soused, od kterého jej v duševní rovině mohou dělit i celé oceány, i když na té fyzické jen tenká papundeklová zeď. Esoteričtěji řečeno, subjektivně zakoušená blízkost není funkcí objektivní fyzikální spatiální proximity, která tak není přímým nositelem trvalejších a hlubších sociálních interakcí, zakládajících smysluplnější komunikaci, spolupráci a kolektivní inteligenci.
Na tuto triviální a každým člověkem bezprostředně ověřitelnou hypotézu navazovala další škola sociologie organizace, sociální psychologie a architektury, která ale asi i z výše uvedených účetnických důvodů zůstává v dnes převažující manažerské praxi ignorována. Ta se obrátila proti této sociologické formě „materialistického fyzikalismu“, podle kterého i ve společnosti platí, že jen sousedící tělesa do sebe narážejí a prokázala, že prostorové hranice mají pro orientaci jedince ve společnosti a na jejím základě i formování sociálních interakcí podstatný funkční význam. Především mu umožňují porozumět svému sociálnímu prostředí prostřednictvím jeho modularizace a rozčlenění jeho účastníků na ty, kteří daného jedince mohou sledovat, disponují informacemi či náležejí k organizaci a kteří ne. Vedle sociálního vymezení účastníků vzhledem k vnějšku navíc prostorová ohraničení strukturálně vymezují i dovnitř a určují, kdo co kontroluje a kdo se komu zodpovídá.
Pro tuto funkci jasné strukturalizace společenského světa jsou podle této teorie prostorová ohraničení na pracovišti nevyhnutelná pro výměnu informací, mezilidskou spolupráci a vytváření kolektivní inteligence tím, že vytvářejí sdílené kognitivní modely sociálního prostředí, na kterých je jeho existence závislá. Sociální interakce tak mohou fungovat jen v již nějak strukturalizovaném sociálním vesmíru, jehož kognitivní „kartografické distinkce“ jsou zhmotněné právě v síti prostorových ohraničení, na pracovišti vtělených především do kancelářských zdí. Mosty mezi lidmi je navíc možné stavět jen přes průkopy, které již mezi nimi stojí a bez kterých by se asi i instinktivně rozprchli do lesů ještě předtím, než by se vůbec mohli setkat alespoň na těch jejich opačných březích - bez hranic tak neexistuje ani jejich překračování.
Výzkum vlivu open space na zaměstnance
A právě tato oponující teorie vlastně docela přesně předpověděla i empirické výsledky dvou kvazi-terénních experimentů už výše uvedených výzkumníků Harvardovy univerzity E.S. Bersteina a S. Turbana, minulý rok publikovaných ve Philosohical Transactions of the Royal Society B., čímž vlastně tu nejdůležitější část a důvod tohoto textu vzhledem k tomu, že technické detaily výzkumu si může každý dohledat v uvedeném veřejně zpřístupněném článku, můžeme ve veliké míře klidně přeskočit. Jak zcela přesně předpověděli ti osvícenější a z povahy své sofistikovanosti i manažerskou praxí a teorií ignorovaní sociální vědci, odstraněním kancelářských zdí a přebudováním tradičně rozděleného pracoviště na jeden obří open space prostor došlo k drastickému snížení bezprostředních sociálních interakcí o více než 70 procent. A místo očekávaného kolektivního brainstormingu, rozkvětu vzájemné komunikace a spolupráce či exploze skupinové kreativity, rozdmýchávající firemní inovaci poháněnou plachtami napnutými čerstvě rozprouděnou kolektivní inteligencí, se dostavil v podstatě rozklad předtím fungující, i když docela přísně strukturované bezprostřední organizační spolupráce („tváři v tvář“).
