Jeden z nejbystřejších českých komentátorů Petr Fischer si položil důležitou otázku o hodnotových kotvách české politiky. Ve svém článku „Kde ty české kotvy jsou? Cesta k porážce Babiše vede přes Masaryka“, píše:



Kde tedy při obnově středopravé politiky najít „hodnotové kotvy“, které by společnost oslovily natolik, aby se houfně vydala k volebním urnám a dala moc těm, kteří by je nabízeli? A je vůbec možný návrat k nějakým hodnotám ve společnosti, jež už několik let svým hlasováním dosvědčuje, že pro často velmi pofidérní a mělké sociální uznání je schopna odhodit všechny hodnotové rámce?
Není načase postavit autentickou středopravou politiku na sociálním základě? Mnoha uším to může znít paradoxně, ale jenom do chvíle, než si uvědomíme, že otázka sociální a humanitní (otázka uznání za společensky hodného) je vlastně oním místem, kde se nejen v posledních letech vyhrávají volby.

Dokonce i Václav Klaus, v devadesátkách považovaný za ikonu pravicové politiky, vyhrával na poli sociálním. Ne snad kvůli odkladu různých bytových deregulací, ale hlavně pro „český sen“, v němž se slibovalo, že kapitalismus pomůže všem, kdo chtějí poctivě pracovat. Jakmile se ukázalo, že jde o iluzi, šly profesorova popularita i naděje ODS prudce dolů.

Jedinou pevnější hodnotovou kotvou, kterou v Česku lidé sdílejí, je vize sociální spravedlnosti. V této věci se Masaryk, který opravdu znal svůj lid, nemýlil. Nemýlí se v ní ani Andrej Babiš a výrobci jeho marketingového já, když mu vytvářejí obraz lidového hrdiny, který rád pomůže všem, kdo to potřebují.

Rozvíjet tuto „tradici sociální spásy“ ale mohou i středopravé strany, jak si kdysi všiml Mirek Topolánek (ODS), když mluvil o tom, jak levice ukradla konzervativním stranám jejich tradiční sociální téma. Byl sice bohužel lepší marketér než praktický politik, ale odpovědné tradování této kotvy lze evidentně prakticky kdykoliv oživit. Znamená to ovšem konkrétní sociální práci, konkrétní reakci na změny sociálního i širšího životního prostředí. Pouhá ideologická prohlášení o pevnosti hodnot nikoho nepřesvědčí.

Před Andrejem Babišem zde působil s požehnáním Karla Schwarzenberga jeden takový mudrc. Říkal o sobě (a ostatní to o něm také říkali), že je špičkový manažer. A právě proto měl zřejmě pocit, že o řízení společnosti ví vše. Jak se ukázalo, nevěděl, jmenoval se Jaromír Drábek. Když byl jmenován ministrem práce a sociálních věcí, velice rychle celý rezort rozvrátil a jeho systém rozložil. Byl si jist, že jako odborník na energetiku zvládne i problematiku sociálních vztahů. Nezvládl. Jeho touhou bylo ukázat těm sociálům, zač je toho loket, a to se mu skutečně podařilo. Proto od té doby veřejnost vnímá stranu TOP 09 jako organizaci k sociálním otázkám mimořádně necitlivou. A s ODS to není o nic lepší.

Tyto dvě strany mají obrovský podíl na tom, že se někdo takový jako Andrej Babiš vůbec mohl v politice uplatnit. České společnosti ale pravděpodobně tato odstrašující skutečnost nestačila. Dovedu dobře pochopit, že pohled na české politické strany není nijak přitažlivý. To si ale voliči skutečně mysleli, že lidé kolem Andreje Babiše, který se nabídl jako další typ spasitele, bude znamenat nějaký zásadní průlom? Odpověď je jednoznačná: ano, mysleli. Přesněji řečeno, ti lidé, kteří se nějakým přemýšlením příliš nezatěžují, si to myslí a mysleli.

