Imaginární kamaráde (mámo/táto), můžeš mluvit?
I když astrofyzici tvrdí, že nejteplejším místem ve vesmíru je shluk galaxií RXJ1347, všichni v Brně vědí, že je ním ve skutečnosti klub Áčko pod Špilberkem. A jelikož to tedy není nutné nikde psát, neznalý návštěvník města to zjistí až po prvním pivu při čtení nápisů na záchodcích, následovaném panickým atakem při představě, že se každou chvíli otevřou dveře a bude v nich stát dvoumetrový harleják s potutelným úsměvem. Asi i podobné okamžiky mírné středoevropské homofobie (v etymologicky původním, „strašpytelském“ významu) patří mezi ty úzkostné chvilky, kdy zvykne zavolat imaginární kamarád, aby je pomohl překonat.
Jestli se ptáte, proč ten dvoumetrový harleják, tak si hned na začátku můžeme dát malou edukační odbočku. Skeptičtější obyvatelé měst (s výjimkou Nočních vlků) vědí, že v podmínkách moderní a postmoderní urbanizované společnosti je machismus pózou oblíbenou především v gay barech. A například Joseph McCarthy upustil od pronásledování homosexuálů, které taky považoval za komunisty, až když mu filmoví producenti řekli, že pak mohou zavřít celý Hollywood. Většina herců z westernových filmů (tehdy nejpopulárnějšího žánru), tedy hlavních dobových představitelů chlapáctví a drsňáctví, byli totiž gejové…
Za to, že jsem teď přívržencům konzervativnější politiky asi již navždy zničil požitek z westernů, prozradím důvod telefonátu nápomocného imaginárního kamaráda. Většina současných městských lidí už asi nemá kuráž kovbojů (kteří ale ve známé romantické podobě historicky nikdy neexistovali, jelikož je byli nuceni dělat nejchudší vrstvy přistěhovalců především z Mexika), jelikož jak ukázal výzkum univerzity v Montrealu (odkaz se mi už nepovedlo dohledat, ale před pár lety jsem o něm slyšel z důvěryhodného zdroje), uskutečněný pomocí zařízení schopného odposlouchávat zvuk na dálku, přibližně čtvrtina lidí telefonujících na veřejnosti mluví do hluchého mobilu.
Jestli se vám to zdá sice zajímavé, ale nevíte přesně, kam tím mířím (tedy pokud taky nejste jen imaginární), tak podle kanadských výzkumníků je důvodem tolika imaginárních přátel především úzkost. A to jak statusová (status z veliké části stojí na sociálních konexích), tak i, především u žen, bezprostřední, z potenciálního fyzického ohrožení, kdy se snaží odradit možného útočníka nebo zahnat vlastní strach. A jelikož se čtvrtina běžných dospělých lidí, telefonujících na ulici, v autobusu či v obchodě, cítí natolik úzkostně, že potřebuje mluvit s imaginárním kamarádem, pravděpodobně mnohem větší část opuštěných dětí v ústavní starostlivosti, žijících v násobně větším stezku, samotě a strachu, bude ve chvílích, kdy se ocitnou samy, telefonovat s imaginárními rodiči, kteří jim zemřeli či je opustili, anebo zcela smýšlenými, pokud ty své nikdy nepoznaly.
Když se totiž vrátíme zpátky do Brna, tak kdybyste v době mé první a poslední návštěvy Áčka vyšli z klubu ven a zabočili za nedaleký roh, ocitli byste se před Úřadem pro mezinárodněprávní ochranu dětí, kde jsem zase v posledním ročníku Právnické fakulty dělal praxi. Úřad, mimochodem, kormidluje Zdeněk Kapitán a díky tomu, že ten předtím na Masarykově univerzitě učil mezinárodní právo, patří mezi nemnoho zdejších úřadů s odborně adekvátním vedením. Do jeho gesce patří ale i mezinárodní adopce (českých dětí do zahraničí) a to, nad čím by se běžný člověk ani nepozastavil, je ve skutečnosti docela veliká mezinárodní ostuda (situace je ale stejná v podstatě v celé střední a východní Evropě). Předvedším, když kvůli nim tento právní úřad, minimálně před deseti lety, zaměstnával tolik psychologů, co právníků. Ve vyspělém západním světě totiž množství zájemců o adoptování si opuštěných dětí výrazně převyšuje jejich počet a na mnoha místech se dokonce jedná o privilegium a znak příslušnosti k „lepším kruhům“.
