V souvislosti s tím, jak vlády Evropské unie uvolňují nejrůznější omezení, která měla za cíl co nejvíce omezit šíření pandemické nákazy, se stále více vyskytují úvahy, jejichž cílem je pokusit se odhadnout, co nás asi čeká v době, až se lidstvu podaří tuto celosvětovou nákazu zvládnout. Jak říká významný český ekonom Tomáš Sedláček ve svém článku:

„Až nyní se stalo něco, kvůli koronaviru a celoplanetární karanténě, co slilo příběhy všech národů a civilizací na chvíli do jednoho řečiště. Příběhy všech celků tohoto světa si prošly stejnou událostí, a to osobně. Jako by se příběhy národů potkaly a po několik měsíců šly spolu. Stejným směrem, stejnou neznalostí, stejným pozastavením veškerého pozastavitelného kusu ekonomiky (a že ten zastavitelný kus byl pořádně veliký!), stejným strachem, stejnou nutností zůstat doma a moc nevycházet…
To nemůže než nezanechat hlubokou stopu nejen v dosud tak rozmanitých příbězích národů, které se právě sesynchronizovaly, ale také v dějinách křesťanství, filozofie, psychologie, politice, ekonomii, v básních, islámu, ve vědě, v digitalizaci. A stalo se to on-line, živě, najednou: příběhy celého světa se spojily v jeden.“

V rozpacích nad odpovědí, co nás čeká potom, až to vše alespoň z větší části pomine jsou všichni a každý se snaží odpovědět spíše podle svého osobního zaměření, podle toho, kam dohlédne. Postřeh Tomáše Sedláčka je ale mimořádný a zásadní.

Pokusme se tedy shrnout to, co již dnes určitě víme a co nám současná pandemická krize ukázala zcela jednoznačně. Neboli, jaké prostředky bychom museli využít, aby se například školy nebo továrny zcela nezastavily, kdyby se něco podobného opakovalo v budoucnosti.

Aby se nezastavila školní výuka, museli bychom se naučit ještě daleko více a inteligentněji využívat informační technologie. Někteří rodiče si sice stěžují, že výuka na dálku nemůže nahradit běžnou školu, ale to záleží jen na tom, jaké děti posílají do školy. Jestliže přenášejí většinu své péče na školu, pak si mají na co stěžovat. Kromě toho na vysokých školách studuje a studovala většina studentů právě tímto způsobem již v době před koronavirem. Nikoli formálně, ale fakticky. Vysokoškolští studenti přece nemusí trávit většinu svého času ve škole, aby získali kvalitní vzdělání. Je snad kvůli tomu jejich vzdělání horší? A pokud jde o praktické dovednosti, které jsou s každým oborem spojeny, tam přece záleží na schopnostech studentů a studentek, co jsou schopni od svých vyučujících odkoukat a také na schopnostech vyučujících, co jsou jim schopni předat. To se ale netýká teoretické výuky.

A základní a střední školy? Pravda je taková, že pedagogické školy ještě neuschopnily učitele ani učitelky k tomu, aby ovládli umění učit. A to se týká i vysokých pedagogických škol.

Krize spojená s koronavirem odhalila nejen slabiny, ale i velké možnosti českého školství. Především se ukázalo, že čeští učitelé nejsou vůbec na změnu způsobu vyučování připraveni. Přesněji řečeno, jsou na ni připraveni tak málo, jako jsou různá nakladatelství, která vydávají výukovou literaturu. Těm totiž většinou stačí, když své psané knihy zpřístupní v elektronické podobě.

A učitelé si zase často představují, že ve své současné školní praxi mohou pokračovat, ale přes internet. Tak zahlcují své žáky a studenty požadavky a úkoly jako by se nechumelilo, jako by jejich školní výuka pokračovala dál, jen jinými prostředky. Jejich rodiče, kteří se spolu s nimi snaží tuto kalamitu zvládnout jsou z toho stejně nešťastní, jako jejich děti. Tím spíše, že učebnice, které jsou v současné době vydávány, nejsou většinou určeny pro vzdělávání dětí a studentů v domácím prostředí, ale výlučně pro práci učitelů v hodině. Jestliže si student nepřinese z hodiny vlastní poznámky, je taková učebnice pro domácí přípravu téměř jistě zcela nepoužitelná. To byl také hlavní důvod, který vedl před časem některé nespokojené gymnaziální studenty, aby si vydali učebnice vlastní. Celou řadu těchto učebnic nazvali příznačně: „Pro spolužáky“.

Přitom výuka přes internet nabízí zcela nové možnosti. Především umožňuje individuální přístup ke každému studentovi nebo žákovi, ale to znamená vynaložit značné množství práce, kterou asi na těch maminách, které drží naše základní školy na nohou nikdo nemůže chtít. A už vůbec ne za takový plat, jaký jim ministerstvo na jejich konta posílá. To je jen malá připomínka, že současná krize nám připomněla, že by se naše školství dalo velice rychle zkvalitnit, a to i bez rozsáhlých a drahých ministerských koncepcí. Šlo by to docela levně. Stačila by jen trocha dobré vůle a schopnost vyměnit staré návyky za nové.

