Michal Palik

Vyrůstal v Bratislavě, práva a filosofii vystudoval v Brně (první u přijímaček na obou*:), kromě Prahy žil rok v Louisianě a 3 roky ve Stockholmu. Vedle praxe (externí analytik, netakticky neumějící vykonávat činnosti nerozvíjející kognitivní schopnosti – právo je mozkový dril, i to na max. 20-30 % času, jelikož kompromisy na úkor prefrontální kůry neexistují, mrk-mrk – autor nemůže být šťastnější) se zaměřuje na moderní a trochu právní filosofii (ne akademicky, donedávna jen jako konzumní koníček 1-2 přesýpací hodinky denně). Neurologicko-kognitivistický, Hellman-Thompsonovsky aktualizovaný Davidsonovsky neredukcionisticko-fyzikalisticky nefrenologický (tj. monisticky pavědecky např. nelegitimizující xenofobii atd.), redukcionista, momentálně se připravuje na neprávní externí doktorát a již jen o něčem, co bude stát za to (nemá již cenu psát, neurologické vakuum vyplní prostor z fyzikální definice;), provinčnost není geografická či kulturní, ale z podstaty neurologická kategorie a archaické myšlení (ne náhodou přímo úměrné kulturní izolovanosti, sociální homogenitě/nivelizaci, maloměstskosti, věku a nevzdělanosti) CT mozku z definice (každý chytřejší střední Evropu, odnepaměti válčící s energeticky náročným a kognitivně nevděčným čelním lalokem, překračuje a dlouho již ani nesleduje, z definice)…
(* místopřísežně prohlašuje/prokáže)

Blogy jsou jen volnočasová aktivita spíš pro vlastní občasné potěšení (někdy „a little silly“ a nebrat vždy zcela vážně, i když jsou pravdivé – kupř. negativní myšlení, Lucy, rybky, šprt; přičemž freak-show je samozřejmě, v provinčně archaické hyperfreak-show, navenek utilitární a dovnitř epikurejská, v obou směrech zcela racionální) a nejedná se navíc o akademické snajperství, ale snaživější střelbu od boku. Ve faktické oblasti (politika, společenské reálie, historie, věda...) by se ale na vše mělo jít na 98 % spolehnout (validita se čerpá od přednějších mezinárodních akademiků a ústředních světových médií, jelikož obecně a nejen pro složitost, ale i z interpretativní [opak manipulativní] povahy, podstaty i definice především sociální skutečnosti, 90 %, z definice navíc „globalizované“, kredibility/reality tvoří IQ [vzhledem k čemuž zatímco post-faktická inteligence může být jen chvilková abnormalita, neinteligence či provinčnost je před-/post-faktická z definice], s omezenější snahou uvádět i zdroj) a případní absurdita jen odráží vnější skutečnost. Vedlejším účelem filosofičtěji zaměřených blogů je popularizace a demonstrace praktičnosti (i „teoretické“) filosofie, což se bez zjednodušení, nepřesností a frázovitosti nezaobejde (filosofie je sice „koule, do které jde vejít z kterékoliv strany“ [a opravdové transcendentální grády, jdoucí za, ne apriorně nesprávné, zobecněné postřehy, intuici, fantasii, omezená logická cvičení, čištění usazenin či naopak archeologické překlady, a všudypřítomné aha-narkozážitky, dostává, vzhledem k jedinému svému účelu rozběhnout čelní lalok, až kartesiánským uvedením subjektu], ale jen přes ústřední odborní literaturu především akademického neziskového spolku, sloužící i jako ty nejlepší mozkové činky [i do páru, jelikož není nic praktičtější a účelovější;], pro opakované použití, i s upoutávkou jen na přední mezinárodní akademiky [nejen kvůli složitosti, interpretativnosti a skryté odborné, kulturní či politické, i neuvědomované, „agendě“ alfa-omega, zaručená i tady], ideálně profesory z první 50ky, na rozdíl od QS, na výzkum/inteligenci zaměřeného Šanghaje či několika světových filosofických pracovišť, přičemž různé jazykově-regionální hermeneutické vchody i na stejném místě vás mohou vyplivnout ve výrazně odlišné kouli a odkazy na nejlépe anglickou či německou Wikipedii jsou jen pro nejefektivnější prvotní orientaci v ní). Člověk, podle Ajnštajna, něčemu rozumí, až když to dovede vysvětlit 6letému, a filosofie spočívá i v aplikované reinterpretaci tradice v nových podmínkách, a je