Vědci prokázali moudrost Sokratova „vím, že nic nevím“
Slavné „přiznání“ v té době nejinteligentnějšího Athéňana, že „ví, že nic neví“, bezpochyby neznamená, že každý účastník televizní soutěže, který hrdě do kamery vyhlásí, že téměř propadl z matiky, je najednou génius. Výzkumy metakognice ale prokazují, že to, co se zdálo být „skromností hluboké moudrosti“, mohlo být i ostentativní demonstrací (chvástáním se) nejvyšší chytrosti, pro níž je vědomí úzkých hranic svého poznání podstatnou náležitostí. Jinak řečeno, i když pocit, že jste moc chytré kaše nepojedli, sice ještě neznamená, že jste génius, bez tohoto frustrujícího vědomí si můžete být alespoň jisti, že jím nejste...
Důkazem z opaku tak jde minimálně vyloučit možnost, kterou vám vnitřní narcistní tendence, které máme všichni a možná jsou i tím ďáblem pořád pokoušejícím lidskou duši, neustále předkládají a pro které si drtivá většina lidí myslí, že patří mezi úzkou menšinu, což statistická matematika prý vylučuje. Jelikož devadesát procent se do vyšších padesáti nevejde, i kdyby se rozkrájelo, kdo ví, jak poskládalo a na hlavu postavilo, je jasné, že ten proklamativně rovnostářský „demokratický“ sociální vesmír se nějak vymkl kontrole a zcela ulétl tomu reálnému, empirickému.
Vzhledem k tomu, že vědci jsou jen takoví nevolení pisálci, co nemakají pro voliče, jsou zcela lhostejní k přáním zákazníků a neposlouchají ani vrchnost, která je krmí, rozhodli se empirickým výzkumem zjistit, jestli přestaly platit matematické axiómy (to by byla škoda) anebo je minimálně polovina lidí tak trochu vedle. A spolu s tím možná i nezamyšleně potvrdili, že Sokratovo obecně známé přesvědčení, že nic neví, nebylo jen marketingovou pózou, snahou opět šokovat aténskou veřejnost či doznáním akademického plagiátora (přece to nakonec byl vyučením kameník, což je docela podezřelé), ale přirozenou intuicí, potvrzující jeho rozvinutou inteligenci. Tak kde tedy udělali soudruzi chybu, když nám 40 let říkali, že jsme výkvětem lidstva, i když jsme nedodělali ani tu maturu?
Jak se ve spirituálněji naladěných, filosofičtěji dumajících a někdy i kouzelnými houbičkami posilněných kruzích říká, svět je jen projekcí lidské mysli, respektive promítacím plátnem duševních pochodů. V rámci této šokující teorie, podle které je například ta vámi zcela jasně vnímaná sousedova nenávist k vám jen vaše vlastní (což vysvětluje i tu často pociťovanou „odpudivost a agresivitu“ cizinců a menšin), by tak toto zjevné rozštěpení vnějšího světa na demonstrativně rovnostářský, ve kterém jsme všichni nadprůměrně inteligentní, hezcí a prostě vítězové (i když samotný koncept vítězství je implikováním existence těch, co prohráli, výrazně nerovnostářský), a na ten reálný, bylo nutné hledat ve vnitřním kognitivním rozčlenění lidské mysli.
En voilá, naše mysl je skutečně strukturována na různé kognitivní schopnosti, v tomto případě na běžnou kognici, zabývající se samotnými vědomostmi či konkrétními schopnostmi, a pak metakognici, reflektující tuto kognici. Zatímco kognice vypovídá o světě, metakognice hodnotí kognici a je tedy tou sebereflektující schopností. A i když se zdá, že se mohou zcela rozštěpit a jít si každá vlastní cestou, ve skutečnosti je druhá na té první závislá a jsou to právě omezení samotné lidské kognice, která způsobují špatné fungování její metakognice. V důsledku poruch percepce světa tak dochází i k neadekvátnímu vnímaní jí samé a naopak při jejím správném fungování se toto promítá i do správného metakognitivního vnímání jejích omezení.