To, samozřejmě, není důsledkem často jen nedávného a někde pořád ještě neuskutečněného zrovnoprávnění manželství i pro páry stejného pohlaví, ale o něco vyšší civilizovanosti, hmotného zabezpečení a, abychom se zcela nevzdávali místního cynismu, z menší části asi i té uvedené společenské prestiže. Na druhé straně je ale v opačné, pro mnoho dětí tragické, situaci každé rozšíření okruhu potenciálních adoptivních rodičů prostě nutné. I když jsou zahraniční adopce většinou úspěšné, i pro dítě se jedná o nouzové řešení, jelikož život v cizí zemi s rozdílnou kulturou, a především neznámým jazykem, je pro něj extrémní změnou, ještě prohlubující ostatní problémy s adaptaci existující i u nové rodiny v rodné zemi.
Kdyby chtěl někdo srovnávat tyto problémy s nestandardností situace rodičů stejného pohlaví, jejíž problematičnost či dokonce skandalizace je ale především důsledkem společenské ostrakizační mentality, zavedl bych jej do kartotéky spisů uskutečněných mezinárodních adopcí a dal mu do ruky těžší fascikl čítající desítky a někdy snad i víc než sto stran. Jeho tloušťka nevypovídá jen o nutnosti přejít na elektronickou úřední komunikaci, ale i o přísnosti a kritériích hodnocení vhodnosti adoptivních rodičů. Vedle různých oficiálních rozhodnutí a úřední korespondence jej totiž z veliké části tvoří psychologické posudky.
Ty se zhotovují podrobně a často přímo v terénu (v místě pobytu dítěte či adoptivních rodičů), kontinuálně ve všech fázích adopce a dlouhodobě od prvotního hodnocení zájemců o adopci, přes jejich první setkání s dítětem, „zkušebního“ společného pobytu, nastěhování dítěte k adoptivním rodičům, přes samotnou adopci až k dalšímu průběhu adaptace dítěte například půl roku, rok či dva roky po ní. Jak osobnost a duševní stav nového rodiče, tak i samotný průběh adopce jsou tak pod neustálým odborným drobnohledem, v čehož důsledku je adoptivní rodič minimálně z psychologického hlediska obecně způsobilejší než průměrný biologický rodič (jehož minimální test způsobilosti může spočívat jen v schopnosti dát si dostatečný počet fernetů na to, aby člověk zapomněl na hodiny sexuální výchovy), i když pokrevní svazky nejde, samozřejmě, nahradit ani dokonalým výsledkem osobnostních testů.
Druhou podstatnou věcí v jejich souvislosti je, že se nejedná o sociologické, sexuologické či frenologické posudky, ale čistě psychologické. A to, že by případné stejné pohlaví rodičů nepochybně bylo skutečností hodnocenou i v rámci nich, nemění nic na tom, že těmi podstatnými kritérii hodnocení vhodnosti adoptivních rodičů je vždy jejich individuální psychologie. A co se týče postoje samotného dítěte, tak ten je samozřejmě klíčový, je zohledňován stejně přísně a k dítěti se přistupuje jako k subjektu. Samotný vztah rodiče a dítěte, který podmiňuje uskutečnění adopce, je navíc dvoustranný již ze své podstaty.
A co se týče konkrétních případů, tak ať každý sám posoudí, jestli když přijdete k 5letému romskému děvčátku nebo klukovi s lehčím postižením a řeknete mu, že již může zavěsit své malé hračkářské sluchátko, protože místo telefonování s imaginární mámou nebo tátou bude mít odteď rovnou dvě či dva skutečné, tak vyskočí, jak tvrdí Tomio Okamura, z okna anebo od radosti z kůže.
___________________
Uklidnění veřejnosti: Autor nepřišel do kontaktu s dětmi a práci s nimi se navíc obecně vyhýbá, jelikož vzhledem ke svým liberálnějším postojům nechce rozvrátit západní civilizaci a krom toho jej zajímá především intelektuální práce (tj. ta s písmenky). Tuto praxi si vybral pragmaticky pro mezinárodní rozměr a akademické vedení, i když její vyšší smysl byl motivační a příjemný.
