Úvod
Co je vlastně původním cílem vzdělávání? Tak trochu nám napovídá latinský význam slova. Slovo „vzdělávání“ znamená v latině „kultivace“. V současné době máme totiž silný sklon plést si skutečné vzdělávání se sběrem informací, který nám nabízejí naše vzdělávací instituce. Informací, které jsou dobré jen k profesnímu uplatnění, rychle zastarávají, proto se tak často zdůrazňuje potřeba celoživotního učení. Jenže člověk není jen výrobní prostředek a mělo by mu jít v životě rozhodně o víc, než o získávání povrchních informací, které rychle zapomene a ze kterých nebude mít žádný trvalý užitek.


A tu se asi mnohý současný student sám sebe zeptá: „Jaký trvalý užitek bych mohl mít ze svého školního vzdělání?“ Troufám si tvrdit, že ještě v nedávné minulosti by se studenti tímto způsobem neptali. Takovéto otázky totiž plodí doba, která považuje za normální rychlé a formální zvládnutí téměř jakýchkoli vědomostí a stejně rychlé jejich zapomnění. Proč bych si je měl pamatovat, ptají se sami sebe tito studenti. Je vůbec rozumné snažit se pochopit hlubší souvislosti? A já jim odpovídám, je to rozumné a nejenom to, je to dokonce moudré.

Jak by řekl významný rakouský filosof Konrad Liessmann: neměli bychom se učit jen kvůli učení samotnému, ale spíše kvůli vědění, porozumění a moudrosti, protože něco takového z povahy věci nemůže nikdy zastarat (na rozdíl od běžných informací, které se obvykle dovídáme ve škole, dodejme my). Prostřednictvím vzdělání a vědění se podle Konrada Liessmanna stáváme rozvážnějšími, prozíravějšími, přemýšlivými a k sobě navzájem kritičtějšími osobnostmi. Podle jeho pojetí naplňujeme vzděláním a věděním svoje lidství, potvrzujeme svoji sounáležitost s našimi předchůdci i s našimi následovníky.

Naše školy (stejně jako školy v jiných evropských zemích) se spíše specializují na získávání oněch výše uvedených informací, z nichž mnohé rychle zastarávají. Jenže školy se školy od základních po vysoké (nebo jak říkají pedagogové učeně počínaje primárními vzdělávacími institucemi až po ty terciální) snaží nabídnout absolventům většinou dobré a na trhu práce uplatnitelné postavení.

Mimoškolní a zájmové vzdělávání je z hlediska kultivace a výchovy osobnosti člověka daleko zajímavější. Protože z výše uvedených důvodů totiž nezbývá na kultivaci a výchovu v současném běžném školním provozu pro samou konkurenceschopnost již čas. Na začátku jsme se ptali sami sebe, zdali je rozumné (jak se dnes říká racionální) snažit se pochopit hlubší souvislosti? Co je tedy počínání racionální a co není? Zvláště v kontextu doby. Racionalitou svého počínání se rádi oháníme, naopak často rádi zdůrazňujeme iracionalitu počínání těch, kteří s námi nesouhlasí.

O racionalitě
Latinské slovo „ratio“, ze kterého pochází slovo „racionální“, do češtiny překládané krásným slovem „rozumný“, neznamená původně nic více a nic méně, než „poměr“. Čísla racionální jsou taková čísla, která jsou tvořena poměrem (tj. zlomkem) dvou čísel celých. V lidském životě se to projevuje tak, že člověk, kterého považujeme za rozumného, má obě základní mohutnosti, kterými by se měla dospělá lidská bytost vyznačovat (logické myšlení i citová oblast) dostatečně rozvinuté a navíc se v jeho jednání uplatňují vždy v tom správném poměru, který si ovšem musí najít každý sám. Druzí nám mohou poradit, když jsme takovým radám dostatečně otevřeni, nic více ale pro nás udělat nemohou.

O rozumnosti
K rozumnosti proto nedospívá zdaleka každý. Ve skutečnosti je rozumný člověk vzácným jevem. Existují celé národy, které dostatečně nepokročily v rozvoji logického myšlení, natož pak v jeho uplatňování v životě. O tom věděli své i Řekové, tento balkánský národ, který racionalitu objevil, možná pro to, aby konečně jednou provždy setřásl jho iracionálního osudu. O tom se mohl před lety přesvědčit každý, kdo sledoval vznik posledních válek na Balkáně (přesněji řečeno v bývalé Jugoslávii).

„Jak iracionální!“, říkáme si my další rozumní Evropané, to by se u nás přece stát nemohlo. Jenže od dob nacistického Německa každý ví, že to není tak úplně jisté. Běžné sousedské vztahy se mohou proměnit velice rychle ve vztahy naplněné prudkou nenávistí, tak jako nedávno na Balkáně, dokonce i v prostoru, kde žijeme právě my.