Abych zkrátka mohl „metakognitivně“ vědět, že něco (nebo v Sokratově případě dokonce i nic) nevím, musím na té kognitivní rovině správným způsobem a v určitém nutném rozsahu vůbec něco vědět. Vědomost kognitivních omezení (metakognice) je tak funkcí samotných kognitivních vědomostí a na to, abych věděl, že něco nevím, musím toho docela dost vědět. A jen ti inteligentnější jsou tak na základě rozvinutých kognitivních dovedností schopni skutečně poznat jejich omezení. Ilustrativně řečeno i o fyzice musím toho vědět mnoho, abych mohl narazit na její „mikro-hranice“ v kvantové fyzice či „makro-hranice“ v teorii relativity, za kterými přestávají platit zákony klasické fyziky, jinak exaktně fungující v našem lidském „mezo-světě“. A pouhými poučkami o pádě tělesa či kladkostroji ze základní školy se k těmto „kognitivním hranicím“ fyziky moc nepřiblížím.
Tato intuitivně a spíš filosofičtěji vnímaná skutečnost má silné sociologické implikace, které se již před dvaceti lety povedlo exaktněji změřit sociálním psychologům Justinu Krugerovi a Davidu Dunningovi a publikovat v časopisu Journal of Personality and Social Psychology. Jejich výsledky nedemonstrují jen v celých společenských segmentech obecně rozšířené „metakognitivní poruchy“, vysvětlující jednotlivá „třídní vědomí“ vyznačující se různou mírou kolektivního narcismu, ale stejně tak osvětlují i naše chytré Sokraty, chodící světem s deprimujícím vědomím toho, že nic nevědí a podstata jim navždy zůstane skryta. Výsledek výzkumu jde shrnout do jednoho krátkého podstatného závěru: Víceméně všichni lidé si myslí, že patří přibližně mezi 60. až 75. percentil, tedy zaokrouhleně mezi třetí osminu nejinteligentnějších lidí a tato úroveň sebezařazení je relativně konstantní napříč všemi inteligenčními kvartily (je společná všem lidem), bez ohledu na skutečné výsledky testů jejich kognitivních schopností. Falešné metakognitivní předsudky navíc v nižších inteligenčních kvartilech přetrvávají i po seznámení se s vlastními výsledky a zůstávají tak rigidní i ve střetu s realitou.
Zatímco kognitivní schopnosti (v daném výzkumu měřené v oblasti logického myšlení, jazykové gramatiky a smyslu pro humor) jsou ze sociologického hlediska přísně rozčleněné, elitářské, obecně nespravedlivé (i když vzhledem k mozkové plasticitě přírodou determinované jen v omezené míře), matematicky kvantifikovatelné a vzájemně vertikálně kvalifikovatelné do percentilů, metakognitivní poznání je překvapivě zcela „demokratizované“, v podstatě homogenní, rovnostářsky spravedlivě distribuované a vzhledem k jeho arbitrárnosti rigidně konstantní. Ale to, co vypadá egalitárně, je ve skutečnosti z hlediska vztahu mezi individuální kognicí a metakognicí (vědomostmi a sebereflexí) výrazně nerovné a metakognitivní schopnosti jsou tak ve skutečnosti statisticky podobně rozčleněné, jako samotné kognitivní, což prokazuje jejich vzájemnou závislost.
Stejně jako sebeiluze a narcismus nejsou funkcí přesvědčení o sobě samém, ale rozdílem mezi schopnostmi a představami o nich (čímž by Einsteinovo prohlášení „jsem génius“ nebylo v jeho případě narcistní), tak i zvnějšku pozorována konstantní hladina metakognitivních přesvědčení napříč celou společností neznamená obecně podobnou úroveň metakognitivních schopností, ale měřeno ve vztahu k individuálním kognitivním schopnostem právě jim podobnou širokou rozmanitost. A při odlišných kognitivních schopnostech je tak falešně rovnostářská nivelizace metakognitivního vnímání důsledkem vzhledem k ostatním lidem (teď ne ve vztahu k samotnému poznání, vůči kterému může být adekvátní) relativního sebepodceňování tou inteligentnější části společnosti, skutečnosti přiměřenému sebehodnocení nadprůměrně inteligentním obyvatelstvem (nacházejícího se přibližně mezi 60. a 75. percentilem) a výrazně iluzorním sebepřeceňováním svých kognitivních schopností v podstatě většinou obyvatelstva (a u čtvrtého kvartilu pak v extrémním rozsahu).