tedy (na rozdíl od drilu) i hermeneutickým překladem myšlenkových algoritmů do jiných „programovacích jazyků“ (filosofie – tj. způsob myšlení, perspektiva, metoda, tradice, terminologie, styl² – a inteligence/neurologie jsou dvě odlišné věci, které si jen vzájemně vypomáhají [a legitimizují], i když ani jedna z nich nemá se zamaskovaným odporem k velkoměstu, modernitě, pozitivnímu individualismu a mezinárodní integraci [filosofie, podobně jako i křesťanství – „pohan“/„paganus“ = venkovan –, jako vždy z podstaty velkoměstská, modernizační a kosmopolitní záležitost] z podstaty nic společné, podobně jako i archaický filosof, stejně jako provinční akademik, bez podstatnějšího mezinárodního uznání a ne z institucionálních či ideových, ale prostých neurologických důvodů [i jelikož inteligenční rozdíl mezi přednějším mezinárodním a provinčním akademikem je mnohem větší než mezi druhým a průměrným člověkem, u paměťových databází, fotografických pamětí, institucionálních jistot, pedagogických funkcí a komunistického dědictví se ještě i ten zužující], je dokonce logický oxymóron;), podobně jako si i naopak převážně maloměstská provinční archaičnost, především pro prosté hardwarové nároky, ještě i humanitní a sociální vědy (“liberal arts“) z podstaty věci přeloží do vlastních „kognitivních“ kategorií (naivky)...

A je i dobré vědět, že filosofický a právní jazyk většinou (+–) jen logicky promýšlejí a odůvodňují obecnější skryté podmínky možností skutečnosti (světa, vnímání či systému, pokud to nevyjde nastejno; kupř.: karteziánství – subjekt základní podmínkou poznání světa / „post-karteziánství“ – intersubjektivita [jazyk, kultura, normy atd.] podmínkou subjektu a jeho poznání světa [moderně emergentně, ne archaicky holisticky či maloměstsky manipulativně], jednoduché, přičemž druhé navazuje na a předpokládá první [a i kontextualita je jen subjektivita], velká část post-kantovství je jen před-kantovství [ale opravdová „postmoderna“ jen „nietzscheovská“ i sebereflexivní/kriticky důslednější modernita²] a samotný svět nemá na začátku řetězce snad již nikdo rozumný [nevylučujíc objektivní fakta, ale právě podmiňujíc jejich poznatelnost], zatímco „post-karteziánská“ provinčně archaická odnož, jinak regulérních, „skepticismu“, komunitarismu, „hegeliánství“, fenomenologie, heideggerovství, „Nové“ „levice“ či „postmoderny“ logicky a i nevědomě, společně s normativně pojímanou sociální antropologií, gravituje k zaostalé a zčásti i intencionální „pokřivenosti“ [nic nečekat, archaické kategorie z podstaty představují jen neurologickou kategorii]), čímž se odlišují od empirického vědeckého či deskriptivního a pragmatického každodenního (a spíš jen účelově si vypůjčujíc z imaginativního literárního) jazyka. To neznamená, že se nezabývají skutečností, jen tak činí z jiné, bezprostřední danost víc přesahující, hlubší a širší (filosofie z „radikální, kritické a systematické“) perspektivy, na kterou se vztahují i odlišná kritéria (správnost, platnost, adekvátnost, relevance, komplexnost...), a díky jejíž „odvázanosti“ vypadají být, mimochodem, zrychlené a jen zdánlivě abstraktní (metoda, deskripce, přirovnávání, subsumpce, paměť či manipulování, podobně jako i lingvistika a literárnost, nemají s myšlením nic společné, o čemž nevěřící/nepolíbené rychle přesvědčí umělá „inteligence“/statistika, z definice tak i snižující kvalitu výstupů i vstupů každého chytřejšího člověka, jenž se jí proto, navzdory nepraktičnosti či neuhlazenosti, a i z epikurejských důvodů, ani nedotkne). I když právě paradoxně podezřívaní Nietzsche, Husserl, Gadamer a Luhmann (perspektivnost, fenomenalita, historičnost a globálně komunikačně-pluralitní modernita skutečnosti) byli nestandardně, podobně jako i autor, převážně jen suše deskriptivní…

Motto (Obrana Sókratova): Kdyby raději Sókratés, místo hádání se s prostitutkou Theodotou o to, kdo je populárnější, studoval i právo, bolehlav by pili Melétos, Anýtos a Lykón.