Shrnuto, sociální interakce „tváří v tvář“ se snížily o 72% a zaměstnanci tak přicházeli do bezprostředního vzájemného kontaktu jen něco přes hodinu a půl denně, tedy jen čtvrtinu z téměř 6 hodin, které ve společných interakcích průměrně denně trávili v uzavřených kancelářích. Co může být pro někoho ještě překvapivější, fyzická blízkost a absence bariér zvýšily elektronickou komunikaci o čtvrtinu až polovinu u emailové a o dvě třetiny pak u méně významných tzv. rychlých zpráv (instant messages). Ovšem i tento nárůst dovedl nahradit drastický pokles bezprostřední komunikace jen z menší části a množství sociálních interakcí se tak obecně pořád hluboce propadlo, a to i včetně těch produktivních, nejen kancelářského „tlachání“. Celkový pokles sociálních interakcí a nahrazení části těch zbylých elektronickou komunikací tak mělo navíc negativní vliv i na produktivitu zaměstnanců a v dalším kvalitativním výzkumu hodnocení její změny samotní vedoucí pracovníci potvrdili, že po odstranění prostorových bariér na pracovišti znatelně poklesla i výkonnost pracovníků.
Zatímco ve fyzicky rozčleněných kancelářských prostorech se vytváří více vzájemně intenzivněji komunikujících a úžeji spolupracujících relativně otevřených a dynamických skupinek, na otevřeném pracovišti v transparentním prostoru nebylo jen jejich formování oslabeno, ale navíc ani nebyly nahrazené tím jedním velkým a všem společným, manažery vysněným „firemním týmem“. Na architektonické zboření fyzických hranic lidé místo toho reagovali vystavěním kompenzačních psychologických sociálních zdí, které se navíc ukázaly být ještě vyšší a nepřekonatelnější, než ty prostorové. A vedle zachování předešlých fyzických zdí, oddělujících méně interagující pracovníky, v nové a ještě rozšířenější psychologické formě, se navíc objevily i nové duševní bariéry, ničící v soukromých prostorách kanceláří již zavedené sociální interakce. Ty se ve „slídivém“ otevřeném transparentním prostoru, ve kterém všichni vidí a slyší vše, v převážné míře rozpadly a jen zčásti přesunuly a tím zachovaly ve sféře elektronické komunikace.
A tak se již i vědecky exaktně překvapivě zjistilo, že lidé nejsou karteziánsko-newtonovská rozprostraněná tělesa, ale budou mít asi duševní substanci a formování lidských komunikativních interakcí tak není jen funkcí prostorové blízkosti, vzájemné pozorovatelnosti a absence fyzických bariér. Navíc se i při účetní redukci pracoviště na dvě kolonky „Má dáti“ a „Dal“ ukazuje, že není možné snižovat první bez snižování i té druhé a když se začne šetřit už i na zdech a prostoru, tak to prostě musí mít disproporcionálně nepříznivý vliv na produktivitu lidské práce. A při ignorování širších a dlouhodobějších dopadů se tak jedná i o velice špatné účetnictví.
Vedle negativních změn v rovině bezprostředních sociálních interakcí ale došlo u samotných jednotlivců i k výrazně rozkladným proměnám v oblasti jejich psychologie a kognice. Ukázalo se, že prostorové rozčlenění a hranice nejen, že neomezují, ale dokonce podporují kognitivní schopnosti jednotlivců a jejich odstranění nevede k odvázání a osvobození inteligence, ale naopak k jejímu přetížení, rozptylování, zkreslenosti, předpojatosti, krátkozrakosti a dalším symptomům kognitivních omezení (cognitive constraints). Podle jiného výzkumu navíc v „prostorově jednolitém“ pracovním prostředí dochází především u mužů k probouzení dalších iracionálních rivalit a soutěživých sklonů známých spíš ze zvířecí říše, které dál zamlžují kognitivní schopnosti jednotlivců a vedou k chování podkopávajícímu jejich spolupráci, často se vyznačujícímu i agresivitou (tyto výsledky mimochodem pocházejí z operačního sálu, ve kterém výrazně převažují muži - přesně tak, váš otevřený hrudník je často současně i ringem pro boxující „alfa-samce“).