Říct, že většina lidí si myslí, že jsou nadprůměrně inteligentní, je velice slabým tvrzením (teoreticky to může znamenat i to, že by se jen jedno procento navíc pořád ještě docela průměrných lidí sebepřeceňovalo), jelikož ve skutečnosti si plus-mínus v podstatě všichni myslí, že patří mezi nejinteligentnějších 40 procent obyvatelstva (a být nadprůměrným, tedy „jen“ tou inteligentnější polovinou, tak nestačí). A stejně tak, jako jsou metakognitivní schopnosti závislé na kognitivních, tak i „inteligenční narcismus“ není ve skutečnosti nějakým neduhem do sebe zahleděných intelektuálů, ale jako prostý sebeklam se korelačně navazuje na nižší kognitivní schopnosti, které tak se sebou tahají ke dnu i ty metakognitivní (které se, jen pro připomenutí, vyznačují spíš „depresí“, nižším sebehodnocením v důsledku uvědomování si svých kognitivních omezení, vycházejícího z hlubšího poznání).
Pozdější výzkum pak sice prokázal i vliv pohlaví a sociálního postavení na metakognitivní zkreslení (muži a sociálně výše postavení si nalhávali víc), jelikož je ale inteligence proměnnou nezávislou na těchto faktorech (a v případě její korelace se sociálním postavení by toto mělo být v moderní meritokratické znalostní společnosti na ní závislé), tak vedle obecného potvrzení původních výsledků jen blíže specifikoval některé jejich možné příčiny a došel v podstatě ke stejnému závěru o závislosti metakognitivních schopnostech na kognitivních. Omezený vliv dalších výše uvedených faktorů na metakognici je navíc kulturně podmíněn, jelikož v případě pohlaví by zase v matriarchálnější společnosti šlo odůvodněně předpokládat sebepřeceňování se žen, čímž pohlavní a sociálně stratifikační specifika splývají do jednoho „mocenského“ faktoru. Tím ale, že moc korumpuje vnímání, funguje jen jako katalyzátor uvedeného efektu metakognitivního zkreslování, jehož obecnou funkčnost tak širším rozevíráním nůžek mezi kognicí a její reflexí jen potvrzuje.
Jestli „nejmoudřejší“ nebudeme hodnotit gnoseologickými (podle adekvátnosti poznání), ale jen sociologickými kritérii (relativně k ostatním), tak sociální psychologové Kruger a Dunning poměrně jednoduchým výzkumem prokázali, že i v moderní masové společnosti platí pořád to, co v Platonově filosofické mytologii. A není tak žádnou náhodou či falešnou skromností, když podle věštby delfské Pythie (dnes na základě výsledků IQ testů) nejmoudřejší člověk vyhlásí, že je nad někoho dalšího „...moudřejší aspoň o něco málo, právě o to, že co nevím, ani se nedomnívám, že vím“ (Obrana Sokratova; abychom i my byli o něco moudřejší, tak to známé „vím, že nic nevím“ je snad nejslavnějším historickým výrokem, který dotyčný nikdy prokazatelně neřekl), ale přímo nutností.
Zatímco ve filosofickém smyslu tak tuto podstatnou náležitost inteligence odkryl Sokrates, na sociologické rovině ji prokázali sociální psychologové a pomalu už i v politické praxi začíná nová generace zelených a pirátů vítězit ve volbách s heslem „sice nic nevíme, ale alespoň neskrýváme, že nic neumíme, vy to o nás taky víte, stejně jako to, že to i sami o sobě víme, ale jelikož to sami o nic lépe nevíte a politika je i tak pod nadvládou nadnárodních ekonomických zájmů, nezvratitelných klimatických změn a opět se probouzející velmocenské politiky, tak byste nám přece mohli dát váš hlas, chodíme nakonec do podobné fair-trade kavárny a taky jíme veganské placky“ (účelová hyperbola). I když od kompetence oproštěná identitární politika (nevyhýbající se ani levicové či dokonce i liberální části spektra) zní hrůzostrašně, slyšet metakognitivní přiznání svých kognitivních omezení z úst Babiše nebo Trumpa jde zatím jen ve fantasii (ta má to ale pořád nedovede), což mimochodem podle Dunning-Krugerova efektu kognitivního zkreslení tyto jedince jasně řadí v lepším případě někde mezi percentilní průměr...