(sokratické post-archaické založení etiky [potvrzené funkčními prefrontálními kortexy] – „psychopatie“ je především dysfunkčnost čelního laloku, a naopak)

Absolutní „transcendentalita“: Rozvinutá prefrontální kůra („vláknité a vlhké místo“ sensus communis – 1268 Albert Veliký, pionýr fyzikalistického redukcionismu a Mlčení jehňátek) je podmínkou ostatních podmínek všech možností (i vztahových, morálních, duševních, vyšších emočních či z definice interpretativních empirických a z podstaty „kategorických“ percepčních [i nepochybně reálně-komplexně-logaritmicko-funkcionálně-inverzně-exponenciálních intimních;]), bez níž není absolutně nic (blik-blik?)…
(…jen kufry, v provinční archaičnosti převládá duševní zaostalost a i manipulativní psychopatie, a liberální, prozápadní, intelektuální nebo jen výrazněji či početněji inteligentnější obec mohou být jen fiktivní [i jelikož být proti autoritářskému či korupčnímu politikovi znamená jen mít IQ nad 80, živočišní pud sebezáchovy či porouchaný televizní ovladač, což logicky z pravdivého dělení středoevropských společnosti podle suicidálního kritéria na dvě poloviny, „totálních“ a vůči ním vymezených „ne úplných“, dělá otevřené doznání], přece z neurologické definice)
________________
„Archaicko-modernistický“ předěl je čistě neurologický a existují i filosofické a humanitněvědní studie, které ten vývoj (neokortexu a vyššího vědomí ontogenezí racionálně strukturované „vnitřní řeči“ / historicky Shakespearových introspektivních „dialogů“ či pařížskými nominalistickými logiky o půl století dřív zkoumané, Platónem či Augustinem ještě jen naznačené a scholastiky jen v syntakticko-sémantickém, ne pragmatickém smyslu teoreticky prohloubené, konceptuální „mentální řeči“, plně umožněné objektivně vytržením slov z „posvátných“ významů univerzálií nominalistickou sémantikou a subjektivně rozvinutím individuálního vědomí / historicky Descartova Cogita, díky kulturou nově uznané individuální subjektivitě / historicky emancipaci principu individuality [archaickému myšlení zcela cizí] pozdně středověkým františkánským „existencialismem“, renesančnímu individualismu, rozkladu středověkých kolektivních identit a liberálnějším regionálním formám tradiční rodiny [jelikož ještě i levicová Frankfurtská škola se snažila „zachránit“ modernitu i obnovením individuality/autonomní subjektivity], významové otevřenosti „tradice“ / historicky volné reinterpretaci, již ale i tak ambivalentních, antických a křesťanských zdrojů v nových, raně novověkých podmínkách, včetně překonávání substančního myšlení / historicky renesančně filosofickým vyvrácením základních tezí scholastického aristotelismu v 15. a 16. století, ústící v nahrazení okultních substančních forem mechanismy začátkem 17. století, a především emergenci kosmopolitního vědomí, prolamující provinční kognitivní sterilitu / historicky „globalizaci“ křesťanského universalismu italskými a španělskými platónsko-stoickými humanisty 16tého a kontinentální Res Publica Litterarum 17tého století – počítačový a evoluční lingvistik Ted Briscoe, filosof jazyka Lawrence Hatab a především vývojový psycholog Alain Morin o vnitřní řeči, práce literárního teoretika Harolda Blooma o Shakespearovi, Michela Foucaulta o stoicích či historii mentální sebediscipliny, jakéhokoliv předního historika filosofie o období 16. a 17. století a, samozřejmě, Niklase Luhmanna o spíš „fenomenologické“/komunikační než strukturální povaze moderního přechodu od uzavřené stratifikované k otevřené funkcionální sociální diferenciaci, především překonáním kmenových, stratifikačních a homogenizačních kognitivních „operačních kódů“) dokonce i