Když se Václavu Klausovi staršímu podařilo založit neobyčejně populární Občanskou demokratickou stranu (ODS), začal postupně a plíživě šířit nechuť k bývalé opozici, tj. společnosti disidentů, jejíž hlavní představitel Václav Havel seděl na Pražském hradě. Přesvědčoval český lid, že hlavní úlohu v rozkladu komunistického režimu nehráli ti, kteří se mu stavěli na odpor, nenechali si zlomit svou páteř, ale naopak ti, kteří se mu přizpůsobili a tím prý ho takříkajíc rozkládali zevnitř.

Bezcharakterní lidé ustrašení ze všeho možného, kteří udávali své sousedy (například anonymními dopisy) a šli režimu ve všem na ruku. Získávali různé funkce (tak přece postupoval i Václav Klaus) a výhody a snažili se režim všelijak přechytračit. Václav Klaus dobře věděl, co dělá. Naznačoval, že nikoli disidenti, ale právě takoví lidé byli těmi, kteří za komunismu nejvíce trpěli. A teď by jim chtěla malá skupinka disidentů udílet chytré rady. Co to vlastně byli, ti Havlové? Jen skupina kavárenských povalečů. Tak vznikly i hanlivé pojmy „Pražská kavárna“ a „Sluníčkáři“, které charakterizovaly stoupence myšlenek Václava Havla. Tyto pojmy využívá dodnes tak dovedně i Miloš Zeman.

Žádné další náznaky již český lid, zatížený špatným svědomím z období normalizace nepotřeboval. Ačkoli nikoho z disidentů ani nenapadlo vyčítat komukoli, že se nechovali podobně jako oni, rozpoutala se kampaň proti sluníčkářům plná nenávisti. Lidé, kteří pracovali v disentu nikdy nevydávali sami sebe za příklad. Ponížení, kterého se ale KSČ dopustila na celém národě bylo tak veliké, že nemohlo zůstat bez následků. Malá skupina lidí, kteří se chovali jinak než ostatní, a kteří dokázali, že to možné je, se stala přece jen příliš velkým zrcadlem, nastaveným celé sopečnosti.

Skutečně platí, že v době, kdy nám, jako národu, komunisté začali lámat páteř, jsme opravdu ještě volbu měli. Zachovat si pevný charakter a odmítnout nabízené výhody, které následovaly poté, kdy lidé přistoupili na to, že si nechali zlámat charakter. Tuto volbu jsme ale většinou nevyužili. Následovalo nevyhnutelné celonárodní ponížení. A my jsme měli po listopadu důležitou možnost. Toto ponížení si přiznat, připustit, že my sami jsme jeho příčinou a přemýšlet o tom, jak se z těch sraček vyhrabeme ven. Václav Klaus starší nám však nabídl jednodušší řešení, které nás přesvědčilo, že my jsme se na svém vlastní osudu vůbec ničím nepodíleli. To všechno zavinili ti druzí. Komunisté, podporovaní ruskými tanky. A vůbec, proč se zabývat nějakým charakterem a minulostí, když nás čeká tak skvělá budoucnost? Jak nás o tom dnes a denně přesvědčuje Václav Klaus.

Vina, odpuštění a smíření
Také dnešní člověk má vědomí viny
a chtěl by být od této viny osvobozen.

Proč má vlastně lidská bytost vědomí viny? Dříve bychom odpověděli jednoduše: dopustila se hříchu a je si toho vědoma. Uvědomila si, že svým jednáním nebo myšlením (nebo obojím) překročila meze, které je zakázáno překračovat. Jestliže však učiní pokání, může se klidně vrátit mezi slušné lidi. Většina z nás totiž alespoň tuší, že člověk je bytost hříšná. Zkušenost ukazuje, že se s tím nedá nic dělat. Kdo ale vůbec stanovil ony meze, které nesmějí být překročeny? Naši předkové by odpověděli bez váhání: no přece Hospodin, nebo Bůh, kterému jsme všichni odpovědni, a který nás stvořil.

A jsme v téměř neřešitelných problémech. Většina z nás totiž pociťuje řeč, která užívá pojmy „hřích“, „pokání“, „zavržení“, ba i „Hospodin“ nebo „Bůh“, jako cosi, co vypovídá o zcela jiném světě, než je ten náš. A přece tyto pojmy, i když v trochu jiné podobě a také v jiném pojetí jsou i v současném světě nesmírně důležité.

Vypovídají totiž cosi o lidské duši. Na rozdíl od našich předků my si však většinou s vinou v běžném životě nedokážeme poradit. Často se zdá, že jsme téměř zapomněli ony tisíce let osvědčené postupy, které nám říkají, jak se to dělá. Proto si nedokážeme odpustit a cesta ke smíření je nám tak téměř zcela zahrazena.