To ale neznamená, že by se s tím do budoucna nedalo nic dělat, ovšem při dobré vůli. Děti by přitom mohly trávit ve škole fyzicky daleko méně času, ale využít by ho mohly daleko užitečněji.

Je asi jasné, že tovární haly změní do budoucna svou strukturu. To vyplývá přinejmenším z toho, že lidé pracující v továrních halách musí dodržovat v práci větší rozestupy. Něco takového se dá v současné době velice dobře dosáhnout, aniž by továrna snížila kvalitu i kvantitu výroby. Ovšem za jednoho předpokladu, že se továrny budou robotizovat. Jak se nově říká: začne se uplatňovat průmysl 4.0. V takovém případě mohou lidé pracovat v dostatečně velkých vzdálenostech od sebe, aby se nenakazili i v případě silné epidemie a průmysl může dále pracovat. Je zřejmé, že koronavirus zřejmě přeje moderním technologiím. To se týká nejen výrobních hal, ale i velkoskladů, a podobně.

Taková změna průmyslu je ale náročná, protože vyžaduje značné investice. Nejenom však do strojů, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale především do lidí. Taková robotizace bude mít za následek značné propouštění. Je zcela jasné, že v budoucnosti není možné takové propouštění řešit tak, jako kdysi. Propustit takové množství lidí a přestat se starat, co s nimi bude. V některých zemích uvažují o zavedení základního minimálního platu pro takto propuštěné lidi.

Příjem podmíněný vzděláváním

„Co s tím? Vlády by měly oprášit úvahy o minimální garantované mzdě nejen proto, že naši lidskou práci nahradí stroje, a v rámci planetární solidární sítě, ale též nově z důvodu šíření nového koronaviru. Samotná myšlenka takového příjmu se mi v této holé podobě původně nelíbila,“ píše přední český ekonom Tomáš Sedláček.

„Ale již od léta spolu s Bobem Kartousem (Poznámka autora: Bob Kartous je vedoucím komunikace a vzdělávací politiky ve společnosti EDUin.) a dalšími přemýšlíme nad tím, že by to mohlo fungovat, kdyby byl systém nikoliv nepodmíněný, ale podmíněný vzděláváním: tedy buď pracuj na sobě (vzdělávej se), nebo pro jiné (klasická práce). Zkrátka pokud přijdeš o zaměstnání, začni studovat a budeš dostávat stipendium, které tě v základním, neluxusním smyslu uživí. Pokud jsi taxikář, který přišel o práci kvůli sebe-řídicím autům (tedy takové auto na druhou, auto auto, samo samo chod), nebo číšník kvůli opatřením souvisejícím s epidemií, nauč se dělat design stolů nebo se věnuj svým koníčkům, třeba filmu (ale napiš bakalářskou práci o roli kamery v tvorbě Davida Lynche nebo George Lucase) nebo počítačovým hrám (nauč se programovat).“

„Nebo pokud tě trápí (případně zajímá) islám, nastuduj si religionistiku, ale pořádně, s titulem. Budeš mluvit lépe, rozumněji, hlouběji, budeš vzdělanější. Tento režim by mohl fungovat velice dobře a flexibilně právě v dobách, jako je tato. A celkově se hodí i pro budoucnost lidstva, jehož největším pokladem již není hmota, ale myšlenka.“ Tolik Tomáš Sedláček.

A my dodejme, že příležitostí k vzdělávání je stále více a více, kromě jiného i díky pandemii koronaviru. Samozřejmě nemuselo by to být jen vzdělávání v běžném školním smyslu, ale třeba i ovládnutí dovednosti, kterou jsme zatím neovládali, například prostřednictvím různých rekvalifikací. Ale především by muselo skončit to věčné české kastování na středoškoláky a „pouhé“ vyučence, nebo lidi bez kvalifikace. Takovýto typ finančně podporovaného vzdělávání by měl být otevřen každému, kdo je ochoten se vzdělávat. A jedinou podmínkou, aby daná osoba mohla přikročit k vzdělávání v následujícím stupni je zvládnutí stupně předchozího, nic jiného.

Tím jsme ve stručnosti pojednali vzdělávání a průmysl. To ale neznamená, že by se nenašly další vysloveně lokálně vázané služby, jako jsou například služby sociální a zdravotní, a příslušná výroba ochranných zdravotních pomůcek. Přesvědčili jsme se více než dostatečně, že takováto strategická výroba musí být spojena s domácím průmyslem, stejně jako výroba strategických léků. Přenechat je v rukou zahraničních mocností se může České republice mimořádně vymstít.

Další důležitou oblastí je zajisté doprava. V budoucnosti asi bude cestovat méně lidí (dopravními prostředky), než v současné době. To je dáno rozestupy mezi cestujícími. Stejné náklady na provoz bude tedy muset zaplatit menší množství lidí a ceny se proto nezbytně zvednou.
Takto bychom mohli pokračovat dále v našich úvahách o tom, jak ovlivní náš život současná pandemická korona krize, natož nějaká případná příští. Záměrně jsem v tomto textu volil fakta, která jsou zřejmá (nebo vysoce pravděpodobná) již nyní, abych si nemusel vymýšlet nic do budoucna.