Stále více se ukazuje, jak velká je naše neschopnost myslet o některých skutečnostech přiměřeným způsobem. Máme pocit, že pokud chceme o některých skutečnostech dostatečně mluvit „na úrovni“ (například vědecky), jsme povinni je redukovat na cosi nižšího, poněkud lépe pochopitelnějšího. Existují například lidé, kteří se odmítají bavit nejen o společenství, ale i o společnosti. Proč? Podle nich nic takového přece neexistuje. Jediné, o čem můžeme mluvit, je soubor jednotlivců, nic jiného podle nich „reálně“ neexistuje. Stejně tak stoupenci tzv. „reálného“ socialismu uznávali jako reálně existující jen ty nejhorší lidské vlastnosti.

Všechny ostatní, tj. takové, které umožňují lidem spolupracovat a překonávat úzkoprsý egoismus jsou podle takových „realistů“ nereálné. Prostě nic takového ve skutečnosti, kterou oni přijali za svou, existovat nemůže, ba spíše nesmí. Jenže tím se dostáváme do neřešitelné situace, jestliže se pokoušíme pochopit cokoli, co souvisí s problémy života a to na všech úrovních od organické (například společenství buněk) až po společenství lidí. Sem patří například i takový pojem, jako je „lidstvo“, protože si značně zkomplikujeme, ba znemožníme pochopení toho, co se s námi vlastně děje.

Na stránkách médií se vede v posledních letech velký zápas o budoucnost. Tohoto zápolení o budoucnost nejen českou, ale i evropskou a často všelidskou se účastní význačné a respektované osobnosti (včetně univerzitních profesorů) a její výsledky jsou, jak se mi zdá, značně pochybné. Proč? Závěry o budoucnosti vyvozují autoři až příliš často ze současného stavu věcí. Hlavním důvodem je skutečnost, že většina diskutujících očekává, že zásadní změny mohou proběhnout rychleji, než ve skutečnosti mohou. Zkušenost nás učí, že každá velká změna se děje jen tak, jak se dějí všechny velké věci, tj. téměř neznatelně. To je základní princip, na který nesmíme zapomínat. Jinak se nám může stát, že upadneme do zbytečného zoufalství. Zbytečného proto, že si ani nevšimneme, že se mnoho věcí před našima očima již proměnilo k lepšímu, aniž jsme to vůbec zaznamenali. Buďme k sobě tedy navzájem milosrdní. Každá velká změna chce čas. Vypadá to sice, že se mění vnější podmínky našeho života, ale především se musí odehrát v nás.

Všimnout si, že se něco změnilo k lepšímu, není tak jednoduché, jak se na první pohled zdá. Skutečnost se nám jaksi vzpírá. Je třeba naučit se zaměřovat pozornost na to, co přináší přítomná chvíle. Znamená to tedy naučit se intenzivně prožívat celou skutečnost. To ale často nestačí, protože mnoho lidí si nemůže pomoci a vše, co se ve světě děje, vnímá jako proces neodvratně směřující ke katastrofě. Psychologové dávno dobře vědí, že se vlastně jedná o určitý druh mentálního filtru a že skutečnost je možné vnímat také jinak, ale tomuto typu lidí se to jen obtížně vysvětluje. Přesto, že existují dobře propracované metody, které mohou takového člověka naučit i pozitivnímu vnímání skutečnosti. Když nic jiného, rozhodně to prospívá alespoň zdraví a životní pohodě takovýchto lidí. A že jich u nás není zrovna málo, kteří by takovou pozitivní změnu vnímání potřebovali.

Z této slepé uličky bychom se možná dostali ven, kdybychom se rozhodli do našich myšlenkových schémat pro nad-individuální skutečnosti zavést novou kategorii. Proč ne? Geometrie, původně založená na racionálních veličinách, by také byla ustrnula nebýt toho, že nakonec přijala čísla jako „e“, „π“ (pí) a ostatní nesouměřitelné veličiny za stejně pochopitelné, jako celá čísla. Vyšší matematika by nikdy nemohla řešit otázky, kladené moderní fyzikou, kdyby nedokázala zavádět stále nové funkce, píše Pierre Teilhard de Chardin.

