Z velmi nadaného hudebního skladatele Michaela Kocába je mi poslední dobou stále více smutno. Znám ho totiž od dětství (přesněji řečeno od jeho dětství) a znám také jeho matku a znal jsem i jednoho mimořádného a velkorysého člověka, totiž jeho otce, pana Alfréda Kocába. Velkorysost po něm jeho syn Michael rozhodně nepodědil. Ale protože se cítím být zavázán jeho otci jako přítel, nemohu už dále mlčet k oněm blbostem, které jeho syn Michael občas šíří v éteru nebo po internetu. Ty blbosti se týkají zvláště prezidentské volby a skutečně mimořádný český hudební skladatel Michael Kocáb si v nich hraje také na mimořádného politologa a troufá si soudit svědomí druhých lidí, tak jak to jemu právě vyhovuje. To dokonce i jeho přítel básník Horáček je ochoten připustit, že lítost generála Petra Pavla za jeho členství v KSČ je upřímná.

Nikoli ale Michael Kocáb. Pro něj bude generál Petr Pavel stále jen komunista. Otec Michaela Kocába byl velice moudrý křesťanský duchovní a věděl velice dobře, co je to pokání a jak je těžká náprava. O to, do jaké rodiny se člověk narodil se nijak nezasloužil, tím se musí často jen protrpět. Pro Michaela Kocába však platí, když je někdo jednou komunista, je komunistou již navždy. A žádné jeho omluvy nemohou být uznány a přijaty jako pravdivé, jsou prostě vždy účelové. Proč? Protože si to tak Michael Kocáb přeje.

„Pro mě je to naprosto nepřijatelné zklamání. Když sečtete ty porce procent, tak je to sedmdesát procent lidí, kterým nevadí komunistická minulost. To je hluboko pod červenou čarou, kterou jsem si vytyčil sám pro sebe a kterou jsme si vytyčili v průběhu sametové revoluce,“ řekl Kocáb v pořadu Pro a proti na stanici Český rozhlas Plus. „Kdy se míníme rozejít s komunismem, vždyť to byla zločinecká organizace, vždyť to byl vražedný nástroj,“ řekl Kocáb.

Když se tak diví, chtěl bych tedy Michaelovi Kocábovi připomenout, že většina jeho vynikajících kompozicí vznikla v době komunistického režimu. Stačí nahlédnout do České wikipedie. Každý v té době dělal, co mohl. Jeho přítel Horáček a on se například scházeli s komunistickým předsedou vlády a snažili se zprostředkovat kontakty s disentem. A díky bohu. Jenže, aby je tehdejší komunistický představitel přijal, museli patřit mezi hudební elitu tehdejšího režimu. Jinak by se s nimi rozhodně nezdržoval. A že honoráře, které si v té době vydělal asi nebyly zrovna zanedbatelné je zřejmé z toho, že hned, jak to bylo možné, založil se svým švagrem Martinem Kratochvílem investiční fond TREND VIF.

Z toho soudím, že Michaelovi Kocábovi v době, kdy vydělával za své hudební výkony komunistický režim asi také příliš nevadil. Kdyby mu vadil, mohl se vždy vydat cestou jako vynikající český básník Ivan Jirous. To ale neučinil. Řekl bych, že důstojnický plat Petra Pavla se rozhodně nemohl příjmu této rockové hvězdy rovnat. Osobně vůbec nevím o tom, že by se Michael Kocáb třeba zastal Marty Kubišové, když už soudí ty druhé a dávává jim lekce, kdy se mají rozejít s komunismem. On sám se mohl s komunismem rozejít už dávno, a přesto čekal až do listopadu 1989. A není divu, vždy se najdou pomatené filmové režisérky, které ho přesvědčují, že by měl nosit svatozář. Dávat mistrovské rady druhým, jak se mají nyní zachovat u voleb je více než pokrytecké.

Ale ještě jeden příběh, který jsem v životě poznal z blízka. Jedná se o tři velmi nadané lidi, které jejich schopnosti a nadání předurčovalo ke studiu. Pocházeli z rodiny největšího statkáře ze vsi, jednalo se o jeho vnuky. Jenže jejich otec (syn onoho statkáře) se nezavděčil rodině. Ač bohabojný katolík a velice nadaný hudebník, jeho synové, když viděli, jak to na statku chodí, vyučili se každý něčím jiným a aby mohli studovat, přidali se v padesátých letech ke komunistické straně.

Rodiče těchto tří nadaných mladíků neměli ani na to, aby jim koupili učebnice do základní školy. Jak mohu tyto mladíky soudit, že vstoupili do KSČ? Samozřejmě, že i oni později litovali, že souhlasili s věcmi, se kterými souhlasit nemuseli. Jak je možné, že Michael Kocáb tvrdí a s takovou jistotou hájí svůj názor, že pokání a lítosti jsou pouze účelové? To je přece zcela individuální záležitost. U někoho tomu tak může být, u jiného nikoli. Nemůže tomu tak ale být jen proto, aby Michael Kocáb nemusel přiznat, že se mýlil.

Proměna člověka je možná a skutečná lítost (jak naši předkové říkali pokání) je jeho základní podmínkou. Zda je ale lítost skutečná a upřímná je vždy a za všech okolností zcela individuální a rozhodně nezávisí na tom, jestli to Michael Kocáb uzná, či nikoli. To je otázka dobrého svědomí a zdravého úsudku každého z nás. Soudit ale, že kdo byl jedou komunista už jím je na věky (neboť se vždy jen účelově vymlouvá, aby se dostal k nějaké vysoké funkci), je ukázka té nejdokonalejší hlouposti. Michael Kocáb by měl totiž vědět, jako syn předního českého duchovního, a hlavně moudrého člověka, svého otce Alfréda Kocába, že „… v nebi se radují více z pokání jednoho hříšníka než ze stovky spravedlivých, kteří nikdy nezhřešili. Snažme se udělat nebi radost!“