Nedávno jsme opět vzpomínali výročí upálení Mistra Jana Husa a jak říká spisovatelka Eva Kantůrková: „Nemáme v dějinách tolik vůdčích postav, které obohatily evropskou duchovní kulturu, abychom tu jednu z největších mohli přehlížet. Jan Hus patří mezi tři zakladatele evangelismu, teologie spjaté s vytvořením laické evangelické církve. V německém Wormsu to vyjadřuje pomník, postavený na památku třem duchovním původcům velkolepého křesťanského hnutí, na kterém se sešli John Viklef, Husův předchůdce a inspirátor, Jan Hus, za evangelické učení v Kostnici upálený, a Martin Luther, který o sto let později zplna přijme Husovu teorii církve.“

V druhé polovině devatenáctého století se u nás vedl jeden důležitý spor. Čeští vzdělanci se přeli o to, zda mají naše dějiny nějaký zvláštní smysl. Nejznámějšími představiteli tohoto sporu byli, ale i dosud jsou, profesoři Karlovy Univerzity Tomáš Masaryk a Josef Pekař. Když se spor rozhořel, rozdělila se česká společnost okamžitě na dvě části. Mluvíme stále o tom, že znovu vstupujeme do Evropy, ale co vlastně dnešní nové Evropě přinášíme? Jaké vlastnosti, jaký dějinný odkaz a jaké tradice?
Josef Pekař vytýkal Tomáši Masarykovi, že se snaží tak říkajíc vytknout jednu myšlenku před závorku a vytvořit z ní „smysl“ národních dějin. Jak říká: „Jako by z dějin národních bylo lze jednu myšlenku, jednu ideu, tedy jeden „smysl“ jako tvůrčí nosnou sílu jejich odvoditi. Copak je něco takového možné?“
Josef Pekař byl přesvědčen, že Tomáš Masaryk prostě upravuje holá historická fakta, když se snaží českou historii interpretovat tak, aby v ní nalezl určitý smysl. Upravuje fakta prostě tím, že je interpretuje, zatímco on, Josef Pekař, je úzkostlivě ctí, protože nic takového nedělá. Od té doby kritické myšlení přece jenom pokročilo a my již dávno víme, že něco takového, jako „holá fakta“ neexistuje, jak se domníval profesor Pekař. Můžeme tedy s klidným svědomím říci to, co již věděl v době jejich sporu i profesor Tomáš Masaryk, že i Pekařovo chápání českých dějin je jejich určitá interpretace ovlivněná katolickým prostředím, ve kterém byl vychován.
„Palackého čin národní byl, že nám v plném dosahu uvědomil smysl našich dějin, stavě nám za ideál snažení našich Českých bratří, jakožto náš pravý program národní“, odpovídá věcně Tomáš Masaryk.
„Jenže tak tomu právě není. Právě to mě zneklidňuje, že často se tvrzením o smyslu našich dějin rozumí daleko více, totiž to, co je jaksi primérní, nebo věčné v dějinstvu. Právě hodnocení toho druhu, v němž jako zde u vás, pane kolego Masaryku, je hledisko empiricky poznávací prostoupeno stanoviskem mysticko-teleologickým, což vede nutně do dálek metafysických, nebo k řešení náboženskému. Nejedná se prostě o nic jiného než o cílevědomou snahu po usměrnění české vůle k nechuti ke katolicismu a k zápalu pro tak zvanou pokrokovost. Sem ovšem náleží i these, že smysl dějin českých je náboženský“, reaguje Josef Pekař.
Jak je vidět, šlo vlastně o spor, jestli snahy Český bratří a to, co jsme zahlédli v onom významném období po Janu Husovi bylo tak významné, že to ovlivnilo celé naše usilování do budoucna. Smysl je směřování odněkud někam. Existuje v naší národní duši něco, co od té doby hledáme, byť třeba klopýtavě, zoufale a nedokonale a co se nám nějak stále nedaří naplnit?
Jak už bylo řečeno, centrem všech diskusí se tak stala myšlenka bratrství. A teď přijde nějaký ctihodný pan profesor a začne nám vykládat, že to vlastně nic nebylo, jen náhodné vzedmutí vln historie a souhra mnoha nešťastných náhod, která vedla k tomu, že se Češi odchýlili od té jedině správné a pravé víry. Spíše bychom se asi mohli shodnout na tom, že tragické vlivy převažovaly v oněch historických dobách, o kterých je řeč právě tam, kde odchylky od myšlenek bratrství byly největší.