Takovým pojmem je v oblasti životních procesů podle tohoto slavného přírodovědce a antropologa například „kolektivnost“. Jedná se o mimořádně důležitý myšlenkový krok. A tak tu nadále budou vedle skutečností individuálních i skutečnosti kolektivní, neredukovatelné na individuum, a přesto svým způsobem stejně objektivní. Pro pohled navyklý perspektivě evoluce, jsou tato řízená seskupeni samozřejmě předměty stejně jasné a fyzicky skutečné jako kterákoli jednotlivá věc. Lidstvo jako skutečnost kolektivní – a tedy jako skutečnost sui generis – můžeme pochopit jen tak, že postoupíme dál za jeho „tělo“ z hmatatelných konstrukcí a pokusíme se určit ten zvláštní typ vědomé syntézy, který vyvstává z jeho namáhavého a důmyslného soustřeďování. Dá se koneckonců definovat jen jako duch, uzavírá svou úvahu Pierre Teilhard de Chardin.

Že je to krok mimořádně obtížný, nemusíme vůbec pochybovat. Stačí si jen uvědomit, jaký povyk se strhne vždy, když někdo mluví o duchu, nebo o duši a to v jakýchkoli souvislostech. Jedno i druhé současného člověka odchovaného tzv. objektivním vědeckým světovým názorem uvádí do rozpaků. Takové skutečnosti se připouštějí nejvýše jako metafora, nikoli jako realita, ačkoli například klasik psychiatrie a psychoterapie Carl Gustav Jung byl přesvědčen, že duše (psyché) je stejně reálná, jako například atom a nikoli méně. Není to ale poprvé v dějinách, kdy jsme svědky něčeho takového. O tom, jak byli pýthagorejci vyděšeni objevem iracionálních čísel, bylo již napsáno velice mnoho. Základem tehdejšího kosmu byla celá čísla a také všechna čísla, která je možné vyjádřit jejich vzájemným poměrem, čísla racionální. Když se objevila iracionální čísla, která mají zcela jiný charakter, dostaly se tehdejší představy o kosmickém řádu do těžké krize. Podobně, jako se naše současné představy o světě jen obtížně snášejí s nad-individuálními skutečnostmi, o kterých mluví Pierre Teilhard de Chardin.

Přesto, kdyby se staří řečtí filosofové nerozhodli tato podivná, až podvratná čísla přijmout, nikdy bychom nemohli pomýšlet na průzračná a elegantní řešení velkého množství obecně matematických problémů. Stejně nemůžeme ani snít o tom, že by se nám někdy podařilo porozumět problémům lidstva a jiných lidských kolektivů, jestliže je budeme chápat stále jen jako souhrn jednotlivců. Vše, co přesahuje jednotlivou tělesnost (nebo jednotlivé tělesnosti) se koneckonců dá definovat jen jako duch, jak říká Pierre Teilhard de Chardin a tomu se stále vyhýbáme, jako čert kříži.

Tento světoznámý francouzský přírodovědec byl přesvědčen, a také ve svých prožitcích zakoušel, že každá částečka hmoty rovněž představuje, jak on říkával, jisté kvantum vědomí. Ale proč, k čemu je ve světě třeba sjednocování? Ptá se Pierre Teilhard de Chardin. Odpověď na tuto otázku vystoupí, když postavíme vedle sebe ty dvě rovnice, k nimž jsme při pokusu zařadit do světa lidstvo jako fenomén postupně dospěli:

Evoluce = vzestup vědomí;
Vzestup vědomí = důsledek sjednocení.