Hawthornovy studie navíc prokázaly, že v rámci prostorově „zazděné“ skupiny se zintenzivňují vnitřní interakce a jiné výzkumy dokázaly, že vedle nepříznivých kognitivních důsledků podkopává open space pracoviště podmínky spolupráce a kolektivní inteligence i v afektivních a behaviorálních oblastech, jako je spokojenost, soustředěnost či pohoda zaměstnanců, vycházející z pocitu psychologického soukromí, což následně dál oslabuje sociální interakce. Výše uvedená studie Bersteina a Turbana je ale významná i v tom, že místo hodnocení subjektivních pocitů na základě dotazníků aplikovala nástroje objektivnějšího exaktního empirického měření reálných sociálních interakcí na základě velikého množství kvantifikovaných dat sbíraných v delším časovém rozmezí elektronickými sociometrickými senzory v případě fyzických interakcí a softwarovými nástroji u elektronické komunikace. A tak exaktním měřením doložili do té doby spíš jen filosofičtěji formulovanou a subjektivně prožívanou převládající intuici.
Probuzení z racionalistického snu
Z výšin vědecké teorie a výzkumu se ale musíme jednou vrátit do nížin manažerské praxe a čím dřív tak učiníme, tím méně si narazíme čumák. Vývoj jde nezadržitelně dál a navzdory výše řečenému se budou docela možná dívat budoucí zaměstnanci na dnešní dobu open space pracovišť s podobnou nostalgií, s jakou se jejich předci dívali na zlatý věk zděných kanclů, jelikož si již účetní mezitím stihli všimnout, že i ty v otevřených halách rozložené kancelářské stoly jsou současně v průběhu dne využívané jen zčásti. A tak nejen minulá myšlenka „kancelář na 1-2 zaměstnance“, ale i současný neefektivní koncept „jeden stůl na zaměstnance“ se zdá být pomalu překonaný a nahrazovaný koncepcí převzatou z městské hromadní dopravy „sedni, kde můžeš“ (pokrokově nazvané „hot-desking“). Jinak řečeno, komoditizace neprobíhá jen na straně výstupů korporátní produkce, ale i jejich personálních vstupů a když se náhodou tato proměna pracoviště v budoucnu již otevřeně odůvodní efektivitou vynakládaných prostředků, pravda bude již z povahy věci opět někde jinde - v tomto případě u posílení zaměnitelnosti lidských zdrojů.
A tak zapomeňte na zdi, které jsou již prohranou bitvou a raději si každé nové ráno jen za vlastním pracovním stolem užívejte plnými doušky, dokud tam ještě stojí. A když se i tomu zanedlouho rozeběhnou nožičky a uteče vám ke kolegovi, nebraňte se kolektivnímu „flow“ a nechte se v klidu odvát spirituální dematerializací („hmotným minimalismem“ - především na straně plnění podnikatele) sdílené ekonomiky internetové společnosti, ve které sice nakonec zaplatíte stejně, ne-li víc, než v tradiční „vlastnické“ ekonomice (na pracovním trhu svým časem a výkonem), jen s tím rozdílem, že v této vám nebude patřit už vůbec nic (sen každého účetního)... To je kouzlo, co?
A co teď s těmito informacemi můžete dělat, když se tomuto vývoji chcete vzbouřit? No přece zorganizovat něco na způsob komunistických podnikových výborů ROH, vyslat jej za vedením společnosti a říct mu to, co Greta Thunberg v OSN (bez ironie): „Nechci, abyste poslouchali mě, ale vědce (a ne jen účetní)...“ A doufat, že váš manažer, obdařený MBA z béčkové americké community college či zdejšího soukromého „Institutu nejvrcholovějšího tip-topmanagementu“, si minimálně v tom prvním případě nemusel na svůj přeplacený titul přivydělávat po nocích v McDonaldu, ale měl občas večer čas a chuť přečíst si i nějakou tu relevantní sociálně vědní studii z opravdové univerzity.
Vondráček papouškuje Lavrova, Babiš štve "naše lidi" proti uprchlíkům. Kreml tleská
"Nejste v kondici." Vondráček to od Pekarové schytal už ve studiu. To byl jen začátek
Jak drahé bude máslo ve válce? To je otázka!
Fiala II slibuje platy jako v Německu, babišuje a trumpuje. Ale není Babiš ani Trump
Bezpodmínečná podpora Ukrajiny je klíč k míru. Američané to už pochopili
