O invazi se vědělo déle, vychází z hlubší vnitřní proměny Ruska, NATO za nic nemůže a švédský kanárek v dole
Za poslední půl dekády si Putin vybudoval osobní, „císařskou“, 400tisícovou „pretoriánskou gardu“ Rosgvardia, vedenou čistě na základě osobní loajality jeho bývalým bodyguardem, nevojákem (podobně ale i jako ministr obrany, inženýr Shoigu). A k ideologické legitimizaci koncentrace moci mu asi posloužila na vůdcovském principu založená „filosofie“ Ivana Iljina, kterou již déle prosazoval. A i když Putina, již dlouho snícího o Velkém Rusku ještě z před-bolševických dob, koronavirus dál odizoloval i od nejbližších vládních kruhů, stát se Vůdcem se zjevně rozhodl, a konkrétní kroky pro to začal činit, již dávno před pandemií. Docela možná v období invaze na Krym, již o které podle jeho nejbližších poradců i vlastních slov rozhodl zcela sám a kdy rozeslal členům své politické strany Iljinův článek odůvodňující nutnost „bezstranickosti“ ruské politiky (tedy vůdcovský princip).
V každém případě se již před začátkem ruských manévrů koncem roku vědělo, že se něco podobné stane (ještě i že v únoru) a je to nevyhnutelné, a to nejen pro americkou obeznámenost s Putinovým pocitem, že se mu naskytla neopakovatelná a časově omezená příležitost, na kterou asi dlouho čekal. Západní zpravodajské služby byly dokonce o Putinových plánech informovány lépe než velká část samotného ruského vedení, i když to spíš v důsledku jeho uvedeného vůdcovského stylu. Plánovalo se to dokonce prý minimálně rok, ale spíš po celou dobu pandemie, a o ruských úmyslech, o kterých nebylo pochyb asi od listopadu, byl Spojenými státy informován širší okruh spojenců, se kterým již tehdy začaly koordinovat i sankce. Sběr a analýza informací byly, mimochodem, společnou snahou amerických a britských zpravodajců, kteří i naznačili, že pocházely z více zdrojů. A američtí, podle politických představitelů, pronikli do ruského politického vedení, zpravodajského aparátu a armády dokonce přes více různých míst, od vyššího velení až po přední linie.
Jejich vlastními slovy: „Od léta jsme vnímali, jak malá skupina vyšších představitelů plánovala plnou vojenskou invazi celé země.“ Podle Wall Street Journal konkrétně kolem přelomu září a října se Američané dozvěděli o mnohem větší plánované válečné mobilizaci kolem Ukrajiny než v březnu a dubnu, kdy na ukrajinské hranici a okupovaném Krymu shromáždil Putin přes stotisíc vojáků, jejíž účel jim následně odkryly nové říjnové spravodajské informace a již 27. října varoval ředitel Národního zpravodajství o pravděpodobné ruské přípravě zaútočit koncem ledna. Ruské zveřejnění svých nepřijatelných požadavků na stažení se NATO ze střední Evropy a nepřijímání bývalých sovětských republik v polovině prosince asi již jen ujistilo Spojené státy o tom, že se jedná jen o diplomatické kamuflování již učiněného vojenského rozhodnutí napadnout Ukrajinu, což 27. prosince vyústilo v Bidenovo schválení další rozsáhlejší vojenské pomoci pro ní.
Putin konal navíc asi v součinnosti s Čínou, která jej podle tajných služeb žádala o odložení invaze na dobu po olympiádě, a své záměry kromě toho otevřeně již předtím nepřímo deklaroval, i když nešlo vědět, že to myslí vážně. Rusko bylo měsíce dopředu Spojenými státy, Evropou a spojenci opakovaně varováno před vážnými důsledky invaze na Ukrajinu a 1. listopadu dokonce i osobně ředitelem CIA přímo v Moskvě, přičemž správy o ní muselo ruské vedení dementovat již počátkem prosince. Ukrajina byla o ní od začátku listopadu taky neustále informována, a když nic nepomáhalo, dokonce veřejně přímo ústy prezidenta Bidena, jemuž nešlo jen o odrazení Ruska, ale místo Zelenského, který to odmítal přijmout, i varování ukrajinské veřejnosti.
