V pátek 11.3.2011 se rodina a přátelé ve Strašnickém krematoriu naposled rozloučili s vynikajícím českým režisérem a scénáristou Milanem Růžičkou. Milan za sebou zanechal významnou a dlouhou tvůrčí stopu v české kinematografii, jak se každý může jednoduše přesvědčit na adrese:



Seznam však rozhodně není úplný. Pokud vím, jen dokumentárních filmů vytvořil asi 120. Tento tvrdošíjný hledač bílých míst, jak ho nedávno nazval spisovatel, dramatik a režisér Zdeněk Pošíval, nebyl jen vynikající tvůrce, ale také neobyčejně laskavý a velkorysý člověk. Když viděl, že někdo potřebuje pomoci, nikdy se dlouho nerozpakoval, ani nevyptával. To je právě vlastnost, která v posledních desetiletích stále více mizí.

Proto je tak trestuhodné, že téměř jistě zemřít nemusel. Byl totiž plný energie, plánů a nápadů. Ale protože se choval ke svému zdraví vždy odpovědně, rozhodl se, že než je bude realizovat, podrobí se banální operaci kýly v jedné významné pražské nemocnici, navíc ve stejné nemocnici, kde ho před nedávnem úspěšně zbavili počínající zhoubné choroby. Takže tomuto zdravotnímu zařízení naprosto důvěřoval.

Jenže chyba lávky. Tentokrát se dostal do rukou zcela jinému týmu lékařů, kteří přistupují k pacientům spíše jako k mechanismům, které je třeba opravit a aplikovat na ně co nejvíce zpoplatnitelných výkonů, nikoli jako k rovnoprávným subjektům, které je třeba léčit. Když se k tomu všemu ještě přidá běžná lidská nezodpovědnost, může být osud člověka zpečetěn. Jak říká MUDr. Jan Hnízdil: „Když v sedmdesátých letech minulého století stávkovali lékaři a sestry v Izraeli, snížila se v „postižených“ oblastech úmrtnost na polovinu. Podobně tomu bylo v hlavním městě Kolumbie Bogotě. Během dvaapadesáti dnů trvající stávky tam klesla úmrtnost o pětatřicet procent.“

A právě do rukou takového týmu se dostal náš přítel režisér Milan Růžička. Aby nedošlo k tomu nejhoršímu, stačilo pravděpodobně jen trochu více lidské ohleduplnosti a přirozené pečlivosti. Jak rovněž říká MUDr. Jan Hnízdil: Pacient se pro nás stal „žlučníkem, appendixem, infarktem“. A kdo může chtít vážně jakoukoli ohleduplnost k „žlučníku“ nebo „kýle“, která leží třeba někde tam na té pětce, že ano, vážení čtenáři?

Bylo pro mne velkou ctí, že mi bylo dopřáno s Milanem řadu let spolupracovat na některých jeho filmech, které připravil pro Českou televizi. Proto vím, jaké vážnosti se těšil u české filmařské veřejnosti a také to, že řada významných českých filmařů chtěla znát ve vypjatých chvílích jeho názor. Milanova vyrovnaná, nezákeřná a velkorysá povaha byla zárukou toho, bude všechny spory posuzovat spravedlivě. Tím více mne mrzí, že si jeho odchod z tohoto světa nepřipomenul žádný větší český list, na rozdíl například od některých osobností populární hudby, jejichž dílo se s tím Milanovým nedá ani vzdáleně srovnat. Nemá smysl, abych se v této krátké vzpomínce zabýval Milanovým dílem. Jednak to již lépe udělali jiní, například již výše zmíněný pan Zdeněk Pošíval



a potom by to přesáhlo možnosti jakéhokoli rozumě koncipovaného blogu. Jedno chci ale na závěr připomenout. Po roce 1968 bylo Milanovi díky jeho angažované práci znemožněno pracovat. Právě ve chvíli, kdy je režisér na vrcholu tvůrčích sil. Po roce 1989 zasedla, jak často říkal, na důležitých místech generace dramaturgů, kteří neměli příliš velké pochopení, jednak pro režiséry starší generace a k té už Milan patřil, stejně jako pro náměty, které přinášely. Neměl to tedy zrovna jednoduché. Přesto až do poslední chvíle stále pracoval. To vše svědčí o jeho mimořádných profesionálních i lidských kvalitách.

Milane, jsem přesvědčen, že nejen jménem svým, ale i jménem všech, kteří Tě znali Ti za všechno, čím jsi byl mohu poděkovat a říci poslední sbohem. Rozhodně bude dlouho na co vzpomínat.