Věroučné spory doby bratrské jsou nám dnes již velice vzdálené, často nám připadají směšné. Jenže šlo tu jen, nebo dokonce především, o věroučné spory? Co to vlastně naši předkové tenkrát zahlédli, byť jen na vzdáleném obzoru a k tomu ještě jakoby v mlžném oparu? A opět se dostáváme k tomu, co vlastně vyjadřuje pojem bratrství. Poukazuje snad k něčemu, co je i dnes aktuální? Zcela jistě ano. Souvisí s tím, co vyjadřuje krásné české slovo „společenství“.
K tomu má ovšem co říci znalec nad jiné povolaný, americký lékař a psycholog Scott Peck, který se po celý svůj život věnoval praktickému i teoretickému studiu podmínek, které musí skupina lidských bytostí naplnit, jestliže chce, aby se jí podařilo vytvořit opravdové společenství.
„Jak jinak charakterizovat vzájemný vztah lidí, kterým se podařilo vytvořit skutečné společenství, než právě slovem „bratrství“? Snad to bude znít příliš pateticky a nadneseně, ale neodpustím si na tomto místě poznámku, že v společenství a skrze společenství lze dojít ke spáse světa. Nic není v dnešním světě důležitější. Přesto je téměř nemožné společenství smysluplně popsat někomu, kdo jej nikdy nezažil. A to je většina z nás“, říká doktor M. Scott Peck.
Je pozoruhodné, že i náš současník doktor Scott Peck se uchyluje k náboženské terminologii. Proč, to ještě uvidíme. Mluví totiž o skutečném společenství, protože takové je vzácností i v současné době. Navíc slova nabývají časem pokřivených významů. Máme například ve zvyku mluvit o svém městě jako o společenství. Také o našich církvích mluvíme jako o společenství.
„Města jsou však jen jakousi sbírkou lidských bytostí. A na základě své osobní zkušenosti s křesťanskými církvemi tvrdím, že se skutečnému společenství nepodobají o nic více“, říká doktor M. Scott Peck.
Právě schopnost vzájemného sdílení, které dokáže nikoli potlačit, ale přesáhnout (jak se učeně říká transcendovat) vzájemné rozdíly všeho druhu je nepřekročitelnou podmínkou toho, aby skutečné společenství mohlo vzniknout. Dosáhnout něčeho takového je neobyčejně obtížné i dnes, kdy již nikdo, alespoň na Západě, na žádné Bohem posvěcené společenské rozdíly nevěří.
Oč obtížnější to bylo ve čtrnáctém a patnáctém století! Jenže na druhou stranu o to více byli touto možností naši předkové fascinováni. Čím ale? Zřejmě tím, že se všem členům skupiny, která se propracuje až do stadia společenství, otevírá úžasná spirituální zkušenost společného ducha, který všechny jeho členy nekonečně přesahuje a současně prostupuje. A právě tato zkušenost stojí v pozadí myšlenky bratrství, která v českých dějinách sehrála tak významnou roli.
„Kdybych měl krátce vyjádřit, co je to společenství, pak musím říci: společenství je duch. Víte, mám sklon ducha společenství chápat spíše jako něco, co na skupinu, která společenství vytváří, sestoupilo. Asi tak jako se říká, že Duch svatý sestoupil na Ježíše při křtu. Při tomto chápání je duch společenství skutečně něco jako zjevení Ducha svatého.
„Duch svatý“ to je jen takový tradiční pojem, kterého používám spíše jako metaforu z nedostatku jiných. Na pojmenování však nezáleží a už vůbec to neznamená, že společenství je výhradně křesťanským úkazem. Společenství se může vyvinout mezi lidmi jakéhokoli zaměření. Někteří jsou obvykle nábožensky orientovaní, jiní nechtějí mít s náboženstvím nic společného.
Rovněž se často v jedné skupině vyskytují lidé různé náboženské orientace (například žid, muslim, křesťan, hinduista a podobně). Ať to, co tvoří podstatu společenství, vykládáme v pojmech, které mají svůj kořen v některé náboženské tradici nebo zcela nenáboženským způsobem, výsledek je vždy stejný. Duch prostě kam chce, věje a nedá si poroučet“, říká doktor M. Scott Peck.