Jak v případě vnitřní proměny Ruska, tak i samotného útoku, se jedná o na vnějšku ve větší míře nezávislou „vnitřní dynamiku“, i když ne nevyhnutelně vycházející z vnitřní povahy země (která jí ale je zjevně nakloněna). Putin je despotický vrah, bojující i proti ruské společnosti a dokonce i státu (viz osobní armáda, navíc i část běžné armády a ještě i FSB jsou proti Putinovi a dokonce jej sabotují, i proto to nejde hladce), vzhledem k čemu je černobílé dělení na realisty a „manichejce“ (hodnotové univerzalisty) samo manipulativně manichejské. Kdybychom nebyli v NATO, pravděpodobně jej tady máme už dávno i bez „ďábelské povahy“ Ruska a v rozporu s vyjádřeními mezinárodněpolitických realistů ohledně rozšiřování aliance, která ale protiřečí jejich vlastní poučce, podle které „velmoc bere, jelikož může“. A, mimochodem, kdyby Mečiar dostal jedno či dvě volební období navíc, Slovensko by dnes mohlo vypadat jako Bělorusko.
Evropa měla štěstí, že se povedlo začlenit Pobaltí a stihla i polovina Balkánu, přičemž Švédsko by mělo mít bezpečnostní záruky ještě ze studené války (před veřejností utajované až do roku 1994), ale celá Skandinávie do NATO patří ještě víc než my. Zatímco švédskou společnost tehdy sociálnědemokratická technokracie ujišťovala o neutralitě země, současně tajně přestavovala vojenská letiště pro přistávání amerických bombardérů a u svého pobřeží nechala trvale kotvit ponorky s atomovými hlavicemi, své válečné plány koordinovala s NATO a Spojenými státy, a i Sovětský svaz byl přesvědčen o „dvojité hře“ Švédů, které vnímal jako součást západního bezpečnostního bloku. Švédsko (zahrnující historicky i Finsko a Norsko) má po staletích válek a velmocenské rivality s Ruskem v kolektivním nevědomí zakódovanou ještě silnější nedůvěru k němu než střední Evropa a ještě dodnes slouží Rusku jako boxovací pytel za celou západní Evropu (stíhačky ve vzdušném prostoru, atomové ponorky při pobřeží…).
Navzdory pacifismu Švédi již před pěti lety zcela otočili obrannou politiku a již koncem roku 2020 najednou téměř o polovinu nafoukli obranný rozpočet (k čemuž museli mít důvěryhodné informace). A i když je politická scéna špatně čitelná i pro švédské voliče a vypadá být rozpolcena, se vstupem do NATO prý čekají jen na silnější veřejnou podporu (která je jen otázkou času) a rozhodnutí Finska, které také na okupaci Krymu v roce 2014 reagovalo posílením partnerství s NATO. Asi i pro Lavrovovi vyhrůžky „vážnými vojensko-politickými důsledky“ a přesvědčení veřejnosti chtějí, mimochodem, vstoupit společně a Finové kvůli větší podpoře obyvatelstva a silnějšímu odůvodnění členství trochu cynicky čekají na prohloubení brutality války. Ta ale současně i brání Rusku případně „otevřít druhou frontu“ a tedy přílišné vyčkávání by bylo netaktické (zahraniční noviny naznačují, že „strategické rozhodnutí“ vstoupit do NATO či se k němu co nejsilněji „přičlenit“, fakticky znamenající v principu téměř to stejné, ale již vládními stranami mohlo být učiněno a podle švédské premiérky by bylo dokonce možné i bez referenda, a spíš se jen typicky pro rigidní skandinávskou byrokracii a paralyzovanou sociální demokracii, tradičně neschopné reagovat na změny, otázka politického rozhodnutí transformuje v „záležitost nevyhnutelnosti“).
U rozšiřování NATO nejde o velmocenskou politiku, ale o to, že Rusko nechtěli ani v bývalých sovětských částech, nemluvě o západnějších či kulturně spřízněných oblastech, a jen na jejich vůli záleží. Agrese má jasnou definici a perspektivismus neznamená relativismus, aliance jsou navíc jedinou zárukou dlouhodobé existence středních a menších zemí, i kdyby se Rusko nerozlévalo zákonitě a skutečně se v případě nerozšiřování NATO vzdalo sfér vlivu (které si ale, minimálně ekonomickými prostředky a jak si dokonce i mečiarovské Slovensko pamatuje, nikdy nepřestalo vynucovat). A když už kauzální vysvětlení, tak většina zemí by se do NATO nehrnula nebýt Ruska, což mluví za vše, kdo jiný zná příčiny a vyhodnocuje rizika lépe než ten, kdo je nimi existenčně ohrožený.
Jak legitimnost svobodných aliancí, tak i případnou přecitlivělost regionu a americkou angažovanost, by skutečně „post-studenoválečné“ Rusko, které převzalo odpovědnost za svojí historii a uznává právo na sebeurčení, muselo pochopit a nevnímat jako ohrožení (a i když nebyl nikdy příznivcem NATO, alespoň na Rusko musel mít 43letý George Kennan lepší oko než 93letý...). John Mearsheimer si asi neuvědomuje, že jeho realismus sfér vlivu připomíná spíš jen do modernějšího akademického hávu převlečený účelový koncept Grossraum nacistického právního filosofa Carla Schmitta, jenž měl teoreticky odůvodnit mezinárodní agresi jeho tehdejšího Vůdce.
