Ve svém posledním článku, který byl na tomto serveru zveřejněn 22. 10. 2016 večer jsem si dovolil vyslovit přesvědčení, že v posledních dnech prezident Miloš Zeman překročil mez, ke které bychom neměli v žádném případě zůstat lhostejní a neměli bychom mlčet. Způsob, jak se český prezident zachoval k Jiřímu Bradymu, který přežil holocaust a celý život o něm píše a přednáší po celém světě jenom proto, že se jeho synovec, ministr Daniel Herman setkal s Jeho Svatostí 14. dalajlamou je již všeobecně znám a nemá smysl tento příběh zde dopodrobna rozvádět. Důležité a také příznačné pro naši zemi však je, jak na počínání prezidenta reaguje veřejnost, ale zvláště politici. Tedy, zda si uvědomují, že je možné, ba nutné konečně něco dělat.

Jako obvykle je to různé. Část veřejnosti je přesvědčena, že žádné protesty nepomohou a že tedy postrádají jakýkoli smysl. Během svého života jsem si však mnohokrát ověřil, že toto přesvědčení je velice povrchní. Opak je pravdou. Protestní hlasy mají daleko větší vliv, než si obvykle uvědomujeme.

To, co se stalo, nenechává však klidné ani vrcholné politiky. Předseda vlády Bohuslav Sobotka prý napsal doslova: „Prezident by se měl zachovat jako státník a vyznamenání Bradymu udělit. Jinak bude z letošního 28. října festival hradní malosti a české rozhádanosti.“

Tato kritika je o to víc překvapující, že ji vyslovil člověk, který spolupodepsal onen dopis, který prý profesor Tomáš Halík označil za „jeden z nejhanebnějších dokumentů v naší moderní historii“. Obávám se, že se ve svém hodnocení příliš nemýlí. Co je to ale všechno platné, když nadále pan premiér píše: „Trucpodniky na Staromáku nic neřeší. Tady jde o důstojnost našeho hlavního státního svátku a soudržnost celé české společnosti. Státní symboly by nás měly spojovat.“

Aby laskavý čtenář rozuměl, tím pan premiér kritizuje ty české politiky a veřejně známé osobnosti, kteří se díky neuvěřitelnému chování prezidenta Zemana rozhodli 28. října (tak jako v tento den každý rok) pozvánku na Pražský hrad nepřijmout a uspořádat vlastní oslavu večer na Staroměstském náměstí. Akci organizuje místopředseda poslanecké sněmovny Petr Gazdík a dalšími účastníky budou ministr zemědělství Jurečka, Petr Pithart, Tomáš Halík, Michal Horáček, a další. Ti všichni usoudili, že přítomností na Pražském hradě by vlastně jen legitimizovali nepravosti, které prezident Zeman v tuto chvíli již v neúnosné míře ztělesňuje.

Pan předseda vlády je tedy přesvědčen, že s ohledem na důstojnost bude slavit 28. říjen na Pražském hradě spolu s panem prezidentem. Jsem hluboce přesvědčen, že dnes je již docela jasné, že svou důstojnost a zprostředkovaně tedy i důstojnost oslav našeho hlavního státního svátku nejvíce poškodil prezident Zeman sám, ale v tuto chvíli nemá zajisté asi smysl panu premiérovi jeho opačné přesvědčení vyvracet.

Něco jiného je ale předseda TOP 09 Miroslav Kalousek, ten říká, že na Hrad půjde. Ale poslechněte si, proč vlastně: „Svátek 28. října a Pražský hrad nepatří panu prezidentovi, ty patří celé České republice. A veřejný činitel by měl slavit státní svátek. Já na Hrad půjdu, protože když tam nepůjdeme my, tak tam půjdou jen oni, a to si Hrad nezaslouží.“

Tak Miroslav Kalousek půjde na Pražský hrad, aby tam nebyli jen nějací „Oni“. To by si přece Hrad nezasloužil. Tím, že tam půjde Miroslav Kalousek, tím tam bude konečně kvalitní lidský a politický živel, hodný Pražského hradu. Ostatně jeho názory na výkon funkce prezidenta jsou prý dostatečně známy, jak říká. Má to ale malou chybu. Názory pana poslance Kalouska na výkon jeho funkce jsou panu prezidentovi naprosto lhostejné, jestliže se bude účastnit společenských akcí, které pan prezident pořádá. Právě tak to dělali komunisté v době minulého režimu. Ti přece také dobře věděli, co si lidé o nich myslí, Hlavně, když chodili do průvodu na 1. Máje, čas od času k volbám, případně se účastnili shromáždění, kde se podpisovala tzv. anticharta, a podobných akcí. A potom ať si říkají, co chtějí. Třeba, že při té akci v Národním divadle nejde o podpis žádné anticharty, ale jen o prezenční listinu. Míra nemravného jednání nezbytně potřebná k fungování režimu byla naplněna.

A přesně takovou roli dnes hrají politici a významné osobnosti, které se přes veškeré varovné signály, vysílané z Pražského hradu účastní společenských akcí, pořádaných Kanceláří prezidenta republiky. Je sice hezké, že paní ministryně Michaela Marksová rozhodnutí Hradu nechápe a hrozně moc ji to mrzí a předseda Sněmovny Jan Hamáček trvá na tom, že by situaci měla ozřejmit kancelář prezidenta i premiéra a něco podobného prohlásil i předseda Senátu Milan Štěch, ale to zcela jistě pana prezidenta v jeho počínání neomezí. Byla by tu jediná možnost, kdyby větší část politické reprezentace a významných osobností dala jednoznačně najevo, že již nemá v úmyslu účastnit se na podobném počínání. A dělat panu prezidentovi při jeho akcích nedůstojnou politickou stafáž. Jinak jde jen o prázdné řeči. Tak jako u pana poslance Kalouska.

Je to zajisté mimořádně obtížné rozhodnutí, a to i přes to, že současným politikům nehrozí žádné nebezpečí. Ale přece jenom zvyk je železná košile. A už vůbec to není jednoduché pro ty, kteří by měli ze solidarity s Jiřím Bradym rovněž odmítnout přijmout z rukou Miloše Zemana státní vyznamenání. To by sice asi pomohlo ze všeho nejvíce, na druhou stranu ti, kteří by se k něčemu takovému rozhodli, by už nikdy v budoucnosti nemuseli státní vyznamenání získat.

Takovýto postoj je opravdu jen pro mimořádné osobnosti typu Václava Havla, nebo Petra Pitharta. Jakou má ale hodnotu státní vyznamenání, udělené člověkem takových morálních kvalit, jako je Miloš Zeman? Řekl bych, že asi žádnou. Proto dotaz profesora Tomáše Halíka všem vyznamenaným, aby zvážili, zda mohou letos ocenění beze studu přijmout je docela na místě.