Jak je vidět, není jich u nás zase tak málo. Kdyby byli tito lidé jen trochu opatrnější, zbystřili by všechny své smysly, když Andrej Babiš začal tvrdit, že chce „řídit stát jako firmu“. Demokratický stát se jako firma nikdy řídit nedá. Už proto ne, že hlavní slovo v takové firmě má její vlastník, zatímco pluralitní demokratický stát se nemůže řídit vůlí jediného (byť sebemoudřejšího) státníka.
Současné české klasické strany to ale takovým politickým spasitelům, jako je Andrej Babiš, neobyčejně usnadňují. On chce být mezi lidmi populární a mít politický úspěch. Pro to je schopen udělat téměř vše. Především je ochoten vykrádat pro veřejnost atraktivní části programů jiných politických stran a vydávat je za svoje. To se týká hlavně programů ČSSD a KDU-ČSL.

Jak vyložit voličům Andreje Babiše, že programy, za které si později přivlastnil hlavní zásluhu Andrej Babiš, vznikly a byly rozpracovány (zvláště v minulém vládním období) na ministerstvech, vedených ČSSD, nebo KDU-ČSL? Andrej Babiš jako ministr financí na ně sice uvolnil peníze, ale to by stejně musel, protože o něčem takovém rozhoduje celá vláda. Koho to však zajímá? Česká veřejnost je přesvědčena, že nad Andreje Babiše není. A když se ohlédne do minulosti a porovná své zkušenosti s vládami, ve kterých zasedaly dvě naprosto sociálně necitlivé strany TOP 09 a ODS, ani se jí vlastně není co divit. Kromě těchto dvou jsou v současném Parlamentu ČR ještě dvě otevřenější strany, především Strana pirátů a STAN, ale ty zatím nedokázaly ještě skutečně efektivně spolupracovat. A kromě toho Strana pirátů dělá všechno možné, aby odradila starší voliče, i když je stranou sociálně velice citlivou. Naproti tomu STAN neví zatím, co chce a velice se obávám, že si s vizí politiky sociální spravedlnosti neví příliš rady.

Většina politologů ví, nebo by alespoň měla vědět, že v době první Československé republiky měla ČSSD mohutné hospodářské zázemí. Celé toto zázemí ale sloužilo k podpoře a rozvoji sociálnědemokratického projektu. ČSSD totiž původně vznikla jako dělnický svépomocný spolek. A do politiky šla proto, aby zájmy těch nejchudších mohla co nejlépe hájit.

Jestliže chceme zjistit, proč šel do politiky Andrej Babiš, stačí porovnat tabulky, které ukazují, jak od té doby, kdy působí v politice vzrostly zisky jeho holdingu Agrofert. Musí nás nutně napadnout, že důvody, proč Andrej Babiš působí v politice jsou přesně opačné než ty, které kdysi vedly ke vstupu do politiky ČSSD. Je zcela jasné, že jeho snahou je získat maximum finančních prostředků pro Agrofert. Když jen zběžně hodnotíme současnou situaci ČSSD, žádné svépomoci se nevěnuje, i když by rozhodně měla. Tím spíše, že v zemi existují desetitisíce lidí na pokraji chudoby.

A právě zde se naskytla úžasná příležitost pro Andreje Babiše. Vykradl vše, co souviselo
právě s vizí politiky sociální spravedlnosti především z programu ČSSD, ale i KDU-ČSL a nabídl to, po různých úpravách, jako svůj vlastní program. A to je podstata jeho úspěchu. Jinak lze už odevzdat u nás hlas jen odporným extrémistickým stranám jako je KSČM, SPD, nebo Trikolora. Voliči tak dávají hlas Andreji Babišovi, protože si myslí, že právě on jim splní alespoň část toho, po čem nejvíce touží. Proč ale nevolí ČSSD nebo KDU-ČSL? V těchto stranách je skutečně řada vynikajících osobností, ale ty obvykle nemají za současných poměrů vůbec naději, že by se mohly se svými názory zvlášť prosadit.