Schodek rozpočtu za rok 2021 je obludný. Za jak velkou část mohl covid? A jak velkou část výdajů vláda neměla vůbec udělat, protože na ně prostě neměla?

Podrobné údaje o hospodaření české vlády za celý rok 2021 jsou věru neveselým čtením. Celoroční deficit za rok 2021 ve výši 420 miliard Kč se zdá být přímo obludný – byť cifru začínající čtyřkou mnozí z nás díky neúprosné setrvačnosti vládních příjmů a výdajů začali předvídat už několik měsíců předem. Obludný se onen výsledek zdá být zejména ve srovnání s daleko střízlivějšími rozpočtovými schodky v mnoha letech před pandemií.
Nedávno svůj mandát skončivší premiér Babiš a jeho ministryně financí Schillerová by ale jistě na tomto místě vehementně zdůraznili, že podobné primitivní srovnávání v čase je hodně ošidné. A v této obecné rovině by měli pravdu: hodnocení rozpočtového deficitu musí vždy brát v úvahu konkrétní důvody, proč daný deficit vznikl.
Ministryně Schillerová samozřejmě loni každou informaci o čím dál hrozivějším schodkovém vývoji státního rozpočtu (stejně jako v roce 2020) zveřejňovala s připnutou pomyslnou cedulkou „za většinu této hrůzy nemůžeme, to covid“. Jak velkou část loňského deficitu lze ale skutečně svést na covid?
Odpověď je pochopitelně přímo závislá na posouzení, které změny v příjmech a výdajích byly opravdu vynuceny příchodem „čínské chřipky“ versus do kterých změn nemoc vládu fakticky nenutila. Tady musím – z pohledu mnoha čtenářů asi trochu otravně – zakutat v detailech vládního hospodaření. Pro jednoduchost budu všechny sumy uvádět ve velmi hrubém zaokrouhlení: jde o to, získat aspoň základní, rámcový obrázek.
Na straně příjmů lze předpokládat, že bez pandemie, a tedy při ročním růstu nominálních parametrů ekonomiky (důležitých pro výběr daní) standardním tempem okolo pěti procent, by státní rozpočet v roce 2021 mohl počítat zhruba se 150 mld. Kč nad stav v posledním „normálním“ roce, tedy v roce 2019. Ve skutečnosti se však rozpočtové příjmy oproti roku 2019 naopak snížily, a to téměř o 40 mld Kč. Propad příjmů v loňském roce oproti bezpandemickému scénáři tedy činí 190 mld. Kč.
Z toho ale covidu můžeme „přišít“ jen částku odpovídající prodělanému propadu ekonomiky a vládním programům na podporu jejího přežití. Tato částka představuje asi 120 mld. Kč.
Zbylých 70 mld. Kč zhoršení salda na straně příjmů jde na vrub faktorům, které si covid nevynutil (ač vláda tvrdila opak). Jedná se zejména o nižší výběr daně z příjmů fyzických osob v důsledku „zrušení superhrubé mzdy“ od ledna 2021. Další daňové opatření, a sice zrušení daně z převodu nemovitých věcí, bylo sice naopak chvályhodným počinem, protože odstranilo jednu z překážek pro dlouhodobě efektivní fungování trhu s domy a byty. Nicméně pro přežití ekonomiky mělo jen zanedbatelný přínos – klidně by ještě dva roky počkalo.
Nebrat proklamace bývalé vlády úplně vážně je třeba i na straně výdajů. Také tam totiž ministerstvo řadilo i některá rozhodnutí, která fakticky pro přežití žádné části ekonomiky nijak zásadní nebyla. Šlo zejména o navýšení platby za státní pojištěnce ze státního rozpočtu do rozpočtů zdravotních pojišťoven.
Tato platba se proti roku 2020 zvýšila o desítky miliard korun, přestože rezervy pojišťoven se od příchodu pandemie až dosud neustále pohybují zřetelně nad přehnaně masivními 50 mld. Kč. Platba ze státního rozpočtu tedy mohla být zvýšena daleko méně, přičemž v případě akutní krize by se dala posílit jednorázovou dotací. (Jen na tom, že si stát půjčil těch 50 mld. Kč, které zdravotní pojišťovny následně sušily na bankovních účtech, tratila loni veřejná kasa nejspíš vysoké stovky milionů korun.)