empiricky zachycují. Protože i obecně každý zlomový dějinný posun, od archaické společnosti k historické, její cyklické časovosti k lineární, od rurální k urbanizované, od středověké k moderní, od provinční ke kosmopolitní či od homogenní k pluralitní, je z podstaty kognitivní, spočívající ve zmnožení myšlenkových operací a jejich kognitivních rámců/„světů“, často navíc nutně myšlených paralelně, čili současně a ve vzájemných vztazích (kupř. podmínkou myšlení časovosti je schopnost udržet ve vědomí současně přítomný a minulý/budoucí svět, které mají smysl jen ve vztahu k, a tedy společně s prvním nebo i jeden s druhým, či městské, pluralitní a multikulturní společnosti zase vnímání perspektivnosti skutečnosti, v dalších vrstvách i kulturně podmíněné a různě skupinově strukturované, tedy opět jen epistemická mnohost, tady interpretační, jelikož i „horizontalita“ a otevřenost moderního myšlení, z povahy „multiversálního“, představují jen její akceptaci, zatímco vertikalita a uzavřenost archaičtějšího, provinčního či maloměstského jenom její eliminaci, přičemž individualita a jinakost jsou jen její druhou stranou), a tedy z definice (a víceméně výlučně) neurologický.

Proto i omezené politicko-právně-ekonomické pojetí modernizace, navíc v regionu, co vynechal dvě staletí liberálního vývoje ještě před 40letým komunistickým bonusem, bylo šlápnutí do *******, jelikož struktura vyrašila z individuální subjektivity, tj. neurologie. Apriorní představa, že inteligence, či jen obyčejné individuální vědomí nebo dokonce hmotní forma neokortexu, jsou přirozené či (alespoň u části lidí) automatické, je nesprávná (vlastně i komická) a destruktivní, jelikož se jedná o historicky vzniklé lidské konstrukty, které se individuálně budují vždy nanovo a jen z nejelementárnějších biologických stavebních prvků, i když k tomu, paradoxně, z větší části stačí jen poskytnutí svobody, příležitostí a asi i stimulů, jelikož se tak děje uvnitř, autonomně a samo ze sebe (samozřejmě ve společnosti a prostřednictvím jazyka, ale to je triviální, stejně jako to, že provinční odnož konzervativců všech politických směrů tím procesem zjevně, v podstatných částech a z definice projít nemohla, a takoví mu budou, i v rámci archaického válčení s čelním lalokem, automaticky bránit i u druhých). A i to vyjadřuje „bytostní otevřenost“ modernity, prvoplánově nepředstavující (i když nekonkrétně implikující) kolektivní sociální cíl (projekt, hnutí či éru, často jen zakrývající neurologickou entropii), ale jen individuální neurologický start (čtvrté/první, kantovsko-mendelssohnovské univerzalistické kognitivisticko-procesuální, tím pádem i liberální a individualistické [“Sapere aude!“], pojetí osvícenství, ke kterému se hlásila dokonce i levicová kritická Frankfurtská škola, kritizující jen projekt „samolibého pseudo-racionalismu a nehumánní technokracie“, a z podobných individualistických důvodů i později zase pseudo-objektivnost napadající post-strukturalisté, ve skutečnosti ještě radikalizující „neurologické“ jádro osvícenství/opravdovou modernitu), z definice liberální, skeptický a tedy i „postmoderní“ již v předmoderních kořenech, nepřímo vyjadřujících i „neurologicko-kognitivistický redukcionismus“ ještě ve svérázných středověkých kategoriích nominalistické Ockhamovy „břitvy“ či ještě i libertariánského scotismu (jelikož ani Wycliffe a jeho šprtní „erasmáčtí“ husitští importéři nespadli z nebe, ale taky z Oxfordu), protože po středověku neexistují již žádné holistické struktury, partikulární substance a reálně ani obecní substanční formy (dohromady tvořící kognitivní kostru deindividualizované „provinční archaičnosti“, v