Petr Blažek, historik z Ústavu pro studium totalitních režimů, uvítal nynější zveřejnění dokumentů, zejména písemného závazku Lecha Wałęsy. Ty podle Blažka prokazují Wałęsovu spolupráci s polskou Službou bezpečnosti (SB). „Zaplať pánbu, že ty dokumenty jsou po šestačtyřiceti letech venku,“ řekl Blažek v pořadu Českého rozhlasu, který má konfrontační a bulvární název „Pro a proti“, a opakovaně zdůrazňoval, že Wałęsa lhal a i dále stále zapírá. Dokonce ho nařkl z trestného činu: „V roce 2001 podle všeho křivě svědčil u soudu“, řekl.
Politolog Patrik Eichler, který byl v pořadu za stranu „proti“, naopak soudí, že „by Lech Wałęsa udělal lépe, kdyby se k celé věci vůbec nevyjadřoval“. „Dnes není v Polsku politická situace veřejné debaty, v níž by on byl schopen při nejlepší vůli cokoli vysvětlit,“ dodal. Blažek ale dobře zná své pappenheimské a označil Eichlerův názor za „typický socialistický postoj“. Navíc hned Eichlera odhalil jako „zaměstnance Lidového domu“. Ten pak musel vysvětlovat, že sice pro Masarykovu demokratickou akademii pracuje, ta však součástí ČSSD není.
Poslední parlamentní volby byly v Polsku loni v říjnu, „drtivě“ (tak se to říká a píše) v nich vyhrála konzervativní strana dvojčat Kaczyńských, Právo a spravedlnost (PiS). Získala 37,6 procenta hlasů, což ve 460členném Sejmu znamená pohodlnou, nikoliv však ústavní většinu 235 křesel. Protože však volební účast byla necelých 51 procent, hlasovalo pro PiS jen 19 procent Poláků. A protože i v Polsku platí nedemokratická pětiprocentní klauzule pro vstup do Sejmu, takže Unie práce a další levicové formace se do Sejmu vůbec nedostaly.
Těsně před sejmovými volbami mě v Praze navštívil Karol Modzelewski z Varšavy, vyšel tu krátce předtím český překlad jeho pamětí. Je o pár let starší než já, narodil se v Moskvě v roce 1937 (místo i rok narození si uměl dobře vybrat), celý život jsme o sobě věděli a sledovali vzájemně své osudy, ale až do jeho loňského pobytu v Praze jsme se vlastně pořádně viděli jen jednou, v roce 1994, kdy jsem s manželkou a s dcerou spolu s ním v bytě Jacka Kuroně ve Varšavě oslavoval Sylvestra a on nás pak pozval do bytu na novoroční oběd a prošli jsme se Varšavou. O to byla naše dvě několikahodinová setkání, tehdy ve Varšavě a loni v říjnu v Praze, intenzivnější a srdečnější.
„Je pravda, že Hizballáh je v Libanonu nejvýznamnější mocenskou skupinou ve vládě,“ řekl před týdnem, když komentoval výměnu zajatců mezi Prahou a Bejrútem komentátor a analytik veřejnoprávního Českého rozhlasu Milan Slezák a vysvětloval historický (a křesťanský) kontext vzniku Libanonu. Hizballáh sice mají za teroristickou organizaci pouze USA a Izrael, ale protože používá teroristické metody, měl by být všemi posuzován jako teroristický, řekl Slezák.
To mě pobavilo, teroristické metody USA jsou totiž známy po celém světě a netají se jimi ani samy Spojené státy, včetně jejich federálních vládních a justičních orgánů, které jsou přece jen historicky stále svázány demokratickými pravidly.