Rozumnost a současnost
Patřím k lidem, kteří ani trochu nesní o návratu minulých dob. Česká společnost v sobě měla a má úžasný tvůrčí potenciál, jeho rozvoji komunistický režim tvrdě bránil, a proto se mohl, samozřejmě se všemi nedostatky a chybami, projevit až po jeho pádu. Jestliže však zkoumám, zdali se v české společnosti projevuje větší rozumnost, tj. zdali nám instituce tržního hospodářství a demokratického politického systému pomohly k tomu, aby se naše vztahy řídily rozumnými pravidly, pak moje odpověď je, bohužel, záporná. Spíše se stav naší rozumnosti promítl do charakteru současné české demokracie.

A to neznamená nic jiného, než že se naše současné demokratické instituce chovají stále ještě velice nerozumně. Je to věc vzdělávání? Zcela jistě. Ale nikoli toho školního, vždyť například v Parlamentu ČR sedí jeden akademik vedle druhého. Vždyť která strana si dovolí dát na kandidátku osobu bez vysokoškolského titulu? Změnu mohou přinést jen skutečně kultivovaní lidé, kteří se vyznačují právě takovým typem vzdělávání a vědění, o kterém mluví Konrad Liessmann, kterým člověk naplňuje svoje lidství.

Je možné jednoznačně ukázat, že přísně logické postupy ještě nemusí vést k rozumným výsledkům. Příčina je jednoduchá. Život nelze uzavřít do sebedokonalejších pravidel a pouček a proto vždy budou existovat případy, většinou stovky a stovky případů, které může vyřešit zase jen v dané oblasti zkušený a uvážlivý člověk, vybavený patřičnými rozhodovacími pravomocemi, přestože systémy pravidel být musí a bez nich to v žádném případě nejde.

Jenomže jejich jednostranné uplatnění může vést ke zcela iracionálním výsledkům. Například k tomu, že v zájmu zisku vyloučím všechny zájemce o práci starší padesáti let. A přece, existuje snad v současné době vhodnější instituce, která by mohla takovýmto uchazečům o práci nabídnout pomoc, než je personální agentura? Zcela jistě neexistuje, jenomže by zde muselo přijít ke slovu trochu více skutečného rozumu. Tedy kromě toho, čím je každá taková agentura standardně profesionálně vybavena ještě navíc schopnost vcítit se do druhého, schopnost být vůči druhému milosrdný a schopnost soucítit s druhými. Jenže k něčemu takovému by museli být její pracovníci vzděláváni a vychováváni. Jinak takového výkonu nejsou schopni. Možná, že si ale právě takovéto typy současní vlastníci personálních agentur vybírají. Třeba vyhovují jejich požadavkům. Podle toho tyto instituce u nás pracují.

A jsme zase u našeho starého českého chápání rozumnosti, které se dá vystihnout rovnicí Rozumnost = Okamžitý prospěch. Právě tímto typem „rozumnosti“ nám mává jakoby zpovzdálí naše česká minulost, a nejen ta nedávná. A pak, že současnost není ovlivňována minulostí. Samozřejmě, že je.

Za touto minulostí se žádná tlustá čára udělat nedá. Pokud se s ní skutečně nevyrovnáme, bude se nám stále v různých obměnách vracet a v zájmu dosažení okamžitého prospěchu lámat naše charaktery. Nosíme ji stále v sobě a nikam před ní neutečeme. Komunisté totiž naše charakterové vady a mentální nedostatky nevytvořili, oni jich jen dokonale využívali. Jejich režim s nimi počítal a stavěl na nich. Tato zátěž je však daleko staršího data. V současné době bychom se jí rádi zbavili. V listopadu 1989 jsme snili o tom, že během několika let budeme na stejné úrovni, jako jinde v západní Evropě. Jenže jsme si neuvědomili, do jaké míry se naše vnitřní zatížení promítne do současných společenských poměrů. A obávám se, že velmi mnoho lidí si tuto souvislost neuvědomuje dosud. Proto jsme přesvědčeni, že všechno zlo v naší společnosti mají na svědomí námi zvolení politici.

Ještěže v posledních dnech přišla zpráva, že současná mládež začíná projevovat opět mimořádný zájem o českou skautskou organizaci. To je přesně ta instituce zájmového a neformálního vzdělávání, která se vždy snažila posilovat u dětí a mládeže vhodné charakterové vlastnosti. A i když to jistě v současnosti dělá jiným způsobem, než ve třicátých letech minulého století, základní orientace je stejná. Česká skautská organizace to po roce 1989 neměla zrovna jednoduché, ale každý, kdo měl možnost třeba jen zpovzdálí sledovat její úžasné vzdělávací úsilí, musí být rád, že si konečně i česká média začínají všímat, jak úspěšně se rozvíjí. Vzdělávání, které nabízí, by se zcela určitě Konradu Liessmannovi líbilo.

Článek byl původně napsán pro portál NIDV MŠMT