novověku projevující již jen neurologický rozklad), ale jen rozvinuté zapnuté a nerozvinuté či vypnuté vyšší pojmové čelní laloky. Schopné kupříkladu i „transcendentální“ reflexe vnitřní konstrukce, i když konkrétní důsledky „nejlepší/jediné možnosti“ z neurologické podstaty (a smysl z logické definice) předjímat nejde a známé jsou, z neurologické podstaty, logické definice i empirické zkušenosti, jen u zbylých alternativ (tj. základní/obecné/jediné pojetí modernity výrazně nekompatibilní, a možná, dál na západě podvědomě intuitivní, racionálně formulované právě v kontrastu, s provinční střední Evropou, [v nano-kostce] nejspíš ani germánskou, i když dokonce i, ne moc odvážná, postavením posedlá, v řešitelské fázi mírně pomýlená („kosmická“ subjektivita...) a zašmodrchaná interpretativní ryba Fugu, Hegel byl celý život liberální, každoročně na 14. července si ostentativně připíjející, kosmopolitní, jen za „poznámku ke Kantovi“ se považující, domácí klíčící nacionalisty snad ještě víc než konzervativní pořádky neoblibující, právě sociálně homogenizačních důsledků liberalismu se především obávající, i na stará kolena multikulturní Paříž milující, filosemitský frankofil [tj. dialektická antiteze], či ještě i „ono se“ nacistického Heideggera bylo samozřejmě sociálně-kontextuální, a pedagogicky progresivní Wittgenstein utekl před vzbouřenými rakouskými sedláky na Britské ostrovy, která se nepohnula z archaické doby ani částečně, přičemž [zatímco jen Poláci si mohou dovolit nepřekračovat své specifické antropologické struktury, na rozdíl od vnitrozemských Kotliny a Dolín, vzájemně se lišící jen kvantitativně, zcela v liberálním rozporu s autoritářským anti-rovnostářstvím, pokud tedy, jako v kulturně zcela izolovaném Maďarsku či o něco méně ostrovní kolabující archaické Británii, nepřeváží univerzální antropologické konstanty] Česko a Slovensko jsou snad provinčně nejarchaičtější v EU [ani Česko nemá z mnoha definic šanci, i když dlouhodobý polský průběh, na rozdíl od občasných pořád provinčně-archaických matematických náhod, je skutečně liberální, přirozeně prozápadní a především logicky zákonitý, přičemž se skvělou 60%ní úspěšností možná Tony Judt či Dahrendorf ani nepočítali, a překročit nejspíš i obě Germánie]…).

(vzhledem k spíš „neurologické“ než percepční podstatě validity [jediným médiem je rozumějící IQ], sdílnosti či principiální univerzálnosti lidských trablů a jednotě globálního prostoru, akademie i jazyka, inteligentní veřejnoprávní vysílání, včetně šprtní extáze a odborných „novinářů“ se „substančními“ tituly z elitních [tedy převážně ne německých] univerzit, prorostlé šlechtěným akademickým břečťanem a selektující obsah z tisícovky amerických regionálních veřejnoprávních stanic [blik-blik?], které vypadá být nalevo jen zprava, podobně jako se téměř dokonalý střed jeví být napravo zase jen zleva, odkud jde koukat [či poslouchat, R.I.P.] snad jen z nejzušlechtěnějšího moderního břečťanového keře, i když celý půl rok jen za 10 babek, a i do/z nadčasových mozkoven, jaké již nerostou, jelikož zatímco globální modernita se jen na povrchu jeví být podobná, přičemž ta skutečná je, z individualizované podstaty a kognitivní povahy, uvnitř každá jiná, provinční archaičnost [druhé přímo úměrné prvnímu], se jenom zvnějšku zdá být rozmanitá, zatímco zevnitř je, z „neuro-privativní“ definice, všude stejná;)
(Major hardware upgrade in progress, 181819@email.cz)

(…třetina století – blik-blik?)
Prefrontální kůra chybí z definice (přičemž, z podstaty multilingvální a většinou emigrující, výjimky jen, logicky, potvrzují pravidlo) – nic nebude, a nejspíš ještě i ubude, taky z definice...