Částečně sporné jsou i vládní výdaje na odměny zdravotníkům. Obory tak či onak zapojené do boje s pandemií samozřejmě procházely a ještě procházejí těžkým obdobím a nasazení příslušných lékařů, sester a dalších pracovníků si jistě zaslouží mimořádné finanční ocenění. Nicméně mnoha jiným oborům českého zdravotnictví věnujícím se „elektivní“, tedy odložitelné péči, přinesla koronakrize úbytek výkonů. Část z plošných odměn (na které šlo 17 mld. Kč) se tak jeví jako nemístné rozhazování.
Po úpravách oficiálních údajů o tyto „nesrovnalosti“ lze říct, že pandemie byla loni odpovědná za nárůst výdajů oproti roku 2019 o nějakých 120 mld. Kč. Po přičtení výše odvozeného propadu příjmů o 120 mld. Kč tedy celkově můžeme ze salda loňského státního rozpočtu připsat na vrub covidu 240 mld. Kč neboli lehce přes polovinu celého deficitu.
Docházíme k závěru, na první pohled pro Babišovu vládu vskutku nelichotivému, že podíl pandemie na mohutném loňském deficitu státního rozpočtu nebyl o mnoho vyšší než podíl vládních aktivit, které s pandemií nesouvisely. Dá se to chápat tak, že těch covidem nezdůvodnitelných 200 mld. bylo odrazem čiré vládní rozhazovačnosti ve smyslu výdajů, které vláda neměla dělat, protože na ně neměla? Ne tak docela. V té první, pandemické části deficitu šlo o náklady, které byly vlastně specifickým druhem investice – investice do budoucího rychlejšího oživení ekonomiky. Z těchto nákladů tedy budou mít užitek i budoucí daňoví poplatníci, podobně jako z tradičnějších typů investic (ve smyslu „věcí, slouží déle než pár měsíců“ – auta, mosty atd.). A proto u nákladů vynucených covidem dávalo smysl, aby byly financovány dluhem neboli aby se splácely z daní až v dalších letech.
Logika „ať se na splácení podílí každý, kdo z toho má prospěch“ se v ekonomických učebnicích označuje jako zlaté pravidlo a je zcela správná. Pokud ji ale přijmeme, pak musíme stejnou „zkoušku na přítomnost investic“ jako výše provést i u té části loňského deficitu, kterou s covidem spojovat nelze. A vskutku: něco málo investic se tam najde. Co to je „něco málo“?
V materiálech ministerstva financí je údaj, že výdaje investičního rázu, které česká vláda loni sama udělala nebo které poslala na investice jiným subjektům (fondům jako je Státní fond dopravní infrastruktury, krajům, obcím a soukromým subjektům), dosáhly úctyhodné výše 177 mld. Kč. Tento údaj ale sám o sobě ve skutečnosti bohužel není měřítkem vládních investic. Týká se totiž pouze nových investic – a ty musíme snížit o spotřebu kapitálu, tedy o kolik se v důsledku běhu času a vlivem používání snížila hodnota existujících investic. Teprve tak dostaneme objem čistých investic, a tedy objem rozumného ne-covidového nárůstu zadlužení. Za letošek má ČSÚ potřebné údaje zatím jen pro první tři kvartály. Soudě podle vývoje v předchozích letech lze ale předpokládat, že čisté investice vládního sektoru budou činit nanejvýš kolem 60 mld. Kč.
Z celkové částky 200 mld. Kč hrazené Babišovou vládou na dluh bez skutečné vazby na covid tedy dávalo financování dluhem smysl maximálně u 60 mld. Kč. Suma sumárum: férovým odhadem skutečné loňské vládní rozhazovačnosti (tedy objemu výdajů, které Babišova vláda rozhodně neměla dělat, protože na ně neměla) je částka minimálně nějakých 140 mld. Kč.

(zkrácená a upravená verze vyšla v Hospodářských novinách)