Jak jsem již mnohokrát psal, politické hnutí ANO je pro veřejnost zosobněno jedinou osobností, obdivovaným magnátem a multimiliardářem Andrejem Babišem. Když uvážíme, jak nevhodným způsobem se tento člověk dokáže chovat ke svému okolí, není na tomto člověku skutečně nic, co bychom měli obdivovat. A to nemluvím ani o nekalých podnikatelských způsobech, které jsou s ním čas od času spojeny, ani o jeho minulosti.




Položme si otázku, jakou si asi kladou i lidé, kteří naslouchají občanské skupině známé pod jménem „Milion chvilek pro demokracii“. Těm se Andrej Babiš jeví jako skutečná ostuda této země. Ale abych mluvil jen za sebe a za nikoho jiného, protože za nikoho jiného nejsem oprávněn mluvit, mě se Andrej Babiš jeví úplně stejně jako lidem z občanské společnosti „Milion chvilek pro demokracii“.

A přes to preference hnutí Ano Andreje Babiše se drží stále velice vysoko. Výkyvy jsou jen nepatrné. Proč tomu tak je? Dříve to řada politologů vysvětlovala tím, že se jako šikovný podnikatel dokázal obklopit řadou veřejně známých osobností, které z neznámého důvodu prý svými schopnostmi okouzlil a kteří za něj byli ochotni kandidovat. Jen několik příkladů: Pavel Telička, Ivan Pilný, Eva Jourová, Martin Stropnický, Martin Komárek, a další.

Těch všech se postupně Andrej Babiš zbavil, až na Evu Jourovou, která ho jako takticky myslící žena v EU příliš neprovokuje a která mu nabízí jako zkušená eurokomisařka možnost prosadit alespoň část zájmů ČR, a to přiměřeně kultivovaným způsobem, který mu sice není vlastní, ale nemůže s tím nic dělat. Tak už to někdy bývá! Nyní je ale již hnutí ANO skutečně hnutím jednoho muže, jak říká Pavel Telička. Jeho okolí si dobře uvědomuje, že bez Andreje Babiše pro veřejnost nikdo z nich nic neznamená.

Proto se tak brání tomu, aby odešel z politického života, i když je trestně stíhaný. A on sám se tomu rovněž brání. Proč ale veřejné průzkumy tohoto člověka tak upřednostňují před ostatními stranami? Odpověď není tak obtížné najít, jak se na první pohled zdá. Andrej Babiš je svým přirozeným ustrojením pravicově zaměřeným politikem, ale současně je skutečně citlivým seismometrem, který reaguje na nálady veřejnosti. A nálady veřejnosti jsou velice silně podmíněny sociální citlivostí vlády.

Ať tedy Andrej Babiš chce nebo nechce, musí často naslouchat návrhům svých koaličních partnerů z ČSSD, hlavně paní ministryně Maláčové, i když nerad. Ztěžuje sice paní ministryni život ve vládě, jak jen to jde, ale když už je nucen v nějaké (obvykle zredukované) podobě její návrhy přijmout, vydává je spolu s paní ministryní financí za svoji vlastní zásluhu. A veřejnost mu samozřejmě věří. Zvýšení rodičovského příspěvku je toho dobrým příkladem. Kdo by mohl uvěřit, že by něco tak chytrého mohla vymyslet politička, která pochází z klasické strany, kterými Andrej Babiš hluboce pohrdá. Jeho hnutí ANO přece není klasickou politickou stranou. Ono nedělá politiku. Proto všechno chytré může pocházet jen od nich. A veřejnost mu takovou pitomost ráda uvěří, vždyť klasické politické strany jsou zde vlastně (na rozdíl od hnutí ANO) jenom kvůli korupci. Tak to je první část problému.

A druhou část důvodu, proč má hnutí ANO Andreje Babiše tak vysoké preference vytváří většina samotných demokratických stran. Stručně řečeno: velké množství českých voličů má tak panický strach, že by se k moci dostali tak sociálně necitlivé strany, jako je ODS nebo TOP09, že vláda Andreje Babiše je pro ně nevýslovnou pohádkou, zvláště když je schopen naslouchat (alespoň občas) návrhům ČSSD, které jsou pro ODS a TOP09 jen rozhazovačné. Co jen tyto strany doslova byly schopny udělat, aby zabránily například proplácení prvních tří dnů nemoci pro zaměstnance je doslova neuvěřitelné. Navíc čeští voliči mají s vládou těchto stran své praktické zkušenosti.

A také vědí, jak se k zaměstnancům choval ministr práce a sociálních věcí Drábek z TOP09. Choval se totiž jako dráb, i když svému oboru vůbec nerozuměl. TOP09 ho na příslušné ministerstvo dosadila proto, aby těm sociálům ukázal, zač je toho loket. A to se mu skutečně podařilo. To je všechno voda na mlýn Andreje Babiše a také důvod jeho vysokých preferencí.

A co ostatní strany? S ČSSD není možné počítat, dokud se nezbaví otrocké závislosti na Miloši Zemanovi. Chovají se k němu jako onen známý Hujer s tím rozdílem, že mu v den jeho životního výročí nenabízejí švestičky z jejich zahrádky, ale zato se mohou přetrhnout, aby panu prezidentovi vybrali ten nevhodnější zabíjačkový talíř. Více snad ani není třeba říkat. I kdyby výkony ministrů za ČSSD byly sebelepší, stejně budou veřejností vnímány jen jako ubohý přívěsek Andreje Babiše. Zvýší popularitu jen jednotlivých ministrů, například Jany Maláčové, ale nikoli celé ČSSD.