Jestli se ptáte, proč ten dvoumetrový harleják, tak si hned na začátku můžeme dát malou edukační odbočku. Skeptičtější obyvatelé měst (s výjimkou Nočních vlků) vědí, že v podmínkách moderní a postmoderní urbanizované společnosti je machismus pózou oblíbenou především v gay barech. A například Joseph McCarthy upustil od pronásledování homosexuálů, které taky považoval za komunisty, až když mu filmoví producenti řekli, že pak mohou zavřít celý Hollywood. Většina herců z westernových filmů (tehdy nejpopulárnějšího žánru), tedy hlavních dobových představitelů chlapáctví a drsňáctví, byli totiž gejové…
Za to, že jsem teď přívržencům konzervativnější politiky asi již navždy zničil požitek z westernů, prozradím důvod telefonátu nápomocného imaginárního kamaráda. Většina současných městských lidí už asi nemá kuráž kovbojů (kteří ale ve známé romantické podobě historicky nikdy neexistovali, jelikož je byli nuceni dělat nejchudší vrstvy přistěhovalců především z Mexika), jelikož jak ukázal výzkum univerzity v Montrealu (odkaz se mi už nepovedlo dohledat, ale před pár lety jsem o něm slyšel z důvěryhodného zdroje), uskutečněný pomocí zařízení schopného odposlouchávat zvuk na dálku, přibližně čtvrtina lidí telefonujících na veřejnosti mluví do hluchého mobilu.
Jestli se vám to zdá sice zajímavé, ale nevíte přesně, kam tím mířím (tedy pokud taky nejste jen imaginární), tak podle kanadských výzkumníků je důvodem tolika imaginárních přátel především úzkost. A to jak statusová (status z veliké části stojí na sociálních konexích), tak i, především u žen, bezprostřední, z potenciálního fyzického ohrožení, kdy se snaží odradit možného útočníka nebo zahnat vlastní strach. A jelikož se čtvrtina běžných dospělých lidí, telefonujících na ulici, v autobusu či v obchodě, cítí natolik úzkostně, že potřebuje mluvit s imaginárním kamarádem, pravděpodobně mnohem větší část opuštěných dětí v ústavní starostlivosti, žijících v násobně větším stezku, samotě a strachu, bude ve chvílích, kdy se ocitnou samy, telefonovat s imaginárními rodiči, kteří jim zemřeli či je opustili, anebo zcela smýšlenými, pokud ty své nikdy nepoznaly.
Když se totiž vrátíme zpátky do Brna, tak kdybyste v době mé první a poslední návštěvy Áčka vyšli z klubu ven a zabočili za nedaleký roh, ocitli byste se před Úřadem pro mezinárodněprávní ochranu dětí, kde jsem zase v posledním ročníku Právnické fakulty dělal praxi. Úřad, mimochodem, kormidluje Zdeněk Kapitán a díky tomu, že ten předtím na Masarykově univerzitě učil mezinárodní právo, patří mezi nemnoho zdejších úřadů s odborně adekvátním vedením. Do jeho gesce patří ale i mezinárodní adopce (českých dětí do zahraničí) a to, nad čím by se běžný člověk ani nepozastavil, je ve skutečnosti docela veliká mezinárodní ostuda (situace je ale stejná v podstatě v celé střední a východní Evropě). Předvedším, když kvůli nim tento právní úřad, minimálně před deseti lety, zaměstnával tolik psychologů, co právníků. Ve vyspělém západním světě totiž množství zájemců o adoptování si opuštěných dětí výrazně převyšuje jejich počet a na mnoha místech se dokonce jedná o privilegium a znak příslušnosti k „lepším kruhům“.
To, samozřejmě, není důsledkem často jen nedávného a někde pořád ještě neuskutečněného zrovnoprávnění manželství i pro páry stejného pohlaví, ale o něco vyšší civilizovanosti, hmotného zabezpečení a, abychom se zcela nevzdávali místního cynismu, z menší části asi i té uvedené společenské prestiže. Na druhé straně je ale v opačné, pro mnoho dětí tragické, situaci každé rozšíření okruhu potenciálních adoptivních rodičů prostě nutné. I když jsou zahraniční adopce většinou úspěšné, i pro dítě se jedná o nouzové řešení, jelikož život v cizí zemi s rozdílnou kulturou, a především neznámým jazykem, je pro něj extrémní změnou, ještě prohlubující ostatní problémy s adaptaci existující i u nové rodiny v rodné zemi.