Na tyto dva principy autor ve svém díle neustále upozorňuje. Z tohoto hlediska musí vést nutně každé sjednocování k vzestupu vědomí a tedy ducha a integrace lidstva je jen přirozeným pokračováním předchozího vývoje na naší planetě. To, o čem mluví Pierre Teilhard de Chardin a co jeho generace zkoumala jen na pokusných zvířatech, která ovšem v té době byla ještě často chápána jako bytosti bez duše, prostě jako jakýsi vyšší typ mechanických hraček a také se tak s nimi v laboratořích obvykle zacházelo, může současná vyspělá experimentální technika sledovat již v lůně lidské matky při vývoji lidského plodu.

A tam není, zdá se, nejmenších pochyb. Z jedné, nebo ze dvou buněk postupně před zraky žasnoucích embryologů vzniká stále více vědomá, stále živější, stále oduševnělejší bytost. Úměrně jejímu vzestupu na stupni diferenciace a integrace všeho, co již bylo zvládnuto v předchozím vývoji. A v této chvíli se dostáváme k naší současné společenské situaci a k možnostem, jaké se nám nabízejí na naší cestě do lepších časů. Vždyť se tato úvaha přece jmenuje „O cestě do lepších časů“. Pokusme se tedy na závěr shrnout, na co chce vlastně čtenářky a čtenáře upozornit.

Začněme ale od začátku, tj. od listopadu 1989. Nemusíme zacházet nijak dopodrobna, to bylo probráno v jiných úvahách. Když jsme v té době na Václavském náměstí a na mnoha jiných místech republiky zvonili klíči na znamení konce komunistického režimu, byli jsme si zcela jisti, že to, co nás čeká, jsou jen anebo alespoň převážně světlé zítřky. Připouštěli jsme si, že budou hospodářské problémy, věděli jsme o naší hospodářské zaostalosti, ale byli jsme ochotni pracovat a věřili jsme sami sobě. Koho z nás by napadlo, že hospodářské problémy nebudou ani zdaleka ty hlavní na cestě k přívětivé společnosti (jak já říkám „společnosti oněch lepších časů“). Netrvalo dlouho a byl přijat zákon, který veškerý stranický a státní aparát očistil od spolupracovníků bývalého režimu. Ale chyba lávky. Rozhlížíme se kolem sebe a začínáme se navzájem obviňovat z komunistických praktik. Kde jsou ale ti komunisté? KSČM nemá žádný podíl na moci a ti, kteří se navzájem obviňují, to je jeden větší „demokrat“, než druhý. To nemůže znamenat nic jiného, než, že něco není v hlubších vrstvách naší duševní atmosféry v pořádku.

Když obviňujeme druhé, jedná se obvykle o příznak nějakého našeho selhání a hledání zástupných problémů, abychom je sami před sebou přijatelně zdůvodnili. Skutečné vysvětlení je pro nás natolik nepřijatelné (obvykle je v rozporu s našimi představami o sobě), že ho raději vytěsníme a nahradíme jiným, přijatelnějším. To se nemusí týkat jen politiky, ale i zcela osobního života. Přesto je až zarážející, jak často se v této souvislosti objevuje obvinění z komunistických praktik, i když se často zcela zjevně jedná o klasickou českou závist a staré dobré české intrikánství a nesnášenlivost, jen v mírně aktualizované podobě. Ty jsou ovšem daleko staršího data, než sám komunismus a to jsou podle mého soudu právě ty vlastnosti, na které jsme při naší snaze nastolit u nás poněkud lepší časy narazili ze všeho nejvíce. Již Tomáš Masaryk upozorňoval Čechy na dvě hlavní povahové vady, když říkal: „Nebát se a nekrást!“ Máme přece svobodu, čeho bychom se v současnosti asi tak báli? To jsou všechno nesmysly. Možná snad jen ztráty zaměstnání, nebo o zdraví. To je asi tak všechno, řeknou si čtenáři.

