Že se vláda snaží šetřit i na platech, je dobře. Zatím to ale bere ze špatného konce: na platy ve zdravotnictví chce poslat zbytečně moc, učitelům naopak málo.

Nová vláda se netají snahou snížit rozpočtový deficit plánovaný pro tento rok. Ve vládní koalici navíc hraje prim ODS, která dlouhodobě volá po „malém státu“, a tak je logické, že vláda chce deficit snížit cestou osekávání výdajů, nikoli navyšování příjmů.
Nedávno jsem tady vyslovil obavu, že najít během pár týdnů v návrhu státního rozpočtu pro letošní rok „rozpočtové sádlo“, tedy výdaje, jejichž snížení lze snadno obhájit, nebude legrace. Nuže v minulém týdnu vláda Petra Fialy přišla s prvním konkrétním návrhem na úspory. Návrh bohužel mou obavu potvrdil, a to hned v několika směrech.
Začněme od lékařů a některých dalších pracovníků ve zdravotnictví. Ti mají z tohoto návrhu nejspíš aspoň trochu radost, protože jejich platy by se měly zvýšit o šest procent, tedy aspoň o krapítek víc, než jaká se pro letošek očekává inflace.
Oficiálním zdůvodněním tohoto zvýšení ovšem není nedostatek personálních kapacit ve zdravotnictví, nýbrž finanční ohodnocení lidí „v první linii“ boje s covidem. Nová vláda tedy sice hned po nástupu začala zdůrazňovat, že chce platy zvyšovat jen selektivně tam, kde to dává smysl, ale u zdravotníků na tuto selektivnost vzápětí rezignovala a navázala na vládu minulou v jejím nepěkném zvyku rozdávat plošně: zvyšuje platy – podobně jako dříve Babiš a spol. – všem zdravotníkům bez rozdílu. Tedy bez ohledu na to, zda daný lékař nebo jiný zdravotník skutečně potí krev v péči o pacienty se závažnými projevy covidu, nebo působí v jiných oborech medicíny, kde výkony naopak klesly, protože byly odloženy ve jménu soustředění na boj s pandemií. Jde o cosi jako plošné zalévání záhonů bez ohledu na to, do kterých pere slunce, a které jsou naopak v příjemném stínu. Tento přístup pochopitelně nedělá dobře ani rozpočtu, ani náladě zdravotníků bojujících s covidem, kteří mají pocit, že se přidává i těm druhým, kteří si to nezaslouží.
Vláda dále hrdě prohlašuje, že navrhuje zvýšení platů i u učitelů, a to o dvě procenta. Je jasné, že při očekávané inflaci někde kolem pěti procent se příjem učitelů z hlediska reálné kupní síly ve skutečnosti sníží. Hlavní problém ale vidím v porovnání učitelského příjmu nikoli s inflací, nýbrž s příjmy ostatních vysokoškoláků.
Relaci učitelského platu k platům vysokoškoláků bývala kdysi ostudná: například pro učitele druhého stupně to bylo jen mírně nad 60 procenty, což Českou republiku umisťovalo na úplný chvost žebříčku bohatých zemí sdružených v OECD (a pro české učitele jinde než na druhém stupni nebyla platová relace výrazně jiná). Babišově vládě je třeba jednoznačně přičíst k dobru, že tuto relaci v posledních několika letech dramaticky zlepšila (pro druhý stupeň na loňských zhruba 80 procent), byť úrovní obvyklých třeba v Německu nebo ve Finsku jsme zatím nedosáhli.
Fialově vládě jako by nevadilo, že při očekávaném letošním celkovém růstu mezd v ekonomice tempem kolem pěti procent budou učitelská dvě procenta znamenat, že se relativní ohodnocení ve školství nejen nebude dál zlepšovat, ale že se dokonce začne propadat zpátky dolů. Učitelský stav je základním pramenem budoucí prosperity země. I kdyby stát potřeboval šetřit sebevíc, platy učitelů (a ředitelů) jsou tou úplně nejhorší položkou.
Třetím problematickým místem vládního návrhu je nápad zmrazit platy státních úředníků (a ústavních činitelů). Za mizerný stav českých veřejných financí ale úředníci přece nemůžou o nic víc než ostatní lidé přijímající peníze ze státního rozpočtu. Kdybych byl státním úředníkem, jistě bych se ptal: proč vláda nenavrhne v podobném duchu také zmrazení třeba všech důchodů? Bylo by to férové, a navíc výsledná úspora by byla daleko větší.
Ministr financí Stanjura se ale nepřímo přiznal k pocitu, že úředníci můžou za rozpočtové deficity skutečně víc než jiní příjemci veřejných peněz: hledání úspor ve sféře platů totiž zdůvodnil mimo jiné pozorováním, že příjmy lidí ve veřejné sféře už řadu let rostou rychleji než ve sféře soukromé. Tato argumentace dává smysl jen tehdy, pokud má pan ministr pocit, že příjmy státních zaměstnanců postupně přerostly úroveň, která by odpovídala jejich pracovním výkonům.
Jsou-li však úředníci přeplaceni, čekali bychom zástupy zájemců o práci ve státní sféře; ve skutečnosti je ovšem řada úředních míst dlouhodobě neobsazených. Pravda bude spíš taková, že někde je úředníků málo, a jinde moc.
Šetření na úřednících by tedy bylo racionální a vítané, pokud by šlo cestou propuštění přebytečných a zvýšení platu těch potřebných, nikoli cestou škrcení platů všem bez rozdílu. Opět tedy narážíme na problém nevhodně plošného, nedostatečně selektivního přístupu, jen tentokrát v opačném gardu, kdy se pro jistotu nepřidá nikomu. Jako by zahradník neuměl ze záhonu jahod pečlivě vytahat plevel a pak zalít jen jahody, a tak radši nechá celý záhon bez vody.
Mnoho důvěry ve mně nebudí ani další argument proti zvyšování platů ve veřejném sektoru obecně - že prý toto zvyšování vede ke mzdové nákaze (tj. že to tlačí nezdravě nahoru mzdovou hladinu) v soukromém sektoru. Nejspíš to ale nebude tak horké, jak naznačuje struktura volných pracovních míst: těch vyžadujících středoškolské nebo vysokoškolské vzdělání (což je segment, ve kterém loví veřejný sektor) je ani ne 10 % ze všech volných míst. Silnější tlak na růst mezd v privátním sektoru bude v příštím roce nejspíš pocházet z růstu minimální mzdy (na ni navázaných zaručených mezd), který byl ještě Babišovou vládou schválen pro rok 2022 na úrovni 6,6 %. Zvedání minimální mzdy má v situaci dnešního českého trhu práce svůj smysl, ale toto tempo je z mého pohledu nepřiměřeně vysoké.
Popsaná vládní představa o vývoji platů má zatím jen podobu prvního nezávazného návrhu, zpracovaného navíc pod tlakem počínajícího rozpočtového provizoria. Ještě je tedy prostor pro úpravy. Doufejme, že vláda tento prostor využije.

(zkrácená verze vyšla v Lidových novinách)