A to hrozí o to více, že se ČSSD Andreji Babišovi stále více přizpůsobuje, snad ze strachu, aby neztratila další předvolební preference. Dobrým příkladem jsou děti umístěné v uprchlických táborech v Řecku. Řecko nás oslovilo, abychom čtyřicet nebo padesát takových dětí přijali k nám a poskytli jim pomoc. A tu se z úst mluvčího ČSSD Veselého (a také místopředsedy této strany) dovídáme, že na takovéto prosebné dopisy se prý neodpovídá. Proč? Prý není jasný věk těchto tětí. Může jim být patnáct až sedmnáct, ale možná i více. Možné to je. Protože jsou to děti bez doprovodu, možná že ani nevědí, kdy se narodily. Ale proto si nezasluhují pomoc? Vysocí představitelé ČSSD včetně ministra vnitra Jana Hamáčka jsou si zřejmě jisti, že nikoli. Řecko prý se jich chce zbavit, a proto je posílá nám, aby u nás páchali trestnou činnost. Hrozí nám prý velké bezpečnostní ohrožení. A já, proč se tak narychlo připravuje reforma přepadových oddílů a kriminální služby. Co je proti tomu ruská a čínská zpravodajská služba? Tím pravým a skutečným ohrožením pro Českou republiku jsou teprve dětské podvratné oddíly z řeckých uprchlických táborů. A na to ti čučkaři z Bezpečnostní a informační služby nepřišli.

STAN je nevyzrálá strana, která neví pořádně, co chce a těžko si proto získá větší podporu, zvláště když je v oblasti sociální blízká spíše TOP09.
Nejnadějnější stranou je v této chvíli Pirátská strana. Její členové projevují dostatečnou sociální citlivost, ale vyznačují se značnou mladickou nevyzrálostí. To je však otázka času.
Pro KDU-ČSL sice pracuje několik vynikajících osobností, jako je například paní europoslankyně Michaela Šojdrová, ale jako celek je strana vnímána jako mimořádně rigidní a neperspektivní, alespoň v Čechách.
KSČM, SPD a nový ubohý spolek Trikolóra jsou extrémistické a fašistoidní skupiny, které nemají budoucnosti co nabídnout.

A co spolek „Milion chvilek pro demokracii“? Snad konečně pochopil, že politici nemohou být z principu lepší, než je společnost, která je volí a ze které pocházejí. Jak už jsme se mnohokrát zmínili v jiných úvahách, velká moc má tendenci korumpovat. A ti, kteří se k takové moci nikdy nedostali, nemohou nikdy bezpečně říci, co s nimi taková moc a velké možnosti, které se před nimi otevírají, udělá. Výhoda nepolitiků je jediná, že nejsou pověřeni výkonem moci a vším, co s tím souvisí. Ale právě proto, že tomu tak je, mohou se i za těchto podmínek pokusit jako aktivní občané (tj. občanská společnost) vytvořit kontrolní systém snižující korupci politických institucí na minimum. A především velký tlak na politické strany. Moc totiž nemůže efektivně nikdy kontrolovat sama sebe.

Takovou kontrolu si musí vynutit ten, kdo stojí zcela mimo mocenské orgány a je na nich naprosto nezávislý. Aktivní občanská společnost je právě důležitým prvkem, který naše demokracie dosud postrádala. A právě to snad konečně pochopil spolek „Milion chvilek pro demokracii“. Jestli se tato snaha podaří, mohla by konečně česká demokracie stát na dvou pilířích: politických stranách, které spolu soutěží o moc a na aktivní občanské společnosti, která o žádnou politickou moc nesoutěží, je schopna navzájem spolupracovat napříč různými politickými názory, a hlavně je schopna aktivně kontrolovat orgány politické moci a poskytovat jim v tomto směru příslušnou zpětnou vazbu. Je jasné, že právě něco takového se politickým stranám skutečně nelíbí. Proto také čekaly (zcela samozřejmě), že se příslušný spolek změní v politickou stranu. To se ale nestalo. Naopak je kladen důraz na to, že všechny politické skupiny, které spolu soutěží o podíl na moci musejí podléhat kontrole veřejnosti. Do politiky jim vtrhli plebejci a oni neví, co s tím. Na to téma už před druhou světovou válkou napsali Jiří Voskovec a Jan Werich zajímavý text k písni nazvané „Pochod plebejců“.


Více nežli sláva
víc než polní tráva
je občanská svoboda

Nikdy se nezdaří
zavřít ji v žaláři
svoboda se nepoddá:

Na nás neplatí
ni pouta okovy ni řetězy
Pouta zrezatí
a svoboda v řetězech nevězí

Ta spoutat se nedá
vždycky bourat se dá
hlavou

Pouta zrezatí
staré železo
na nás neplatí


Co tedy dělat, aby strany začaly brát občanskou společnost vážně? Především se musí jednotlivé místní skupiny, které se hlásí k aktivitám, které koordinuje spolek „Milion chvilek pro demokracii“ naučit daleko lépe spolupracovat a koordinovat svou činnost, nejlépe i s odbory. A hlavně nespoléhat na jediný spolek, který svolává všechny akce, ale naučit se vymýšlet a rozvíjet aktivitu vlastní, jak k tomu ostatně vyzývá v každém svém dokumentu i spolek „Milion chvilek pro demokracii“. To je důležité také z toho důvodu, že zanedlouho se budou v naší zemi opět konat krajské volby. Jestliže nechceme, aby nám vládly strany, proti kterým v současné době protestujeme, máme tu nejlepší příležitost své přání uplatnit.