_______________________________
Věnováno bratrově metakognici: Milá metakognice, snad ještě někdy doběhneš svůj obří deficit
Důkazem z opaku tak jde minimálně vyloučit možnost, kterou vám vnitřní narcistní tendence, které máme všichni a možná jsou i tím ďáblem pořád pokoušejícím lidskou duši, neustále předkládají a pro které si drtivá většina lidí myslí, že patří mezi úzkou menšinu, což statistická matematika prý vylučuje. Jelikož devadesát procent se do vyšších padesáti nevejde, i kdyby se rozkrájelo, kdo ví, jak poskládalo a na hlavu postavilo, je jasné, že ten proklamativně rovnostářský „demokratický“ sociální vesmír se nějak vymkl kontrole a zcela ulétl tomu reálnému, empirickému.
Vzhledem k tomu, že vědci jsou jen takoví nevolení pisálci, co nemakají pro voliče, jsou zcela lhostejní k přáním zákazníků a neposlouchají ani vrchnost, která je krmí, rozhodli se empirickým výzkumem zjistit, jestli přestaly platit matematické axiómy (to by byla škoda) anebo je minimálně polovina lidí tak trochu vedle. A spolu s tím možná i nezamyšleně potvrdili, že Sokratovo obecně známé přesvědčení, že nic neví, nebylo jen marketingovou pózou, snahou opět šokovat aténskou veřejnost či doznáním akademického plagiátora (přece to nakonec byl vyučením kameník, což je docela podezřelé), ale přirozenou intuicí, potvrzující jeho rozvinutou inteligenci. Tak kde tedy udělali soudruzi chybu, když nám 40 let říkali, že jsme výkvětem lidstva, i když jsme nedodělali ani tu maturu?
Jak se ve spirituálněji naladěných, filosofičtěji dumajících a někdy i kouzelnými houbičkami posilněných kruzích říká, svět je jen projekcí lidské mysli, respektive promítacím plátnem duševních pochodů. V rámci této šokující teorie, podle které je například ta vámi zcela jasně vnímaná sousedova nenávist k vám jen vaše vlastní (což vysvětluje i tu často pociťovanou „odpudivost a agresivitu“ cizinců a menšin), by tak toto zjevné rozštěpení vnějšího světa na demonstrativně rovnostářský, ve kterém jsme všichni nadprůměrně inteligentní, hezcí a prostě vítězové (i když samotný koncept vítězství je implikováním existence těch, co prohráli, výrazně nerovnostářský), a na ten reálný, bylo nutné hledat ve vnitřním kognitivním rozčlenění lidské mysli.
En voilá, naše mysl je skutečně strukturována na různé kognitivní schopnosti, v tomto případě na běžnou kognici, zabývající se samotnými vědomostmi či konkrétními schopnostmi, a pak metakognici, reflektující tuto kognici. Zatímco kognice vypovídá o světě, metakognice hodnotí kognici a je tedy tou sebereflektující schopností. A i když se zdá, že se mohou zcela rozštěpit a jít si každá vlastní cestou, ve skutečnosti je druhá na té první závislá a jsou to právě omezení samotné lidské kognice, která způsobují špatné fungování její metakognice. V důsledku poruch percepce světa tak dochází i k neadekvátnímu vnímaní jí samé a naopak při jejím správném fungování se toto promítá i do správného metakognitivního vnímání jejích omezení.
Abych zkrátka mohl „metakognitivně“ vědět, že něco (nebo v Sokratově případě dokonce i nic) nevím, musím na té kognitivní rovině správným způsobem a v určitém nutném rozsahu vůbec něco vědět. Vědomost kognitivních omezení (metakognice) je tak funkcí samotných kognitivních vědomostí a na to, abych věděl, že něco nevím, musím toho docela dost vědět. A jen ti inteligentnější jsou tak na základě rozvinutých kognitivních dovedností schopni skutečně poznat jejich omezení. Ilustrativně řečeno i o fyzice musím toho vědět mnoho, abych mohl narazit na její „mikro-hranice“ v kvantové fyzice či „makro-hranice“ v teorii relativity, za kterými přestávají platit zákony klasické fyziky, jinak exaktně fungující v našem lidském „mezo-světě“. A pouhými poučkami o pádě tělesa či kladkostroji ze základní školy se k těmto „kognitivním hranicím“ fyziky moc nepřiblížím.