Týždeň
_______________________________________
Druhý až čtvrtý odstavec (vývoj americké znalosti příprav invaze) byly průběžně aktualizovány (naposledy 27.5.).
V každém případě se již před začátkem ruských manévrů koncem roku vědělo, že se něco podobné stane (ještě i že v únoru) a je to nevyhnutelné, a to nejen pro americkou obeznámenost s Putinovým pocitem, že se mu naskytla neopakovatelná a časově omezená příležitost, na kterou asi dlouho čekal. Západní zpravodajské služby byly dokonce o Putinových plánech informovány lépe než velká část samotného ruského vedení, i když to spíš v důsledku jeho uvedeného vůdcovského stylu. Plánovalo se to dokonce prý minimálně rok, ale spíš po celou dobu pandemie, a o ruských úmyslech, o kterých nebylo pochyb asi od listopadu, byl Spojenými státy informován širší okruh spojenců, se kterým již tehdy začaly koordinovat i sankce. Sběr a analýza informací byly, mimochodem, společnou snahou amerických a britských zpravodajců, kteří i naznačili, že pocházely z více zdrojů. A američtí, podle politických představitelů, pronikli do ruského politického vedení, zpravodajského aparátu a armády dokonce přes více různých míst, od vyššího velení až po přední linie.
Jejich vlastními slovy: „Od léta jsme vnímali, jak malá skupina vyšších představitelů plánovala plnou vojenskou invazi celé země.“ Podle Wall Street Journal konkrétně kolem přelomu září a října se Američané dozvěděli o mnohem větší plánované válečné mobilizaci kolem Ukrajiny než v březnu a dubnu, kdy na ukrajinské hranici a okupovaném Krymu shromáždil Putin přes stotisíc vojáků, jejíž účel jim následně odkryly nové říjnové spravodajské informace a již 27. října varoval ředitel Národního zpravodajství o pravděpodobné ruské přípravě zaútočit koncem ledna. Ruské zveřejnění svých nepřijatelných požadavků na stažení se NATO ze střední Evropy a nepřijímání bývalých sovětských republik v polovině prosince asi již jen ujistilo Spojené státy o tom, že se jedná jen o diplomatické kamuflování již učiněného vojenského rozhodnutí napadnout Ukrajinu, což 27. prosince vyústilo v Bidenovo schválení další rozsáhlejší vojenské pomoci pro ní.
Putin konal navíc asi v součinnosti s Čínou, která jej podle tajných služeb žádala o odložení invaze na dobu po olympiádě, a své záměry kromě toho otevřeně již předtím nepřímo deklaroval, i když nešlo vědět, že to myslí vážně. Rusko bylo měsíce dopředu Spojenými státy, Evropou a spojenci opakovaně varováno před vážnými důsledky invaze na Ukrajinu a 1. listopadu dokonce i osobně ředitelem CIA přímo v Moskvě, přičemž správy o ní muselo ruské vedení dementovat již počátkem prosince. Ukrajina byla o ní od začátku listopadu taky neustále informována, a když nic nepomáhalo, dokonce veřejně přímo ústy prezidenta Bidena, jemuž nešlo jen o odrazení Ruska, ale místo Zelenského, který to odmítal přijmout, i varování ukrajinské veřejnosti.
Jak v případě vnitřní proměny Ruska, tak i samotného útoku, se jedná o na vnějšku ve větší míře nezávislou „vnitřní dynamiku“, i když ne nevyhnutelně vycházející z vnitřní povahy země (která jí ale je zjevně nakloněna). Putin je despotický vrah, bojující i proti ruské společnosti a dokonce i státu (viz osobní armáda, navíc i část běžné armády a ještě i FSB jsou proti Putinovi a dokonce jej sabotují, i proto to nejde hladce), vzhledem k čemu je černobílé dělení na realisty a „manichejce“ (hodnotové univerzalisty) samo manipulativně manichejské. Kdybychom nebyli v NATO, pravděpodobně jej tady máme už dávno i bez „ďábelské povahy“ Ruska a v rozporu s vyjádřeními mezinárodněpolitických realistů ohledně rozšiřování aliance, která ale protiřečí jejich vlastní poučce, podle které „velmoc bere, jelikož může“. A, mimochodem, kdyby Mečiar dostal jedno či dvě volební období navíc, Slovensko by dnes mohlo vypadat jako Bělorusko.
