S multikulturalitou máme v současné době všichni velké problémy. Zdá se, že jak její odpůrci, tak její příznivci snášejí přesvědčivé argumenty, kterými dokáží zdůvodnit své postoje. Zkušenost říká, že v takovém případě bývá většinou problém v povrchním, anebo alespoň ne dosti hlubokém pohledu obou stran.

Je až neuvěřitelné, s jakou radostí citují někteří novináři slova kancléřky Angely Merkelové, že snahy o multikulturní společnost v Německu prozatím selhaly. Jakoby se jim náhle ulevilo, že tento úžasný projekt napoprvé přece jen nevyšel. Oni přece vždy věděli, že jednotlivé lidské rasy nikdy nemohou žít spolu. A mají dokonce odvahu tvrdit, že tak už to zůstane jednou provždy.

Fakta ale svědčí o naprostém opaku. Například v bývalé provincii Kosovo je již řada obcí a měst, kde k sobě Albánci (muslimové) a Srbové (křesťané) našli cestu. Jejich starosta (buď albánský muslim, nebo srbský křesťan) se stará i o potřeby druhé komunity a obě strany si ho nemohou vynachválit. Stejně tak mezi sebou dovede spolupracovat mnoho arabských muslimů s Židy. Není to ale nic jednoduchého a nebude ani do budoucna.

Multikulturalita je složené a také složité slovo. Předpona „multi“, naznačuje, že se jedná o větší počet něčeho, v daném případě tedy větší počet kultur. Slovo „kultura“ pochází z latinského slova „colere“, které původně označuje vše, co je třeba pěstovat, co prostě neroste samo od sebe. V tomto smyslu bylo slovo užíváno i pro péči o duši a především v tomto smyslu. Sousloví „náboženský kult“ pramení právě z tohoto zdroje.

Jak ukázal již Carl Gustav Jung, ale i mnoho dalších badatelů, kultura je pro lidskou společnost a pro člověka, který je v ní vychován, něčím nesmírně důležitým. Protože je ale těsně spojena s náboženstvím, které bylo původní formou péče o duši, obsahuje v sobě také mnoho negativních prvků. Bůh, uctívaný jedním společenstvím, na smrt nenávidí jiného boha (nebo bohy), kterého uctívá jiné společenství a přikazuje svým stoupencům, aby všechny jeho uctívače vyhladilo až do základu.

Něco podobného vidíme dodnes. Někteří fanatičtí muslimští duchovní posílají na smrt své ovečky proti zlému Západu, který nechce a nechce pochopit, že právě oni nemají pravdu. Navíc jsou prostoupeni hrůzou, co by jim asi jejich Alláh (tak jak oni Ho chápou) udělal, kdyby tak nečinili.

Trvalo samozřejmě velice dlouhou, než se duchovní zkušenost, například na indickém subkontinentě, prohloubila natolik, aby bylo každému zřejmé, že všichni jsme děti jednoho Otce, i když k němu docházíme různými cestami. Indové to pochopili již dávno, někteří muslimové to dosud nevědí. I když uznávají ve své svaté knize Mojžíše i Ježíše z Nazareta, stále pronásledují jejich stoupence.

Nikoli ale všichni, samozřejmě. Prastará islámská mystická skupina súfiú a jejich stoupenci jsou mimořádně tolerantní ke všem duchovním proudům, i když to nemají lehké. Ale to mystikové, kteří se dotýkali nejhlubších hlubin poznání, neměli lehké nikde na světě. I v běžném životě u nás je možné potkat velmi rozumné a tolerantní muslimy, s nimiž je pro každého z nás ctí zasednout k jednomu stolu. Jsem rád, že i já mohu mluvit z osobní zkušenosti.

Nicméně, stále platí, že největším společenským problémem tohoto a pravděpodobně i následujícího století bude nesnášenlivost zakotvená nábožensky. Problém multikulturní společnosti před námi totiž odhaluje něco neobyčejně podstatného a nedá se tak jednoduše zamést ze stolu, jak se o to většinou snažíme.

Planeta Země je totiž jenom jedna a že se musíme naučit žít spolu je zcela neoddiskutovatelné. To je ale možné jen za předpokladu, že všichni přijmou princip vzájemné tolerance. Nikoli, že někteří se cítí být již proto, jaké náboženství vyznávají, nadřazeni ostatním a mají pocit, že podle toho také mají právo jednat.

My máme dnes často dojem, že jsme z tzv. náboženských problémů vyvázáni. Naši osvícenští předkové nám řekli, že naše středověké náboženské představy jsou dost primitivní a že jsou nedůstojné moderního člověka. To je pravda a tím také poskytli velikou službu duchovnímu rozvoji celého Západu. Vždyť základy tohoto světodějného obratu také položili učení křesťanští teologové.

Pro mnoho lidí tím ale zmizel veškerý tradovaný obsah náboženství. To je samozřejmě především vina těch, kteří tento obsah tradovali. Do kostela jsme přestali chodit, Bůh Otec již pro nás není onen vousatý dědeček na cimbuří. Co bychom tam také hledali, když tam nic není? Ale o to v tuto chvíli nejde. Položme si otázku: „Zmizelo to, co tyto představy jen neuměle symbolizovaly, nebo nezmizelo? A jestliže nezmizelo, kam se to podělo?“

Hned na začátku naší odpovědi si řekněme, že si sice to, co uctíváme již nepromítáme na nebeskou klenbu, ba ani na horu Olymp, nebo na strop chrámový, ale to neznamená, že tisíciletá lidská zkušenost, která za takovýmito symboly stála přestala existovat, nebo je dnes méně skutečná, než kdysi. A tím jsme již vlastně odpověděli na druhou otázku. To, co tyto představy neuměle symbolizovaly nikam nezmizelo.

Základní půdou, ze které to vše pochází, je nezměrná hlubina lidské duše, o kterou je třeba pečovat. To, co se stalo v osvícenské době, to byl stále jen první krok. Ten druhý, rozpoznání toho, co jsme kdysi promítali mimo sebe, třeba na nebeskou klenbu, je možné najít ve své duši a cesta k sobě, to je krok druhý, důležitější a také nesrovnatelně obtížnější.

Nevysmívejme se tedy muslimům za jejich představy, které se nám často zdají tak primitivní, ale spíše se podívejme, kteří nenávistní bohové, usazení v nevědomých vrstvách naší vlastní mysli to s námi tak cvičí, když žádáme drastické zacházení s nějakou společenskou skupinou, která nám zrovna není po chuti (a o které téměř jistě vůbec nic nevíme).

Všechny doby před námi věřily ještě v bohy v nějaké podobě. Bylo zapotřebí zcela bezpříkladné ochuzení symboliky, aby došlo k znovuobjevení bohů jako psychických faktorů, totiž jako archetypů nevědomí. Proto je tento objev zřejmě zatím nevěrohodný.
C. G. Jung
Vše, co vyžaduje péče o duši, má prostě duchovní povahu a právě proto je multikulturalita v zásadě duchovní problém. Jinak se řešit nedá. To je důvod, proč před ním dnes stojíme tak bezradně.