Tato intuitivně a spíš filosofičtěji vnímaná skutečnost má silné sociologické implikace, které se již před dvaceti lety povedlo exaktněji změřit sociálním psychologům Justinu Krugerovi a Davidu Dunningovi a publikovat v časopisu Journal of Personality and Social Psychology. Jejich výsledky nedemonstrují jen v celých společenských segmentech obecně rozšířené „metakognitivní poruchy“, vysvětlující jednotlivá „třídní vědomí“ vyznačující se různou mírou kolektivního narcismu, ale stejně tak osvětlují i naše chytré Sokraty, chodící světem s deprimujícím vědomím toho, že nic nevědí a podstata jim navždy zůstane skryta. Výsledek výzkumu jde shrnout do jednoho krátkého podstatného závěru: Víceméně všichni lidé si myslí, že patří přibližně mezi 60. až 75. percentil, tedy zaokrouhleně mezi třetí osminu nejinteligentnějších lidí a tato úroveň sebezařazení je relativně konstantní napříč všemi inteligenčními kvartily (je společná všem lidem), bez ohledu na skutečné výsledky testů jejich kognitivních schopností. Falešné metakognitivní předsudky navíc v nižších inteligenčních kvartilech přetrvávají i po seznámení se s vlastními výsledky a zůstávají tak rigidní i ve střetu s realitou.
Zatímco kognitivní schopnosti (v daném výzkumu měřené v oblasti logického myšlení, jazykové gramatiky a smyslu pro humor) jsou ze sociologického hlediska přísně rozčleněné, elitářské, obecně nespravedlivé (i když vzhledem k mozkové plasticitě přírodou determinované jen v omezené míře), matematicky kvantifikovatelné a vzájemně vertikálně kvalifikovatelné do percentilů, metakognitivní poznání je překvapivě zcela „demokratizované“, v podstatě homogenní, rovnostářsky spravedlivě distribuované a vzhledem k jeho arbitrárnosti rigidně konstantní. Ale to, co vypadá egalitárně, je ve skutečnosti z hlediska vztahu mezi individuální kognicí a metakognicí (vědomostmi a sebereflexí) výrazně nerovné a metakognitivní schopnosti jsou tak ve skutečnosti statisticky podobně rozčleněné, jako samotné kognitivní, což prokazuje jejich vzájemnou závislost.
Stejně jako sebeiluze a narcismus nejsou funkcí přesvědčení o sobě samém, ale rozdílem mezi schopnostmi a představami o nich (čímž by Einsteinovo prohlášení „jsem génius“ nebylo v jeho případě narcistní), tak i zvnějšku pozorována konstantní hladina metakognitivních přesvědčení napříč celou společností neznamená obecně podobnou úroveň metakognitivních schopností, ale měřeno ve vztahu k individuálním kognitivním schopnostem právě jim podobnou širokou rozmanitost. A při odlišných kognitivních schopnostech je tak falešně rovnostářská nivelizace metakognitivního vnímání důsledkem vzhledem k ostatním lidem (teď ne ve vztahu k samotnému poznání, vůči kterému může být adekvátní) relativního sebepodceňování tou inteligentnější části společnosti, skutečnosti přiměřenému sebehodnocení nadprůměrně inteligentním obyvatelstvem (nacházejícího se přibližně mezi 60. a 75. percentilem) a výrazně iluzorním sebepřeceňováním svých kognitivních schopností v podstatě většinou obyvatelstva (a u čtvrtého kvartilu pak v extrémním rozsahu).
Říct, že většina lidí si myslí, že jsou nadprůměrně inteligentní, je velice slabým tvrzením (teoreticky to může znamenat i to, že by se jen jedno procento navíc pořád ještě docela průměrných lidí sebepřeceňovalo), jelikož ve skutečnosti si plus-mínus v podstatě všichni myslí, že patří mezi nejinteligentnějších 40 procent obyvatelstva (a být nadprůměrným, tedy „jen“ tou inteligentnější polovinou, tak nestačí). A stejně tak, jako jsou metakognitivní schopnosti závislé na kognitivních, tak i „inteligenční narcismus“ není ve skutečnosti nějakým neduhem do sebe zahleděných intelektuálů, ale jako prostý sebeklam se korelačně navazuje na nižší kognitivní schopnosti, které tak se sebou tahají ke dnu i ty metakognitivní (které se, jen pro připomenutí, vyznačují spíš „depresí“, nižším sebehodnocením v důsledku uvědomování si svých kognitivních omezení, vycházejícího z hlubšího poznání).