Evropa měla štěstí, že se povedlo začlenit Pobaltí a stihla i polovina Balkánu, přičemž Švédsko by mělo mít bezpečnostní záruky ještě ze studené války (před veřejností utajované až do roku 1994), ale celá Skandinávie do NATO patří ještě víc než my. Zatímco švédskou společnost tehdy sociálnědemokratická technokracie ujišťovala o neutralitě země, současně tajně přestavovala vojenská letiště pro přistávání amerických bombardérů a u svého pobřeží nechala trvale kotvit ponorky s atomovými hlavicemi, své válečné plány koordinovala s NATO a Spojenými státy, a i Sovětský svaz byl přesvědčen o „dvojité hře“ Švédů, které vnímal jako součást západního bezpečnostního bloku. Švédsko (zahrnující historicky i Finsko a Norsko) má po staletích válek a velmocenské rivality s Ruskem v kolektivním nevědomí zakódovanou ještě silnější nedůvěru k němu než střední Evropa a ještě dodnes slouží Rusku jako boxovací pytel za celou západní Evropu (stíhačky ve vzdušném prostoru, atomové ponorky při pobřeží…).
Navzdory pacifismu Švédi již před pěti lety zcela otočili obrannou politiku a již koncem roku 2020 najednou téměř o polovinu nafoukli obranný rozpočet (k čemuž museli mít důvěryhodné informace). A i když je politická scéna špatně čitelná i pro švédské voliče a vypadá být rozpolcena, se vstupem do NATO prý čekají jen na silnější veřejnou podporu (která je jen otázkou času) a rozhodnutí Finska, které také na okupaci Krymu v roce 2014 reagovalo posílením partnerství s NATO. Asi i pro Lavrovovi vyhrůžky „vážnými vojensko-politickými důsledky“ a přesvědčení veřejnosti chtějí, mimochodem, vstoupit společně a Finové kvůli větší podpoře obyvatelstva a silnějšímu odůvodnění členství trochu cynicky čekají na prohloubení brutality války. Ta ale současně i brání Rusku případně „otevřít druhou frontu“ a tedy přílišné vyčkávání by bylo netaktické (zahraniční noviny naznačují, že „strategické rozhodnutí“ vstoupit do NATO či se k němu co nejsilněji „přičlenit“, fakticky znamenající v principu téměř to stejné, ale již vládními stranami mohlo být učiněno a podle švédské premiérky by bylo dokonce možné i bez referenda, a spíš se jen typicky pro rigidní skandinávskou byrokracii a paralyzovanou sociální demokracii, tradičně neschopné reagovat na změny, otázka politického rozhodnutí transformuje v „záležitost nevyhnutelnosti“).
U rozšiřování NATO nejde o velmocenskou politiku, ale o to, že Rusko nechtěli ani v bývalých sovětských částech, nemluvě o západnějších či kulturně spřízněných oblastech, a jen na jejich vůli záleží. Agrese má jasnou definici a perspektivismus neznamená relativismus, aliance jsou navíc jedinou zárukou dlouhodobé existence středních a menších zemí, i kdyby se Rusko nerozlévalo zákonitě a skutečně se v případě nerozšiřování NATO vzdalo sfér vlivu (které si ale, minimálně ekonomickými prostředky a jak si dokonce i mečiarovské Slovensko pamatuje, nikdy nepřestalo vynucovat). A když už kauzální vysvětlení, tak většina zemí by se do NATO nehrnula nebýt Ruska, což mluví za vše, kdo jiný zná příčiny a vyhodnocuje rizika lépe než ten, kdo je nimi existenčně ohrožený.
Jak legitimnost svobodných aliancí, tak i případnou přecitlivělost regionu a americkou angažovanost, by skutečně „post-studenoválečné“ Rusko, které převzalo odpovědnost za svojí historii a uznává právo na sebeurčení, muselo pochopit a nevnímat jako ohrožení (a i když nebyl nikdy příznivcem NATO, alespoň na Rusko musel mít 43letý George Kennan lepší oko než 93letý...). John Mearsheimer si asi neuvědomuje, že jeho realismus sfér vlivu připomíná spíš jen do modernějšího akademického hávu převlečený účelový koncept Grossraum nacistického právního filosofa Carla Schmitta, jenž měl teoreticky odůvodnit mezinárodní agresi jeho tehdejšího Vůdce.
Týždeň
_______________________________________
Druhý až čtvrtý odstavec (vývoj americké znalosti příprav invaze) byly průběžně aktualizovány (naposledy 27.5.).
Jak drahé bude máslo ve válce? To je otázka!
Fiala II slibuje platy jako v Německu, babišuje a trumpuje. Ale není Babiš ani Trump
Bezpodmínečná podpora Ukrajiny je klíč k míru. Američané to už pochopili
Klaus tvrdí, že se blížíme k 50. letům, k totalitě. Je to lež a nebezpečná manipulace
V roce 1989 byl vzorem Havel, v roce 2024 je elitou Babiš. Hodnoty se vypařují
