Když se mě v minulosti ptali někteří vedoucí představitelé na to, jakou strategii bych jim doporučoval v nějaké následující předvolební kampani (a několikrát se to skutečně stalo), myslím, že jsem vždy zklamal jejich představy o tom správném předvolebním poradci. Vycházel jsem totiž vždy z předpokladu, že je třeba na prvním místě ctít pravdu před tím, čemu obvykle PR agentury říkají vlastní zájmy.

Vycházel jsem totiž z toho, že dobrý politický program vynikne tím více, čím více dané politické uskupení a jeho představitelé dokáží ocenit ty vlastnosti programu těch ostatních (případně jejich osobní kvality), které mohou ze svého hlediska posoudit jako dobré. To se netýká jen vztahu opozice a vládní strana (případně strany), ale i všech politických uskupení navzájem. Tak zvané profesionální PR agentury jsou ale přesvědčeny, že oceňování těch druhých za dobrou práci vlastně není v zájmu těch, pro které právě pracují. Jsou přesvědčeny a také své zákazníky (tj. různá politická uskupení) přesvědčují, že jim to ubírá předvolební body.

Výsledkem je, že i předvolební diskuse v mediích se podobají bratrovražednému boji, v nichž se každý snaží prosadit na úkor druhých. Všichni se chovají téměř stejně (ovšem Andrej Babiš a Tomio Okamura lžou v kampani přece jenom ještě o něco více, než ostatní), ale současně se snaží přesvědčit diváky a posluchače, že jsou lepší než ostatní, nebo přímo jediní mezi všemi, a podobně. Bohužel, nejsou. No, a právě to poctivé ocenění politické práce ostatních, které by zcela jistě vneslo do všech politických diskuzí více klidu a vzájemného pochopení v současné době tolik postrádám. Stejně ovšem jako v letech minulých.