A pokud jde o Izrael, nejen diskriminaci, ale přímo jeho státní násilí na Palestincích pranýřuje i EU a její členské státy, tedy s výjimkou, říkám s hořkostí a možná příliš zaujatě, České republiky. Svět je dnes plný takových zpráv, že v Izraeli vojáci zastřelí patnáctiletého palestinského kluka, který prý hází kameny na auta. Základem izraelské spravedlnosti je přece odplata, a v jejím jménu Izrael boří domy rodin sebevražedných atentátníků, pořádá odvetné akce proti neozbrojeným obyvatelům pásmy Gazy a vyvolává místní lokální války.
V české společnosti se stále hovoří o osvobození pěti mužů z více než šestiměsíčního libanonského zajetí výměnou za dva muže arabských jmen, snad Libanonce. Jeden z nich, Alí Fajád, povoláním obchodník se zbraněmi a snad i s drogami, žil od roku 1989 na Ukrajině mezi tamními oligarchy a politiky jako ryba ve vodě. Byl i ukrajinským občanem a poradcem ministra. Kyjevská vláda loni opakovaně ve Fajádův prospěch intervenovala u české vlády (ministryně Válkové) a u justice (u vrchní státní zástupkyně Bradáčové). Kyjev měl i zájem o složení kauce za vazbu.
Je tu trojúhelník kyjevský Majdan – libanonský Hizballáh, ovládající do značné míry Libanon, – CIA, jejíž agenti-provokatéři se vydávají za zástupce kolumbijské narkomafiánské guerilly FARC. V těchto špionsko-kšeftařských operacích byli Fajádovými společníky dva další překupníci drog – Chálid Marabí, který se ním nakonec z Prahy odletěl do Bejrútu, a Fauzí Džabír, údajně poradce prezidenta Pobřeží slonoviny, který snad zůstává v Praze ve vazbě. Tak jako Fajád na Ukrajině, patřili Marabí a Džabír k politické elitě na Pobřeží slonoviny a v sousední Burkině Faso (dříve Horní Volta).
Pohled na demisi ministryně spravedlnosti přesahuje rozměry Francie. Christiane Taubirová symbolizuje etnickou pestrost, postoje kulturní levice a také snahu udržet právní stát.
Postavit se něčemu někdy znamená zůstat, jindy to ale naopak vyžaduje odejít, z úcty k sobě i k nám všem. Poslední slovo musí patřit morálce a právu. To napsala po podání demise 27. ledna na Twitter Christiane Taubirová, ministryně spravedlnosti a strážkyně pečeti, jak i dnes zní starobylé feudální označení její vládní funkce.
Důvod k demisi přitom měla Taubirová jediný, i když podle mého názoru pádný a postačující: nesouhlasí s vládním návrhem na změnu francouzské ústavy a zákonů, která by rozšířila zákonné možnosti pozbytí státního občanství o odsouzení pro zvlášť závažné zločiny spjaté s teroristickými útoky. Ústavní reformu prosazuje prezident republiky a zároveň předseda vlády François Hollande a opatrněji i jeho první ministr Manuel Valls. Právě dnes, v pátek 5. února ji má začít projednávat Národní shromáždění. Současně probíhá menší vládní krize.
Ve věku 68 let zemřel před týdnem po těžké nemoci historik Jan Frolík, koncem šedesátých let významný aktivista studentského hnutí a Hnutí revoluční mládeže. Dnes má pohřeb.
Jan Frolík patřil k malé části studentů, kteří se za postupujícího utahování normalizačních šroubů rozhodli, že to ani za cenu trestněprávního postihu nebo vyhazovu ze školy nevzdají. Soudili, že to, čeho československá společnost v šedesátých letech dosáhla, a co se od jara 1969 pomalu ale jistě rušilo, stojí i za osobní utrpení. Za svou činnost byl v prosinci téhž roku obviněn z trestného činu podvracení republiky, byl půldruhého roku ve vazbě na Ruzyni a spolu s dalšími 18 členy Hnutí revoluční mládeže na jaře 1971 souzen a odsouzen k dvěma letům odnětí svobody. Na svobodu byl propuštěn v prosinci 1971.