Pozdější výzkum pak sice prokázal i vliv pohlaví a sociálního postavení na metakognitivní zkreslení (muži a sociálně výše postavení si nalhávali víc), jelikož je ale inteligence proměnnou nezávislou na těchto faktorech (a v případě její korelace se sociálním postavení by toto mělo být v moderní meritokratické znalostní společnosti na ní závislé), tak vedle obecného potvrzení původních výsledků jen blíže specifikoval některé jejich možné příčiny a došel v podstatě ke stejnému závěru o závislosti metakognitivních schopnostech na kognitivních. Omezený vliv dalších výše uvedených faktorů na metakognici je navíc kulturně podmíněn, jelikož v případě pohlaví by zase v matriarchálnější společnosti šlo odůvodněně předpokládat sebepřeceňování se žen, čímž pohlavní a sociálně stratifikační specifika splývají do jednoho „mocenského“ faktoru. Tím ale, že moc korumpuje vnímání, funguje jen jako katalyzátor uvedeného efektu metakognitivního zkreslování, jehož obecnou funkčnost tak širším rozevíráním nůžek mezi kognicí a její reflexí jen potvrzuje.
Jestli „nejmoudřejší“ nebudeme hodnotit gnoseologickými (podle adekvátnosti poznání), ale jen sociologickými kritérii (relativně k ostatním), tak sociální psychologové Kruger a Dunning poměrně jednoduchým výzkumem prokázali, že i v moderní masové společnosti platí pořád to, co v Platonově filosofické mytologii. A není tak žádnou náhodou či falešnou skromností, když podle věštby delfské Pythie (dnes na základě výsledků IQ testů) nejmoudřejší člověk vyhlásí, že je nad někoho dalšího „...moudřejší aspoň o něco málo, právě o to, že co nevím, ani se nedomnívám, že vím“ (Obrana Sokratova; abychom i my byli o něco moudřejší, tak to známé „vím, že nic nevím“ je snad nejslavnějším historickým výrokem, který dotyčný nikdy prokazatelně neřekl), ale přímo nutností.
Zatímco ve filosofickém smyslu tak tuto podstatnou náležitost inteligence odkryl Sokrates, na sociologické rovině ji prokázali sociální psychologové a pomalu už i v politické praxi začíná nová generace zelených a pirátů vítězit ve volbách s heslem „sice nic nevíme, ale alespoň neskrýváme, že nic neumíme, vy to o nás taky víte, stejně jako to, že to i sami o sobě víme, ale jelikož to sami o nic lépe nevíte a politika je i tak pod nadvládou nadnárodních ekonomických zájmů, nezvratitelných klimatických změn a opět se probouzející velmocenské politiky, tak byste nám přece mohli dát váš hlas, chodíme nakonec do podobné fair-trade kavárny a taky jíme veganské placky“ (účelová hyperbola). I když od kompetence oproštěná identitární politika (nevyhýbající se ani levicové či dokonce i liberální části spektra) zní hrůzostrašně, slyšet metakognitivní přiznání svých kognitivních omezení z úst Babiše nebo Trumpa jde zatím jen ve fantasii (ta má to ale pořád nedovede), což mimochodem podle Dunning-Krugerova efektu kognitivního zkreslení tyto jedince jasně řadí v lepším případě někde mezi percentilní průměr...
_______________________________
Věnováno bratrově metakognici: Milá metakognice, snad ještě někdy doběhneš svůj obří deficit
Babiš kope propast ve společnosti, budí nenávist k vládě. Reformu důchodů nemá
Nepoddávejte se únavě!
ODS odmítá Babiše, Babiš zas odmítá SPD. Realita v roce 2025 může vypadat úplně jinak
Fiala potvrdil pevnou českou vazbu na USA. Babiš před pěti roky udělal to samé
