Miloš Zeman, dnes už je zřejmé, že skutečně tragickým řízením osudu současný český prezident, obviňuje kde koho, včetně slavného českého publicistu a literáta, Ferdinanda Peroutku z obdivu k nacistickému vůdci Adolfu Hitlerovi. Činí tak neprávem, protože chce zdůraznit svou vlastní velikost. Povýšit sám sebe ve srovnání s velikány, vůči kterým pociťuje velké nedostatky, ačkoli by nikoho nenapadlo ho s nimi srovnávat. To snad jen on sám cítí potřebu je ponížit, aby sám sebe povýšil.

Když se ale podobný sklon smísí s velkou samolibostí, jako u Miloše Zemana, může vzniknout třaskavá směs, zvláště v českém prostředí. Takový člověk bezpochyby zanedlouho narazí. Ačkoli touží být uznáván, ba uctíván, je spíše zesměšňován a začne se obklopovat vychytralými pochlebníky, kteří velice dobře vědí, jak se mají chovat, aby si z takovéto osobnosti vytvořili doslova dojnou krávu, která se jim skutečně vyplácí. Pánové Mynář a Ovčáček jsou toho nejlepším příkladem. Všechny, byť dobře míněné kritiky taková osobnost většinou odmítá a co je horšího, jejich původce má sklon nenávidět. Pokud to ale nepřekročí jistou hraniční mez, dá se něco takového s jistým sebezapřením snad tolerovat i u člověka, který vykonává v současné době, bohužel, roli prezidenta.

V posledních dnech se však stalo něco, kdy tato mez byla zcela jistě překročena a k tomu bychom v žádném případě mlčet neměli. Prezident Zeman naléhal na ministra kultury Daniela Hermana, aby se nescházel s Jeho Svatostí 14. dalajlamou. A vyhrožoval, že pokud jeho přání nevyhoví, pak jeho strýc, Jiří Brady, který přežil holocaust a celý život o něm píše a přednáší, vyznamenání nezíská. V Kanadě obdržel Jiří Brady nejvyšší civilní vyznamenání ontarijské provincie Order of Ontario a v Německu řád Spolkové republiky Německo – Spolkový kříž za celoživotní úsilí týkající se obrany lidských práv a svobod.

Jiří Brady, kterému je osmdesát osm let, prošel Terezínem i Osvětimí. Jeho sestra Hana v Osvětimi zahynula. O jeho životním osudu a o osudu jeho setry Hany vznikla kniha, dočkala se divadelního zpracování a byl natočen i film. Díky tomu se tento příběh stal známým po celém světě a je přirovnáván k deníku Anny Frankové, jak o tom píše článek Lukáše Prchala a Adély Skoupé na serveru Aktuálně.cz.
To ale není jediný důvod, proč by si tato země měla Jiřího Bradyho vážit a být mu vděčná. V roce 1989 zorganizoval v Kanadě sbírku na tiskárnu pro Lidové noviny, byl také jedním ze zakládajících členů Česko-kanadské obchodní komory.

Jak velká jen musí být nenávist v srdci Miloše Zemana, že je schopna obrátit se proti takovýmto lidem. Měli jsme dojem, že doby nacismu a komunismu, kdy se lidská nenávist tak nekontrolovaně šířila, jsou dávno za námi. Ještě před tím tu ale byli náboženští fanatici. A jak můžeme sledovat, dokonce ani ta není v našem století překonána. Náboženská nenávist, to je vlastně hluboká antipatie jedné kultury vůči druhé.

K ní nemá daleko nenávist rasová, kterou tak rádi pěstovali nacisté a která se nejčastěji zdůvodňuje fyzickou a také kulturní nadřazeností. Mimochodem, ta je mimořádně blízká všem pravým Číňanům. Ti také hledí tak říkajíc svrchu na každého, kdo má jiný původ, než oni a žije v jejich zemi, například na Tibeťany. To také vysvětluje, proč čínské vedení reaguje na 14. dalajlamu tak podrážděně, i když nemá vůči Číně žádné politické požadavky. Jedná se prostě o silnou rasovou a kulturní nenávist, která je špatně maskovaná politickými důvody. Zbytky jakési třídní komunistické nenávisti soudruhů českého pana prezidenta, který se rozhodl stabilizovat naši společnost podle čínského vzoru, až příliš připomínají rasistickou přezíravost Číňanů k Tibeťanům, která nenávidí vše, co není stejné, nebo podobné.

Pane prezidente, já osobně ale patřím k lidem, kteří si na šiřitele takovýchto vymožeností nemíní do budoucna zvykat. Někteří z nich svým nenávistným chováním dokonce zneuctili Hrad českých králů, tak jako to dnes činíte vy, jeden z nich se jmenoval Reinhard Heydrich a druhý Klement Gottwald. Toho druhého, on byl prezidentem, tak jako vy, navštěvoval pravidelně sovětský velvyslanec se svými poradci. Vás navštěvuje čínská paní velvyslankyně, abyste jí skládal účty. Čínští poradci k vám prý mají, na rozdíl od jiných, docela volný přístup.

To, že byli za činy členů rodiny postihováni její další členové, děti, bratři, strýcové, dědové, a podobně, to bylo možné v dobách, kdy se nad Prahou a celou naší zemí vznášely například stíny těchto dvou nechvalně známých osobností. Nemusí ale jít ani o rodinné příslušníky. Dva podřízení ministra spravedlnosti nebudou povýšeni, protože ministr kritizoval prezidenta za postoj k přijetí 14. dalajlámy Danielem Hermanem. Oni sami vůbec netuší, proč by jim mělo být povýšení upřeno. Nemohou ale nic dělat.

Je tedy docela zřejmé, podle jakých vzorů se při svém jednání orientuje současný český prezident Miloš Zeman, ať navenek tvrdí, co chce. Jak již bylo kdysi řečeno: „Podle skutků poznáte je.“ Prezident Zeman sice tvrdí, že ministrovi Danielu Hermanovi nevyhrožoval, stejně jako Jiří Ovčáček tvrdil, že žádný seznam vyznamenaných neexistoval. Nicméně, dne 14. října 2016 volal ředitel protokolu prezidenta republiky a oznámil Jiřímu Bradymu, že 28. října obdrží cenu T. G. Masaryka.

Ve srovnání s důvěryhodností ministra Daniela Hermana a jeho strýce Jiřího Bradyho je důvěryhodnost prezidenta Zemana a jeho mluvčího Jiřího Ovčáčka zcela zanedbatelná. Oba dva jsou ochotni kdykoli jakoukoli pravdu překroutit v lež tak, aby jim vyhovovala. Pravda na Pražském hradě již dávno nevítězí. To, co tam vítězí je jen účelově překroucená lež, a to ještě v čínsko-ruském zabarvení. A láska? O té nemůže být v souvislosti s Pražským hradem ani řeči. Jen samá nenávist. Občas pokropená svěcenou vodou z pražského arcibiskupství. Jsem zvědav, jak dlouho budou politici, zvláště ti sociálně-demokratičtí, Miloši Zemanovi tohle trpět. Zatím ale zřejmě ještě nechápou, že je s sebou strhává do propasti.