Kdyby chtěl někdo srovnávat tyto problémy s nestandardností situace rodičů stejného pohlaví, jejíž problematičnost či dokonce skandalizace je ale především důsledkem společenské ostrakizační mentality, zavedl bych jej do kartotéky spisů uskutečněných mezinárodních adopcí a dal mu do ruky těžší fascikl čítající desítky a někdy snad i víc než sto stran. Jeho tloušťka nevypovídá jen o nutnosti přejít na elektronickou úřední komunikaci, ale i o přísnosti a kritériích hodnocení vhodnosti adoptivních rodičů. Vedle různých oficiálních rozhodnutí a úřední korespondence jej totiž z veliké části tvoří psychologické posudky.
Ty se zhotovují podrobně a často přímo v terénu (v místě pobytu dítěte či adoptivních rodičů), kontinuálně ve všech fázích adopce a dlouhodobě od prvotního hodnocení zájemců o adopci, přes jejich první setkání s dítětem, „zkušebního“ společného pobytu, nastěhování dítěte k adoptivním rodičům, přes samotnou adopci až k dalšímu průběhu adaptace dítěte například půl roku, rok či dva roky po ní. Jak osobnost a duševní stav nového rodiče, tak i samotný průběh adopce jsou tak pod neustálým odborným drobnohledem, v čehož důsledku je adoptivní rodič minimálně z psychologického hlediska obecně způsobilejší než průměrný biologický rodič (jehož minimální test způsobilosti může spočívat jen v schopnosti dát si dostatečný počet fernetů na to, aby člověk zapomněl na hodiny sexuální výchovy), i když pokrevní svazky nejde, samozřejmě, nahradit ani dokonalým výsledkem osobnostních testů.
Druhou podstatnou věcí v jejich souvislosti je, že se nejedná o sociologické, sexuologické či frenologické posudky, ale čistě psychologické. A to, že by případné stejné pohlaví rodičů nepochybně bylo skutečností hodnocenou i v rámci nich, nemění nic na tom, že těmi podstatnými kritérii hodnocení vhodnosti adoptivních rodičů je vždy jejich individuální psychologie. A co se týče postoje samotného dítěte, tak ten je samozřejmě klíčový, je zohledňován stejně přísně a k dítěti se přistupuje jako k subjektu. Samotný vztah rodiče a dítěte, který podmiňuje uskutečnění adopce, je navíc dvoustranný již ze své podstaty.
A co se týče konkrétních případů, tak ať každý sám posoudí, jestli když přijdete k 5letému romskému děvčátku nebo klukovi s lehčím postižením a řeknete mu, že již může zavěsit své malé hračkářské sluchátko, protože místo telefonování s imaginární mámou nebo tátou bude mít odteď rovnou dvě či dva skutečné, tak vyskočí, jak tvrdí Tomio Okamura, z okna anebo od radosti z kůže.
___________________
Uklidnění veřejnosti: Autor nepřišel do kontaktu s dětmi a práci s nimi se navíc obecně vyhýbá, jelikož vzhledem ke svým liberálnějším postojům nechce rozvrátit západní civilizaci a krom toho jej zajímá především intelektuální práce (tj. ta s písmenky). Tuto praxi si vybral pragmaticky pro mezinárodní rozměr a akademické vedení, i když její vyšší smysl byl motivační a příjemný.
Fiala II slibuje platy jako v Německu, babišuje a trumpuje. Ale není Babiš ani Trump
Bezpodmínečná podpora Ukrajiny je klíč k míru. Američané to už pochopili
Klaus tvrdí, že se blížíme k 50. letům, k totalitě. Je to lež a nebezpečná manipulace
V roce 1989 byl vzorem Havel, v roce 2024 je elitou Babiš. Hodnoty se vypařují
Co od nás odešlo s Karlem Schwarzenbergem
