Stále se setkávám s jedním velkým nepochopením. Vzdělanost je chápána jako pouhá informovanost. Čím více má člověk informací, tím je vzdělanější. To je ale velký omyl. Skutečná vzdělanost a nabývání informací nejsou jedno a totéž. Právě tento rozdíl současná střední a mladší generace jen velice těžko chápe. Proto tak ráda zaměňuje vygooglované informace za vzdělání, kterým samozřejmě tyto informace nejsou a být nemohou.

Zaměňujeme totiž vzdělanost za pouhou povrchní informovanost, která má skutečně daleko do pochopení jakýchkoli vzájemných souvislostí. Na to jsem upozornil již v jednom z minulých článků. Nyní bych chtěl připomenout, že i poctivé nabývání oněch běžných vědomostí, které nabízí škola většinou opravdu, jak se říká, „bolí“. Jestliže má být důkladné, vyžaduje totiž poctivou práci a něco takového lidskou bytost vždy určitým způsobem proměňuje (stejně jako jakákoli jiná poctivá práce) a námaha. Veškerá naše přirozenost se jakékoli proměně brání. A právě to je spojeno s bolestí. Současný stav naší bytosti se mění v něco jiného. Proto nemůže být skutečné vzdělávání nikdy jen zábavné a jednoduché, jak se snaží poslední léta někteří učitelé namluvit studentům. Proměna vyžaduje vždy námahu. Někdy větší, někdy menší, to záleží na individuálním nadání.

Jestliže si však spleteme vzdělávání s pouhým nabýváním informace, k žádné hlubší proměně z principu ani dojít nemůže. Každé skutečné vzdělání vyžaduje hlubší porozumění, tj. vhled, a to představuje nezanedbatelnou práci. Bez této práce nemohu do žádného obtížnějšího problému proniknout. K tomu nestačí jen povrchní informace a schopnost (byť jakkoli dokonalá) s informacemi pracovat.

Musíme konečně opustit iluzi, kterou nám současná doba tak často a tak ráda sugeruje. Ta iluze spočívá v tom, že jsme neustále přesvědčováni, že cokoli chceme, můžeme získat s co nejnižšími náklady. To je rádoby „kapitalistické“ myšlení. Ve skutečnosti myšlení hloupé a na hlavu postavené. Každá věc, která za něco stojí, je skutečně drahá. A vzdělání, které za něco stojí, je třeba vždy vyvážit zlatem. To neznamená, že to zlato musí být v podobě kovové, nebo v podobě peněz. Vlastně dokonce ani v této podobě být nemůže. Může mít jedinou podobu: podobou energie a času, kterou jsme schopni něčemu takovému věnovat.

A čeho by chtěl ve svém volebním období v této oblasti dosáhnout nově zvolený prezident Petr Pavel? Podle reportérky serveru Seznam říká: „Jsme daleko od ideálního stavu, kdy by měly všechny školy přibližně stejnou kvalitativní úroveň, aby rodiče nemuseli školu pro své dítě vybírat a mohli ho poslat do té nejbližší s jistotou, že její standard bude srovnatelný s ostatními. V souvislosti se školami ve znevýhodněných regionech – rodiče s nízkými příjmy a nízkým vzděláním nemohou svému dítěti poskytnout takovou podporu, aby se dostalo na žádané školy, nebo si nemohou dovolit dojíždění.”

Podle Informačního centra o vzdělávání (EDUin) Petr Pavel v souladu s cíli Strategie vzdělávání do roku 2030+ vidí jako jeden z hlavních problémů nerovnosti ve vzdělávání a chápe jejich podstatu.

Nově zvolený prezident soudí, že ředitelé škol by měli být pedagogickými představenými škol, které vedou a že by se jejich energie neměla vyčerpávat na řízení a správu školy. Od toho by měl být příslušní provozní manažeři. Školství je dnes považováno za Popelku, což nadále nemůže přetrvávat.

Informační centrum o vzdělávání (EDUin) k tomu dodává: „Je znát, že Petr Pavel konzultuje problematiku vzdělávání s kompetentními odborníky, neboť zde pojmenovává palčivý problém, do něhož se vzdělávací systém dostal v důsledku nedomyšlené reformy státní správy a samosprávy, zavedením povinné právní subjektivity škol a zrušením odvětvového řízení.“

Další věc, která nově zvolenému prezidentovi vadí je, že se „… v rozpočtu snižují výdaje na vzdělávání, jdeme tedy opačnou cestou než země, kterými bychom se měli inspirovat, z hlediska financování vzdělávání jsme stále pod průměrem zemí OECD. Vláda se prioritně musí zaměřit na zvyšování kvality výuky a pochopit, že je to investice, která se nám může vrátit až za dvě či tři školní generace. Více peněz by mělo jít například na platy podpůrných pedagogických profesí nebo moderních pomůcek a zařízení.“

K tomu dodává Informační centrum o vzdělávání (EDUin): Financování školství příliš ustrnulo v modelu projektového financování. Speciální pedagog, psycholog ani sociální pedagog nejsou pozice, na které by školy automaticky dostávaly peníze. Není třeba tento nárok požadovat hned pro všechny školy, je ale třeba, aby tyto pozice byly dostupné pro školy v sociálně znevýhodněných oblastech.

A na závěr svého rozhovoru nově zvolený prezident Petr Pavel říká: „Je třeba se ve vzdělávání více zaměřit na kvalitu než na kvantitu. Čím vyšší stupeň vzdělání, tím by toto kritérium mělo být důležitější. Například ve vysokoškolském vzdělání dnes podle mého názoru kvantita výrazně převyšuje nad kvalitou. Přístup k finančním prostředkům je dán tím, kolik má škola studentů nebo oborů, kvalitu nikdo neměří.“