Je tu ale ještě jeden důležitý zdroj přímo panického strachu. Bojíme se sami sobě pohlédnout do tváře a to bylo v dobách Tomáše Masaryka podobné, jako nyní. Jen vnější situace se lišily. Problém, který se prostřednictvím těchto situací manifestuje, je stále stejný. Z našich vlastních životních potíží, s kterými nejsme ochotni a často ani schopni se sami poctivě vyrovnat obviníme někoho jiného. Jsou-li to problémy celospolečenské, pak společnost obviní jednoduše politiky. Potíž je ale v tom, že když se na místa starých politiků dostanou politici noví, kteří ty staré ještě před nedávnem kritizovali a jsou jim nabídnuty stejné možnosti, jako jejich předchůdcům (a jsou rovněž vystaveni podobným tlakům), začnou se ve své většině chovat stejně, jako oni.

Veškerá kritika politiků je tedy zcela zbytečná, pokud my sami nebudeme jiní, než jsme. A jinými se můžeme stát teprve tehdy, až sebe sama přijmeme i se svými nedostatky (jak by řekl psychoterapeut i se svým stínem). Teprve tehdy, jestliže si plně uvědomím jaká „špinavá svině“ se skrývá někde v pozadí mé osobnosti, mohu ji začít měnit v čistotné prase domácí, i když to asi nic lehkého nebude. Je to ale počátek cesty. Na rozdíl od přesvědčení, že špinavé svině jsou ti druzí, což zcela bezpečně vede jen ke konfliktům a tedy do záhuby. Svobodné poměry poskytují jen prostor, který musí být naplněn obsahem. Nu, a my jsme ho skutečně obsahem naplnili. A právě proto jsou u nás poměry takové, jaké jsou. Naše současné poměry jsou jasným svědectvím o tom, jací jsme my sami, a jaký duch ovládá převážnou část naší společnosti.

Ale když mluvíme o cestě do lepších časů, měli bychom si ještě jednou připomenout slavného francouzského přírodovědce Pierra Teilharda de Chardin. Jeho texty vznikaly v první polovině minulého století, v době, kdy o integraci lidského rodu na planetě Zemi téměř nikdo jiný nemluvil. On ji ale již v této době považoval za neodvratný proces. My tomuto procesu dnes říkáme globalizace a jsme přesvědčeni, že je příčinou mnoha našich životních potíží, počínaje hospodářskými a konče problémy s migračními vlnami poslední doby. Co na to říká Pierre Teilhard de Chardin?

Marně se pokoušíme, abychom nemuseli měnit své návyky, řešit konflikty mezi národy úpravami hranic nebo považovat uvolněné možnosti lidstva za „volný čas“ k zábavě. Tak, jak se věci vyvíjejí, umačkáme se brzy jedni o druhé a někde něco vybuchne, budeme-li umíněně trvat na tom, že tyto hmotné a duchovní síly, narostlé do rozměrů celého světa, použijeme jen na udržování našich starých chatrčí. Nová oblast duševní expanze – to je to, co nám chybí a co stojí přímo před námi, jen kdybychom trochu zvedli zrak.

Tato zcela jistě prozíravá slova nám znovu připomínají, že proces integrace lidstva již začal a není možné ho žádným způsobem zvrátit. O tom, že to tak je vypovídají i televizní antény na střechách mnoha afrických chatrčí. Pochybuji, že dnes existuje Evropan, který by neviděl film nebo fotografii, které něco takového ukazují. Obyvatelé těchto chatrčí mají ve srovnání s Evropany velice nízkou životní úroveň, ale zato je s nimi spojuje čilý informační tok. Nejedná se snad již nyní o jeden svět? Co si ale s takovým světem počít?

I když jakýkoli celek je podstatně více, než pouhý součet jeho částí, duch tohoto celku nemůže povstat z ničeho jiného, než právě z jeho částí a pokud části nedoznají proměny, nemůže se změnit ani duch celku. A to je také návod na cestu do lepších časů. Jak v naší zemi, tak i jinde ve světě. Žádný jednodušší nehledejte, neexistuje. Takže se těším „Na shledanou v lepších časech“.

Tato úvaha byla původně napsána pro časopis Vhled (www.vhled.cz)