Nenechávejme tedy ležet ladem a bez povšimnutí moudrost ukrytou v naší vlastní tradici jen proto, že je vyjádřena řečí, kterou se již v současné době nemluví, nebo proto, že je součástí náboženské tradice, která mnohým z nás již nic neříká. Ve Starém zákoně (například) jsou jménem Boha traktovány i běžné hygienické předpisy. Odmítáme snad proto hygienu jako takovou? A způsoby, jak zacházet s vinou, jak dojít odpuštění a jak dospět k smíření nejsou nic jiného než hygienou duše. Bez těchto dovedností se na planetě Zemi nedá dlouho žít. O tom nás dennodenně přesvědčují události ve světě (počínaje islámským fundamentalismem a konče národnostními čistkami na Balkáně).

Nemusíme ale chodit ani tak daleko. Stačí zůstat u nás doma. Ještě po třech stech letech se Češi cítili dotčeni jednáním protireformačních mocipánů. Těžce zraněnou duši české společnosti přejímala jedna generace od druhé. Tato obrovská rána není ani dnes ještě úplně zacelena. Nemusíme však chodit ani do tak vzdálené doby. Stačí jen připomenout období komunistického režimu (viz výše v tomto článku). Všichni měli panický strach, co se stane, jestliže se znelíbí třeba jen vlastní domovnici. Jaké to bude mít důsledky pro nás a jaké pro naše děti a pro další blízké? To předem nikdo s jistotou nevěděl. A tak jsme se chovali poslušně a podlézavě. Jenže ve skrytu duše jsme se za to současně nesmírně styděli.

Abychom si udrželi vlastní integritu, museli jsme si zdůvodnit, že jinak to prostě nešlo a tím potlačit svůj pocit studu za sebe sama do nevědomí. To, od čeho se sami v sobě chceme distancovat, si však nejčastěji promítáme do druhých. Tím, že proti nim pak bojujeme, tím, že nad nimi ohrnujeme nos a tím, že je zesměšňujeme, nabudeme majestátního pocitu, že jsme na té správné straně barikády, na straně slušných lidí. Jen nemnozí, jako obvykle, našli v sobě sílu vzbouřit se proti strachu, kterým byl prosycen každý den života v komunistickém režimu.

Ti ostatní pak vřele podporují teorii Václava Klause staršího o tom, že režim ztroskotal nikoli na oněch „sedmi statečných“, nýbrž na těch, kteří se sice podřídili, ale současně režimu nejvíce škodili tím, že takto rozkládali režim zevnitř, jak jsme poznamenali výše. Skutečnými hrdiny protikomunistického převratu jsou tak právě oni. Vůbec je nenapadne, že tím rozkládali zevnitř především sami sebe. Kdyby to nebylo tak hloupé, mohli bychom se tomu i zasmát.

Jenže tak směšné to zase není. Zapomněli jsme totiž, že základní podmínkou odpuštění je pokání, jak říkali naši předkové. Poctivé, i když nelehké přiznání, že právě to nebo ono jsem učinil já, že za to nikdo jiný, než já nenese odpovědnost a že něčeho takového opravdu lituji, přestože mě nikdo při činu nechytil. Přiznání, že jsem si dobře vědom toho, že právě takové jednání mě hluboce poznamenalo a že jsem se stal horším člověkem, než kdybych dokázal jednat jinak. A to nemluvím ani o přiznání veřejném, které je skutečnou korunou takovéhoto sebepřijetí.

My však žijeme raději ve stavu jakési deformované nevinnosti. Ničeho jsme se přece nedopustili a za nic neneseme odpovědnost (ta se týká vždy jen a jen druhých). Není zde tedy nic, co bychom si mohli vzájemně odpustit. A onen ďábelský kruh se uzavírá.
Cesta k smíření je nám tak nadobro uzavřena. U druhých (například u politiků) rádi kritizujeme, že se vyhýbají odpovědnosti, ale oni přece nedělají nic jiného, než co se mezi námi a od nás naučili. Proto si počínají stejně kvalitně (nebo nekvalitně) jako by si na jejich místě počínala většina z nás.

Tím, že promítáme do druhých právě to, co sami u sebe chceme potlačit do nevědomí vzniká komická a současně tragická situace – boj všech proti všem. Právě zde leží zřejmě důvod naší malé schopnosti vzájemně spolupracovat a naší vzájemné podezřívavosti. Je to však také to nejúrodnější podhoubí závisti.

Tisíckrát můžeme volat po vzájemném smíření, za těchto podmínek se z principiálních důvodů nedá uskutečnit. K smíření musejí být vždy alespoň dvě strany: ta, která se něčeho dopustila a je ochotna přijmout za takový čin odpovědnost a ta, která jeho zaviněním trpěla. I kdyby ten, kdo trpěl odpouštěl viníku svého utrpení stále znovu a znovu (a to se skutečně dosti často děje) to, aby se viník smířil sám se sebou (a tedy s celým svým životem) za něj nikdo jiný udělat nemůže. Bez přijetí odpovědnosti za svou vlastní minulost nám i do budoucna bude odepřeno tolik potřebné smíření. Odpustit druhému utrpení, které mi způsobil mohu jednostranně, smíření však nikdy jednostranné být nemůže.