Společenství je prostě jedna z duchovních cest.Navíc je to cesta přiměřená schopnostem většiny lidí. Nevyžaduje žádné zvláštní nadání, jako některé jiné cesty. Jen pokoru a dobrou vůli. Kromě toho, způsobu, jak vytvářet společenství je možné se učit.
Jde o schopnost otevřít se druhému. Je to cesta k Duchu (nebo jak by řekli nábožensky zaměření lidé k Duchu svatému) prostřednictvím druhých. Je třeba si uvědomit, že existuje několik podmínek, které musí být splněny. Obecně se dá říci, že společenství může vzniknout jedině zdola. Jestliže se pokusíme vytvořit ze skupiny, která se touží propracovat k společenství organizaci, nikdy ke svému cíli nedojde.
Principy, na kterých stojí jakákoli organizace, jsou totiž v zásadním rozporu s těmi, které jsou naopak základní podmínkou vzniku společenství. A je lhostejné, jestli se jedná o organizaci církevní, nebo jakoukoli jinou.
To byl pravděpodobně také důvod, proč pan Petr z Chelčic (a nejen on) považoval církevní organizaci své doby přímo za překážku duchovního růstu. Neříká snad: „Když ti neuškodí, rozhodně ti nepomůže.“ A také:
„Vždyť církev nejen přitakala nemorálnímu podrobení lidu vrchnostem, ale sama se vrchností stala a začala ho využívat ke svému prospěchu. Poddaný lid, k němuž nemají žádného práva, neboť ho Kristus vykoupil pro sebe svou krví, si podrobili násilím. Též i duchovní pokrytci, preláti, mniši, faráři, ježto mají platy na lidech, ti i vězením i jiným bezprávím vždy dobudú úroky a desátky na nich.“
A právě zde jsou zřejmě kořeny českého postoje k náboženství, pokud je reprezentováno církevními organizacemi všeho druhu. Církevní organizace mohou dělat mnoho dobrých věcí. Mohou například předávat tradici z generace na generaci, mohou dokonce udržovat povědomí o existenci společenství, jakožto možnosti duchovního růstu, což také činí. Mohou organizovat úžasnou charitu. Bez mocné barokní církve by v Čechách nikdy nevzniklo obdivuhodné barokní umění.
Církve se však nemohou, jako organizace, stát skutečným společenstvím. Musely by totiž přestat být organizací. A právě to je v Čechách již řadu století dobře známo, proto je také jen málo Čechů ochotno spiritualitu spojovat s církevními organizacemi, tak jak se historicky vytvářely.
Samozřejmě, že v církvích působila řada vynikajících, ba příkladných osobností, a také dnes v církvi působí. Matka Tereza je pouze jedním takovým příkladem. Jenže když si takovýto vysoký spirituální nárok spojují církve samy se sebou jakožto s organizací, většina Čechů je vzhledem k pohnuté historii své země přesvědčena, že tak činí neoprávněně.
Násilně vymáhané úroky a desátky nám samozřejmě dnes již nehrozí, jako v době Petra Chelčického. Přesto vytýkáme i současným představitelům církevních organizací, že usilují především o jiné věci, než by měli. Ale, co my ostatní? O co v životě usilujeme především? Jsme schopni se v životě chovat alespoň zdánlivě lépe, než ti z nás, kteří stojí v současné době v čele církevních organizací? Odpověď je skutečně jednoduchá, a to nejenom zdánlivě a zní: Nejsme toho schopni ani vzdáleně.
To nás však nezbavuje pocitu, že církevní organizace kritizujeme oprávněně. Vždyť oni to mají tak říkajíc „v popisu práce“, alespoň to o sobě říkají. Jestliže někdo vznáší nároky na druhé, musí o to větší nárok vznést nejdříve sám na sebe.
Ať tomu již bylo jakkoli, touha rozvinout v sobě schopnost vytvářet společenství bratří a sester určila směr, kterým by se měla česká společnost a všichni její členové i nadále ubírat. Ideál, o který je třeba neustále usilovat. V minulosti se nám tento vysoký cíl naplnit nepodařilo, ale to neznamená, že před námi nestojí v budoucnosti. Jestliže už byl jednou nastolen, obtížně můžeme přijmout menší. Křesťanství je pro nás tedy především připomínkou hluboké proměny, která nás ještě očekává, kdežto církevní instituce jsou pro nás ztělesněním všeho konzervativního a také myšlení prosáklého minulostí. A to je důvod, proč Češi nevnímají církevní instituce jako reprezentanty autentického křesťanství. Církve, působící v Čechách si přesto rády nalhávají, že Češi jsou zaměřeni protinábožensky. Jak jednoduché, že?
