Kde čerpat aktuální expertní analýzy o válce na Ukrajině
Institute for the Study of War (žurnalistický zdroj informací z bojiště, mimochodem „dámský válečný think-tank“)
Atlantic Council (srolovat níž na „Content“ – i jeden zdejší bloger by tam mohl občas něco mít)
Center for European Policy Analysis
Center for Strategic and International Studies (vyselektovat relevantní články)
Carnegie Endowment for International Peace (vlastní selekce – špatný filtr)
Wilson Center (publikují převážně autoři původem z postsovětského prostoru – výhoda i nevýhoda)
European Centre on Foreign Relations (unijní, ale nezávislý, trochu srolovat a nutná selekce)
Council on Foreign Relations (vydavatel Foreign Affairs – v něm ale již delší odborní články)
International Institute for Strategic Studies
Blogy Lawrence Freedmana (podle akademiků nepostradatelný) a Timothy Snydera
Podcasty Marka Galeottiho (týdenní), Jonathana Finka (denní), War on the Rocks (zhruba týdenní, ne vše o Ukrajině) Center for Strategic and International Studies (dvoutýdenní, o Rusku) a vyselektované kratší aktuální expertní rozhovory Times Radio
Plus expertní komentáře v The Atlantic (obcházet paywall přes webový archiv – někdy nutno den-dva čekat) a třech hlavních novinách New York Times, Washington Post a Wall Street Journal. Všechny jsou víceméně středové (fakticko-analytické, podobně jako i „veřejnoprávní“ National Public Radio, které se nesprávně považuje za levicové), na levicová a pravicová se dělí čistě názorová, „post-faktická“ a ideologická periodika a portály (stupeň pravolevé vyhraněnosti je přímo úměrný fantasmagoričnosti jedince a kruh se uzavírá, když se kraje politického spektra sejdou na stejném psychiatrickém oddělení). Ale NYT jsou o něco faktičtější, WP „interpretativnější“ (obecně se říká, ne na základě toho grafu) a WSJ konservativnější než další dva. Přičemž NYT a WP jsou za babku, ale oba jdou zpřístupnit přes archiv, jen WSJ je dražší nebo nutno jinými kanály. A v britských médiích pak především analýzy a komentáře místních „akademických celebrit“, Lawrence Freedmana a Marka Galeottiho.
Toto je „hlavní expertní síť“, přičemž když se objeví relevantní analýza někde jinde, tak s největší pravděpodobností alespoň jeden článek z uvedených zdrojů na ní odkáže, tedy funguje i jako křižovatka a pokryje tak většinu podstatného. Není toho jinak tak mnoho jak se zdá, při počáteční „válečné mlze“ jsem vysával zcela vše a zabralo to každý večer asi hodinku. Teď již ale stačí selektovat jen to hlavní, expertní sféra začala mezitím roztahovat chapadla do příliš specifických oblastí, zajímavých jen pro odborníky, a to podstatné se navíc již často duplikuje, tedy hodinka-dvě jednou za dva dny stačí. A podstatnější než obsah je důvěryhodnost zdroje.
Skandinávie (důvěryhodné zpravodajství a expertní komentáře) – s automatickým překladem a obejitím paywallů jen seriózní Dagens Nyheter (nejpodstatnější švédská názorová rubrika, která často zatřese i politikou – i koronavirový věděcký disent proti Tegnellovi šel odtud) nebo Svenska Dagbladet (ne bulvárnější Aftonbladet či Expressen, které se, mimochodem, podle amerického vzorce z toho důvodu taky víc pravolevě vyhraňují a vlastníkem Aftonbladet jsou dokonce odbory), v angličtině jen velice obecní a povrchní švédský The Local, stránky finského veřejnoprávního vysílatele Yle a twitterová křižovatka Nordic News. Seriózní noviny jsou, mimochodem, ve Švédsku o něco pravicovější než politická scéna a DN se deklaruje jako středově liberálnější, zatímco SD jako středově konservativnější (ale patří prostě mezi „fakticko-analytická“), i když deklarace mohou být irelevantní při absenci univerzálnějšího referenčního rámce, charakteristické pro izolovanější společnosti...