Tomáš Masaryk říká: „Příčina našeho úpadku spočívá v tom, že jsme se zpronevěřili ideálům reformačním. Místo bratrství nová poroba lidu. To řekl Petr Chelčický naprosto přesně. Na vině je zřejmě naše charakterová neucelenost. Tato nepevnost a neucelenost netkví pouze v nedostatku pevné vůle a v nestálosti citů, ale i ve zvláštní nepevnosti a nedůslednosti názorů. Již naši otcové se prohřešili proti Duchu svatému tím, že se zastavili na půl cesty a ty své bratry, kteří usilovali o důsledné provedení reformy, potlačovali. Zato v trest sami byli potlačeni a s nimi celý národ.“
Jenže my už dnes víme, že když někdo, ať již jednotlivá osoba, nebo národ, je potlačena ve své osobitosti, která se nemůže patřičně rozvinout (ať již z jakéhokoli důvodu), začnou se projevovat vlastnosti opačné k těm, o jejichž vědomý rozvoj až dosud usilovala. A to se, bohužel, stalo i nám.
„Kdo se dívá pozorněji na náš život veřejný, neuvidí pouze to slabošské žebráctví, ale potká se s oním zvláštním typem intrikánů. Intrikánství toto otravuje všecek náš pospolitý život. Protože nedovedou být lvové, stávají se liškami, protože nedovedou být hrdinové, stávají se lokaji, kteří se vyznačují nízkým chytráctvím. „Politika“ je ideál těchto četných a četných lidí“, píše již Tomáš G. Masaryk.
Z toho, co říká profesor Masaryk je jasně vidět, že i bída našeho současného veřejného života nepovstala v současnosti, ani v nedávné minulosti. Komunistický režim tyto vlastnosti české duše nevytvořil. Naopak. Typický český komunismus (jeho intolerance k čemukoli) byl těmito vlastnostmi českého charakteru podstatně ovlivněn.
Režim jich totiž dokázal mistrovsky využívat. Ony samy však jsou podstatně staršího data a mají o mnoho hlubší kořeny, než jsme si často ochotni připustit. Komunismus zmizel, vlastnosti zůstaly.
Dnes se ukazuje, že vytvářet společenství bratří, tedy právě ono lidské uskupení, jehož duch všechny jeho členy jak nekonečně prostupuje, tak, nekonečně přesahuje, jak o tom snili již naši předkové, nedokážeme v současnosti nejen my, ale nikdo na světě.
Je jasné, že je to otázka dalšího vývojového stupně společnosti na této planetě. Do budoucna nejde ani tak o společnost znalostní, o které se neustále mluví, ale spíše o společnost vzájemné spolupráce. Slavný světový politický filosof a ekonom Francis Fukuyama razí v poslední době pro tuto schopnost spolupracovat pojem „sociální kapitál“. A taková společnost nám bez značného úsilí sama o sobě do klína nespadne. Je to zřejmě věc dalšího spirituálního (profesor Masaryk by asi řekl náboženského) zrání.
Samotné slovo „smysl“, jak už bylo řečeno, navozuje představu, že směřujeme odněkud někam. To se samozřejmě netýká jen českého národa, ale také všech ostatních. U nás však má tato připomínka o směřování jeden příliš vážný kulturní důraz. Bude nám neustále připomínat, že jestliže po této stránce nedozrajeme (tj. jestliže se nevyrovnáme se svou vlastní minulostí), budou nad námi mít stále moc vlastnosti, které patří ke stínovým stránkám duše českého národa, tedy v našem případě právě ona hašteřivost, intrikánství jedněch proti druhým, intolerance, závist a neschopnost vzájemně spolupracovat.
Právě ono spirituální zrání v našem případě znamená vyrovnat se se svou vlastní minulostí. Nikoli jen vyrovnat se s obdobím komunistického režimu, jak sami sobě rádi nalháváme. Měl tedy profesor Masaryk pravdu, nebo neměl, když říkal, že česká otázka je otázkou náboženskou? Snad si každý z nás odpoví sám.